33 Odo 13/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobce ing. J. K., proti žalovanému S. p. P., s. r. o., o zrušení smíru a o zaplacení částky 3 864,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 12 C 368/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, ze dne 22. září 2003, č.j. 40 Co 937/2003-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal zrušení smíru schváleného usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 4. prosince 2000, č.j. 8 C 111/2000-46, s tvrzením, že smír uzavřel pod nátlakem. Dále požadoval zaplacení částky 3 664,50 Kč z titulu bezdůvodného obohacení.
Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 15. července 2003, č. j. 12 C 368/2001-31, řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku ze žaloby (§ 9 odst. l zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích – dále „zákon o soudních poplatcích“), a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání žalobce usnesením ze dne 22. září 2003, č. j. 40 Co 937/2003-38, usnesení soudu prvého stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce na výzvu soudu přes jeho poučení o následcích nezaplacení soudního poplatku ze žaloby tento poplatek nezaplatil, takže byly splněny předpoklady pro zastavení řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že by soudní poplatek platit neměl, neboť žalobu v řízení, v němž byl schválen nezákonný smír nepodal on, nýbrž S. p. P.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (srov. § 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem), dospěl k závěru, že v posuzované věci směřuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Odvoláním napadené usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zastaveno řízení podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, není rozhodnutím ve věci. Pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. Rozhodnutím ve věci by tedy v posuzovaném případě bylo rozhodnutí, jímž by soud zrušil usnesení o schválení smíru a uložil žalovanému zaplacení žalované částky, nebo jímž by žalobu zamítl. Protože ustanovení § 237 o. s. ř. upravuje přípustnost dovolání výlučně proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé, mohla by být přípustnost dovolání v posuzované věci založena jen v rámci ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.
Ustanovení § 238 o. s. ř. upravuje přípustnost dovolání proti usnesení o obnově řízení a po povolení obnovy řízení.
Podle ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto a) ve věci konkursu a vyrovnání, b) o žalobě pro zmatečnost, c) o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, d) ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, e) ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, f) o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí, g) o povinnostech vydražitele uvedeného v § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338za odst. 2 o. s. ř.
Podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo a) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, b) v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).
Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je dovolání rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo a) potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1, b) potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení namísto dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).
Podle § 239 odst. 3 o. s. ř. je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§ 75a).
Žádným ze shora citovaných ustanovení není připuštěno dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně zastavující řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
Lze tedy uzavřít, že za dané procesní situace, kdy nelze přípustnost dovolání zvažovat z hlediska žádného ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení § 243b odst. 5, věty prvé, o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. ledna 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu