33 Odo 1213/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobců a) M. J., a b) H. J., obou bytem v , zastoupených JUDr. V. H.,
advokátkou se sídlem v , proti žalovanému Ing. M. Č., bytem v, zastoupenému
JUDr. M. Š., advokátem se sídlem v , o zaplacení 284.432,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 445/2004, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
7. dubna 2006, č. j. 8 Co 2746/2005-138, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na
náhradě nákladů dovolacího řízení 17.960,- Kč k rukám JUDr. M. Š., advokáta se
sídlem.
Žalobci se žalobou vůči žalovanému domáhali zaplacení částky 542.131,- Kč s 6 %
úrokem z prodlení od 12. 7. 2003 do zaplacení s odůvodněním, že jde o škodu,
kterou jim způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům. S žalovaným uzavřeli
smlouvu o dílo o výstavbě rodinného domu antidatovanou dnem 2. 6. 1999. Cena ve
výši 2,200.000,- Kč měla být uhrazena ve třech splátkách: první ve
výši 700.000,- Kč do 20. 5. 2000, druhá ve výši 1,350.000,-
Kč do 31. 5. 2000 a třetí ve výši 150.000,- Kč do 20. 6. 2000. Na úhradu
sjednané ceny žalobci v rozsahu částky 1,350.000,- Kč použili hypoteční úvěr.
Podmínkou jeho získání bylo, aby žalovanému zaplatili předem částku 700.000,-
Kč. Protože touto částkou nedisponovali, využili jeho nabídky na poskytnutí
krátkodobé půjčky ve výši 700.000,- Kč. Dne 25. 5. 2000 žalobce na tuto částku
vystavil vlastní směnku splatnou dne 30. 6. 2000; k ní připojila svůj podpis
rovněž žalobkyně. Po předání směnky žalovaný vystavil potvrzení pro hypoteční
banku, na jehož základě žalobci obdrželi 1,500.000,- Kč. Ve lhůtě splatnosti
směnečný závazek nebyl uhrazen. Žalobci postupně žalovanému zaplatili částku
467.000,- Kč a v rozsahu částky 55.823,- Kč na dluh započetli hodnotu prací
provedených žalobcem pro žalovaného podle faktur ze dne 20. 8.
2001. Poněvadž žalovaný provedl pro žalobce na dohodnutém díle vícepráce,
zvýšil se jejich dluh o částku 70.781,- Kč. Dne 20. 12. 2002 vyzval zástupce
žalobců žalovaného k převzetí zbývající částky 177.177,- Kč a k vrácení směnky.
Dopisem ze dne 23. 12. 2002 žalovaný sdělil, že směnku „odprodal“ Ing. P. Ch..
Směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.
února 2003, sp. zn. Sm 252/2002, bylo žalobci uloženo zaplatit směnečnou sumu
ve výši 700.000,- Kč příslušenství, náklady řízení a směnečnou odměnu. Z návrhu
na vydání směnečného platebního rozkazu se dozvěděl, že na směnku nebylo dosud
ničeho zaplaceno. Rozsudkem téhož soudu ze
dne 2. června 2003, sp. zn. 13 Cm 289/2003, byl směnečný platební rozkaz
ponechán v platnosti, když námitka o částečném plnění na směnku nebyla uznána,
jelikož směřovala vůči původnímu majiteli směnky a nikoliv proti jejímu
současnému majiteli. Tím žalobcům vznikla škoda, kterou způsobil žalovaný
postoupením práv ze směnky a zatajením skutečnosti, že na směnku zaplatili
částku 522.823,- Kč. Za vzniklou škodu žalovaný odpovídá podle § 424 obč. zák.
Matematickým výpočtem žalobci dovozují, že v souvislosti se vztahem k
žalovanému zaplatili celkem 1,380.522,- Kč, přičemž jeho oprávněné nároky
představují jen 838.391,- Kč. Rozdíl ve výši 542.131,- Kč je vzniklou škodou.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze 18. srpna 2005, č. j. 30 C 445/2004-116, uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobcům 284.432,- Kč s 6 % úrokem z prodlení p. a. od 12. 7. 2003 do
zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 257.699,- Kč s 6 %
úrokem z prodlení p. a. od 12. 7. 2003 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o
nákladech řízení (výrok III.). Vzal za prokázané, že žalobci koupili od
žalovaného dokončenou, ale nezkolaudovanou stavbu rodinného domu v k. ú. S. H.,
včetně pozemků; na koupi pozemků uzavřeli kupní smlouvu dne 2. 1. 2000 a ve
vztahu k rodinnému domu smlouvu (zpětně) datovanou dnem 2. 6. 1999 označenou za
smlouvu o dílo. Tu soud prvního stupně posoudil jako smlouvu kupní, neboť v
okamžiku převodu byla stavba již fakticky dokončena a žalovaný žalobcům pomohl
jen s její kolaudací. Cena za stavbu domu byla dohodnuta částkou 2,200.000,-
Kč, která měla být zaplacena ve třech splátkách; první ve výši 700.000,- Kč do
20. 5. 2000, druhá ve výši 1,350.000,- Kč do 31. 5. 2000 a třetí ve výši
150.000,- Kč do 20. 6. 2000. Pro potřeby získání hypotečního úvěru ve výši
1,500.000,- Kč vyhotovil dne 22. 5. 2000 žalovaný žalobcům potvrzení o
zaplacení částky 700.000,- Kč, ačkoliv k úhradě této splátky nedošlo. Dne 25.
5. 2000 vystavil žalobce vlastní směnku, kterou se zavázal zaplatit žalovanému
700.000,- Kč dne 30. 6. 2000; ve lhůtě splatnosti žalobci žalovanému tuto
částku neuhradili. Na dluh pak zaplatili žalovanému dne 15. 2. 2000 částku
230.000,- Kč, dne 24. 4. 2001 částku 70.000,- Kč, dne 22. 5. 2001 částku
50.000,- Kč, dne 14. 11. 2001 částku 30.000,- Kč, dne 11. 3. 2002 částku
27.000,- Kč, dne 7. 6. 2002 částku 40.000,- Kč a dne 18. 6. 2002 částku
20.000,- Kč, tedy celkem 467.000,- Kč. V rozsahu částky 55.823,- Kč mu
poskytli materiální plnění (pokládku podlah). V prosinci 2002 tak dlužili
žalovanému ze směnky již jen 177.177,- Kč a za fakturované vícepráce na domě
70.781,- Kč. Na výzvu ze dne 20. 12. 2002 k převzetí doplatku zareagoval
žalovaný dopisem ze dne 23. 12. 2002, v němž jim sdělil, že pohledávku ze
směnky postoupil smlouvou Ing. Ch. Ve smlouvě ze dne 11. 12. 2002 o převodu
směnky rubopisem žalovaný nabyvateli směnky sdělil, že k datu podpisu smlouvy
směnečná pohledávka trvala a dosud na ni nebylo nic uhrazeno. Cena za
postoupení byla dohodnuta částkou 500.000,- Kč splatnou do 14-ti dnů od právní
moci směnečného platebního rozkazu, vydaného na základě převedené směnky.
Směnečným platebním rozkazem ze dne 14. února 2003, č. j. Sm 252/2002-6,
Krajský soud v Českých Budějovicích uložil žalobci povinnost zaplatit Ing. P.
Ch. 700.000,- Kč s 6 % směnečným úrokem od 1. 7. 2000 do zaplacení a směnečnou
odměnu ve výši 2.333,-Kč. Žalobce proti němu podal námitky, avšak rozsudkem
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 6. 2003, č. j. 13 Cm
289/2003-24, byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, když soud
dospěl k závěru, že námitka částečného plnění na směnku je založena výlučně na
vztazích k původnímu majiteli směnky (žalovanému), a není proto podle § 17
zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového přípustná. Žalobci následně
uzavřeli s Ing. Ch. dohodu o narovnání a na nároky přiznané shora citovaným
směnečným platebním rozkazem mu zaplatili 600.000,- Kč. Na základě takto
zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně nepovažoval částku 700.000,- Kč
za půjčku podle § 657 obč. zák., když nedošlo k jejímu faktickému předání (ani
bezhotovostním převodem), nýbrž za nárok z titulu kupní ceny rodinného domu
podle smlouvy ze dne 2. 6. 1999, jenž byl zajištěn směnkou, a věc posoudil
podle § 424 obč. zák. Shledal přitom naplnění všech podmínek odpovědnosti za
vzniklou škodu, tj. protiprávní úkon žalovaného, vznik škody, příčinnou
souvislost mezi protiprávním úkonem a škodou, jakož i zavinění ve formě úmyslu.
Protiprávní úkon (úkon odporující dobrým mravům), ze kterého vznikla škoda,
spatřuje soud prvního stupně v ujištění žalovaného adresovaném Ing. Ch., že na
směnku nebylo dosud nic zaplaceno. Žalovaný si přitom musel být vědom toho, že
žalobci budou povinni zaplatit celou směnečnou sumu včetně příslušenství, tedy
částku vyšší, než jakou mu v době převodu směnky dlužili. S přihlédnutím k
tomu, že na základě dohody o narovnání žalobci zaplatili na směnku nakonec jen
600.000,- Kč a žalovanému uhradili částku 522.823,- Kč, přičemž jeho nároky
představovaly 838.391,- Kč (směnečnou sumu 700.000,- Kč a její úroky ve výši
56.867,- Kč, částku za vícepráce 70.781,- Kč spolu s úroky ve výši 10.743,-
Kč), vznikla žalobcům škoda ve výši 284.432,- Kč. Vztah příčinné souvislosti je
dán tím, že nebýt převodu směnky s tvrzením, že na ni nebylo ničeho zaplaceno,
nedošlo by k vydání směnečného platebního rozkazu a žalobci by nemuseli znovu
zaplatit 600.000,- Kč, ale jen skutečný dluh. Soud prvního stupně vzal současně
za prokázanou existenci zavinění ve formě nepřímého úmyslu, neboť žalovaný
věděl a byl srozuměn s tím, že žalobcům bude uložena povinnost zaplatit celou
směnečnou sumu včetně příslušenství. Své právní závěry uzavřel konstatováním,
že nejsou důvodné vzájemné nároky žalovaného z titulu jím tvrzené škody
způsobené prodlením žalobců (jejichž existenci se mu ani nepodařilo prokázat).
Vycházeje ze závěru o neplatnosti smlouvy o dílo ze dne 2. 6. 1999, neboť jejím
předmětem nemohlo být zhotovení již existujícího díla (obsahově šlo tedy o
smlouvu kupní), navíc byla ve skutečnosti uzavřena v dubnu 2000 a byla
antidatována, nemůže obstát požadavek žalovaného na smluvní pokutu ve výši
200.000,- Kč.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. dubna
2006, č. j. 8 Co 2746/2005-138, změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl; zároveň
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná, se ztotožnil se
závěrem, že mezi žalobci a žalovaným existoval dluh z titulu nedoplatku ceny
podle smlouvy ze dne 2. 6. 1999, který měla zajišťovat vystavená směnka,
odhlédnuto od toho, že šlo o smlouvu neplatnou. Na rozdíl od něj ovšem dovodil,
že nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty § 424 obč. zák. Aplikace
tohoto ustanovení totiž přichází v úvahu jen tehdy, pokud poškození neměli
možnost majetkovou újmu (škodu) eliminovat jiným způsobem, tj. za použití
instrumentů zvláštního předpisu, např. zákona směnečného a šekového. Žalobce se
mohl bránit nepříznivému výsledku ve směnečném řízení vedeném před Krajským
soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 289/2003 tzv. kauzální námitkou
placení na směnku, kterou neuplatnil důsledně, neboť proti rozsudku, jímž byl
směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, nepodal odvolání. K jeho tíži
jde i to, že nevyžadoval po žalovaném písemná potvrzení podle § 39 zákona
směnečného a šekového. Tyto skutečnosti vylučují aplikaci § 424 obč. zák. Podle
odvolacího soudu „subjektivní stránka skutkové podstaty ust. § 424 obč. zák.
nemůže být naplněna, pokud je zde jeho - rozuměj žalovaného - subjektivní
přesvědčení o tom, že dluh žalobců k němu v rozhodné době trval ve výši větší,
než byla směnečná částka, které je mimo jiné postaveno na přesvědčení o tom, že
smlouva o dílo je platným právním úkonem“; závěr soudu prvního stupně o
neplatnosti smlouvy o dílo ostatně snižuje pohledávku žalovaného o 200.000,-
Kč. Nebyl tak prokázán úmysl žalovaného poškodit žalobce. Jednání žalovaného
není nemravným (protiprávním) ani s přihlédnutím k chování žalobců, kteří byli
dlouhou dobu v prodlení se splněním dluhu žalovanému a nebyli dbalí svých práv.
Odvolací soud neshledal ani příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a
tvrzenou škodou žalobců; indosamentem došlo k jejímu přerušení. K zásahu do
majetkové sféry žalobců došlo až jednáním třetí osoby - Ing. P. Ch. a nikoliv
bezprostředně žalovaného.
V dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
žalobci (dále též „dovolatelé“) namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Za takové považují zjištění, že v řízení vedeném
u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm
289/2003 nevznesli kauzální námitku placení na směnku. Tuto námitku žalobci
vznesli, avšak procesní soud ji považoval za nepřípustnou s odůvodněním, že
sice směřuje proti majiteli směnky, avšak je založena na vztazích k původnímu
majiteli. Žalobcům nemůže být přičítáno k tíži, že nevyžadovali písemná
potvrzení o postupném splácení směnky, neboť ani jejich existence by
nezabránila podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu. S ohledem na
to, jakým způsobem se směnečný soud vypořádal s kauzální námitkou o platbách na
směnku, lze předpokládat, že ani předložená potvrzení o platbách na směnečný
závazek by pro žalobce nepřinesla příznivější rozhodnutí ve směnečném řízení.
Odvolací soud zatížil řízení vadou, neboť v rozporu s ustanovením § 118a odst.
2 o. s. ř. při změně právního náhledu nepoučil žalobce a nevyzval je k doplnění
žalobních tvrzení týkajících se „využití institutů směnečného práva ke snížení
škody“. Dovolatelé nejsou srozuměni se závěrem odvolacího soudu o
neaplikovatelnosti § 424 obč. zák., ať již pro nedostatek zavinění žalovaného
nebo pro přetržení příčinné souvislosti. O nemravnosti (tedy protiprávnosti)
jednání žalovaného jako znaku skutkové podstaty § 424 obč. zák. svědčí to, že
indosací směnky a ujištěním, že na ni nebylo ničeho zaplaceno, se žalovaný
dopustil protiprávního úkonu, který citované ustanovení k založení odpovědnosti
za škodu předpokládá. Žalovaný nepostupoval Ing. Ch. pohledávku z titulu úhrady
ceny víceprací, úroků z prodlení, smluvní pokuty či nároku na náhradu škody,
ale indosoval směnku zajišťující jen úhradu ceny díla. Při rubopisu přitom
věděl, že na směnku bylo již zaplaceno 522.823,- Kč a že nárok ze směnky činí
již jen 177.177,- Kč. V rozporu s tím sdělil novému majiteli směnky, že na ni
nebylo dosud nic zaplaceno, a zavázal jej k podání návrhu na vydání směnečného
platebního rozkazu. V otázce příčinné souvislosti oproti odvolacímu soudu
prosazují názor, že k přetržení příčinné souvislosti nedošlo a za chybný
považují závěr, že rubopisem došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi
jednáním žalovaného a vznikem škody. S tímto odůvodněním navrhli, aby Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnout, event. jako
nedůvodné zamítnout. Zdůrazňuje, že tvrzenou nemravnost jeho jednání je potřeba
poměřovat vlastním chováním žalobců. Subjektivní stránka skutkové podstaty §
424 obč. zák. nemůže být naplněna v situaci, kdy postupoval směnku v
přesvědčení, že dluh žalobců v rozhodné době existoval ve výši, převyšující
směnečnou částku. Příčinou indosace byl více než rok po splatnosti existující
dluh žalobců.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Žalobci nenamítají, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a s výjimkou shora uvedené
výhrady vůči procesnímu postupu odvolacího soudu ani jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud
přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nic takového neplyne ani z
obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými
dovolacími důvody, jak je žalobci obsahově vymezili.
Podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Takovou vadu řízení spatřují žalobci v postupu odvolacího soudu, který jim
neposkytl poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. a nevyzval je k doplnění
rozhodných skutečností.
Podle § 5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních
právech a povinnostech.
Podle § 118a odst. 2) o. s. ř. má-li předseda senátu zato, že věc je možné po
právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve
účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností;
postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
patří i nedostatky v poučovací povinnosti soudu prvního stupně podle § 118a o.
s. ř.
Citované ustanovení vymezuje poučovací povinnost soudu při jednání. Jeho
smyslem je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno
tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má a že účastníku nelze zamítnout
žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno
má. Tato poučovací povinnost je povinností svou povahou objektivní a nebylo-li
účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo stát, došlo k
porušení tohoto zákonného ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z
tohoto důvodu vždy postiženo vadou, bez ohledu na to, zda poznatky o tom vyšly
najevo až v odvolacím (popř. dovolacím) řízení. Existence vady řízení
spočívající v porušení § 118a o. s. ř. je pak dána i tehdy, splní-li účastníci
z pohledu právního názoru zaujatého soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí ve
věci samé svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní, a odvolací soud dospěje
k jinému právnímu názoru, který vyžaduje, má-li být věc podle něj meritorně
rozhodnuta, doplnění tvrzení účastníků o další rozhodné skutečnosti, jež nebyly
z pohledu právního názoru soudu prvního stupně potřebné, když odvolací soud
nemůže sám postupovat podle § 118a o. s. ř. vzhledem k nepřípustnosti uplatnění
nových skutečností nebo důkazů. Podle uvedených ustanovení nemohou být
účastníci přímo poučováni o hmotném právu; to platí i o poučovací povinnosti
podle § 118a odst. 2, při níž možnost jiného posouzení věci po právní stránce
než podle účastníkova právního názoru je jen důvodem (pohnutkou či motivem),
pro který je soud povinen účastníka poučit o povinnosti doplnit vylíčení
rozhodných skutečností, který však soud účastníku nesděluje.
Odvolací soud se vytýkané vady (nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a
odst. 2 o. s. ř.) nedopustil. Nebylo totiž důvodu takové poučení žalobcům
poskytnout. Žalobci v žalobě úplně vylíčili rozhodující skutkové okolnosti
sporu (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), o které opírali svůj nárok. Odvolací soud na
základě stejných skutkových tvrzení, téhož závěru o skutkovém stavu věci a
právním závěru o posouzení věci podle § 424 obč. zák. rozsudek soudu prvního
stupně v odvoláním napadeném rozsahu změnil a žalobu v rozsahu částky 284.432,-
Kč s příslušenstvím zamítl. Učinil tak veden úvahou o nedostatku podmínek
odpovědnosti za vzniklou škodu podle § 424 obč. zák. Rozhodnutí odvolacího
soudu nebylo tedy založeno na závěru, že žalobci neunesli důkazní břemeno, ale
na odlišném výkladu § 424 obč. zák. Nejvyšší soud uvedl již v usnesení z 27.
června 2003, č. j. 21 Cdo 121/2003-107, že „poučení podle ustanovení § 118a
odst. l až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti
(povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní).
Jestliže však žaloba byla zamítnuta (jak tomu bylo v projednávaném případě)
nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě
zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle
ustanovení § 118a o. s. ř. Jinak řečeno postup podle ustanovení § 118a o. s. ř.
přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené
(případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl
objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a
navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky
věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle
ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat.“ Tyto závěry jsou zcela
použitelné pro daný případ, kdy skutkový stav byl provedenými důkazy objasněn a
jiný právní názor soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu
podle § 118a odst. 2 o. s. ř. nezakládá. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. není dán.
Výhradou nesprávnosti skutkového zjištění, že žalobce důsledně nedbal svých
práv a nezabránil tak vzniku škody, neboť ve směnečném řízení vedeném před
Krajským soudem v Českých Budějovicích důsledně neuplatnil kauzální námitku
placení na směnečný závazek, vystihli dovolatelé dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Tento dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému
skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž
obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí
vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou
způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno,
eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích
úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
S dovolateli lze souhlasit potud, že žalobce v řízení vedeném pod sp. zn. Sm
252/2003 podal námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 14. února
2003, č. j. Sm 252/2002-6, které odůvodnil tím, že na
směnku bylo žalovanému před jejím převodem postupně zaplaceno 522.823,- Kč.
Tato skutečnost vyplývá z obsahu spisu sp. zn. 13 Cm 289/2003.
Rozhodnutí odvolacího soudu ovšem stojí na skutkovém závěru, že žalobce tuto
námitku neuplatnil důsledně, nepodal-li zároveň odvolání proti rozsudku, jímž
byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti. Ze stejného spisu vyplývá,
že po doručení rozsudku ze dne 2. června 2003, č. j. 13 Cm 289/2003-24, se
zástupce žalobce JUDr. L. S. a Ing. P. Ch. vzdali dne 9. 7. 2003 práva
odvolaní a citovaný rozsudek nabyl téhož dne právní moci. Pouhé uplatnění
kauzální námitky tak není způsobilé zpochybnit závěr, že odvolací řízení o
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu mohlo pro žalobce přinést
příznivější výsledek.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak není naplněn.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 424 obč. zák. za škodu odpovídá i ten, kdo ji způsobil úmyslným
jednáním proti dobrým mravům.
V rámci uvedeného dovolacího důvodu žalobci otevřeli dovolacímu přezkumu
kontrolu správnosti závěrů odvolacího soudu, že vytýkané jednání žalovaného
není úmyslným jednáním proti dobrým mravům podle § 424 obč. zák. a že
neexistuje příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a vznikem škody.
Pro vznik odpovědnosti za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým
mravům ve smyslu § 424 obč. zák. je třeba kumulativní splnění všech podmínek
vzniku této odpovědnosti (vznik škody, jednání příčící se dobrým mravům,
příčinná souvislost mezi tímto jednáním a vznikem škody a zavinění škůdce ve
formě úmyslu).
Ustanovení § 424 obč. zák. vyjadřuje jednu ze základních zásad
občanskoprávních vztahů, podle které výkon práv a povinností z těchto vztahů
musí být v souladu s dobrými mravy a nikdo nesmí zneužít svého práva jednáním
proti dobrým mravům (srovnej § 3 odst. 1 obč. zák.). Jednání, které předpokládá
citované ustanovení, sice neodporuje zákonu v užším slova smyslu (srovnej § 39
obč. zák.), ale poškozuje zájmy účastníků občanskoprávních vztahů. Skutková
podstata tak zahrnuje případy výkonu práva směřujícího úmyslně (záměrně) k
tomu, aby byla jinému způsobena škoda (případy tzv. šikany), bez ohledu na to,
že se výkon práva může jevit ve své podstatě jako oprávněný. Přitom platí, že
není jednáním proti dobrým mravům, sleduje-li výkon práva vlastní prospěch
jednajícího a nikoliv poškození jiného. Mezi případy jednání spadající pod §
424 obč. zák. lze zařadit např. jednání vykazující znaky zákeřnosti, msty,
bezohlednosti a nepřiměřené ziskuchtivosti. Jednání proti dobrým mravům (k
otázce pojmu „dobrých mravů“ srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopisu Soudní judikatura č.
8/97, pod č. 62/97) je tak současně jednáním protiprávním.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v době rubopisu směnky (11. 12. 2002)
zajišťující v rozsahu částky 700.000,- Kč pohledávku žalovaného z titulu
doplatku ceny rodinného domu, byli žalobci v prodlení (poslední splátka ceny
měla být uhrazena do 20. 6. 2000) s plněním tohoto závazku. Žalovaný byl
přesvědčen, že má vůči nim nárok jak na zaplacení doplatku ceny, tak i na
zaplacení ceny provedených víceprací, úroků z prodlení a smluvní pokuty (viz
dopis po indosaci směnky ze dne 16. 12. 2002). Z toho odvolací soud dovodil, že
v důsledku přesvědčení žalovaného o existenci dluhu a snahy „dostat se ke svým
penězům“ nemůže toto jeho jednání odporovat dobrým mravům. S tímto závěrem se
dovolací soud ztotožňuje. Je nepochybné, že žalobci svůj dluh zaplatit
žalovanému cenu rodinného domu ve lhůtě splatnosti zcela nesplnili, když
zůstala nezaplacena právě částka 700.000,- Kč. Z obsahu spisu sice vyplývá, že
žalovanému postupně zaplatili částku 230.000,- Kč (viz stvrzenka dne 15. 2.
2000 s poznámkou o účelu platby – splátka stav. prací rod. dům St. H.), částku
70.000,- Kč (viz stvrzenka dne 24. 4. 2001 s poznámkou o účelu platby – splátka
RD St. H.), částku 50.000,- Kč [viz stvrzenka dne 22. 5. 2001 s poznámkou o
účelu platby – stavba rod. domu (splátka)], částku 30.000,- Kč (viz stvrzenka
ze dne 14. 11. 2001 s poznámkou o účelu platby – splátka stavby rod. domu),
částku 27.000,- Kč (viz stvrzenka ze dne 11. 3. 2002 s poznámkou „přijato od p.
J. – stavba RD, účel platby – splátka), částku 40.000,- Kč (viz stvrzenka ze
dne 7. 6. 2002 s poznámkou o účelu platby – splátka stavby RD St. H.) a částku
20.000,- Kč (viz stvrzenka ze dne 18. 6. 2002 s poznámkou o účelu platby -
splátka stavby RD p. J., St. H.). Takto poskytnutá plnění ovšem směřovala ke
splnění obligačního (směnkou zajištěného) závazku, neboť jejich účelem -
deklarovaným na jednotlivých stvrzenkách – byl zánik závazku k úhradě ceny
rodinného domu, a nikoliv zánik směnečného závazku. Je pravdivé ujištění
žalovaného (vycházející z jeho přesvědčení) adresované novému majiteli směnky,
že na směnku (směnečný závazek) nebylo dosud nic placeno, neboť v rozsahu
poskytnutých plnění měl zanikat závazek obligační a nikoliv závazek směnečný. Z
uvedených skutečností je navíc zřejmé, že žalovaný indosací směnky po její
splatnosti nejednal s úmyslem (tzn. nechtěl) žalobce poškodit, ale snažil se
pro jejich dlouhotrvající prodlení dosáhnout uspokojení svých (domnělých)
pohledávek ze smlouvy ze dne 2. 6. 1999. I když soudy obou stupňů dospěly k
závěru o její neplatnosti (tento závěr nebyl dovoláním zpochybněn) je tento
závěr pro hodnocení existence úmyslného jednání proti dobrým mravům bez významu.
S ohledem na shora učiněný závěr se dovolací soud již nezabýval zbývajícími
výhradami dovolatelů vůči právním závěrům odvolacího soudu; není-li vytýkané
jednání žalovaného ze shora uvedených důvodů jednáním proti dobrým mravům, je
nadbytečné se zabývat otázkou vztahu příčinné souvislosti a zavinění.
Je tedy zřejmé, že dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
nebyl uplatněn důvodně.
Protože se žalobcům nepodařilo prostřednictvím dovolacích námitek zpochybnit
správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud jejich dovolání zamítl (§ 243b
odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.
s. ř. jsou neúspěšní žalobci povinni nahradit žalovanému náklady dovolacího
řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11
odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006],
stanovená podle § 3 bodu 6., § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č.
277/2006 Sb.) částkou 17.885,- Kč a paušální částka náhrady výdajů podle § 13
odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v citovaném znění, ve výši 75,- Kč.
Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1
a § 160 odst. 1 o. s. ř. a solidarita žalovaných z § 145 odst. 3 obč. zák.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2008
JUDr. Václav Duda
předseda senátu