33 Odo 1293/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyň
a) J. Ž., zastoupené advokátem, a b) M. H., proti žalované P. v. r. k. spol. s
r. o., o zaplacení částky 75.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 240/2005, o dovolání žalobkyň proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2006, č. j. 25 Co 83/2006-117, takto :
I. V řízení bude na místě zemřelé žalobkyně M. H. pokračováno s J. Ž.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2006, č. j. 25 Co
83/2006-117, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhaly po žalované zaplacení částky 112.500,- Kč s
příslušenstvím představující část kupní ceny, kterou jim žalovaná nepředala s
odůvodněním, že si ji ponechala na smluvní pokutu, na niž jí vznikl nárok v
souvislosti s porušením zprostředkovatelské smlouvy žalobkyněmi.
Poté, co žalobkyně vzaly žalobu o zaplacení částky 37.500,- Kč zpět, Obvodní
soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 7 C 240/2005-92,
řízení v tomto rozsahu zastavil (§ 96 o. s. ř.). Následně rozsudkem ze dne 6. prosince 2005, č. j. 7 C 240/2005-95, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyním do tří dnů od právní moci rozsudku částku 75.000,- Kč s 2,5 % úrokem
z prodlení z částky 112.500,- Kč od 23. 5. 2005 do 8. 7. 2005 a z částky
75.000,- Kč od 9. 7. 2005 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze
zjištění, že účastnice uzavřely dne 29. 10. 2004 smlouvu, jejímž předmětem bylo
zprostředkování prodeje nemovitostí žalobkyň (tj. domu čp. 15 se stavební
parcelou č. 2221 a pozemkem parc. č. 2222, zapsaných na LV č. 539 pro k. ú. R. u P. - dále jen „nemovitost“) žalovanou minimálně za částku 5,250.000,- Kč. Smlouva byla uzavřena na dobu od 29. 10. 2004 do 30. 6. 2005. V článku II. smlouvy si účastnice sjednaly, že po dobu platnosti smlouvy žalobkyně postupují
žalované výhradní oprávnění nemovitost nabízet a jednat ve věci jejího prodeje
s tím, že případné kupce budou proto odkazovat přímo na žalovanou a nepovedou
jakákoli jednání bez její účasti. Dále se žalobkyně zavázaly, že veškeré zálohy
a platby budou poukazovány na běžný účet žalované, které současně udělily plnou
moc k vybírání zálohy od kupujícího, k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a
jejích dodatků, kupní smlouvy, k inkasu kupní ceny a k podpisu návrhu na vklad
vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí. Žalobkyně se
zavázaly, že po dobu platnosti smlouvy neuzavřou s jinou osobou smlouvu o
zprostředkování prodeje nemovitosti, že vlastnické právo k ní nepřevedou samy a
že zachovají mlčenlivost o výši minimální prodejní ceny a o výši odměny
žalované. V článku VI. smlouvy se žalobkyně zavázaly zaplatit žalované smluvní
pokutu ve výši 150.000,- Kč pro případ odstoupení od smlouvy, případně jejího
porušení v době trvání exkluzivity (viz ustanovení bodu II. smlouvy). Tehdejší
zástupce manželů C. (zájemců o koupi nemovitosti) JUDr. P. O. vyzval žalovanou
přípisem ze dne 12. 11. 2004 k jednání, jež by vedlo k uzavření kupní smlouvy;
s přípisem jí zaslal návrh kupní smlouvy, v níž je jednatel žalované Ing. M. B. označen jako zástupce žalobkyň, a návrh smlouvy o úschově, kterou uzavřel s
manžely C. Přípisem ze dne 29. 11. 2004 JUDr. P. O. požádal žalovanou o sdělení
stanoviska k návrhu kupní smlouvy s dohodou o úschově doplatku kupní ceny. Žalobkyně J. Ž. v čestném prohlášení ze dne 29. 11. 2004 projevila vůli, aby
doplatek kupní ceny ve výši 4,900.000,- Kč byl před podpisem kupní smlouvy a
návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitosti připsán na účet jednatele
žalované. Dne 5. 12. 2004 své čestné prohlášení ze dne 29. 11. 2004 zrušila a
obě žalobkyně požádaly žalovanou o připsání doplatku kupní ceny na účet
žalobkyně Ž. Kupní smlouvu s manžely C. uzavřela dne 29. 11. 2004 za žalobkyně
žalovaná na základě dříve udělené plné moci. Žalovaná přípisem ze dne 25. 1.
2005 oznámila žalobkyním, že v souvislosti s opakovaným porušením
zprostředkovatelské smlouvy jim účtuje smluvní pokutu 150.000,- Kč. Ze složené
zálohy na kupní cenu si po odečtení odměny za zprostředkování ponechala na
smluvní pokutu 112.500,- Kč, z níž poukázala žalobkyním dne 8. 7. 2005 ještě
37.500,- Kč. Zbylou částku 75.000,- Kč dosud žalobkyním nevyplatila. JUDr. P. O., který zastupoval kupující, jednal o prodeji nemovitosti se žalovanou a
nikoli se žalobkyněmi, které byly zastoupeny žalovanou, resp. jejím
jednatelem. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k
závěru, že nebylo prokázáno tvrzení žalované, že žalobkyně o prodeji
nemovitosti jednaly samostatně bez její účasti a že v rozporu se smluvním
ujednáním nebyly finanční prostředky poukázány na účet žalované. Konstatoval,
že doplatek kupní ceny byl poukázán na účet žalobkyně Ž. poté, co žalovanou o
to žalobkyně požádaly a co žalovaná tuto žádost akceptovala. Na základě takto
zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že
účastnice uzavřely v souladu s § 774 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, v pozdějším znění (dále jen „obč. zák.“), zprostředkovatelskou
smlouvu, jíž se žalovaná zavázala za sjednanou odměnu zajistit pro žalobkyně
uzavření kupní smlouvy. Součástí této smlouvy se stala dohoda účastnic o
smluvní pokutě (§ 544 obč. zák.), kterou se žalobkyně zavázaly žalované
zaplatit v případě, že odstoupí od smlouvy nebo poruší v době trvání
exkluzivity své závazky uvedené v článku II. smlouvy. Žalovaná spojovala nárok
na smluvní pokutu s tvrzeným porušením exkluzivity žalobkyněmi tím, že podaly
žalobu v květnu 2005 a zveřejnily tak údaje ze smlouvy před uplynutím sjednané
doby, že jednaly o prodeji nemovitosti samy bez její účasti a že doplatek kupní
ceny nebyl vyplacen na její účet. Vzhledem k tomu, že se žalované nepodařilo
prokázat skutečnosti, na něž byl vázán vznik práva na smluvní pokutu (tedy
porušení závazků uvedených v článku II. smlouvy), dovodil soud prvního stupně,
že žalované právo na smluvní pokutu nevzniklo a částku 75.000,- Kč zadržuje
neoprávněně.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. března 2006, č. j. 25 Co 83/2006-117,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Z listinných důkazů (smlouvy o
zprostředkování, plné moci ze dne 29. 10. 2004, smlouvy o smlouvě budoucí ze
dne 9. 11. 2004, kupní smlouvy ze dne 29. 12. 2004, dopisu ze dne 12. 11. 2004,
čestných prohlášení ze dne 29. 11. 2004 a 5. 12. 2004, jakož korespondence ze
dne 17. 12. 2004, 25. 1. 2005 a 2. 3. 2005), jimiž zopakoval dokazování,
narozdíl od soudu prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobkyně samy jednaly o
prodeji nemovitosti s potenciálními kupci a tím porušily smluvní ujednání o
exkluzivitě. V této souvislosti poukázal na tvrzení samotných žalobkyň v
žalobě, že žalovaná, která měla obstarat kupce, žádného neobstarala a že proto
samy zveřejnily upoutávku ve smyslu, že prodejem nemovitosti pověřily
žalovanou, a že kupující obstarala žalobkyně Ž. Z tohoto zjištění dovodil, že
žalované vzniklo v souladu s § 544 obč. zák. právo na smluvní pokutu a
žalobkyním povinnost jí smluvní pokutu zaplatit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozovaly z § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, v platném znění - dále jen „o. s. ř.“ Označily v něm dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkly,
že provedl jen některé důkazy, které v rozporu s § 132 o. s. ř. hodnotil bez
souvislosti s důkazy dalšími, v důsledku čehož dospěl k nesprávnému skutkovému
závěru, že porušily exkluzivitu zprostředkovatelské smlouvy. Namítají nesprávný
výklad smlouvy odvolacím soudem, pokud jde o tzv. exkluzivitu. Tu je třeba
podle jejich přesvědčení chápat tak, že jejím smyslem je zajistit
zprostředkovateli právo na odměnu. Zájemce se zaváže prodat svou nemovitost
výlučně prostřednictvím realitní kanceláře, které tím vzniká právo na smluvenou
odměnu; odtud také plyne logika sjednané smluvní pokuty za porušení exkluzivity
(v případě, že zprostředkovatel neuzavře kupní smlouvu s kupcem, jehož obstará,
přijde o odměnu). Jiný výklad smlouvy pokládají za příčící se zdravému rozumu a
dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Připomínají, že kupce nalezly
samy a žalovaná, kterou o tom informovaly, s tím souhlasila. Převod
vlastnického práva k nemovitosti kupní smlouvou se uskutečnil prostřednictvím
žalované, jíž také uhradily sjednanou odměnu ze splátky kupní ceny, která byla
žalované kupujícími poukázána. Z uvedených důvodů navrhly rozsudek odvolacího
soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Po podání dovolání žalobkyně M. H. dne 17. 9. 2006 zemřela. Usnesením Okresního
soudu Praha-západ ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 20 D 877/2006, které nabylo
právní moci dne 29. 11. 2006, bylo dědické řízení podle § 175h odst. 2 o. s. ř.
zastaveno a nepatrný majetek zůstavitelkou zanechaný (3.221,- Kč) byl vydán
vypravitelce pohřbu pozůstalé dceři J. Ž.
Podle § 107 odst. 1 věty první o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení
řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně
skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Podle §
107 odst. 2 o. s. ř. jestliže ztratí způsobilost být účastníkem řízení fyzická
osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem,
nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle
výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
„Povahou věci“ se zde rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení (srovnej
Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, I. díl.
7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 482 s.). Povaha věci pak brání pokračování
v řízení zejména tam, kde jde o práva a povinnosti vázané podle hmotného práva
na osobu účastníka řízení, kde je určitá skutková podstata podmíněna existencí
určitého účastníka řízení, dále tam, kde smrtí účastníka řízení dochází podle
hmotného práva k zániku právního vztahu, o nějž v řízení šlo, anebo tam, kde
účastník nemá žádného právního nástupce, který by převzal (mohl převzít) právo
nebo povinnost, o něž v řízení jde, např. při zastavení dědického řízení podle
§ 175h odst. 1 a 2 o. s. ř.; v těchto případech soud ve smyslu § 107 odst. 5
věty první o. s. ř. řízení zastaví, ledaže by zůstavitel zanechal majetek vyšší
než nepatrné hodnoty. V rozsudku ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 857/2004,
publikovaném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 4/2005, Nejvyšší
soud formuloval a odůvodnil závěr, že z pravomocného usnesení o zastavení
řízení o dědictví vydaného podle § 175h o. s. ř. soud v jiném řízení vychází,
jen nebude-li zjištěno, že zůstavitel ve skutečnosti zanechal majetek vyšší než
nepatrné hodnoty; v takovém případě nemůže být řízení zastaveno podle § 107
odst. 5 o. s. ř.
z důvodu, že zemřelý účastník nemá žádného právního nástupce. Zastaví-li totiž
soud pravomocným usnesením řízení o dědictví podle § 175h o. s. ř., není tím
pro účely jiného řízení ještě závazně stanoveno, že zůstavitel nezanechal
majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty. V případě, že pravomocné
usnesení, kterým bylo řízení o dědictví skončeno, není pro účastníka jiného
řízení závazné, nic soudu nebrání, aby pro účely tohoto jiného řízení objasnil,
jaký majetek, popřípadě v jaké ceně zůstavitel zanechal a komu svědčí (ze
zákona nebo na základě závěti, popřípadě z obou těchto důvodů) dědické právo po
zůstaviteli, a aby z tohoto zjištění učinil odpovídající závěry, mimo jiné o
tom, zda má být řízení podle § 107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno nebo zda v něm
může být pokračováno a s kým.
V tomto řízení, pro něž není závazné usnesení ze dne 29. 11. 2006, sp. zn.
20 D 877/2006, jímž Okresní soud Praha-západ dědické řízení pro nepatrný
majetek zastavil podle § 175h odst. 2 o. s. ř., nebylo důvodu odchylovat se od
výše prezentovaného právního názoru. Jelikož předmětem řízení je pohledávka
zemřelé M. H. a J. Ž. (pozůstalé dcery) za žalovanou ve výši 75.000,- Kč s
příslušenstvím, tedy pohledávka vyšší než nepatrné hodnoty, a jako jediný dědic
po zemřelé žalobkyni M. H. přichází v úvahu žalobkyně J. Ž. (jak se podává z
obsahu spisu Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 20 D 877/2006), dovolací soud
podle § 107 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř. rozhodl o
procesním nástupnictví, jak vyplývá z výroku I. tohoto rozsudku.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou
k tomu oprávněnou - účastnicí řízení při splnění zákonné podmínky advokátního
zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) proto napadený
rozsudek přezkoumal ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Žalobkyně v dovolání (podle obsahového vylíčení dovolacích výhrad) nenamítá, že
řízení je zatíženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence
těchto vad nevyplývá ani z obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval jen
dovolacími důvody, jak byly v dovolání obsahově vymezeny, a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Žalobkyně především namítla, že odvolací soud znovu provedl jen některé důkazy,
které v rozporu s § 132 o. s. ř. hodnotil bez souvislosti s důkazy dalšími, a
že dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, že žalobkyně porušily exkluzivitu
zprostředkovatelské smlouvy. Tyto výhrady vystihují dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá
oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor (hodnocení odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř.).
Zmíněným dovolacím důvodem lze přitom napadnout výsledek činnosti soudu při
hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady
volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li
soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho
skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že
některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů
vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové
zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze
dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8).
Odvolací soud svůj právní závěr, že žalované vzniklo ve smyslu § 544 odst. 1
obč. zák. právo na smluvní pokutu, založil na skutkovém zjištění, že žalobkyně
samy jednaly o prodeji nemovitosti s potenciálními kupci, čímž došlo k porušení
exkluzivity sjednané účastnicemi ve zprostředkovatelské smlouvě, na něž byl
vázán vznik práva na smluvní pokutu. Svá skutková zjištění čerpal ze smlouvy o
smlouvě budoucí ze dne 9. 11. 2004, z níž zjistil, že žalobkyně sjednaly prodej
nemovitosti s manžely C. již dne 9. 11. 2004. Současně přihlédl k tvrzením
samotných žalobkyň obsaženým v odůvodnění žaloby, že žalovaná, jíž bylo zadáno
obstarání prodeje nemovitosti, nikoho neobstarala. Proto zveřejnily upoutávku v
tom smyslu, že prodejem domu pověřily žalovanou, přičemž manžele C. obstarala
žalobkyně Ž.
Je třeba přisvědčit žalobkyni, že odvolací soud při hodnocení důkazů
nepostupoval v souladu s § 132 o. s. ř., podle něhož důkazy hodnotí soud podle
své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné
souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo,
včetně toho, co uvedli účastníci. Skutečnost, že žalobkyně sjednaly prodej
nemovitosti s manžely C., kterou odvolací soud zjistil ze smlouvy o smlouvě
budoucí ze dne 9. 11. 2004, se totiž z tohoto listinného důkazu nepodává. Z
obsahu této smlouvy naopak vyplývá, že ji jménem žalobkyň na základě plné moci
ze dne 29. 10. 2004 uzavřel jednatel žalované Ing. M. B., který ji jako jediný
za stranu prodávající vlastnoručně podepsal (a jeho podpis byl úředně ověřen).
Odvolací soud současně pominul skutečnost, že rovněž kupní smlouvu ze dne 29.
12. 2004 jménem žalobkyň uzavřel jednatel žalované Ing. M. B. s odkazem na
tutéž plnou moc, přičemž smlouva je opatřena jeho úředně ověřeným podpisem, a
že jménem žalobkyň podal i návrh na vklad vlastnického práva k nemovitosti do
katastru nemovitostí. Pokud odvolací soud poukazoval na skutková tvrzení
obsažená v žalobě (jež nelze považovat za důkaz, resp. důkazní prostředek),
nepřihlédl již ke skutkovým tvrzením žalované obsaženým v jejím vyjádření k
žalobě, které došlo soudu prvního stupně dne 26. 9. 2005. V něm žalovaná mimo
jiné uvádí, že jednání mezi účastnicemi od uzavření zprostředkovatelské smlouvy
do uzavření kupní smlouvy probíhalo standardně a v přátelské atmosféře, že
součástí spolupráce byla dohoda o tom, jak bude probíhat nabídková kampaň.
Žalobkyně se samy nabídly, že rozdají mezi nejbližší sousedy do jejich
poštovních schránek upoutávku žalované (tj. vizitku realitní kanceláře s
nabídkou služeb a s textem, že realitní kancelář nabízí k prodeji nemovitost
žalobkyň), což se svolením žalované učinily. Rozhodná jednání s kupujícími
vedla žalovaná, která připravila smlouvu o smlouvě budoucí, návrh kupní
smlouvy, jejíž konečné znění si vyhradil JUDr. O., a návrh na vklad
vlastnického práva do katastru nemovitostí. Obrat v přístupu žalobkyň nastal až
v lednu 2005. S tímto tvrzením žalované ve vyjádření koresponduje upoutávka,
jejíž stejnopisy na základě dohody účastnic žalobkyně roznesly mezi sousedy.
Uvedený tiskopis je v záhlaví opatřen logem a informacemi o obchodní
společnosti žalované, obsahuje popis a lokalitu, v níž se nachází k prodeji
nabízená nemovitost (bez označení prodávajících), kupní cenu a telefonický
kontakt na žalovanou.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnost (že
žalobkyně samy jednaly o prodeji nemovitosti), která z provedených důkazů
nevyplynula a ani jinak nevyšla najevo, tj. nemá oporu v žádném z provedených
důkazů. Za samostatné jednání o prodeji nelze považovat to, že žalobkyně na
základě dohody se žalovanou rozšířily prostřednictvím letáků informaci, že
žalovaná nabízí k prodeji jejich nemovitost, jak uváděla žalovaná ve vyjádření
k žalobě, a tuto okolnost nepochybně měly žalobkyně na mysli, když v žalobě
tvrdily, že kupujícího (tímto způsobem) obstaraly samy. Odvolací soud naopak
pominul z hlediska vzniku nároku na smluvní pokutu rozhodné skutečnosti, které
byly provedenými důkazy prokázány (že žalovaná ve smyslu sjednané exkluzivity
zprostředkovala prodej nemovitosti žalobkyň a že jí za to žalobkyně zaplatily
sjednanou odměnu).
Právní závěr odvolacího soudu, že žalované vznikl nárok na smluvní pokutu, tak
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Tím je naplněn dovolací důvod podle § 241a odst.
3 o. s. ř. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o.
s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2009
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu