33 Odo 1694/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Duda a Víta Jakšiče ve věci žalobce M. M.,
zastoupeného JUDr. R. P., advokátem, proti žalovanému M. M., zastoupenému JUDr.
I. V., advokátkou, o 210.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Benešově pod sp. zn. 12 C 910/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 1. června 2005, č. j. 21 Co 114/2005-81, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. června 2005, č. j. 21 Co
114/2005-81, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 22. září 2004, č. j.
12 C 910/2003-47, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Benešově k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 210.000,- Kč s 10 % úrokem z
prodlení od 1. 1. 2002 do zaplacení s odůvodněním, že jako jediný a výlučný
vlastník nemovitostí zapsaných na L. č. 280 pro k. ú. S. pronajal jejich část
žalovanému smlouvou na dobu určitou od 1. 1. 1999 do 31. 12. 1999 za dohodnuté
nájemné. Po uplynutí sjednané doby nájmu žalovaný nemovitosti nadále užíval, na
základě mimosoudní dohody uhradil částku 420.000,- Kč, rovnající se ročnímu
nájemnému za rok 2000, avšak za rok 2001 již žalobci nezaplatil ničeho. V
řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 4 C 80/2002
samostatnou žalobou uplatnil nárok na zaplacení 210.000,- Kč s příslušenstvím,
přičemž druhých 210.000,- Kč požaduje v tomto řízení. Pokud je jako
spoluvlastník nemovitostí vedených na L. č. 280 pro k. ú. S. zapsán P. K.,
stalo se tak na základě neplatného právního úkonu (kupní smlouvy), neboť
nabývací titul nebyl smluvními stranami podepsán.
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
září 2004, č. j. 12 C 910/2003-47, s odkazem na § 136 a násl. občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vzal za prokázané, že žalobce a P. K. jsou každý z ½ podílovými
spoluvlastníky nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu Praha - východ na L.
č. 280 pro k. ú. S., přičemž stavbu bývalého velkokapacitního kravína v období
od ledna do prosince 2001 užíval žalovaný na základě smlouvy o nájmu nebytových
prostor ze dne 28. 12. 2000 uzavřené s P. K. Tomu uhradil za roční užívání
nemovitosti částku 420.000,- Kč. Žalobci se nepodařilo prokázat, že je výlučným
vlastníkem nemovitostí v k. ú. S., neboť jeho tvrzení vyvrací výpis z katastru
nemovitostí zapsaných na L. č. 280 a rozsudky Okresního soudu pro Prahu –
východ ze dne 26. 2. 2003, č. j. 11 C 120/2000-156, a Krajského soudu v Praze
ze dne 4. 11. 2003, č. j. 31 Co 277/2003-236; výrok rozhodnutí krajského soudu
považoval soud prvního stupně za závazný, neboť v něm byla řešena předběžná
otázka vlastnictví, kterou by jinak musel řešit sám. K důkazům prokazujícím
tvrzení o neexistenci kupní smlouvy (text kupní smlouvy ze dne 8. 5. 1999 a
znalecký posudek ze dne 8. 3. 2001) nepřihlédl, protože byly hodnoceny v řízení
o určení vlastnictví. Žalobu na zaplacení částky 210.000,- Kč s příslušenstvím
neshledal důvodnou, protože žalovaný si část nemovitosti pronajal na základě
platné smlouvy uzavřené s druhým podílovým spoluvlastníkem P. K. To, že smlouvu
uzavřel jen jeden ze dvou podílových spoluvlastníků, nepovažoval za okolnost
zakládající její neplatnost. Rovnodílný podílový spoluvlastník není totiž
omezen v nakládání se společnou věcí a k platnosti právních úkonů týkajících se
společné věci nepotřebuje souhlas druhého spoluvlastníka. Nesouhlasí-li proto
druhý podílový spoluvlastník s pronájmem společné věci konkrétnímu nájemci, jde
o neshodu mezi spoluvlastníky, kterou si musí vyřešit mezi sebou; na platnost
nájemního vztahu tato neshoda vliv nemá. Jelikož žalobce a P. K. jako podíloví
spoluvlastníci jsou zavázáni a oprávněni vůči třetím osobám solidárně, mohl
žalovaný splnit závazek vyplývající z nájemní smlouvy (zaplacením nájemného) k
rukám jen jednoho z podílových spoluvlastníků. Žalobci proto nic nedluží.
Vzájemně se proto musí vypořádat P. K. se žalobcem.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. června 2005, č. j.
21 Co 114/2005-81, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil se skutkovými i právními závěry
soudu prvního stupně, na které v podrobnostech odkázal. Převzal zejména závěr o
existenci podílového spoluvlastnictví žalobce a P. K. Rozhodl-li soud v řízení
o určení vlastnictví tak, že žalobu zamítl, je soud v jiném řízení tímto
rozhodnutím podle § 135 odst. 2 o. s. ř. vázán; údaje v katastru nemovitostí
tak zůstaly beze změny a jsou závazné, dokud nebude prokázán opak. Soud prvního
stupně správně považoval nájemní smlouvu ze dne 28. 12. 2000 za platnou v
situaci, kdy ji uzavřel jen jeden ze dvou podílových spoluvlastníků. Podle
odvolacího soudu k rozhodnutí o tom, že společná věc (její část) má být
pronajata, stačí podle § 139 odst. 2 obč. zák. většina počítaná podle velikosti
spoluvlastnických podílů. Jde-li o spoluvlastnictví více než dvou osob, nemusí
nájemní smlouvu uzavírat jako pronajímatelé všichni podíloví spoluvlastníci;
stačí, když ji uzavřou ti, kteří disponují většinou. V případě rovnodílného
spoluvlastnictví může každý z podílových spoluvlastníků uzavřít nájemní smlouvu
sám, aniž by k tomu potřeboval souhlas druhého. Podílový spoluvlastník, který s
takovým právním úkonem nesouhlasí, může se obrátit na soud, jenž v otázce
nakládání se společnou věcí rozhodne podle § 139 odst. 2 obč. zák. Takovou
žalobu dosud žalobce nepodal. Jestliže žalovaný byl v dobré víře v zápis v
katastru nemovitostí, uzavřel nájemní smlouvu s osobou, které podle katastru
nemovitostí svědčilo spoluvlastnické právo, a této osobě podle smlouvy plnil,
není tím, kdo by se na úkor žalobce podle § 451 obč. zák. bezdůvodně
obohacoval. S odkazem na stanovisko bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 8. 3.
1973, Cpj 8/72, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R
54/73, odvolací soud uzavřel, že má-li žalobce za to, že mu nebyla vyplacena
částečně nebo zcela úhrada za užívání části nemovitosti z titulu
spoluvlastnictví (nebo protože tu spoluvlastnický vztah není), musí se vydání
této částky domáhat po P. K., tedy na tom, komu bylo nájemcem plněno.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen
„dovolatel“), dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm c)
občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) s tím, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání opírá o §
241a odst. 2 písm b) o. s. ř., jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
podle jeho názoru na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam
přisuzuje řešení právní otázky, zda jeden ze dvou podílových spoluvlastníků
může bez dohody s druhým spoluvlastníkem platně uzavřít nájemní smlouvu, jejímž
předmětem bude společná věc; odvolací soudy tuto otázku v různých věcech řeší
odlišně, přičemž v dovoláním napadeném rozhodnutí přijal odvolací soud podle
dovolatele nesprávný závěr, že takový úkon jen jednoho spoluvlastníka nezakládá
absolutní neplatnost nájemní smlouvy. V doplňku k dovolání ze dne 29. 9. 2005
dovolatel poukázal na v mezidobí vydaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.
června 2005, č. j. 30 Cdo 1203/2004-261, kterým byly zrušeny rozsudek Krajského
soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2003, č. j. 31 Co 277/2003-236, a rozsudek
Okresního soudu Praha – východ ze dne 26. února 2003, č. j. 11 C 122/2000-156,
a věc vrácena Okresnímu soudu Praha – východ k dalšímu řízení. V důsledku
zrušení rozsudků nižších soudů ve věci určení vlastnictví žalobce je potřeba
přehodnotit řešení prejudicielní otázky vlastnictví. Z těchto důvodů navrhl
rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2
o. s. ř. odmítl, resp. podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl. Z dovolání
nevyplývá, čeho se žalobce domáhá, přičemž odstranění této vady není již pro
uplynutí lhůty podle § 241a odst. 3 o. s. ř. možné a dovolání mělo být podle §
243c odst. 1 a § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuto. Pokud dovolací soud nezvolí
tento procesní postup, navrhuje dovolání zamítnout, neboť soudy obou stupňů věc
správně právně posoudily a přiléhavým způsobem aplikovaly § 139 odst. 2 obč.
zák. Se zřetelem na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2003,
č. j. 31 Co 277/2003-236, se správně vypořádaly i s námitkou výlučného
vlastnictví žalobce k předmětu nájmu.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných
před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o
dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalobce založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle
kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde tehdy, jestliže odvolací
soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve
věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí
odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže
řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. odvolacích
soudů a soudu dovolacího) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře
těchto soudů dosud neustálil. To je dáno zejména tehdy, když vyšší soudy při
svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, takže rozhodnutí
odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné, \"nové\", řešení této
právní otázky; zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu může být dán
též tím, že toto rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam skutečně má. Protože v případě přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu
zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování
vycházel (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), musí dovolací soud převzít skutkový
stav zjištěný odvolacím soudem.
Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy ve věci samé.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu věci může
soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím
řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí
odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani
úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či
důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem
odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995,
sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996).
Z tohoto důvodu se proto nemohl dovolací soud samostatně zabývat důsledky
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2005, č. j. 30 Cdo 1203/2004-261.
Jde totiž o uplatňování nepřípustné novoty v dovolacím řízení.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku platnosti
nájemní smlouvy ohledně věci v podílovém spoluvlastnictví v situaci, kdy ji
uzavře jeden ze dvou rovnodílných spoluvlastníků bez dohody s druhým
spoluvlastníkem.
Vzhledem k tomu, že posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí věci
významné (určující) a, jak bude uvedeno dále, odvolací soud ji vyřešil v
rozporu s hmotným právem, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu
rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací
soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu
při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních
předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl
správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej
vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Protože žalobce nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo
jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k
nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny, a nic
takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně
uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci
podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke
společné věci.
Podle § 139 odst. 1 obč. zák. z právních úkonů týkajících se společné věci jsou
oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně.
Podle § 139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují
spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů,
nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv
spoluvlastníka soud.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Z těchto ustanovení vyplývá, že náleží-li věc více subjektům, mají jako
spoluvlastníci právo podílet se na hospodaření se společnou věcí podle výše
svých podílů. Pod pojem hospodaření se společnou věcí, o kterém mají
spoluvlastníci podle § 139 odst. 2 obč. zák. rozhodovat, lze podřadit i
rozhodnutí o tom, jak bude společná věc hospodářsky využita, např. tím komu a
za jakých podmínek bude pronajata; rozhodnutí spoluvlastníků podle § 139 odst.
2 obč. zák. je přitom právním úkonem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
z 21. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97).
Je nutno připomenout, že v rozhodnutí ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo
599/99, publikovaném pod č. C 583, svazku 7, Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, dovolací soud uvedl, že pod pojem
hospodaření se společnou věcí, o kterém mají spoluvlastníci podle § 139 odst. 2
obč. zák. rozhodovat, lze podřadit i rozhodnutí o tom, jaká investice, tj.
náklad jakého druhu a v jaké výši, má být do společné věci provedena. Pokud
zákon stanoví, že rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti
jejích podílů, pak z toho vyplývá, že nerozhoduje jen většina, aniž by
menšinovému spoluvlastníku byla dána možnost se pro zamýšlenou investici
rovněž rozhodnout či se k ní vyjádřit. Pokud by menšinovému spoluvlastníku
vůbec nebyla dána možnost vyjádřit se zamýšlené investici (druhu a výši), pak
i za situace, kdy by s takovou investicí souhlasila většina spoluvlastníků,
počítaná podle velikosti podílů, nejde o rozhodnutí většiny ve smyslu § 139
odst. 2 obč. zák. V takovém případě by šlo z hlediska hospodaření
spoluvlastníků se společnou věcí o neplatný úkon (srovnej též rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1658/2001, a ze dne 4. 8.
2005, sp. zn. 22 Cdo 277/2005).
Nastávají-li účinky neplatnosti právního úkonu v případě shora popsaného
opominutí menšinových spoluvlastníků, musí podle zásady a minori ad maius
být neplatností právního úkonu postiženo rovněž jednání rovnodílného
spoluvlastníka, jenž nedal druhému spoluvlastníku možnost vyjádřit se k
zamýšlenému uzavření nájemní smlouvy společné věci, případně takovou smlouvu
uzavřel přes jeho výslovný nesouhlas.
Protože platná právní úprava je založena v případě rovnosti hlasů (rovnosti
podílů) nebo nedosažení dohody o hospodaření se společnou věcí na ingerenci
soudu, pak právní úkon učiněný za této situace jedním z rovnodílných podílových
spoluvlastníků bez předchozího rozhodnutí soudu ve smyslu § 139 odst. 2 věty
druhé obč. zák. je absolutně neplatný (§ 39 obč. zák). Rozhodnutí odvolacího
soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci, čímž je naplněn
dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 věty
za středníkem o. s. ř. zrušit. Jelikož důvody zrušení platí i pro rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací,
vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1
věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o
věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. prosince 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu