33 Odo 1071/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobkyně L. P. spol. s r.o, proti žalovanému V. L., , , zastoupenému JUDr. A.
V., advokátem, o zaplacení 527.029,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 274/2003, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2005, č. j. 8 Co
675/2005-63, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu
2005, č. j. 8 Co 675/2005-63, a rozsudek
Okresního soudu v Novém Jičíně 6. dubna 2005, č. j. 24 C
247/2003-20, ve výrocích, jimiž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit
žalobkyni částku 527.029,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 5. 2004 do
zaplacení, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se
vrací Okresnímu soudu v N. J. k dalšímu řízení.
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
6. dubna 2005, č. j. 24 C 247/2003-20, uložil žalovanému povinnost, zaplatit
žalobkyni částku 527.029,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 5. 2004 do
zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 3 % úroku z prodlení od data
doručení žaloby do 30. 4. 2004 a 1 % úroku z prodlení od 1. 5. 2004 do
zaplacení z částky 527.029,- Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok
III.). Vzal za prokázané, že směnečným a platebním rozkazem Krajského
obchodního soudu v Ostravě ze dne 5. prosince 1997, č. j. 2 Sm 485/97-22, bylo
společnosti WLH – M. D. spol. s r. o. uloženo zaplatit žalovanému částku
360.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. Usnesením Okresního soudu v
Ostravě ze dne 25. března 1999, sp. zn. 91 E 2090/98, byl podle citovaného
směnečného platebního rozkazu nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky,
kterou měl povinný (W. – M. D. spol. s r. o.) za žalobkyní z titulu
úhrady za zřízení práva věcného břemene podle smlouvy ze dne 2. 3. 1995 ve
výši 10,187.500,- Kč. Exekuční soud žalobkyni jako dlužnici povinného (W. – M. D. spol. s r. o.) zakázal vyplatit mu splátku ve výši 332.525,- Kč s
příslušenstvím s tím, že je povinna ji zadržet a vyplatit žalovanému poté, co
obdrží od soudu vyrozumění, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo
právní moci. Přes usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. srpna 1998, č. j. 8 Co 693/1999-48, jímž bylo částečně potvrzeno usnesení Okresního soudu v
Novém Jičíně ze dne 25. března 1999, sp. zn. 91 E 2090/98, a ve zbytku byla věc
vrácena k dalšímu řízení a bylo o ní rozhodnuto usnesením téhož soudu ze dne
25. listopadu 1999, opět pod sp. zn. 91 E 2090/98, žalobkyně bez ohledu na
vyrozumění soudu pohledávku W. – M.D. spol. s r. o. žalovanému nevyplatila. Dne 15. 3. 2001 podal proto žalovaný proti žalobkyni poddlužnickou žalobu, jíž
se domáhal zaplacení částky 288.963,- Kč s příslušenstvím; zároveň navrhl
vydání předběžného opatření, kterým by bylo žalobkyni zakázáno nakládat s
finančními prostředky na účtu u K. b. a. s. Dne 13. 9. 2001 žalobkyně spornou
částku s příslušenstvím žalovanému zaplatila a v důsledku zpětvzetí žaloby ze
dne 14. 9. 2001 bylo řízení o poddlužnické žalobě usnesením Okresního soudu v
Novém Jičíně ze dne 19. září 2001, č. j. 7 C 72/2001-208, zastaveno. Rozsudkem
Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. října 2001, č. j. 7 C 343/98-75, ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2002, č. j. 8 Co
162/2002-130, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2003, č. j. 30 Cdo
2444/2002-169, bylo určeno, že smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená dne
2. 3. 1995 mezi žalobkyní a W. – M. D. spol. s r. o. je neplatná. Na základě
takto zjištěného skutkového stavu věci, soud prvního stupně dovodil, že za
situace, kdy je smlouva o zřízení věcného břemene neplatná, nevznikla z ní
společnosti W. – M. D. spol. s r. o. pohledávka za žalobkyní, jež mohla být
předmětem výkonu rozhodnutí podle § 312 o. s. ř., popřípadě předmětem
poddlužnické žaloby.
Protože neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene byla
určena až poté, co žalobkyně uhradila žalovanému částku 527.029,- Kč - v
domnění, že plní svůj závazek - výplatou této částky se zprostila své
povinnosti vůči W. – M. D. spol. s r. o. (§ 314a odst. 3 o. s. ř. ). Jelikož
povinnost vydat bezdůvodné obohacení není vázána na zavinění obohaceného, na
jeho protiprávní úkon ani na dobrou či zlou víru, žalovaný se přijetím
„domnělého dluhu“ o částku 527.029,- Kč na úkor žalobkyně obohatil. Žalovaný,
který nebyl smluvní stranou smlouvy o zřízení věcného břemene, přijetím „dluhu“
ve výši 527.029,- Kč, jenž žalobkyně ve skutečnosti vůči společnosti W. – M. D. spol. s r. o. neměla, získal bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu.
žaloba zamítnuta, potvrdil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl ke shodným
právním závěrům. Zdůraznil přitom, že otázka dobré víry při nabytí bezdůvodného
obohacení nehraje u žádného z účastníků žádnou roli.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
žalovaný (dále též „dovolatel“) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci; není srozuměn se závěrem, že se na úkor
žalobkyně bezdůvodně obohatil, tedy že je ve věci pasivně legitimován.
Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl ke skutečnosti, že přijal plnění na
základě pravomocných rozhodnutí soudu, smlouvy o zřízení věcného břemene a ve
víře v zápis v katastru nemovitostí. Navrhl proto, aby byl rozsudek soudu
odvolacího zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání v dané věci může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam.
Pro rozhodnutí dané věci bylo významné (určující) posouzení otázky, zda
žalovaný přijal žalobkyní poskytnuté plnění bez právního důvodu. Protože tuto
otázku, od níž odviselo posouzení pasivní legitimace žalovaného, odvolací soud
vyřešil v rozporu s hmotným právem (§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.), představuje
napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a dovolání je tak podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalovaný žádnou z
uvedených vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu
spisu; dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím
důvodem tak, jak byl žalovaným obsahově vymezen, a dospěl k závěru, že dovolání
je opodstatněné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) kdo se na úkor
jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního důvodu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně, která plnila
žalovanému namísto společnosti W. – M. D. spol. s r. o., plnila vlastní závazek
vůči jmenované společnosti, přičemž v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy o
zřízení věcného břemene plnila žalovanému bez právního důvodu.
Pro otázku pasivní legitimace je určující, že na základě směnečného platebního
rozkazu ze dne 5. prosince 1997, č. j. 2 Sm 485/97-22, byl nařízen usnesením
Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. března 1999, sp. zn. 91 E 2090/98, ve
spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. srpna 1998, č. j. 8 Co
693/1999-48, a usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu, č. j.
91 E 2090/98, výkon rozhodnutí přikázáním jiné pohledávky povinného (W. – M. D.
spol. s r. o.) za žalobkyní z titulu úhrady za zřízení práva věcného břemene
podle smlouvy ze dne 2. 3. 1995. Dlužnici povinného (žalobkyni) bylo zakázáno,
aby povinnému vyplatila splátku na úhradu za zřízení věcného břemene v
následujícím kalendářním čtvrtletí, a aby dnem doručení usnesení o nařízení
výkonu rozhodnutí pohledávku povinného zadržela a vyplatila ji oprávněnému
(žalovanému) až poté, co obdrží od soudu vyrozumění o tom, že usnesení, kterým
byl výkon rozhodnutí nařízen, nabylo právní moci. Tuto povinnost žalobkyně
splnila 13. 9. 2001 poté, co proti ní žalovaný podal tzv. poddlužnickou žalobu.
Provedení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky zákon svěřuje
dlužníku povinného. Dlužník povinného proto také nese odpovědnost za to, že
výkon rozhodnutí provedl tak, jak mu to ukládá zákon v ustanovení § 314 o. s.
ř. Přikázáním pohledávky oprávněnému nedochází z hlediska hmotného práva ke
změně v osobě věřitele. Povinnost poddlužníka platit přímo oprávněnému má svůj
základ v procesním právu; je výrazem nuceného výkonu práva, kterým se zasahuje
do hmotněprávního vztahu povinného a poddlužníka. Jestliže poddlužník nevyplatí
oprávněnému řádně a včas pohledávku, je oprávněný zákonem zmocněn vlastním
jménem tuto pohledávku vymáhat. Tzv. poddlužnická žaloba, kterou zákon svěřuje
oprávněnému, vychází z procesní aktivní legitimace oprávněného. Lze říci, že
věřitel je ve vztahu k pohledávce, která má být na poddlužníku vymožena,
procesně zmocněn k tomu, aby plnění, které takto na poddlužníku získá, použil k
uspokojení své vlastní pohledávky. Z uvedeného plyne, že tam, kde poddlužník
povinného nesplnil povinnost vyplatit pohledávku řádně a včas oprávněnému, je
poddlužnická žaloba podle § 315 o. s. ř. způsobem provedení výkonu rozhodnutí
(exekuce) přikázáním jiné peněžité pohledávky.
Pokud žalobkyně vyplatila žalovanému (byť na základě později zjištěného
neplatného závazkového vztahu) sporné finanční plnění, splnila tím svoji
povinnost poddlužníka provést výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité
pohledávky. Takto přijaté plnění nemůže být plněním bez právního důvodu, tedy
takovým, u něhož v okamžiku jeho poskytnutí právní důvod vůbec neexistoval, a
proto se jeho přijetím nemohl žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatit;
právním důvodem plnění bylo rozhodnutí soudu vydané v řízení o výkon
rozhodnutí.
Dlužnice povinného (žalobkyně), jež na základě usnesení, kterým se nařizuje
výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky podle § 312 o. s. ř.,
vyplatí oprávněnému (žalovanému) částku, pro kterou je výkon rozhodnutí veden,
se nemůže úspěšně domáhat jejího vrácení vůči oprávněnému (žalovanému) s
tvrzením, že se její výplatou bezdůvodně obohatil, neboť po jejím vyplacení
byla smlouva, na jejímž základě měla přikázaná pohledávka vzniknout, prohlášena
za neplatnou.
Pokud v rozporu s těmito úvahami odvolací soud (shodně se soudem prvního
stupně) dovodil pasivní legitimaci žalovaného podle § 451 obč. zák. a rozsudek
soudu prvního stupně v dovoláním napadeném rozsahu potvrdil, nelze než dospět k
závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné.
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že žalovanému se podařilo prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnit správnost
právního závěru odvolacího soudu o své pasivní legitimaci.
Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 věty
za středníkem o. s. ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud
České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Novém Jičíně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud
znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1
věta prvá a druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2008
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu