33 Odo 1171/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobců
a) J. S. a b) V. S., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. T.,
zastoupenému advokátkou, o zaplacení 519.500,- Kč, vedené u Okresního soudu v
Domažlicích pod sp. zn. 6 C 8/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 28. března 2006, č. j. 56 Co 371/2005-234, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobci se po žalovaném domáhali zaplacení 563.500,- Kč z titulu smluvní pokuty
podle článku 4 bodu b/ smlouvy o dílo za prodlení žalovaného (zhotovitele díla)
s odstraněním vad a nedodělků díla za dobu od 1. 12. 1998 do 31. 12. 2001.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 24. května 2005 č. j. 6 C
8/2002-208, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobcům 519.500,- Kč do jednoho
měsíce od právní moci rozsudku; ohledně částky 44.000,- Kč žalobu zamítl a
rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí rozsudek ze
dne 25. 11. 2002, č. j. 6 C 8/2002-109, Krajský soud v Plzni zrušil usnesením
ze dne 18. 11. 2003, č. j. 56 Co 32/2003-121, a rozsudek ze dne 23. 3. 2004, č.
j. 6 C 8/2002-157, usnesením ze dne 22. 10. 2004, č. j. 56 Co 225/2004-169.
Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, jejímž předmětem
byla „stavba rodinného domu a přilehlé garáže, jež bude splňovat požadavky
kolaudačního rozhodnutí“. V této smlouvě, konkrétně v jejím článku 4 bodu b/,
si smluvní strany mimo jiné dohodly, že „za prodlení s odstraněním vad a
nedodělků zaplatí zhotovitel (žalovaný) objednatelům (žalobcům) 500,- Kč za
každý den prodlení, až do dne, kdy vady a nedodělky budou odstraněny“. Termín
splnění byl sjednán na 30. 11. 1998. Žalobci nikdy dílo nepřevzali, byli však k
tomu povinni ke dni kolaudace, která byla provedena 22. 11. 2001. K tomuto dni
nemohlo mít dílo vady, které by bránily jeho užívání. Do té doby vykazovalo
vady, resp. nedodělky (nebyl uzavřen otvor o velikosti 1 x 1,2 m ve spodní
části prostoru pod podlahou přízemí, což způsobovalo prochladnutí stropu a
podlahy v přízemí, schody do podkroví jsou nestejně vysoké, nejsou zakresleny
změny v projektové dokumentaci, není k dispozici projekt skutečného provedení
stavby ani revizní zprávy, chybí doklad o likvidaci odpadů vzniklých stavební
činností), které bránily převzetí a užívání domu. S odstraňováním závad
žalovaný započal poté, kdy obdržel znalecký posudek vypracovaný znaleckým
ústavem K. (3. 2. 2001) a odstraňování trvalo do 21. 11. 2001. Vady, které
žalobci uplatnili po kolaudaci domu, nejsou předmětem řízení. Na podkladě takto
zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že žalobcům od 1.
12. 1998 vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty za nedodělky díla. Za dobu od
1. 12. 1998 do 17. 1. 1999 a za dobu od 22. 11. 2001 do 31. 12. 2001 právo na
smluvní pokutu žalobcům nepřiznal; právo za prvně zmíněné období je promlčeno,
neboť žaloba byla podána 18. 1. 2002 a od 21. 11. 2001 již nebylo žalovanému
umožněno, aby zbylou závadu (nestejnou výšku schodů) odstranil. Nedodání
revizních zpráv soud za nedodělek nepovažoval s odůvodněním, že žalobci si tyto
zprávy obstarali sami pro potřeby kolaudace domu a předložení zpráv žalovaným
„již nemělo žádný smysl“.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. března 2006, č. j. 56 Co
371/2005-234, rozsudek soudu prvního stupně změnil v odvoláním napadeném
vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení 519.500,- Kč zamítl, a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně a uzavřel, že smluvní pokutu podle článku 4 bodu a/ smlouvy o
dílo bylo možno požadovat za období do převzetí díla
a smluvní pokutu podle článku 4 bodu b/ za období po jeho převzetí, tedy v
záruční době. Žalobci sice dílo od žalovaného nepřevzali, avšak dílo bylo
způsobilé k předání a žalobci měli povinnost je převzít nejpozději v době
rozhodování o kolaudaci (tj. v listopadu 2001); v této době mohlo dílo
vykazovat vady a nedodělky, byl však dán postup podle § 645 obč. zák.
(uplatnění odpovědnosti za vady kvalitativního i kvantitativního rázu). Nárok
na smluvní pokutu podle bodu b/ mohli žalobci podle smluvního ujednání uplatnit
tehdy, pokud
se žalovaný v průběhu reklamačního řízení dostal do prodlení s odstraněním
vytčených vad. Závady a nedodělky bránící převzetí díla pak mohly být
zohledněny pouze v případě vzneseného požadavku na zaplacení smluvní pokuty
podle bodu a/, tedy za prodlení s převzetím díla; tento nárok však neuplatnili.
Soud proto nemůže žalobu na zaplacení smluvní pokuty posuzovat jako žalobu
týkající se uplatněné odpovědnosti za vady či za škodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnosti
dovozují z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. V prvé řadě nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že žalobou uplatnili pouze nárok na smluvní pokutu, která
byla smluvními stranami sjednána v článku 4 bodě b/ smlouvy o dílo. Tím, že k
výzvě soudu upřesnili, že žalobou uplatňují smluvní pokutu „ve výši“ stanovené
článkem 4 bodem b/, nevyloučili uplatnění pokuty „z důvodu“ podle článku 4 bodu
a/ smlouvy o dílo. Smluvní pokuta podle bodu a/ (tj. 0,1 % ceny díla za každý
den prodlení) se totiž jevila oběma smluvním stranám příliš vysoká a proto se
rozhodli požadovat pouze její část. Jejich projev vůle lze tudíž vyložit pouze
tak, že v daném řízení uplatnili nárok na smluvní pokutu podle článku 4 bodu a/
ve výši sjednané v bodu b/. Pochybení odvolacího soudu pak shledávají v
nesprávném výkladu ujednání obsaženém v článku 4 bodu b/ smlouvy o dílo.
Nesouhlasí se závěrem, že sankci sjednanou v tomto ujednání mohli uplatňovat
pouze v reklamačním řízení, resp. po předání díla. Smluvní pokuta podle článku
4 bodu b/ reflektuje případy prodlení s odstraněním vad a nedodělků, přičemž v
reklamačním řízení lze uplatňovat toliko vady díla, nikoli však už nedodělky. Z
textu smlouvy žádné časové kritérium pro odlišení obou smluvních pokut
nevyplývá. Smluvní pokutou podle článku 4 bodu a/ je stíháno prodlení se
splněním díla, přičemž splněním je nutno rozumět řádné a včasné odevzdání díla
prostého vad a nedodělků. Článek 4 bod b/ pracuje s pojmem odstranění vad a
nedodělků. Předvídaná porušení smlouvy se navzájem obsahově překrývají a
nevylučují se. Při existenci vad a nedodělků tudíž bylo možné uplatnit
kteroukoliv ze sjednaných sankcí, neboť z pohledu objednatele díla jsou obě
ujednání o smluvní pokutě rovnocenná. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V doplňku dovolání ze dne 20. 10. 2006 odkazují dovolatelé na judikaturu
Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudky sp. zn. 25 Cdo 2084/2003 a 25 Cdo
643/2000, v nichž je dovozováno, že nárok uplatněný žalobou je charakterizován
vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje. Jestliže
nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit
uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem
navrhováno, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu na to,
zda žalobce právní důvod požadovaného plnění uvádí či nikoli. Bylo proto
„povinností soudu podřadit jejich nárok pod příslušné ustanovení článku o
smluvních pokutách“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovanými subjekty (žalobci) řádně
zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je podle § 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu
podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (až na výjimky zde uvedené v
případě přípustného dovolání) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho
obsahového vymezení (obsahové konkretizace); znamená to, že smí přezkoumat
napadené rozhodnutí
jen z důvodů uvedených v dovolání. Tato vázanost se projevuje nejen v tom,
který z důvodů podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl v dovolání uplatněn, ale
především v tom, jak byl vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje
jeho naplnění. Účastníci mohou dovolací důvody
a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, měnit jen po dobu
trvání lhůty
k dovolání (§ 242 odst. 4 o. s. ř. ). Uplatní-li dovolatel po skončení dovolací
lhůty nové dovolací důvody, které nejsou po obsahové stránce upřesněním
(doplněním) důvodů uplatněných včas (totiž ve lhůtě uvedené v § 242 odst. 4 o.
s. ř.), nemůže již dovolací soud
k takto uplatněným důvodům přihlédnout. Dovolání proto z obsahového hlediska
posuzuje podle stavu, v jakém se nacházelo v okamžiku, kdy dovolací lhůta
ohraničující zároveň
i možnost měnit (uvádět) dovolací důvody uplynula. Přitom nové uplatnění
dovolacích důvodů je z povahy věci změnou v uvedení důvodů dosavadních (srov.
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon
9/97). S ohledem na shora uvedené nemohl dovolací soud přihlížet k argumentům
uplatněným teprve v doplňku dovolání. Navíc lze konstatovat, že odkazy
dovolatelů na zmiňované judikáty Nejvyššího soudu nejsou přiléhavé, neboť
smluvní ujednání (tj. skutkovou okolnost) nelze ztotožňovat se zákonnými
ustanoveními, kterými jsou skutková zjištění poměřována, a nebylo „povinností
soudu podřadit jejich nárok pod příslušné ustanovení článku o smluvních
pokutách“,
jak se dovolatelé mylně domnívají.
Námitkou, že odvolací soud nerespektoval obsahové vymezení žalobou uplatněného
nároku, resp. že nesprávně dovodil, že žalobou uplatnili nárok na smluvní
pokutu, která byla sjednána v ujednání obsaženém v článku 4 bodě b/ smlouvy o
dílo, žalobci uplatnili dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle § 153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit
něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo
možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý
způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je
vázán žalobou. Citované ustanovení mimo jiné soudu zakazuje, aby žalobci
přiznal něco jiného než požadoval (tedy aby žalovanému uložil jinou než
navrhovanou povinnost) nebo aby žalobci přiznal sice požadované plnění, avšak z
jiného skutkového základu (z jiného skutku),
než který byl předmětem řízení. Překročením návrhu není, jestliže soud skutek,
který byl předmětem řízení, posoudí po právní stránce jinak, než to učinil
žalobce, a jestliže na základě takového právního posouzení věci přizná žalobci
požadované plnění.
V posuzovaném případě uplatnili žalobci žalobou nárok na zaplacení smluvní
pokuty podle (nedatované) smlouvy o dílo č. 3/98. V této smlouvě si smluvní
strany sjednaly jednak smluvní pokutu „za prodlení zhotovitele se splněním
předmětu smlouvy“ a jednak smluvní pokutu „za prodlení zhotovitele s
odstraněním vad a nedodělků“. Protože v žalobě je mimo jiné zmiňováno, že
žalovaný stavbu nedokončil ve sjednaném termínu, přičemž požadováno je
výslovně, aby „zaplatil smluvní pokutu za každý den prodlení s odstraněním vad
a nedodělků“, odvolací soud ve svém usnesení ze dne 22. října 2004, č. j. 56 Co
225/2004-169, jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. března 2004,
č. j. 6 C 8/2002-157, tomuto soudu uložil, aby vedl žalobce k upřesnění žaloby
dalším vylíčením rozhodujících skutečností, z nichž dovozují svůj nárok.
Usoudil totiž, že žalobou nebylo dosud najisto postaveno, za porušení jaké
povinnosti požadují žalobci po žalovaném smluvní pokutu. K výzvě soudu prvního
stupně z 1. 12. 2004 žalobci podáním ze dne 21. 12. 2004 upřesnili žalobu
prohlášením, že po žalovaném „požadují smluvní pokutu, kterou uplatňují podle
článku 4 písmeno b/ smlouvy o dílo předložené žalovaným č. 3/98“; vyjádřili
přitom přesvědčení, že vady a nedodělky již dostatečně specifikovali. Současně
zdůraznili, že „v tomto řízení neuplatňují nárok dle čl. 4 písmeno a/ smlouvy o
dílo“.
Z pohledu těchto zjištění nelze přisvědčit výtce dovolatelů, že odvolací soud z
obsahu žaloby nesprávně dovodil, že jejich vůlí vyjádřenou v žalobě bylo
požadovat po žalovaném, aby zaplatil smluvní pokutu, k níž se zavázal podle
ujednání obsaženém v článku 4 bodu b/ smlouvy o dílo (tedy smluvní pokuty za
prodlení s odstraněním vad a nedodělků).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné
právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle
nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost
těchto zjištění dovolatelé nenapadají), že účastníci uzavřeli (nedatovanou)
smlouvu o dílo, v níž se žalovaný jako zhotovitel zavázal, že provede stavební
práce, jejichž výsledkem bude „dokončená stavba rodinného domu a přilehlé
garáže, jež bude splňovat požadavky kolaudačního řízení“, a žalobci jako
objednatelé se zavázali, že tyto práce „převezmou a zaplatí, včetně stavebních
hmot a dílů dle jimi dodaného projektu“. Navíc bude „provedena železobetonová
podezdívka do výše 1,25 m a nosný strop pod ní“. Smlouva o dílo obsahuje
ujednání o smluvních pokutách (článek 4a a 4b); v bodě a/ se uvádí, že „za
prodlení se splněním předmětu smlouvy zaplatí zhotovitel 0,1 % z ceny plně ní
za každý den prodlení“ a v době b/ se uvádí že za prodlení s odstraněním vad a
nedodělků zaplatí zhotovitel objednateli 500,- Kč za každý den prodlení až do
dne, kdy vady a nedodělky budou odstraněny“. Dne 30. 11. 1998 žalovaný žalobcům
oznámil, že stavební a montážní práce na objektu byly podle smlouvy dokončeny a
požadoval, aby žalobci dílo převzali. Žalobci odmítli dílo převzít s tím, že
není dokončeno. K převzetí díla nedošlo. Žaloba, jíž žalovaný po žalobcích
požadoval mimo jiné převzetí díla, byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v
Domažlicích ze dne 9. 5. 2001, č. j. 5 C 112/99-111, který nabyl právní moci
dne 4. 8. 2001; v řízení o této žalobě byl proveden důkaz znaleckým posudkem
vypracovaným dne 3. 2. 2001, z něhož vyplynulo, že ke dni 16. 11. 2000
vykazovala stavba domu následující vady, které brání jejímu převzetí a užívání:
není uzavřen otvor ve spodní části prostoru pod podlahou přízemí, nestejná výše
schodů do podkroví, nejsou k dispozici platné revizní zprávy a tlakové zkoušky
rozvodů, chybí doklad o likvidaci stavebních odpadů. Tyto vady žalovaný po
doručení znaleckého posudku (14. 2. 2001) ke dni 21. 11. 2001 odstranil. Vada
schodiště odstraněna nebyla, neboť žalobkyně si to nepřála (odstranění
vyžadovalo rozsáhlé stavební práce). Dne 22. 11. 2001 byla provedena kolaudace
stavby.
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Citované
ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a
pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto
pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve
smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska
možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné
návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve
struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit
i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro
přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z
jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §
35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle;
použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního
úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl
vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání.
S přihlédnutím k uvedeným závěrům odvolací soud v daném případě nepochybil,
jestliže dovodil, že ujednání smluvních stran o smluvních pokutách (článek 4a/
a b/ smlouvy
o dílo) je nutno vykládat logicky a systematicky (tj. v komplexu) tak, že
smluvní pokuta sjednaná pod bodem a/ byla smluvními stranami zamýšlena pro
případ prodlení zhotovitele v období do převzetí díla a smluvní pokuta sjednaná
pod bodem b/ pro případ prodlení zhotovitele v období po převzetí díla. Nelze
přisvědčit názoru žalobců, že při výkladu ujednání obsaženého v článku 4b/
smlouvy o dílo není namístě zvažovat „časové kritérium“, tedy že v tomto
ujednání smluvní strany nevyjádřily vůli sankcionovat pouze chování zhotovitele
po předání díla. Předmětem smlouvy o zhotovení věci (v posuzovaném případě
stavby domu, včetně garáže) je výsledek činnosti hmotné povahy. Podle § 645
odst. 1
obč. zák. zhotovitel odpovídá za vady, které má věc při převzetí objednatelem,
jakož
i za vady, které se vyskytnou po převzetí věci v záruční době. Z uvedeného
ustanovení vyplývá, že zkoumat, zda věc má vady - ať již kvalitativního či
kvantitativního rázu
(tj. tzv. nedodělky) - lze teprve v době plnění, tedy při převzetí věci
objednatelem. Jestliže nebylo plněno (nedošlo-li k převzetí věci), nelze
logicky vzato ani zvažovat, zda bylo plněno řádně, tedy zda věc má vady, za
které zhotovitel odpovídá (a které má a může odstranit). Nebylo tudíž možné
žalovaného jako zhotovitele, který odpovídá (resp. může odpovídat) pouze za
vady, které má věc v době plnění či se vyskytnou po plnění v záruční době,
podle článku 4b/ smlouvy o dílo sankcionovat za stav díla před jeho předáním.
Jinak řečeno, jestliže se žalovaný do prodlení s odstraněním vad mohl dostat
nejdříve po předání věci, nemohl
se zavazovat platit sankci za takové prodlení do předání díla. Z dovolacích
námitek žalobců
je navíc patrné, že sami takto ujednání článku 4 smlouvy o dílo vnímají a
jejich cílem je pouze dodatečně zvrátit (v návaznosti na odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu) své rozhodnutí žalobou uplatnit výlučně nárok na sankci
sjednanou podle článku 4b/ smlouvy o dílo.
Lze uzavřít, že v mezích dovolacího přezkumu daných obsahovou formulací
dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé správné; Nejvyšší soud proto dovolání
podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému,
který by měl právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu