KSPH 62 INS XY
75 ICm XY
33 ICdo 27/2021-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců
JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České
spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62 (identifikační
číslo 452 44 782), proti žalované Paclík - insolvenční správce a spol., v. o.
s., se sídlem v Praze 5, U Trojice 1042/2 (identifikační číslo 248 36 122),
insolvenční správkyni majetkové podstaty dlužnice M. K., bytem XY, zastoupené
Mgr. Petrem Fohlem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Trojice 1042/2, o určení
pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 75 ICm
XY jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice vedené u Krajského soudu v
Praze pod sp. zn. KSPH 62 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 2. 11. 2020, č. j. 75 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 62 INS
XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze změnil rozsudek ze dne 26. 5. 2020, č. j. KSPH 75 ICm XY, jímž Krajský soud v Praze zamítl žalobu o
určení, že „žalobkyně má za dlužnicí pohledávku ze smlouvy o úvěru číslo
6112167874 ze dne 24. 7. 2016 ve výši 112.615,43 Kč,“ tak, že pohledávka
přihlášená do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPH 62 INS XY je po
právu, a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Při posuzování úvěruschopnosti dlužnice (spotřebitelky)
postupovala žalobkyně (úvěrující) s odbornou péčí, nespokojila se jen s údaji,
které úvěrovaná elektronicky vyplnila do žádosti o poskytnutí úvěru, ale jejich
správnost si ověřila z vlastních i externích databází. Příjmy i výdaje
úvěrované posoudila v potřebném rozsahu, vycházela – mimo jiné – i z údajů
běžného účtu, který pro dlužnici vedla. Náklady dlužnice zvýšila podle svého
ekonomického modelu a dospěla k tomu, že by měla být schopna poskytnutý úvěr
splácet (§ 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve
znění účinném do 3. 1. 2019, dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“). Dovolání, kterým žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Poté, co doplnil dokazování, odvolací soud vyšel z toho, že na základě smlouvy
z 24. 7. 2016 poskytla žalobkyně (úvěrující) dlužnici (úvěrované) úvěr ve výši
163.843 Kč, jehož účelem bylo splacení dluhů dlužnice vyplývajících z dříve
poskytnutého úvěru vedeného na úvěrovém účtu XY. Splatnost strany sjednaly
nejpozději do 22. 7. 2024. Před poskytnutím úvěru měla žalobkyně – vedle údajů
týkajících se příjmů a výdajů sdělených úvěrovanou – k dispozici výpis z CCB -
Czech Credit Bureau a.s. (provozovatel bankovního a nebankovního registru
klientských informací) o splátkovém zatížení dlužnice a výpis z databáze
předmětného úvěru, v němž dlužnice deklarovala ostatní životní výdaje 4.500 Kč
a splátkové zatížení 3.900 Kč. Databáze zahrnovala i výstupy z ekonomického
modelu finančního zatížení dlužnice (u revolvingových úvěrů s limitem 50.000 Kč
počítá CCB s částkou 3.900 Kč, zatímco žalobkyně s 5% limitu revolvingového
úvěru, tj. s částkou 2.500 Kč). Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2019, č. j.
62 INS XY, zjistil úpadek dlužnice a povolil jeho řešení
oddlužením. Žalobkyně přihlásila pohledávku ve výši 112.615,43 Kč (pod č. P9). Otázku namítané neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení
povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužnice (spotřebitelky) vyřešil odvolací
soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu. Jeho výklad §
86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. – obdobnou úpravu
obsahovalo ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o
změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů – konvenuje závěrům, k
nimž dospěly Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo
2178/2018, a Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS
4129/2018. Žalobkyně se nespolehla jen na informace předložené úvěrovanou, ale
její schopnost úvěr ve sjednaných splátkách splácet prověřila jak z (interních)
údajů vyplývajících z vedení běžného účtu, jehož majitelkou byla dlužnice, tak
z externí databáze. Výstupem ekonomického modelu zohledňujícího náklady a
výdaje úvěrované byla absence důvodných pochybností o její schopnosti úvěr
splácet. Neuvedla-li dovolatelka žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by
zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je
odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3, věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 18. 1. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu