12 VSOL XY
32 ICm XY
33 ICdo 126/2022-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců
JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně ANDERSEAL a.
s., se sídlem v Olomouci, Hodolany 1233 (identifikační číslo 282 64 452),
zastoupené Mgr. Jakubem Kerestešim, advokátem se sídlem v Brně, Jana Babáka
2733/11, proti žalovanému Mgr. Petru Neumannovi, se sídlem v Praze 1,
Jungmannova 733/6 (identifikační číslo 662 55 473), insolvenčnímu správci
dlužníka J. A., bytem XY, zastoupenému JUDr. Davidem Lejčkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Jungmannova 733/6, o určení pravosti pohledávky, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 ICm XY jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníka vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS
22 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
28. 4. 2022, č. j. 32 ICm XY, 12 VSOL XY (KSOS 22 INS XY), takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
7.840 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Davida Lejčka,
advokáta.
V záhlaví označeným rozhodnutím Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek ze dne
27. 1. 2022, č. j. 32 ICm XY, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu o
určení, že „pohledávka žalobkyně č. P4-1 z titulu smlouvy o úvěru č. 6034938803
ze dne 19. 4. 2016, která byla na žalobkyni postoupena dne 1. 5. 2017, jako
nepodřízená, peněžitá, nepodmíněná, splatná, ve výši 160.054,39 Kč, přihlášená
do insolvenčního řízení dlužníka …, vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod
spisovou značkou KSOS 22 INS XY, je po právu“, a žalovanému přiznal na náhradě
nákladů řízení 12.342 Kč; současně žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů odvolacího řízení 4.114 Kč. Jestliže se věřitelka (Česká
spořitelna, a. s.) před uzavřením smlouvy o úvěru spokojila s prohlášením
dlužníka (spotřebitele), že jeho měsíční výdaje činí 0 Kč, aniž by si obstarala
další konkrétní informace o charakteru bydlení (nájemní, vlastní, u rodičů) a o
jiných obligatorních výdajích, a pro potřeby poskytnutí úvěru výdaje stanovila
jen na základě svého interního systému částkou 5.142 Kč (kromě zjištěné
povinnosti splácet jiný úvěr měsíčně částkou 1.000 Kč), nepostupovala při
posuzování úvěruschopnosti dlužníka s odbornou péčí a řádně. Stanovení výdajů,
které neodrážejí konkrétní situaci spotřebitele a nejsou přezkoumatelné, nelze
podle odvolacího soudu akceptovat. Je vyloučeno redukovat posouzení
úvěruschopnosti na statisticky zprůměrované modely; ty mohou sloužit jen k
ověření reálnosti údajů týkajících se výdajových položek poskytnutých
spotřebitelem. Vždy je proto nezbytné individuálně zhodnotit situaci
konkrétního spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Nad
rámec uvedeného odvolací soud dodal, že doložený příjem dlužníka (9.382 Kč) po
odečtení splátky úvěru (4.239 Kč) převyšoval o pouhou jednu korunu věřitelkou
odhadnuté výdaje. Za této situace – i kdyby věřitelka výdaje v uvedené výši
neodhadla, ale v této výši je ověřila – by poskytnutí úvěru při takto napjatém
rozpočtu bylo vyloučeno. Jakýkoliv neplánovaný výdaj dlužníka by totiž vedl k
nemožnosti úvěr řádně splácet. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně
uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná [§ 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o
spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013
Sb. (dále jen „zákon č. 145/2010 Sb.“), § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)], v důsledku čehož je
dlužník povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu úvěru z titulu
bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). Byla-li přezkumem zjištěna pohledávka
žalobkyně v rozsahu přesahujícím její nárok na vrácení bezdůvodného obohacení,
není žaloba o určení pravosti pohledávky důvodná (§ 198 odst. 1, § 410 odst. 1
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/,
ve znění pozdějších předpisů). Dovolání, kterým žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu
nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který
po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Na základě smlouvy z 19. 4. 2016 poskytla Česká spořitelna, a. s., dlužníkovi
(úvěrovanému) úvěr ve výši 251.316 Kč a dlužník se zavázal tuto částku
úvěrující splatit v měsíčních splátkách po 4.239 Kč se sjednanými ročními
úroky. Před uzavřením smlouvy si věřitelka od dlužníka vyžádala potvrzení
zaměstnavatele o výši příjmu, která činila 9.382 Kč měsíčně. Ohledně výdajů
udal dlužník částku 0 Kč. Věřitelka výdaje stanovila na základě svého interního
systému částkou 5.142 Kč a zjistila, že dlužník po 1.000 Kč měsíčně splácí
další úvěr, který měl být úvěrem z 19. 4. 2016 zkonsolidován. Platební morálku
dlužníka věřitelka vyhodnotila jako dobrou. Dlužník na poskytnutý úvěr uhradil
od 20. 4. 2016 do 1. 5. 2017 částku 31.038,79 Kč. Úvěrující postoupila 1. 5. 2017 pohledávku ze smlouvy o úvěru žalobkyni. V insolvenčním řízení na majetek
dlužníka vedeném pod sp. zn. KSOS 39 INS XY (skončeném 16. 9. 2020) bylo
žalobkyni vyplaceno 115.728,48 Kč. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 4. 2021, č. j. KSOS 22 INS XY, zjistil úpadek dlužníka a povolil jeho řešení
oddlužením. Žalobkyně přihlásila pohledávku ve výši 338.974,89 Kč (P4-1),
přezkumem byla zjištěna ve výši 170.165,64 Kč. Otázku neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti
posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) vyřešil odvolací soud v souladu
s rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu. Jeho výklad § 9 zákona č. 145/2010 Sb. konvenuje závěrům, k nimž dospěly Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Soud neshledal žádná pochybení věřitelky co do
zkoumání příjmů dlužníka. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však
vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé
zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o
úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického
modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala
výdajovou stránku žadatele řádně.
Argumentace dovolatelky, že výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu s náhradním
určením výdajové stránky počítá, je neúplná. Nejvyšší soud uzavřel, že
„[n]epochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné
informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a
existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním
minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického
úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze
tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“. Žalobkyně však pomíjí, že
spojka „i“ hned v úvodu citace („klíčová je i povinnost“) značí, že uvedené
informace je třeba brát v úvahu vedle informací jiných či spolu s informacemi
jinými a tyto „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými“ údaji o
jeho výdajích. Z toho vyplývá, že vycházet pouze z informací o životním a
existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění
konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti. Neuvedla-li žalobkyně žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by
zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je
odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 24. 3. 2023
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu