Nejvyšší soud Usnesení občanské

33 Odo 1562/2006

ze dne 2007-02-28
ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1562.2006.1

33 Odo 1562/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a Víta Jakšiče ve věci

žalobkyně G., S. o. š. a V. o. š., spol. s r.o., zastoupené advokátkou, proti

žalovaným 1) I. J., rozené K., a 2) F. K., oběma zastoupeným advokátem, o

24.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7

C 208/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne

29. června 2006, č. j. 14 Co 377/2005-98, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů

dovolacího řízení 2.730,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám

JUDr. J. Z., advokáta.

zaplacení částky 24.000,- Kč s příslušenstvím; ve výroku o náhradě nákladů

řízení před soudem prvního stupně rozsudek změnil a rozhodl o náhradě nákladů

odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“)

dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského

soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Má zato, že napadené rozhodnutí má ve věci

samé po právní stránce zásadní význam pro řešení otázky vztahu veřejného a

soukromého práva v oblasti školství. Důvodnost dovolání opírá o § 241a odst. 2

písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v chybném závěru

soudů obou stupňů o zániku smlouvy ze dne 3. 5. 2001 o podmínkách studia na

vyšší odborné škole v důsledku zanechání studia první žalovanou, protože

smlouva takovou možnost neupravuje. Z těchto důvodů proto navrhla, aby byl

rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud

dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu

oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze

podle § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) se

nejedná, neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první

rozsudek, který ve věci soud prvního stupně vydal. Proto lze přípustnost

dovolání zvažovat pouze v intencích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu

a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací

soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po

právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími

soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v

rozporu s hmotným právem.

O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže právní

otázka, kterou dovolatel za významnou považuje, byla pro rozhodnutí určující.

Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže

vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria

uvedená v § 237 odst. 3 o. s. ř. V tomto směru lze blíže odkázat na usnesení

Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v

Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále

jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, případně na usnesení ze dne 25. ledna

2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru o následné nemožnosti plnění

podle § 575 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a nikoliv na řešení

otázky vztahu veřejného a soukromého práva v oblasti školství, ze kterého

dovolatelka vyvozuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Ukončením

studia první žalovanou způsobem předvídaným v § 4 vyhlášky č. 265/1996 Sb.,

kterou se stanovují podrobnosti o organizaci studia a jeho ukončování ve

vyšších odborných školách, došlo k nemožnosti žalobkyně splnit své povinnosti

vyplývající ze smlouvy ze dne 3. 5. 2001, tj. poskytnout a zajistit první

žalované výuku; protože vztah ze smlouvy je vztahem synallagmatickým, pak

zánik závazku žalobkyně zajistit výuku (a tomu odpovídající oprávnění první

žalované takové plnění požadovat) s sebou nese rovněž zánik závazku druhé

strany platit roční školné (a tomu odpovídající oprávnění žalobkyně toto plnění

požadovat) jako důsledek nemožnosti plnění podle § 575 obč. zák. Vzájemná

plnění účastníků smlouvy byla totiž podmíněna přijetím první žalované ke studiu

a jejím postavením studentky dovolatelky, které zanecháním studia pozbyla.

Dovolací soud je při zkoumání přípustnosti dovolání vázán uplatněnými

dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta prvá o.

s. ř.) Napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam, neboť otázka, z

jejíhož řešení dovolatelka dovozuje zásadní právní význam napadeného rozsudku,

nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující a správnost řešení otázky

zániku závazku v důsledku nemožnosti plnění žalobkyně, jakož dalších otázek, na

jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nezpochybnila.

Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5

věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.

Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.

s. ř. je žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalovaným

náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k

dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve

znění platném do 31. 8. 2006], stanovená podle § 10 odst. 3, § 3 bodu 5., § 15,

§ 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.ve znění platném do 31. 8.

2006 (srovnej čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 2.430,- Kč, a paušální

částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění

vyhlášky č. 276/2006 Sb., ve výši 300,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění

uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou

oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 28. února 2007

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu