NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 1360/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
proti žalovaným 1) M. K., a 2) I. K., o zaplacení 130.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C
128/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 21. června 2006, č. j. 5 Co 1115/2006-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů
dovolacího řízení 7.800,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. P. S., advokáta.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
21. června 2006, č. j. 5 Co 1115/2006-38, kterým byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. ledna 2006, č. j. 2 C 128/2005-22,
není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno
přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek
odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).
V dovolání zpochybněné právní posouzení věci z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák.
totiž postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, nebo
ze dne 9. 1. 2001 sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23 a
71). Úvahu soudu založenou na aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zobecnit, má
význam právě a jen pro projednávanou věc, neboť je v každém konkrétním případě
podložena zcela konkrétními zjištěními, z nichž plyne – a to i s přihlédnutím k
situaci strany oprávněné – že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Výklad
pojmu „rozpor s dobrými mravy“ byl v rozhodnutích Nejvyššího soudu opakovaně
podán (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo
228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12.
2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005) a
soudy v dané věci z jeho intencí nevybočily. Dovolací námitky, jimiž je
argumentováno, že soudy nevzaly dostatečně v úvahu chování žalovaných před
uplatněním nároku na vrácení příspěvku (tj. pominuly skutečnost, že žalovaní po
kolaudaci stavby včas nepožádali o upuštění od vymáhání příspěvku, resp. o
prominutí pohledávky, že nepředložili potřebné doklady, nevešli se žalobkyní v
kontakt a opakovaně namítali promlčení svého dluhu), jsou z pohledu
přípustnosti dovolání irelevantní, neboť dovolací důvod mířící na pochybení při
zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s.
ř.).
Protože dovoláním je napadán výslovně i rozsudečný výrok, jímž odvolací soud
rozhodl o nákladech odvolacího řízení, nezbylo, než zvažovat jeho přípustnost
rovněž z hlediska ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení.
Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, vždy povahu usnesení (§
167 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.), byť je začleněno do rozsudku soudu a
stává se proto formálně jeho součástí. Přípustnost dovolání proti usnesení
upravují ustanovení § 237 až 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nepřichází v úvahu, neboť usnesen o nákladech řízení není rozhodnutím ve
věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29
Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanoveními § 238, 238a a § 239 o. s. ř. není přípustnost dovolání rovněž
založena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nelze podřadit
žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je –
aniž se mohl věcí dále zabývat – podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm.
c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 15 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání
bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady, které jim
vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.
Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.200,- Kč (§ 3 odst. 1, § 10
odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006), a ze dvou
paušálních částek náhrad hotových výdajů v celkové výši 600,- Kč (§ 13 odst. 1
a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou oprávnění podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 31. října 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu