33 Odo 1197/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci
žalobkyň a) Y. H. a b) H. V., zastoupených, advokátem, proti žalovanému m.
P., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 78,991.110,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C
139/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 19. května 2004, č. j. 13 Co 546/2003-133, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2004, č. j. 13 Co
546/2003-133, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. června 2003, č.
j. 19 C 139/2002-101, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 1 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem pro uznání ze dne 12. června 2003,
č. j. 19 C 139/2002-101, uložil žalovanému povinnost do 30 dnů
od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyním částku 78,991.110,- Kč spolu s
úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 39,495.555,- Kč od 7. 6. 2001 do
zaplacení a z částky 39,495.555,- Kč od 7. 6. 2002 do
zaplacení, a to každé ze žalobkyň jednou polovinou přiznané částky a jednou
polovinou příslušenství. Současně rozhodl o nákladech řízení a o soudním
poplatku. Učinil tak poté, kdy usnesením ze dne 8. dubna 2003, č. j. 19 C
139/2002-91, žalovaného vyzval, aby se ve smyslu § 114b odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) ve
lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení písemně vyjádřil ve věci, a
současně ho poučil podle § 114b odst. 5 o. s. ř. o následcích
neuposlechnutí této výzvy. Žalovaný ve stanovené lhůtě na výzvu,
která mu byla doručena do vlastních rukou dne 28. 4. 2003, nereagoval, své
vyjádření zaslal soudu až v podání ze dne 7. 6. 2003, které bylo doručeno soudu
prvního stupně dne 9. 6. 2003. Soud prvního stupně proto dovodil, že nastala
fikce uznání nároku žalovaným podle § 114b odst. 5 o. s. ř., a rozhodl ve věci
rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května
2004, č. j. 13 Co 546/2003-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně, že v
posuzovaném případě byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání
rozsudku pro uznání. Námitky žalovaného, že žaloba nebyla
způsobilá k věcnému projednání a že byl namístě postup podle § 43 odst. 1 o. s.
ř., popř. že v posuzovaném případě by nemohl být schválen smír, neboť výše
žádaných úroků z prodlení neodpovídá právní úpravě, neuznal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť
je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadně právně významné.
Odvolacímu soudu vytýká, že potvrdil rozsudek prvostupňového soudu o uznání
přesto, že nebyly splněny podmínky pro vydání usnesení podle § 114b o. s. ř.,
neboť povaha věci ani okolnosti případu nejen že nevyžadovaly, ale ani
nepřipouštěly vydání takového rozhodnutí. V tomto směru poukazuje na obsah
žaloby, z níž - přes dále namítané vady - vyplývá, že vlastnické právo k
pozemkům, z něhož žalobkyně svůj nárok dovozují, není nesporné a je již
předmětem soudního sporu. Ignorována byla skutečnost, že v řízení o nároku
týchž žalobkyň na vydání bezdůvodného obohacení za jiné období žalovaný nárok
neuznával a aktivně mu nadále odporuje. Přihlédnuto nebylo ani k tomu, že u
žalovaného nepochybně nehrozí, že by se vyhýbal soudnímu jednání či jinak
jednání soudu mařil. Druhým důvodem, který bránil ve vydání rozsudku pro uznání
v dané věci, byla podle názoru žalovaného skutečnost, že žalobou je požadován
úrok z prodlení, jehož výše je v rozporu s kogentními ustanoveními občanského
zákoníku, což by bylo překážkou uzavření smíru. Poslední důvod, který bránil
soudu postupovat podle § 114b o. s. ř., shledává žalovaný ve vadách
žaloby. Skutková tvrzení v žalobě obsažená jsou totiž neurčitá a
nesrozumitelná, žalobkyně především zmatečně specifikují pozemky, s nimiž
spojují vznik bezdůvodného obohacení, případně škody, a nejasně uvádějí
vzájemný vztah a význam údajů zapsaných na listech vlastnictví. Soud
proto měl postupovat podle § 43 o. s. ř. a vést žalobkyně k odstranění vad
žaloby. Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně nesouhlasí s dovolacími námitkami žalovaného a navrhují
dovolání jako zjevně nepřípustné odmítnout. Jsou přesvědčeny, že postup podle §
114b o .s. ř. byl zcela opodstatněný, když jim byl (rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 8 ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 5 C 41/99, ve spojení s
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 23 Co 280/2001)
již pravomocně přiznán týž nárok za jiné období užívání pozemků žalovaným. S
odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1053/2000 připomínají,
že soud prvního stupně je povinen vydat rozsudek pro uznání podle § 153a
odst. 3 o. s. ř. ve vztahu § 114b odst. 5 o. s. ř. bez ohledu na to, zda jsou
žalobní tvrzení podložena důkazy a zda dosavadní výsledky řízení prokazují
oprávněnost nároku nebo naopak se podle nich požadavky žalobce jeví
nedůvodnými. Ačkoli ostatní námitky uplatněné v dovolání žalobkyně považují za
vyloučené z věcného přezkumu v dovolacím řízení, velmi podrobně se k nim
vyjadřují, argumentují ve prospěch svého vlastnického práva k pozemkům, které
zdědily, a kritizují postoj žalovaného k jimi uplatněnému právu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněným
subjektem (žalovaným), při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve
zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s .ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu
prvního stupně, nemůže být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
b/ o. s. ř. a zbývá posoudit, zda je jeho přípustnost dána podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle něho je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž teprve tehdy, že tomu tak skutečně
je. Kladně vyjádřeným závěrem dovolacího soudu o zásadním právním významu
napadeného rozhodnutí se dovolání stává přípustným.
Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen
výhradně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní
posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy práva hmotného, ale také
normy práva procesního (tam, kde se věci – předmětu řízení – týkají i procesní
předpisy).
Vzhledem k tomu, že dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.
vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (s výjimkami
zde uvedenými), mohou se předmětem dovolacího přezkumu stát ty právní otázky, z
jejichž řešení vychází rozhodnutí odvolacího soudu a jež byly dovoláním
zpochybněny. Dovolatel závěr o zásadním právním významu napadeného
rozhodnutí (a tím i přípustnost svého dovolání) spojoval mimo jiné s otázkou,
zda v posuzovaném případě postupu podle § 114b o. s. ř. a vydání
rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. bránila okolnost, že žaloba
trpěla vadami, přičemž již z jejího obsahu bylo zřejmé, že žalobkyně dovozují
žalobou uplatněný nárok z vlastnického práva, které není nesporné a je
předmětem sporu o určení vlastnického práva. Dovolací soud pro řešení této
otázky shledal dovolání přípustným, neboť se jedná o otázku
frekventovanou, jejíž výklad se v rozhodovací praxi soudů dosud neustálil.
Uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku,
který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto
uznání (§ 153a odst. 1 o. s. ř.). Rozsudkem pro uznání rozhodne soud
také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5, § 153a odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo
okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít
a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v § 118b a § 120
odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nebo
nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému uložit, aby
se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela
neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví
svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává,
popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí
lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení. Usnesení
nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci. Výzva musí být žalovanému
doručena do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno a usnesení nesmí
být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného
důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí,
jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu
žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být
poučen.
Usnesení s výzvou podle § 114b o. s. ř. je institutem přípravy jednání
před soudem prvního stupně a provádí se se záměrem, aby bylo možno věc
rozhodnout zpravidla při prvním jednání. K výzvě podle § 114b odst. 1 o. s. ř.
soud přistoupí tehdy, je-li třeba v rámci přípravy jednání zjistit stanovisko
žalovaného a nelze-li ponechat jenom na jeho vůli, zda se vyjádří či nikoli.
Tak je tomu tehdy, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu. Povaha
věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li
zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných
tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné a nelze-li
bez znalosti stanoviska žalovaného první jednání připravit tak, aby při něm
bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu odůvodňují vydání
usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky
ukazují, že – ačkoli by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska
zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou – tu jsou takové mimořádné
skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve
věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o
sporu rozhodnuto. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a
rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b o. s. ř.
vyloučeno.
Žaloba kromě obecných náležitostí uvedených v § 42 odst. 4 o. s. ř.
musí obsahovat mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů,
jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce
domáhá (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodujícími skutečnostmi se přitom rozumějí
údaje, které jsou nezbytné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má
soud rozhodnout. Žalobce proto musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými
vylíčí skutek, na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu,
který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura pod č. 4/1998). Jestliže žaloba těmto požadavkům nevyhovuje,
trpí vadami, které brání dalšímu pokračování v řízení, a je vyloučeno, aby soud
ve věci jednal, aniž by byly vady odstraněny.
V posuzovaném případě se žalobkyně domáhaly po žalovaném zaplacení
částky 78,991.110,- Kč s příslušenstvím s tvrzením, že o tuto částku se
žalovaný bezdůvodně obohatil, když v době od června 2000 do června 2002 užíval
pozemky o výměře 12.023 m2, k nimž nárokují vlastnické právo jak
žalobkyně, tak žalovaný, u nichž je zapsáno tzv. duplicitní vlastnictví ve
prospěch obou účastnických stran a které jsou proto v současné době předmětem
sporu o určení vlastnictví. Z obsahu žaloby pak vyplývá, že pozemky č.
1608/6 o výměře 5.542 m2 a č. 1608/7 o výměře 6.481 m2 (celkem tedy
12.023 m2) v katastrálním území Ď. žalobkyně získaly v roce 1999 děděním po M.
B.. Pozemky č. 1608/20 o výměře 3.800 m2 a č. 1608/32 o výměře
5.791 m2, které vznikly oddělením z původních parcel č. 1608/6 a 1608/7,
žalovaný koupil od M. B. v letech 1993 a 1994 za účelem výstavby
skládky pevného komunálního odpadu. Žalobkyně jsou přesvědčeny, že pouze ony
jsou vlastnicemi (resp. podílovými spoluvlastnicemi) pozemků užívaných
žalovaným ke skládce komunálních odpadů, neboť kupní smlouvy, jimiž jejich
právní předchůdkyně tyto pozemky žalovanému prodala, jsou neplatné.
Lze přisvědčit žalovanému, že žaloba, jíž se žalobkyně vůči žalovanému
domáhají vydání bezdůvodného obohacení, trpí vadami, které brání dalšímu
pokračování v řízení. Tyto vady spočívají v nejasnosti žaloby, v jejím vnitřním
rozporu v uváděných rozhodujících skutečnostech, tedy údajích, které jsou zcela
nutné k posouzení, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Z žaloby totiž
nelze bez dalšího postavit najisto, které pozemky má žalovaný podle tvrzení
žalobkyň skutečně užívat bez právního důvodu, resp. na základě neplatného
právního úkonu. Žalobkyně v žalobě totiž na straně jedné uvádějí, že „předmětem
jejich žaloby je vydání náhrady škody či bezdůvodného obohacení zaplacením
částky odpovídající obvyklému nájmu ...z výměry užívaných pozemků 12.023 m2“,
na straně druhé však hovoří o „záboru pozemků žalobkyň užívaných k podnikání s
odpady“ a argumentují tím, že žalovaný se na jejich úkor obohacuje, neboť kupní
smlouvy, jimiž koupil od právní předchůdkyně žalobkyň pozemky za účelem
vybudování skládky tuhého komunálního odpadu (které za tímto účelem užívá),
jsou neplatné. Pozemky, které žalobkyně zdědily po
zůstavitelce M. B., a pozemky, které žalovaný od M. B. koupil za účelem
zřízení skládky, však nejsou – jak vyplývá z obsahu žaloby i z předložených
listin - totožné. Liší se především svými výměrami, které jsou významné z
hlediska vyčíslení případného bezdůvodného obohacení, jež měl žalovaný na úkor
žalobkyň získat, ať již užíváním pozemků bez právního důvodu nebo na základě
neplatných právních úkonů. Bylo proto nezbytné, aby žalobkyně odstranily zjevné
rozpory ve svých tvrzeních a postavily najisto, které z pozemků jsou ve
skutečnosti žalovaným užívány (tedy užíváním kterých z pozemků vzniká tvrzené
bezdůvodné obohacení žalovaného). Jak již bylo shora konstatováno, usnesení
podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy
jednání, kterou soud provádí se záměrem, aby bylo možné věc rozhodnout
zpravidla při jediném jednání. K přípravě jednání – a v jejím rámci též k
vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. – proto soud přistoupí až tehdy,
jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady v žalobě.
Jen v takovém případě je totiž možné na základě usnesení podle § 114b odst. 1
o. s. ř. řádně připravit jednání a jen za těchto okolností mohou být též
splněny podmínky, za nichž se má za to, že žalovaný uznal nárok, který je proti
němu uplatňován žalobou. „Fikce“ uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. se
nemůže uplatnit, byl-li uplatněn nárok žalobou, která vykazuje vady (neobsahuje
všechny stanovené náležitosti, je nesrozumitelná nebo neurčitá), jež brání
dalšímu pokračování v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 8.
2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2002, publikovaný v časopise Soudní judikatura, sešit
9/2003).
Pokud žalobkyně skutečně tvrdí, že bezdůvodné obohacení žalovanému vzniká
užíváním jen těch pozemků, které na něho byly převedeny kupními smlouvami,
jejichž platnost zpochybňují, nemůže žaloba o zaplacení částky 78,991.110,- Kč
vycházející z celé výměry pozemků č. 1608/6 a 1608/7 plně obstát a jeví se
zčásti jako zřejmě bezúspěšná. Ani v případě zřejmé bezúspěšnosti žaloby
není v rámci přípravy jednání dán důvod k postupu podle § 114b o. s. ř. a k
vydání usnesení, na jehož základě by došlo k fikci uznání nároku (k
tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo
2040/2002, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud ČR
svým usnesením ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 641/03, jako nedůvodnou
odmítl). Z hlediska úvahy o zřejmé bezúspěšnosti žaloby pak nelze pominout ani
námitku žalovaného, že rozsudek pro uznání byl vydán za situace, kdy již z
obsahu žaloby i z předložených listin vyplývalo, že vlastnické právo k pozemkům
č. 1608/20 a 1608/32 svědčí, resp. je v katastru nemovitostí zapsáno
ve prospěch obou účastnických stran. Úspěšnost žaloby tak odvisela od řešení
otázky platnosti kupních smluv, jimiž právní předchůdkyně žalobkyň zmíněné
pozemky převedla do vlastnictví žalovaného. Tuto otázku
by musel soud v daném řízení řešit jako otázku prejudiciální. Soudní řízení o
určení vlastnického práva k uvedeným pozemkům vedené u soudu
prvního stupně totiž nebylo dosud skončeno a odkazy žalobkyň na výsledek řízení
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 C 41/99 a u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 23 Co 280/2001, nejsou přiléhavé, neboť v uvedeném
řízení požadovaly žalobkyně po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého v důsledku užívání pozemků č. 1608/6 a 1608/7 bez právního
důvodu v době od května 1999 do května 1999, tedy v době, kdy žalovanému ještě
nesvědčilo vlastnické právo k pozemkům č. 1608/20 a 1608/32 (jeho vlastnické
právo bylo v katastru nemovitostí zapsáno až k návrhu ze 7. 6. 2000). Odvisí-li
výsledek sporu od řešení prejudiciální otázky určení vlastnického práva k
pozemkům, jejichž užívání mohlo dát vzniku bezdůvodného obohacení uživatele,
nelze bez jejího vyřešení vyloučit případnou zřejmou bezúspěšnost žaloby, ať
již – po odstranění vytčených vad žaloby – zcela či zčásti.
Z uvedeného je nepochybné, že o věci samé bylo rozhodnuto rozsudkem pro
uznání vydaným podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., ačkoli žaloba trpěla
(ve vylíčení rozhodujících skutečností) vadami, které bránily pokračování v
řízení, a ačkoli nebyl důvod v rámci přípravy jednání k postupu podle § 114b
o. s. ř. a k vydání usnesení, na jehož základě by došlo k fikci uznání nároku.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
byl i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Za této situace již bylo bezpředmětné rozhodovat o návrhu, jímž
žalobkyně požadovaly „zrušit usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 3. 2005 sp.
zn. 33 Odo 1197/2004-154, kterým byla odložena
vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 546/2003-133, ve
spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 6. 2003 sp.
zn. 139/2002-101“, jenž je svým obsahem návrhem na zrušení povoleného odkladu
vykonatelnosti. Povolený odklad vykonatelnosti v posuzované věci totiž platí
pouze do právní moci rozhodnutí, kterým bylo dovolací řízení skončeno.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o.
s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a
dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2005
JUDr. Ivana
Zlatohlávková ,v.r.
předsedkyně senátu