33 Odo 1571/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobců
a) E. V., b) J. Č., a c) L. Č., všech zastoupených advokátem, proti žalované D.
p. P., akciové společnosti, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 7 C 2/96, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2006, č. j. 11 Co 542/2005-396, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího
řízení 34.836,16 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
z těchto žalobců 294.568,- Kč se specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. S odkazem na mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 7 ze dne 6. listopadu 1997, č. j. 7 C 2/96-35, jímž bylo rozhodnuto tak,
že základ nároku je důvodný, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 23. února 1999, č. j. 17 Co 261/98-53, a na závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. září 2000, č. j. 28 Cdo 1213/99-87, jímž bylo
dovolání žalované zamítnuto, dospěl soud prvního stupně k závěru, že J. a L. Č.
byli v rozsahu 11/228 spoluvlastníky pozemků v k. ú. M. o výměře 23.184 m2.
Žalovaná bez právního důvodu užívala díly pozemků žalobců, aniž jim za toto
užívání cokoliv platila, a bez souhlasu ostatních spoluvlastníků vybudovala na
pozemcích zpevněné plochy. Pro věc samu soud prvního stupně nepovažoval za
rozhodující, zda je výsledek činnosti žalované stavbou, jelikož pro výši
bezdůvodného obohacení je potřeba vycházet ze stavu pozemků, v jakém se
nacházely v okamžiku, kdy je žalovaná (její právní předchůdce) začala užívat
(tj. bez zpevněných ploch). Vycházeje ze závěrů revizního znaleckého posudku Ú.
s. i. V. u. t. v B. ze dne 27. února 2004 o výši nájemného z dotčených pozemků
bez zpevněných ploch, za současného přihlédnutí
k částečnému plnění žalované a k účinkům vznesené námitky promlčení, dospěl
soud prvního stupně k závěru, že každému z původních žalobců náleží z titulu
bezdůvodného obohacení
za dobu od 1. 1. 1994 do 31. 12. 2004 na jistině částka 1.880.351,76 Kč,
přičemž žalovaná každému z nich již zaplatila částku 2.049.906,90 Kč
(zahrnující rovněž příslušenství).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. března 2006, č. j. 11 Co 542/2005-396,
změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části tak, že žalovanou zavázal
zaplatit žalobci L. Č. částku 841.611,- Kč s příslušenstvím a procesním
nástupcům zemřelého J. Č. – E. Č., E. V. a J. Č., oprávněným společně a
nerozdílně částku, 841.611,- Kč s příslušenstvím; zároveň rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. S přihlédnutím k již pravomocnému
mezitímnímu rozsudku ze dne 6. listopadu 1997, č. j. 7 C 2/96-35, se
neztotožnil se závěrem, že při vyčíslení bezdůvodného obohacení je potřeba
vycházet ze stavu pozemků v okamžiku, kdy je začala výlučně užívat žalovaná
(resp. její právní předchůdce). Jestliže žalobci uplatňují nárok na vydání
bezdůvodného obohacení za dobu, kdy byly na pozemcích již vybudovány zpevněné
plochy, odpovídá jeho výše majetkové hodnotě, jakou získala v rozhodném období
nadužíváním svého spoluvlastnického podílu na úkor žalobců. Každému z žalobců
proto náleží (mimo období, za něž je nárok promlčen) částka 2.891.567,96 Kč,
přičemž v důsledku dílčího plnění žalované na každý z těchto požadavků ve výši
2.046.906,90 Kč zbývá doplatit částku 841.661,- Kč.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaná opírá o § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst.
3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k jejímu tvrzení, že odstavné
plochy na pozemcích v rámci její provozovny jsou spojeny se zemí pevným
základem a tudíž jsou samostatnou věcí náležející jen jí; k uvedenému tvrzení
odvolací soud přitom neprovedl žádné dokazování. Žalovaná nadále prosazuje
závěr, že stavba, která byla na předmětných pozemcích vybudována,
je účelovou komunikací, jež byla zkolaudována příslušným správním orgánem, a
vztahuje
se tak na ni zákon č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích, který odlišuje
vlastnictví komunikace od vlastnictví pozemku. Na podporu těchto závěrů
odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. března 1996, sp. zn. I. ÚS
198/1995, publikovaný ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu, a na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.
února 1994,
sp. zn. 3 Cdo 40/93. Má zato, že na danou věc nedopadají závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97; naopak odvolací
soud pominul nález Ústavního soudu ze dne 24. října 2000, sp. zn. II. ÚS
325/2000 Sb., podle něhož jsou stavby, tratě
i komunikace samostatnou věcí podle § 119 obč. zák. Není srozuměna se závěrem,
že výši bezdůvodného obohacení je nutno určit částkou zohledňující skutečnost,
že na sporných pozemcích jsou situovány odstavné plochy a komunikace, které
vybudovala. Připouští,
že získala bezdůvodné obohacení na úkor žalobců tím, že na pozemcích vystavěla
komunikaci, aniž s nimi měla uzavřenu řádnou nájemní smlouvu; je tak povinna
vydat hodnotu odpovídající nájemnému z pozemků, ovšem ve výši odpovídající
stavu pozemků prostých staveb (odstavných ploch). Výše bezdůvodného obohacení
je dána počátečním stavem věci a není možné ji měnit podle hodnoty komunikací,
které byly na její náklady následně vystavěny.
Žalobci navrhli dovolání zamítnout.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny. Žalovaná žádnou z uvedených vad podle obsahu dovolání
nenamítá
a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se proto zabýval
pouze výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak byly žalovanou obsahově
vymezeny,
a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout
výhradou, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Naplnění tohoto dovolacího
důvodu žalovaná spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud při rozhodování
pominul, že odstavné plochy a účelové komunikace, které na sporných pozemcích
vybudovala, nejsou součástí pozemků, nýbrž samostatnými věcmi v jejím výlučném
vlastnictví.
Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka
ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty
námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené
rozhodnutí vychází, nemá
v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé
zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně
ty námitky, z nichž plyne,
že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné
(logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatelka
tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo
že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek
je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly
z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich
závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že
výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem
vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v
provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li
se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného
práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001,
sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR,
Svazek 1, pod č. C 8).
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů tak lze usuzovat –
jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu
soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit
jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Skutkový závěr, že výsledek
stavební činnosti žalované na pozemcích p. č. 3147 a p. č. 3139/3, 3139/4,
3139/6 a 3139/7 (dříve p. č. 3139/2) je součástí těchto pozemků, učinil
odvolací soud –
jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – ze znaleckého posudku V. š. e. ze
dne 19. 12. 2001, č. 16A4/2001 a z revizního znaleckého posudku Ú. s. i. V. u.
t. v B. ze dne 27. února 2004, č. C 989. Oba znalecké posudky ve své nálezové
části vycházely z účastníky nezpochybněného zjištění, že na dotčených pozemcích
„se nenacházejí žádné klasické pozemní stavby typu budov, ale pouze zpevněné
plochy s technickým příslušenstvím“ s tím, že „zpevněné plochy mají charakter
středně těžkých vozovek s živičným povrchem, přičemž jejich celková plocha
zaujímá asi 75 % plochy p. č. 3139/6 a 50 % p. č. 3139/4, to je celkem
asi (13.429x0.75)+(8.364x0.50) = 14.250m2. Zbytek ploch pozemků je převážně
zatravněn
a má charakter zelených oddělovacích pásů, náspů vyrovnávajících terénní
rozdíly či pruhů podél vnějšího oplocení areálu“ (č. l. 3 a 4 znaleckého
posudku ze dne 19. 12. 2001). Z bodu 1. 12 revizního znaleckého posudku ze dne
27. února 2004 vyplývá, že pozemky v k. ú. M. č. 3147, 3148, 3139/3, 3139/4,
3139/6 a 3139/7, nacházející se v areálu D. p. P. – Garáže K., „jsou situovány
převážně v oblasti zpevněných ploch určených pro parkování autobusů. Tyto
pozemky jsou v souladu s územním plánem hl. m. Prahy užívány jako zařízení a
plochy pro hromadnou dopravu osob“ (č. l. 1. 12. 3 posudku). Nelze proto než
dospět k závěru, že stavebními úpravami právního předchůdce žalované byly
dotčené pozemky upraveny na zpevněnou plochu, která je vždy součástí pozemku a
nikoliv samostatnou věcí.
Z pohledu dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze tedy uzavřít, že
odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které
vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které
byly současně významné pro věc, nepominul. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Stojí zato připomenout, že podle § 120 obč. zák. součástí věci je vše, co k
věci podle její povahy náleží a nemůže být od věci odděleno, aniž by se tím věc
znehodnotil; součástí věci je její část, jejíž oddělení znamená pro věc hlavní
(nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením
nemusí být jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem
ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční,
estetické či jiné. Znehodnocením se míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se
stavem před oddělením její součásti, slouží svému původnímu účelu méně kvalitně
nebo mu nemůže sloužit vůbec (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna
2006, sp.zn. 20 Cdo 1781/2006). Ostatně již v rozsudku ze dne 28. ledna 1998,
sp. zn. 3 Cdon 1305/96, publikovaném v Soudních rozhledech č. 8/1998, Nejvyšší
soud uvedl, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro
určení, kdy půjde o samostatnou věc a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba
zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s
přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Pokud však jde o zpevněnou plochu, lze
vyjít z dovolatelkou zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října
1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, publikovaného v Právních rozhledech č. 1/2000, ve
kterém
se uvádí: „Podle § 2 odst. 3 zák. č. 344/1992 Sb. (katastrální zákon), ve znění
zák. č. 89/1996 Sb., se pozemky člení podle druhů na ornou půdu, chmelnice,
vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny, lesní pozemky, vodní plochy,
zastavěné plochy a nádvoří a ostatní plochy. Podle charakteristiky druhu
pozemků pro účely katastru nemovitostí – Příloha 1 k vyhl.
č. 190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální zákon, jsou „ostatní plochy“
vymezeny jednak negativně jako pozemky neuvedené v předcházejících druzích
pozemků (bod 1. přílohy), jednak pozitivně charakterem způsobu využití podle
bodu 2. přílohy. Pod tímto bodem jsou jako druhy pozemku – ostatní plochy mj.
uvedeny dráhy, dálnice, silnice, ostatní komunikace, sportoviště, hřbitovy,
manipulační plochy. Ostatní komunikace jsou pak blíže charakterizovány jako
místní a účelové komunikace včetně parkovacích ploch, veřejných prostranství,
chodníků a parkových cest. Uvedené pojmy tak představují určitou kvalitu
pozemku, jsou názvy pro druh pozemku a představují určité ztvárnění či
zpracování (zejména stavební činností) povrchu pozemku. Nemohou tedy být
současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě
rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim či osud; nelze je od
pozemku oddělovat. Není ani dobře představitelné,
že by někdo mohl převést na jiného parkoviště, chodník nebo tenisový kurt bez
současného převodu pozemku, na němž se tato „zařízení“ či „konstrukce“
bezprostředně nacházejí“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna
2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002). Jinými slovy řečeno „parkoviště, představované
pozemkem, jehož povrch byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování
automobilů, není z hlediska občanskoprávního stavbou“. Žalovaná prosazuje
názor, že odstavné plochy jsou účelovou komunikací podle zákona č. 13/1997 Sb.
ve znění platném do 31. 12. 1997 a tedy samostatnou stavbou. Přehlíží ovšem, že
podle § 2 odst. 1 citovaného zákona pozemní komunikace je dopravní cesta určená
k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných
pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti. Účelová komunikace je pozemní
komunikace, která slouží
ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí
nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k
obhospodařování zemědělských a lesních pozemků, přičemž účelovou komunikací je
i pozemní komunikace
v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo
provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu (§ 7 odst. 1 a 2 cit. zákona). S
přihlédnutím ke zjištěním učiněným z obou znaleckých posudků (viz čl. 1. 2. 1.
posudku ze dne 19. 12. 2001 a čl. 1. 12. 3 posudku ze dne 27. února 2004)
sporné pozemky neslouží k dopravě (nejsou dopravní cestou podle § 2 odst. 1
zákona č. 13/1997) mezi jednotlivými nemovitostmi žalované v rámci jejího
(uzavřeného) areálu autobusových garáží, nýbrž k parkování autobusů městské
hromadné dopravy. Z pohledu uvedených závěrů bylo proto nadbytečné zabývat se
výhradou žalované o aplikovatelnosti nálezů Ústavního soudu ze dne 29. března
1996, sp. zn. I. ÚS 198/95, ze dne 24. října 2000, sp. zn. II. ÚS 325/2000, a
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 1994, sp. zn. 3 Cdo 40/93.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze
vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaná
zpochybnila závěr odvolacího soudu dovozující, že ekonomická protihodnota toho,
co žalovaná získala užíváním společné nemovitosti ve větším rozsahu, než
odpovídal velikosti jejího spoluvlastnického podílu (aniž za to žalobcům cokoli
platila), je dána hodnotou práva nájmu k pozemkům vycházející z faktického
stavu pozemků a zohledňující stavební úpravy na nich provedené. Zároveň
zpochybnila závěr o okamžiku určujícím výši bezdůvodného obohacení.
Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním
bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který opadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odst. 2).
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve
výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při
absenci právního titulu nabyto. Problémy s vydáním předmětu bezdůvodného
obohacení zpravidla nenastávají v případech, kdy plnění bylo poskytnuto ve
věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má být vydáno, je
zřejmý. Jiná je situace tam, kde plnění má charakter nehmotný, takže je nelze
vydat. Ustanovení § 458 odst. 1 věta druhá obč. zák. výslovně upravuje, že
tehdy se poskytuje peněžitá náhrada, která musí odpovídat peněžitému ocenění
získaného obohacení. V případě, že spoluvlastník neužívá (nemůže užívat)
společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu bez toho,
že by mezi ním a druhým spoluvlastníkem (ostatními spoluvlastníky) byla
uzavřena nájemní či jiná smlouva, spočívá obohacení druhého spoluvlastníka
(ostatních spoluvlastníků) v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví
(než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu) bez placení úhrady za
užívání tohoto podílu. Vzhledem k tomu, že spoluvlastník, který věc užívá nad
rozsah svého spoluvlastnického podílu, není schopen takto spotřebované plnění v
podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí poskytnout peněžitou náhradu jako
ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno. Peněžitou náhradu
(ekonomickou protihodnotu užívání) nemusí vydávat pouze tehdy, prokáže-li
existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti. [k tomu srov.
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2002, sp. zn. 33 Odo
542/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“)
pod C 1505, ze dne 22. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99, uveřejněné v Souboru
pod C 261, ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003, uveřejněné v
časopise Právní rozhledy č. 11/2004, nebo ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo
778/2005, nález Ústavního soudu ze dne 10. října 2007, sp. zn. I. ÚS 383/2005].
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že v období, za něž je
bezdůvodné obohacení požadováno, byli účastníci podílovými spoluvlastníky
dotčených nemovitostí. Právní předchůdkyně žalované vyčlenila části pozemků č.
p. 3147 a č. 3148, začlenila je do pozemku č. p 3139/2 a bez souhlasu
spoluvlastníků na uvedených částech pozemků vybudovala autobusové garáže K. a
odstavná stání pro autobusy městské hromadné dopravy. Tímto jednáním vyloučila
žalobce z možnosti užívat společné nemovitosti a realizovat práva odpovídající
jejich spoluvlastnickému podílu. V situaci, kdy žalobci neměli možnost
nemovitosti užívat (resp. neužívali je) a žalovaná za užívání společné věci v
rozsahu převyšujícím její spoluvlastnický podíl nic neplatila, došlo na její
straně k získání bezdůvodného obohacení, které je povinna žalobcům vydat
způsobem uvedeným v § 458 odst. 1 obč. zák., tj. poskytnutím finanční náhrady.
Z hlediska rozsahu obohacení, jež má být vydáno, je rozhodující stav v
okamžiku, kdy bylo nabyto nebo kdy se přijaté plnění stalo bezdůvodným
obohacením. V té souvislosti se např. výše bezdůvodného obohacení získaného
užíváním cizí věci odvíjí od prospěchu, jehož se obohacenému dostalo. V případě
užívání bytu, jiných prostor či nemovitosti bez právního důvodu se výše
bezdůvodného obohacení poměřuje s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a
čase (srovnej. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., Spáčil, J., Občanský
zákoník, komentář, C. H. BECK, 10. jubilejní vydání 2006, str. 824-825).
Jestliže z objektivního hlediska nelze bezdůvodné obohacení vydat in natura,
nastupuje povinnost místo něj poskytnout peněžitou náhradu. Její výše má
představovat protihodnotu toho, co nelze vydat, a to podle hodnoty plnění v
okamžiku, kdy bylo bezdůvodné obohacení získáno.
Žalovaná se mýlí, dovozuje-li, že pro určení výše jí získaného bezdůvodného
obohacení je rozhodující okamžik, kdy začala sporné nemovitosti užívat nad
rozsah svého spoluvlastnického podílu. Pomíjí přitom, že se na úkor žalobců
(jejich právních předchůdců) bezdůvodně obohatila nejen jednorázově k datu, kdy
sporné pozemky ve spoluvlastnictví začala výlučně užívat, nýbrž že v takto
založeném stavu bezesmluvního bezplatného užívání pokračovala do 31. 12. 2004,
tj. po dobu delší deseti let. K získávání bezdůvodného obohacení tak
nedocházelo jen před vybudováním odstavných ploch pro stání autobusů
a vnitřních komunikací, ale každodenně po celou dobu od 1. 1. 1994 do 31. 12.
2004. Je proto pochopitelné, že výše ekonomického ekvivalentu hodnoty užívacího
práva odpovídajícímu nájemnému se v tomto období měnila a byla dána tím, co by
žalobci utržili, pokud by v rozsahu svého spoluvlastnického práva části pozemků
pronajímali a to v takovém stavu, v jakém se pozemky nacházely. Jestliže v
důsledku stavební činnosti žalované došlo ke zvýšení užitné hodnoty společných
pozemků projevující se v možnosti požadovat při jejich pronájmu vyšší (v místě
a čase obvyklé) nájemné, je pochopitelné, že se tím zvyšuje i výše případného
bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu bezesmluvním
bezplatným užíváním.
Podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu odvolacímu soudu
vytkla, že překročil žalobní návrh, přiznal-li žalobcům nad rámec skutkového
vymezení žaloby nárok na alikvotní část nájemného za pozemky včetně odstavných
ploch přesto, že tomu odpovídající skutková tvrzení žalobci doplnili až podáním
ze dne 5. 4. 2004.
Překročení žalobního návrhu v rozporu s ustanovení § l53 odst. 2 o. s. ř. je
vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou
vadou není ovšem řízení zatíženo.
Již v žalobě ze dne 19. prosince 1995 žalobci přednesli skutkové tvrzení, že
„právní předchůdce žalovaného nejenže vyčlenil části pozemků č. parcely 3147 a
3148 uvedené
pod bodem II písm. B/ a provedl jejich začlenění do svého pozemku č. parcely
3139/2
bez vědomí a souhlasu žalobců, jakož i dalších spoluvlastníků, nýbrž také proti
vůli žalobců
a zcela v rozporu s jejich zájmy na uvedených částech pozemků vybudoval
odstavnou plochu pro jím užívaná motorová vozidla – autobusy“ (viz bod IV.
žaloby). Tvrzení o existenci odstavných ploch žalobci doplnili podáním ze dne
28. června 1996 v tom směru, že „na celém pozemku vybudoval v 70. letech
žalovaný, resp. jeho právní předchůdce, autobusové garáže K. a odstavná stání
pro autobusy městské hromadné dopravy“, přičemž „po celou dobu, po níž žalovaný
– coby menšinový spoluvlastník předmětných pozemků – užívá výhradně
a výlučně sám předmětné pozemky, neplatí žalobcům (ani ostatním podílovým
spoluvlastníkům) žádnou úhradu za jejich užívání“. Žalobci tedy nejpozději
podáním ze dne 28. června 1996 uvedli další rozhodující skutečnost, tj. údaj
nutný k posouzení rozsahu získaného bezdůvodného obohacení žalované, přičemž
svůj nárok stále opírali o tentýž skutek (skutkový děj), popsaný v žalobě.
Jelikož se dovolatelce nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí,
Nejvyšší soud její dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.
s. ř. zamítl.
Žalovaná sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku
o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, avšak podle obsahu
dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku
neuplatnila. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by
přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.
s. ř. je neúspěšná žalovaná povinna nahradit žalobcům náklady dovolacího
řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11
odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 3 bodu 6., § 10
odst. 3, § 16 odst. 2, § 17 odst. 1 písm. a) a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č.
277/2006 Sb.) částkou 28.374,,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle § 13
odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v citovaném znění, ve výši 900,- Kč, a 19
% DPH ve výši 5.562,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti
vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda
senátu