NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 1047/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně W. - M. - P. s. r. o., proti žalovaným 1) V. K., 2) V. K., 3) Ing. V. K., 4) Ing. P. K., 5) N. E., 6) M. M., a 7) M. H., o zaplacení částky 2,510.924,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 81/2001, o dovolání žalované M. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2004, č. j. 16 Co 526/2003-227, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním rozsudkem ze dne 1. dubna 2003, č. j. 11 C 81/2001-177, zamítl žalobu o zaplacení částky 63.650,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 20. 1. 2000 do zaplacení a vyslovil, že „pokud se žalobkyně domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši investic vnesených do nemovitosti žalovaných, v této části je žalobou uplatněný nárok opodstatněný, o jeho výši, jakož i náhradě nákladů řízení, bude rozhodnuto v konečném rozsudku“. Vyšel ze zjištění, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky nemovitosti č. p.
961 zapsané u Katastrálního úřadu P. - m. pro katastrální území S. M., (dále jen „předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“). Žalovaní a společnost P. M. P. spol. s r. o. (dále jen „správce“) uzavřeli dne 15. 11. 1993 smlouvu o nájmu a správě předmětné nemovitosti. Správce, který byl žalovanými zmocněn uvedenou smlouvou k uzavírání nájemních smluv ohledně nebytových prostor v nemovitosti, uzavřel dne 3. 6. 1997 se žalobkyní smlouvu o nájmu nebytových prostor nacházejících se v předmětné nemovitosti.
V článku VIII smlouvy se smluvní strany dohodly na stavebních úpravách, jejichž specifikace měla být předmětem dodatku ke smlouvě. Ke dni 1. 1. 1999 byl ukončen smluvní vztah mezi žalovanými a správcem, o čemž žalovaní žalobkyni vyrozuměli s tím, že od tohoto data užívá nebytové prostory bez právního důvodu, a vyzvali ji k jednání o nové nájemní smlouvě; k jejímu uzavření však nedošlo. Žalobkyně prováděla na vlastní náklady rekonstrukci nebytových prostor v prvním podzemním podlaží předmětné nemovitosti na sběrnu pro chemické čištění a praní oděvů podle stavebního povolení vydaného dne 22.
7. 1998 odborem výstavby Obvodního úřadu městské části P.
1. Předtím se dne 16. 7 1998 konalo na místě samém šetření za přítomnosti pracovnice odboru výstavby V. M. Žalobkyně k tomuto datu neprovedla v nebytových prostorách žádné práce vyžadující stavební povolení. Tvrzení žalovaných, že rekonstrukční práce byly žalobkyní dokončeny již ke dni 16. 7. 1998, soud prvního stupně neuvěřil, neboť bylo vyvráceno výpovědí svědkyně V. M. a žalovaní i přes poskytnuté poučení soudu podle § 119a o. s. ř. žádné důkazy k prokázání svého tvrzení neoznačili. Dne 1. 8.
2000 vydal odbor výstavby Obvodního úřadu městské části P. 1 kolaudační rozhodnutí č. j. Výst. 1641/00-He-1/961, kterým povolil užívání sběrny pro chemické čištění a praní oděvů v pravé části podzemního podlaží předmětné nemovitosti. Žalobkyni byl od listopadu 1999 žalovanými znemožněn vstup do těchto nebytových prostor. Ke smlouvě o nájmu nemovitosti a její správě nebyl dán ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění platném před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb., souhlas příslušného úřadu a Obvodní soud pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. 31 C 214/99 konstatoval, že uvedená smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná (§ 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.).
Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že vzhledem k absolutní neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovanými a společností P. M. P. spol. s r. o.
byla i podnájemní smlouva uzavřená mezi tímto správcem a žalobkyní absolutně neplatná. Žalovaní tak získali bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně, která na své náklady zrekonstruovala nebytové prostory nacházející se v jejich nemovitosti (§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“). Námitce promlčení vznesené žalovanými soud prvního stupně nepřisvědčil. Vyslovil názor, že podmínkou pro spuštění běhu subjektivní promlčecí doby dvou let podle § 107 odst. 1 obč. zák. je nejen vědomost o tom, kdo se obohatil, ale i o tom, v jaké výši obohacení získal.
I když se žalobkyně dozvěděla, že od 1. 1. 1999 užívá nebytové prostory bez právního důvodu (a že tedy od tohoto data vzniká žalovaným bezdůvodné obohacení v podobě investic do jejich nemovitosti), mohla subjektivní promlčecí doba začít běžet až od listopadu 1999, kdy jí byl zamezen přístup do nebytových prostor a kdy jí k tomuto okamžiku musela být známa konkrétní výše získaného bezdůvodného obohacení (i když jinak by byla z hlediska dokončení přestavby rozhodující její kolaudace). Byla-li žaloba podána u soudu 9.
5. 2001, stalo se tak před uplynutím subjektivní promlčecí doby a právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanými investicemi žalobkyně do jejich nemovitosti se tak nepromlčelo (na rozdíl od částky 63.650,- Kč zaplacené žalobkyní žalovaným v lednu až březnu 1999 za užívání nebytových prostor). Nárok žalobkyně co do důvodu shledal soud prvního stupně opodstatněným s tím, že v dalším průběhu řízení se bude zabývat jeho výší.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. března 2004, č. j. 16 Co 526/2003-227, změnil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně tak, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je co do základu opodstatněn, a současně rozhodl, že v řízení bude dále pokračováno jako se sedmou žalovanou s M. H., bytem P., S. 38, namísto zaniklé v. o. s. P. M. V průběhu odvolacího řízení veřejná obchodní společnost P. M. P. spol. s r. o., ke dni 11. 2. 2004 zanikla výmazem z obchodního rejstříku a do jejích práv a povinností vstoupila M.
H., na niž bylo převedeno jmění zaniklé společnosti. Odvolací soud proto v důsledku prokázaného procesního nástupnictví univerzální sukcesí rozhodl podle § 107 odst. odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě účastníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil. Návrhu žalovaných na doplnění dokazování výslechem svědka Ing. W. nevyhověl s odkazem na princip neúplné apelace, který neumožňuje v odvolacím řízení provádět nové důkazy.
Okolnost, že nově navrhovaný svědek vypovídal v jiném řízení o průběhu rekonstrukce nebytových prostor až po vydání rozsudku soudu prvního stupně, nelze považovat za skutečnost nastalou po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu § 205a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., která by provedení takového důkazu umožňovala. Poznatky o rekonstrukci nebytových prostor musel svědek získat již při této rekonstrukci a mohl tak vypovídat již před soudem prvního stupně. Skutečnost, že žalovaní neměli o uvedeném svědkovi v průběhu řízení před soudem prvního stupně povědomost, ačkoliv jinak provedení tohoto důkazu nic nebránilo, nezakládá odvolací důvod uplatnění nového důkazu a neznamená, že ho mohou v odvolacím řízení použít.
Zcela správným shledal právní závěr soudu prvního stupně, že žalobou uplatněný nárok není promlčen. Zdůraznil, že za situace, kdy mezi účastníky neexistovalo žádné ujednání o investicích žalobkyně vnesených do nemovitosti žalovaných, jde o plnění bez právního důvodu. Žalovaní jsou proto povinni vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení v rozsahu, v němž se jejich nemovitost provedenou investicí zhodnotila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná M. H. (dále jen „žalovaná“) dovolání. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkla, že její právní předchůdkyně a ani právní zástupce nebyli soudem prvního stupně při jednání dne 16. 3. 2004 poučeni ve smyslu § 119a o. s. ř., neboť právní zástupce se v průběhu tohoto jednání ze zdravotních důvodů omluvil a nebyl přítomen, když ostatní žalovaní byli takto poučováni. Proto nemůže jít k její tíži, že neoznačila důkaz prokazující tvrzení, že žalobkyně stavební úpravy dokončila jako celek před 9. 5. 1999 (tj. dva roky před podáním žaloby). Rovněž není srozuměna se závěrem odvolacího soudu, že navrhovaný důkaz výslechem Ing. W. není důkazem, který je možno za podmínek upravených v § 205 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. uplatnit až před odvolacím soudem, a svůj nesouhlas podrobně argumentačně rozvedla. Zdůraznila, že právě důkazy výslechem uvedeného svědka, jakož i navrhovanou listinou odboru výstavby Magistrátu hl. m. Prahy měly zpochybnit věrohodnost výpovědi svědkyně M. Dále namítla, že žaloba trpí vadou spočívající v neurčitosti a nesrozumitelnosti, neboť z jejího petitu není zřejmé, jakou částku žalobkyně požaduje po jednotlivých žalovaných (kteří nemohou být zavázáni společně a nerozdílně). Odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i tím, že nerozhodl o právním nástupnictví žalované v průběhu řízení usnesením, ale až po skončení jednání v rozsudku, ačkoliv zástupce právní předchůdkyně žalované při zahájení odvolacího jednání dne 16. 3. 2004 doložil zánik této obchodní společnosti a právní nástupnictví žalované. V odvolacím řízení tak bylo jednáno s účastníkem, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná vytkla odvolacímu soudu, že pro okamžik vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku bezesmluvního plnění stavebních prací vzal za rozhodující kolaudační rozhodnutí, ačkoli judikatura dlouhodobě za okamžik vzniku bezdůvodného obohacení považuje skutečné provedení stavebních prací. V tomto ohledu odkázala na výklad obsažený v publikaci Smlouvy ve výstavbě JUDr. Ivany Štenglové, Spektrum 1995, ze kterých je patrné, že pro splnění díla a pro přechod vlastnictví není kolaudace významná. Dále podrobně rozvedla otázku, kdy se vlastník věci stává vlastníkem „přírůstku“ věci v důsledku stavební činnosti, a poukázala na okolnost, že v posuzovaném případě byly práce prováděny na existující stavbě, která již byla dříve zkolaudována. Z uvedených důvodů navrhla rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ostatní žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s dovolacími výhradami uplatněnými žalovanou.
Žalobkyně považuje námitky žalované za účelové a její tvrzení za nepravdivé. Navrhla proto napadené rozhodnutí potvrdit.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolací soud vydal dne 16. 3. 2004, bylo v řízení o dovolání postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou - účastnicí řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Po posouzení dovolání podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) usoudil, že žalovaná jím ve skutečnosti nenapadla výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví (proti němuž je dovolání přípustné podle § 239 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) a které má vždy formu usnesení, byť je začleněno do rozsudku soudu a stává se tak formálně jeho součástí. Žalovaná totiž nenamítá, že otázka procesního nástupnictví byla posouzena chybně; má pouze výhrady k postupu, který odvolací soud zvolil při rozhodování o této procesní otázce (ostatně za účastnici řízení se sama pokládá a jako taková napadá rozhodnutí odvolacího soudu mimořádným opravným prostředkem). Dále se proto zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o základu žalobního nároku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V posuzované věci není přípustnost dovolání založena § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., i když odvolací soud napadený výrok formuloval jako výrok měnící rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o základu nároku. Tato změna byla pouze formální, týkala se jen jazykového vyjádření výroku samotného a ničeho neměnila na právech a povinnostech mezi účastníky, jak o nich rozhodl soud prvního stupně. Není tak splněn předpoklad umožňující závěr o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a to obsahová odlišnost rozsudků soudů obou stupňů. Nejde ani o případ podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán. Přípustnost dovolání tudíž může být dána pouze za podmínek § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Dovolací soud již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, od jehož závěrů není důvodu se odchylovat ani v toto věci, uvedl, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto. Dovolání podle tohoto ustanovení je totiž přípustné pouze k řešení otázek právních, takže jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., kterým lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zcela vyloučeno je uplatnění dovolacího důvodu, jímž je možno namítat nesprávnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, neboť ze samotného znění § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že zákon možnost jeho užití spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě uvedený dovolací důvod (i kdyby byl dán) přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže. Je to dáno povahou tohoto dovolacího důvodu, kdy konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a nepřichází tu v úvahu ani o rozpor s hmotným právem.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud zkoumat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je totiž dovolací soud (až na výjimky zde uvedené) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace a pro jeho úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní pouze ty otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Vzhledem k řečenému jsou proto bez významu z hlediska úvah o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. námitky naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (právní předchůdce žalované ani její právní zástupce nebyli na jednání dne 16. 3. 2004 soudem prvního stupně poučeni ve smyslu § 119a o. s. ř., žaloba vykazuje vady, odvolací soud neprovedl v odvolacím řízení navržený důkaz výslechem svědka a listinou s odůvodněním, že nejde o případ uvedený v § 205a odst. 1 písm. e/ o. s. ř.). Za takovou námitku je třeba mít i výhradu k postupu odvolacího soudu při jeho rozhodování o procesním nástupnictví žalované. Lze souhlasit se žalovanou, že odvolací soud se dopustil pochybení, když pokračoval v řízení, aniž by usnesením rozhodl, s kým bude v řízení pokračováno. Tato vada řízení však není způsobilá sama o sobě (jak již bylo vysvětleno) přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit a dovolací soud k ní proto nemohl při zvažování přípustnosti dovolání přihlédnout.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná vytkla odvolacímu soudu, že v rozporu s dlouhodobou rozhodovací praxí soudů vázal vznik bezdůvodného obohacení v důsledku bezesmluvního plnění stavebních prací na kolaudační rozhodnutí, jímž je stavba povolena. Tato otázka ovšem napadené rozhodnutí zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. nečiní, neboť na řešení této právní otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud, pokud jde o běh promlčecí doby, zcela převzal právní závěry soudu prvního stupně, který počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. spojil s okamžikem, kdy žalovaní zamezili žalobkyni přístup do nebytových prostor (tj. s listopadem 1999), neboť od tohoto okamžiku jí musela být známa konkrétní výše bezdůvodného obohacení (komu bezdůvodné obohacení vzniká, jí přitom bylo známo od ledna 1999). Okamžik kolaudace přestavby zmínil pouze v souvislosti s jejím dokončením ve smyslu právním a výslovně zdůraznil, že v posuzovaném případě začala běžet promlčecí doba dvou let dříve. Žalovaná se tedy mýlí, tvrdí-li, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) považoval kolaudaci přestavby nebytových prostor za okamžik rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby.
Ze shora řečeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích námitek po právní stránce zásadní význam a že tedy dovolání žalované M. H. není ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu