NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 1315/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P., územně
členěného statutárního města, proti žalované České republice – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, o zaplacení částky 40.663,80 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 413/2002,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. února
2004, č. j. 56 Co 496/2003-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4.
července 2003, č. j. 14 C 413/2002-57, zamítl žalobu, jíž se žalobce na
žalované domáhal zaplacení částky 40.663,80 Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 1.
2. 2002 do zaplacení, zastavil řízení ohledně žaloby na zaplacení 0,5% úroku z
prodlení od 1. 2. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Žalobce se
domáhal plnění s odůvodněním, že jeho právní předchůdce zaplatil žalovanou
částku v roce 2001 za práce související se správou pozemku parc. č. 2341/14 v
kat. úz. L. u P. (dále též jen „pozemek“, případně „sporný pozemek“), který je
vlastnictvím žalované a na němž je zřízena skládka odpadu. Tím plnil za
žalovanou, která se tak na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Soud prvního stupně
však na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že již v roce 1980 se
příspěvková organizace T. s. m. P., jež skládku provozovala, v příloze 1
hospodářské smlouvy z 8. 12. 1980 č. 46/80 zavázala sporný pozemek
rekultivovat. Tento závazek nebyl do současné doby splněn a přešel proto na
právní nástupce T. s. m. P., jimiž byli nejprve H. d. m. P. a po jeho zániku
žalobce jako jeho zřizovatel. Pro posouzení věci nejsou podstatné vlastnické
vztahy k pozemku, nýbrž právě existence zmíněného závazku žalobce. Práce,
jejichž náhradu žalobce požaduje (dále též „sporné práce“), byl s ohledem na
to, že jsou spojeny se sanací a rekultivací pozemku, povinen provést a uhradit
jeho právní předchůdce, a proto zde chybí jeden ze základních předpokladů
vzniku bezdůvodného obohacení, t. j. plnění za jiného. Nad rámec těchto úvah
soud prvního stupně dovodil, že žalovaná se stala vlastníkem pozemku až poté,
co byly uvedené práce provedeny.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24.
února 2004, č. j. 56 Co 496/2003-70, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Neztotožnil se sice se závěrem soudu prvního stupně o okamžiku, kdy
žalovaná nabyla vlastnictví ke spornému pozemku, ale i on vyšel z toho, že
povinnost rekultivovat pozemek a tedy i provést práce, které byly v roce 2001
zaplaceny, stíhala v té době s ohledem na obsah hospodářské smlouvy z roku 1980
právního předchůdce žalobce, nikoli vlastníka pozemku. Proto žaloba na vydání
bezdůvodného obohacení skutečně není opodstatněná. Odvolací soud dále vyslovil
názor, že skládka a pozemek, na němž se nachází, jsou samostatné věci, neboť
skládku nelze považovat za součást pozemku, a tento svůj názor blíže zdůvodnil.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval ze
zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm.
c) občanského soudního řádu a v němž namítl, že toto rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasil s názorem, že jeho právní
předchůdce měl povinnost plnit na základě závazku v hospodářské smlouvě z roku
1980, zdůraznil, že neexistuje a nikdy neexistoval právní důvod, který by
žalobce či jeho předchůdce zavazoval ke správě sporného pozemku, a vyslovil
přesvědčení, že právě proto je ve věci rozhodující posouzení otázky
vlastnického práva. S tou úzce souvisí otázka, zda je skládka součástí pozemku
nebo samostatným předmětem právních vztahů, a právě ta má podle jeho názoru ve
věci samé zásadní právní význam. Žalobce poukázal na to, že T. s. m. P. se
zmíněnou hospodářskou smlouvou nezavázaly k povinnosti pozemek sanovat, nýbrž
pouze rekultivovat a že tato povinnost byla splněna. Soudy obou stupňů tedy
pochybily, pokud z existence tohoto závazku vycházely. Povinnost k provedení
sporných prací nesla žalovaná jako vlastník pozemku i skládky, jež je – podle
jeho názoru, který podrobně rozvedl – součástí pozemku. Žalobce navrhl, aby byl
napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud
dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalobce založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze
samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno
uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud
při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění § 241a odst. 3 OSŘ,
omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1
písm. a) a b) OSŘ]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze
skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Soud prvního stupně a ve shodě s ním i soud odvolací postavily své právní
posouzení věci na tom, že hospodářskou smlouvou z 8. 12. 1980 převzal právní
předchůdce žalobce závazek k rekultivaci sporného pozemku, že tento závazek
dosud nebyl splněn a že sporné práce souvisely se sanací a rekultivací pozemku.
Dovolatel poukazem na tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci zpochybňuje
správnost výkladu obsahu hospodářské smlouvy, jímž tyto soudy dospěly k závěru
o tom, jakou povinnost na jejím základě převzal jeho právní předchůdce, a v
souvislosti s tím i závěr, že tato povinnost nebyla splněna. Už v rozsudku ze
dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, však vyslovil Nejvyšší soud ČR názor,
že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o
skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a
povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října
2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č.
46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z
dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke
skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro
účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení
věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit
ani v tomto případě, se jeví výhrady žalovaného ke způsobu, jakým soudy obou
stupňů vykládaly obsah hospodářské smlouvy a zjišťovaly tak, jaká práva a
povinnosti si v ní její účastníci ujednali, nikoli jako námitka zpochybňující
právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na
pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v
§ 241a odst. 3 OSŘ. Stejně je nutno nahlížet i na námitku, že ze smlouvy
vyplývající povinnost právního předchůdce žalobce již byla ve skutečnosti
splněna. Žalobce sice argumentuje nesprávným právním posouzením věci, ale činí
tak pouze prostřednictvím námitek, jimiž zpochybňuje zjištěný skutkový stav.
Předkládá svoji verzi výkladu hospodářské smlouvy, z níž vyvozuje závěr o
neexistenci závazku jeho právního předchůdce provést sporné práce, a namítá, že
kdyby soudy vycházely z této (podle něho správné) verze, musely by dospět k
odlišnému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, a to že povinnost k
provedení sporných prací stíhala žalovanou jako vlastníka pozemku. I kdyby
skutkové závěry, o které se opírá rozhodnutí odvolacího soudu, byly vadné,
nemohou být v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ
předmětem dovolacího přezkumu a dovolací soud, jak už bylo uvedeno, z nich musí
vycházet i při úvahách o tom, zda má napadený rozsudek po právní stránce
zásadní význam. Tento okruh dovolacích argumentů žalobce tedy není způsobilý
přípustnost jeho dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit.
Žalobce vytýčil jako zásadní jedinou otázku, která má skutečně právní povahu, a
to zda lze skládku na pozemku považovat za samostatnou věc nebo zda se jedná o
součást tohoto pozemku. Odvolací soud se sice touto otázkou zabýval, ale ani z
jejího řešení nelze přípustnost dovolání žalobce dovozovat. O rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu jde totiž jen tehdy, jestliže právní otázka,
kterou dovolatel za významnou považuje, byla pro rozhodnutí určující. Otázka,
na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k
závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria
uvedená v § 237 odst. 3 OSŘ. V tomto směru lze blíže odkázat na usnesení ze
dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“) pod
č. C 23, případně na usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000,
uveřejněné v Souboru pod č. C 71. Jestliže v dané věci odvolací soud uzavřel
(na základě v dovolacím řízení nezpochybnitelného skutkového stavu), že sporné
práce byl povinen zaplatit podle smluvního ujednání právní předchůdce žalobce,
nikoli vlastník pozemku, bylo pro jeho rozhodnutí bez významu, zda byla
žalovaná vlastníkem skládky jakožto součásti pozemku nebo zda je skládka
samostatnou věcí. Na této otázce tedy právní posouzení věci odvolacím soudem
nespočívá a žalobci nelze přisvědčit, že s jejím řešením je možno spojovat
závěr o přípustnosti jeho dovolání.
Jelikož přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výrokům, jimiž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení (srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003), je zřejmé, že dovolání žalobce
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek
nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle § 243b
odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která
by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3
OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2006
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu