Žalobkyně se domáhala žalobou po žalované zaplacení částky 74.796,10 Kč
s příslušenstvím představující neuhrazenou kupní cenu za sadu nádobí podle
uzavřené kupní smlouvy.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. srpna 2001, č. j. 43 C 155/98-56,
žalobu o zaplacení částky 74.796,10 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 23.6.1997 do
zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Na základě skutkového zjištění
učiněného z provedených důkazů dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 19. 3.
1995 je neplatná ve smyslu § 49a obč. zák., jelikož ji žalovaná uzavřela v
omylu, a zároveň je neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 a §
39 obč. zák. Současně poukázal na negativní zkušenosti s podomním prodejem
zboží v zemích Evropské unie vedoucí k vydání směrnic Rady Evropské unie za
účelem ochrany spotřebitele před praktikami některých obchodních firem.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. února 2003, č. j. 29 Co 26/2003-102,
rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. listopadu
2004, č. j. 43 C 155/98-162, žalobu o zaplacení
částky 74.796,10 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 23.6.1997 do zaplacení zamítl a
rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná jako kupující
uzavřela dne 19. 3. 1995 s reprezentantkou žalobkyně E. P. kupní smlouvu na
sadu nádobí s názvem Gr. S., označenou jako , za kupní cenu 4.019,- DEM, kterou
se zavázala splácet v měsíčních splátkách v českých korunách za blíže
dojednaných podmínek. Stalo se tak na návštěvě u manželů K., kam byla pozvána
spolu s I. Š., která rovně uzavřela kupní smlouvu. Během návštěvy
reprezentantka žalobkyně podala přítomným informace o firmě žalobkyně, kvalitě
zboží a předvedla jim katalog, v němž byly vyobrazeny jednotlivé sady nádobí s
uvedením počtu kusů a cen. Žalovaná byla přítomna tomu, kdy reprezentantka
žalobkyně vysvětlovala podmínky smlouvy J. K., jenž měl zájem objednat více
nádobí, než předtím objednala jeho manželka. Žalovaná spolu s ostatními v
průběhu večera pila víno; v důsledku toho však nebyla ve stavu, který by u ní
vylučoval možnost posoudit následky svého jednání. Reprezentantka žalobkyně ji
i I. Š. ujišťovala, že smlouvy nejsou závazné a mohou od nich odstoupit. Nebýt
tohoto ujištění, žalovaná by smlouvu neuzavřela. Žalovaná měla možnost se s
obsahem kupní smlouvy seznámit; podepsala ji však, aniž si ji přečetla.
Následující den chtěla po dohodě s manželem smlouvu zrušit, E. P. jí však
sdělila, že to nejde. Po telefonátu do sídla žalobkyně v Českých Budějovicích
žalovaná odstoupila od kupní smlouvy písemně. E. P. uzavřela se žalobkyní
mandátní smlouvu dne 22. 4. 1994, podle níž byla oprávněna uzavírat jménem
žalobkyně kupní smlouvy. Mandátní smlouvu s ní uzavřela I. S., která byla v tu
dobu ředitelkou pobočky žalobkyně v Praze s oprávněním mimo jiné uzavírat
jménem žalobkyně mandátní smlouvy s reprezentanty (viz pracovní smlouva ze dne
31. 7. 1992, její změna ze dne 2. 8. 1993 a opatření generálního ředitele
žalobkyně k oprávnění jednat jménem společnosti ze dne 31. 8. 1993). Z takto
zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastnice
uzavřely kupní smlouvu, která splňovala požadavek určitosti, žalovaná tento
právní úkon učinila svobodně a vážně (§ 37 odst. 1 obč. zák.) a ve stavu, který
jí umožnil posoudit následky jejího jednání (§ 38 odst. 2 obč. zák.). Jménem
žalobkyně kupní smlouvu uzavřela E. P. (mandatář), která k tomu byla oprávněna
na základě mandátní smlouvy uzavřené se žalobkyní (mandantem). Soud prvního
stupně však dospěl k závěru, že kupní smlouva je ve smyslu § 49a obč. zák.
relativně neplatným právním úkonem, neboť žalovaná jej učinila v omylu, že
kupní smlouvu může zrušit, jenž vyvolala svým ujištěním žalobkyně. Nebýt tohoto
ujištění, kupní smlouvu by neuzavřela. Jelikož se žalovaná relativní
neplatnosti kupní smlouvy podle § 40a dovolala, neshledal soud prvního stupně
žalobu opodstatněnou.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 29. května 2006, č. j. 39 Co 451/2005-193,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit
žalobkyni do tří měsíců od právní moci rozsudku částku 74.796,10 Kč s 21 %
úroky z prodlení od 23.6.1997 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů. Převzal skutkový stav, z něhož vyšel soud prvního stupně,
dokazování v odvolacím řízení doplnil výslechem svědka D. B. (manžela žalované)
a zopakoval výslech svědkyně A. J. Z nich zjistil, že žalovaná po návratu z
prezentace jevila známky požití alkoholu. Svého manžela seznámila s koupí
nádobí, které se jí líbilo. Protože s kupní smlouvou nesouhlasil, telefonovala
reprezentantce žalobkyně, že smlouvu ruší. Následujícího dne se reprezentantka
dostavila do bytu žalované a sdělila jí, že se smlouva zrušit nedá a že by ji
bylo možno pouze převést na jinou osobu. Odvolací soud konstatoval, že ani
výpověďmi svědků, jimiž bylo doplněno dokazování v odvolacím řízení, nebylo
prokázáno, že žalovaná uplatnila námitku relativní neplatnosti pro podstatný
omyl u žalobkyně dříve než v podaném odporu proti platebnímu rozkazu, který byl
žalobkyni i jejímu zástupci doručen dne 9. 7. 1998. Žalovaná v odporu tvrdí, že
námitku uplatnila písemně; v písemnosti ze dne 21. 3. 1995 adresované žalobkyni
a označené jako „Odstoupení od kupní smlouvy“ sice žalovaná uvádí, že smlouvu
podepsala pod psychickým nátlakem, po nalévání alkoholu a že byla uvedena v
omyl (bez bližší konkretizace), avšak v řízení nebylo prokázáno doručení této
písemnosti žalobkyni. Na podkladě těchto zjištění se odvolací soud ztotožnil s
právními závěry soudu prvního stupně, že kupní smlouva vyhovuje požadavku
určitosti, že žalovaná ji uzavřela svobodně a vážně (§ 37 odst. 1 obč. zák.),
ve stavu nevylučujícím její způsobilost k právním úkonům (§ 38 odst. 2 obč.
zák.) a že jménem žalobkyně ji uzavřela k tomu na základě mandátní smlouvy
oprávněná osoba - reprezentantka žalobkyně. Oproti soudu prvního stupně však
nepřihlédl k námitce relativní neplatnosti kupní smlouvy pro omyl podle § 49a
obč. zák., neboť shledal úspěšnou obranu žalobkyně, že žalovaná se relativní
neplatnosti dovolala po marném uplynutí tříleté promlčecí doby, která počala
běžet od 19. 3. 1995, kdy byl právní úkon učiněn, a její konec připadl na 19.
3. 1998 (§ 40a a § 101 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a označila v něm dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že
nesprávně posoudil platnost právního úkonu, neboť nepřihlédl k okolnosti, že
kupní smlouvu uzavřela pod psychickým nátlakem a po požití alkoholu a za
situace, kdy zrušené smlouvy uzavřené s manžely K. byly nahrazeny smlouvami
uzavřenými s ní a svědkyní Š. Namítá, že odvolací soud „posouzení věci zúžil
pouze na prokázání skutečnosti doručení písemného odstoupení od smlouvy za
stavu, kdy odhlédl od svědectví svědka B. a svědkyně J. o ústním oznámení
žalované o odstoupení od smlouvy…“ Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že
reprezentantka žalobkyně byla oprávněna na základě mandátní smlouvy uzavírat
jménem žalobkyně kupní smlouvy. Jelikož kupní smlouva nebyla podepsána osobou
jednající za společnost, má zato, že jde o absolutně neplatný právní úkon podle
§ 39 obč. zák. Z uvedených důvodů navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího
soudu. Zejména uvedla, že nemohla vědět, že je žalovaná pod vlivem alkoholu a
nechtěla této skutečnosti využít. Nesouhlasí s jejím tvrzením, že kupní smlouvu
učinila v omylu vyvolaném E. P., a zdůraznila, že se žalovaná námitky relativní
neplatnosti podle § 40a obč. zák. dovolala po marném uplynutí tříleté promlčecí
doby. Zdůrazňuje, že pro odstoupení od smlouvy žalovanou nebyly splněny zákonné
předpoklady a tato možnost nebyla ani účastnicemi dohodnuta. Kupní smlouva byla
podepsána k tomu oprávněnými osobami, a to ředitelem společnosti žalobkyně a
reprezentantkou žalobkyně P. Její oprávnění bylo prokázáno mandátní smlouvou, v
níž byla obsažena plná moc k uzavírání kupních smluv jménem žalobkyně. I kdyby
kupní smlouvu jejím jménem uzavřel ten, kdo k tomu nebyl oprávněn, nemělo by to
za následek neplatnost kupní smlouvy, jelikož ji schválila a cítí se jí vázána
(§ 33 odst. 2 obč. zák.).
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., jímž byla s
účinností ode dne 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.) a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal
napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny. Protože existence těchto vad nebyla v dovolání po
obsahové stránce namítána a z obsahu spisu nevyplývá, zabýval se dovolací soud
uplatněnými dovolacími výhradami, jak byly žalovanou obsahově vylíčeny. Přitom
bylo nerozhodné, pod který dovolací důvod žalovaná své námitky podřadila.
Výhrada žalované, že odvolací soud při zvažování platnosti kupní smlouvy
nepřihlédl k okolnosti, že ji uzavřela pod psychickým nátlakem, po požití
alkoholu a za situace, kdy jí uzavřená kupní smlouva nahradila zrušené smlouvy
uzavřené dříve s manžely K., je uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst.
3 o. s. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze rozhodnutí odvolacího soudu
napadnout námitkou, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod uvedený v
tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému
stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je
tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v
provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé
zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně
ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků
(zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata
vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky.
První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za
řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených
podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je - z hlediska
jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor,
nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelství C. H. Beck
/dále jen „Soubor“/, pod C 8/1).
Žalovaná sice namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu rozhodné skutečnosti, a
sice že smlouvu uzavřela pod psychickým nátlakem a v opilosti a že tato smlouva
nahradila zrušenou smlouvu, kterou manželé K. uzavřeli dříve se žalobkyní,
nikterak však nekonkretizuje, v čem spatřuje pochybení odvolacího soudu, resp.
soudu prvního stupně, jehož skutková zjištění odvolací soud převzal, při
zjišťování skutkového stavu. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl
žalovanou uplatněn opodstatněně, neboť skutkový závěr odvolacího soudu, že
žalovaná uzavřela kupní smlouvu svobodně a vážně (tedy nikoli pod psychickým
nátlakem) a ve stavu, který nevylučoval její schopnost posoudit následky svého
počínání (tedy že stupeň její opilosti nevyloučil schopnost posoudit následky
svého jednání), má oporu v provedeném dokazování. Výsledek hodnocení důkazů
odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně odpovídá § 132 o. s. ř., neboť
soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z
provedených důkazů a přednesů účastníků, žádné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně
významné pro věc, nepominul; v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti,
případně věrohodnosti logický rozpor. Obstojí proto i právní závěry, že kupní
smlouva je platným právním úkonem, neboť byla uzavřena v souladu § 37 odst. 1
obč. zák. a že duševní stav žalované v době uzavření kupní smlouvy ji ve smyslu
§ 38 odst. 2 obč. zák. nečinil k tomuto právnímu úkonu neschopnou, jelikož
jejich podkladem byl skutkový stav věci, jehož správnost se žalované zpochybnit
nepodařilo.
Rovněž výtku žalované, že odvolací soud pro právní posouzení věci považoval za
rozhodné pouze zjištění, kdy bylo žalobkyni doručeno písemné odstoupení od
smlouvy, a že pominul výpovědi svědků B. a J., kteří uvedli, že žalobkyni
oznámila odstoupení od smlouvy ústně, lze podřadit pod dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř. Žalovaná však přehlíží, že odvolací soud právní posouzení
věci založil na úvaze, že námitku relativní neplatnosti uplatnila po marném
uplynutí tříleté promlčecí doby (§ 40a a § 101 obč. zák.). Podstatným pro
právní posouzení věci proto nebylo zjištění, kdy žalovaná učinila právní úkon,
jímž od kupní smlouvy odstoupila, nýbrž zjištění, kdy se u žalobkyně dovolala
námitky relativní neplatnosti kupní smlouvy pro omyl. Žalovaná zjevně
nerozlišuje mezi právním úkonem odstoupení od smlouvy a právním úkonem
uplatnění námitky relativní neplatnosti smlouvy. Zatímco účastník může od
platně uzavřené kupní smlouvy odstoupit, jen jestliže to je v zákoně stanoveno
nebo účastníky dohodnuto (§ 48 odst. 1 obč. zák.), relativní neplatnosti kupní
smlouvy uzavřené v omylu se může dovolat za podmínek upravených v § 49a a § 40a
obč. zák. I kdyby bylo prokázáno, že písemnost žalované ze dne 21. 3. 1995
označená jako „Odstoupení od kupní smlouvy“ byla žalobkyni doručena, z jejího
obsahu nelze dovodit, že v ní žalovaná uplatnila námitku relativní neplatnosti.
Nejvyšší soud již dříve ve svém rozhodnutí, publikovaném v časopise Soudní
rozhledy pod č. 1/1999, vyslovil právní názor, že dovolání se relativní
neplatnosti je právním úkonem. Projev vůle, kterým se účastník relativní
neplatnosti dovolává, musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění
relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci jeho
relativní neplatnost způsobila. V listině ze dne 21. 3. 1995 však žalovaná
pouze sdělila, že paní P. ji svým jednáním uvedla v omyl, aniž tuto vadu blíže
upřesnila. O uplatnění námitky relativní neplatnosti tudíž nemohlo jít. Nehledě
na to, že v posuzovaném případě je vůbec pochybná úspěšnost dovolání se této
námitky. Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovaná si mohla smlouvu přečíst a
seznámit se s jejím obsahem. Měla tak možnost navrhnout změnu textu smlouvy
tak, aby do ní bylo zakomponováno ujednání o možnosti od smlouvy odstoupit. Za
této situace není její omyl omluvitelný, neboť se bez příčiny nechala ovlivnit
příslibem reprezentantky žalobkyně, že smlouva není závazná a může od ní
odstoupit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30
Cdo 1251/2002, publikovaný v Souboru pod C 1635/23). Ani touto argumentací se
tudíž žalované nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
žalovaná zpochybnila právní závěr, že kupní smlouvu za žalobkyni uzavřela osoba
oprávněná za žalobkyni jednat.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Odvolací soud zpochybňovaný právní závěr dovodil ze zjištění, že kupní smlouvu
dne 19. 3. 1995 jménem žalobkyně podepsala E. P. coby její reprezentantka. Ta
uzavřela s žalobkyní dne 22. 4. 1994 mandátní smlouvu, kterou za žalobkyni
podepsala ředitelka pobočky žalobkyně v Praze I. S. V článku II. mandátní
smlouvy je obsažena plná moc, jíž žalobkyně zmocňuje E. P. (mandatáře) k
uzavírání kupních smluv jménem žalobkyně (mandanta). I. S. pracovala v
pracovním poměru u žalobkyně na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 31.7.1992
a funkci ředitelky pobočky žalobkyně v Praze vykonávala od 2. 8. 1993 v souladu
se změnou pracovní smlouvy. Žalobkyně ji v článku 2 písm. e/ směrnice vydané
generálním ředitelem žalobkyně dne 31. 8. 1993 zmocnila, aby jménem žalobkyně
uzavírala mandantní smlouvy s reprezentanty.
Žalobkyně je právnickou osobou; za osobní jednání žalobkyně se považuje jednání
jejích statutárních orgánů činěné jejím jménem (§ 20 odst. 1 obč. zák.). Ve
smyslu § 13 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“) je statutárním orgánem žalobkyně (společnosti s ručením omezeným)
její jeden nebo více jednatelů (§ 133 odst. 1 obch. zák.). Jak plyne z výpisu z
obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 92470,
statutárním orgánem žalobkyně v době od 28. 7. 1993 do 11. 2. 1997 byl její
jediný jednatel diplomovaný obchodník S. D. Nepochybně tak byl oprávněn k
vydání směrnice ze dne 31. 8. 1993, jejímž článkem 2 písm. e/ zmocnil ředitelku
pobočky v Praze I. S., aby při provozování podniku v rámci vymezeného výkonu
své pracovní náplně uzavírala jménem žalobkyně mandátní smlouvy s
reprezentanty. Žalované tak nelze přisvědčit, že mandátní smlouvu s E. P.
uzavřela osoba, která k tomu nebyla oprávněna. I. S. totiž při uzavírání
mandátní smlouvy jednala jako zákonná zástupkyně žalobkyně ve smyslu § 15 obch.
zák., která k takovému jednání byla oprávněna. Z mandátní smlouvy uzavřené v
souladu s § 566 a násl. obch. zák. proto vznikla práva a povinnosti nejen
žalobkyni (mandantovi), ale i E. P. (mandatáři). Jelikož mandátní smlouva
obsahuje plnou moc, aby mandatář uzavíral kupní smlouvy jménem mandanta (§ 568
odst. 4 obch. zák.), je správný závěr odvolacího soudu, že kupní smlouvu se
žalovanou uzavřela za žalobkyni osoba k tomu oprávněná na základě zmocnění.
Okolnost, že se reprezentantka žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy se
žalovanou neprokázala plnou mocí, je pro učiněný závěr irelevantní (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. Odon 28/95, uveřejněný v
časopise Právní rozhledy, pod označením 3/1996). Z řečeného plyne, že ani
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud dovolání žalované jako nedůvodné zamítl
(§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243d odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, která neměla v
dovolacím řízení úspěch, byla uložena povinnost zaplatit ve věci úspěšné
žalobkyni náklady, jež jí vznikly v souvislosti s vyjádřením k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši
7.860,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před 1. 9. 2006) a z paušální částky
náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 2
vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu