NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 23/2002-115
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové
ve věci žalobkyně Č. r. – M. v. Č. r., proti žalované E. K. s.r.o., zastoupené
JUDr. H. P., advokátkou, o zaplacení částky 478 173 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 253/97, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. září 2001 č. j. 24
Co 200/2001-93, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. září 2001 č.
j. 24 Co 200/2001-93 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
905,50 Kč s 26% úrokem od 3. 10. 1997 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná užívala v období od 4.
7. 1995 do 30. 9. 1997 nemovitosti v katastru obce Vrchlabí - jednalo se o
zotavovnu „Žalý“, k níž příslušelo právo hospodaření M. v. Č. r. Žalovaná za
užívání neplatila nájemné, a protože nedoložila platný právní důvod užívání,
dovodil soud prvního stupně, že získala bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451
občanského zákoníku (dále „ObčZ“), a uložil jí povinnost vydat žalobci tomu
odpovídající prospěch. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení vyšel soud
prvního stupně z částky 230 000 Kč ročně, kterou žalobce sjednal v nájemní
smlouvě ze dne 24. 5. 1993 s nájemcem, který užíval zotavovnu před žalovanou a
kterou by žalovaná musela platit v případě platného smluvního ujednání jako
nájem. S ohledem na vznesenou námitku promlčení posoudil soud prvního stupně
právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za období od 4. 7. 1995 do 2.
10. 1995 jako promlčené a po odečtení částky, kterou žalovaná uhradila před
podáním žaloby, nárok žalobce ve zbývající výši shledal
oprávněným.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. září
2001 č. j. 24 Co 200/2001-93 změnil rozsudek soudu prvního stupně vyjma
odvoláním nenapadeného zamítavého výroku tak, že se zamítá žaloba, podle níž
měl žalovaný zaplatit žalobkyni částku 458 268,50 Kč s 26% úrokem od 3. 10. 1997 do zaplacení, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodl tak poté, co jeho
předchozí zamítavý rozsudek zrušil Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze
dne 24. dubna 2001 č. j. 25 Cdo 336/2000-81 a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V závazném právním názoru přitom vyslovil, že původní žalobce
– M. v. Č. r., které v řízení vystupovalo jako samostatný subjekt nadaný
způsobilostí k právním úkonům, v důsledku změny právní úpravy provedené zákonem
č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních
vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., s účinností od 1. 1. 2001 výslovně
pozbylo postavení právnické osoby a stalo se organizační složkou státu,
nezpůsobilou vystupovat samostatně svým jménem v soudním řízení. Do soudního
řízení zahájeného před účinností uvedeného zákona současně k datu 1. 1. 2001
vstoupil na místo M. v. Č. r. stát – Č. r. Odvolací soud odkázal na skutková
zjištění soudu prvního stupně a dále na již provedený důkaz výpisem z katastru
nemovitostí Katastrálního úřadu v Trutnově ze dne 25. 8. 1997, listu
vlastnictví číslo 209, vedeného pro obec Vrchlabí a katastrální území Hořejší
Vrchlabí, z něhož zjistil, že jako vlastník komplexu nemovitostí v kat. území
Hořejší Vrchlabí, tvořícího zotavovnu „Žalý”, je vedena Č. r. – M. v. ČR a že
tedy vlastníkem nemovitostí není státní orgán (M. v. Č. r.), nýbrž od
ministerstva odlišný subjekt - stát (Č. r.). Odvolací soud uzavřel, že pokud M. v. Č. r. svědčilo pouze právo hospodaření k zotavovně, nebylo aktivně
legitimováno ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, neboť pokud se žalovaná
skutečně bezdůvodně obohatila, mohlo se tak stát pouze na úkor vlastníka
zotavovny – Č. r. Odvolací soud vycházel stejně jako ve svém předchozím
rozsudku z vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s
národním majetkem, kterou stát výkon některých svých majetkových práv delegoval
na jiné subjekty. Vzhledem k tomu, že podle § 6 písm. a) citované vyhlášky byly
tyto subjekty povinny uplatňovat právo na vydání bezdůvodného obohacení proti
tomu, kdo jej na úkor „organizace“ získal, odvolací soud dovodil, že uvedená
vyhláška č. 119/1988 Sb. umožňovala subjektu práva hospodaření uplatnit právo
na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo přímo tomuto subjektu, nikoliv
právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na úkor státu. Výkon práva
hospodaření nelze zaměňovat za výkon práva vlastníka, subjekty práva
hospodaření tak nemohly podle názoru odvolacího soudu některá práva vlastníka
uplatňovat svým jménem (např. právo na vydání bezdůvodného obohacení), nýbrž
pouze jménem státu. Vzhledem k tomu, že stát se podle § 52 odst. 1 zákona č.
219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních
vztazích, stal účastníkem řízení na straně žalobce až dnem 1. 1. 2001, tj. dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení
získané žalovanou se promlčelo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť je
přesvědčena, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Nesouhlasí s výkladem § 6 vyhlášky č. 119/1988 Sb. provedeným
odvolacím soudem a hodnotí jej jako značně restriktivní. Argumentuje tím, že
rozpočtové a příspěvkové organizace a jiné právní subjekty,
kterým příslušelo právo hospodaření, nedisponovaly žádným vlastním majetkem,
pohledávkami či jinými majetkovými právy, byť byly subjekty práv a závazků ve
smyslu § 18 odst. 2 písm. d) ObčZ. Výklad pojmu práva hospodaření s majetkem
státu provedený odvolacím soudem by podle dovolatelky v důsledku znamenal, že
žádný právní subjekt, jemuž příslušelo právo hospodaření s majetkem státu, by
nebyl způsobilý svým jménem uplatnit v soudním řízení práva majetkového
charakteru. Dovolatelka namítla, že naopak bylo nejen
povinností, ale i právem subjektů, které vykonávaly právo
hospodaření, využívat právní prostředky k ochraně svěřeného národního majetku a
poukázala v této souvislosti na jiné obdobné spory vedené ministerstvy, které
souvisely s výkonem práva hospodaření, v nichž nebyla popřena jejich aktivní
legitimace. Akceptovat právní závěr odvolacího soudu by podle dovolatelky v
praxi znamenalo, že ani např. státní podnik není legitimován k podání žaloby na
vydání bezdůvodného obohacení, ale že žaloba musí být podána státem zastoupeným
tímto státním podnikem. Takový závěr považuje dovolatelka
za nesprávný a navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu.
Poukázala na postavení ministerstva jako rozpočtové organizace, jejíž příjmy
bylo nutno považovat za příjmy státu, nikoliv vlastní, takže se žalovaná
nemohla podle jejího názoru obohatit na úkor rozpočtové organizace. Ustanovení
§ 52 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. má v daném případě obdobný
charakter jako institut záměny účastníka řízení podle § 92 odst. 2 o. s. ř.,
tedy namísto účastníka, který není aktivně legitimován, vstupuje do řízení
účastník, který aktivní legitimací k podání žaloby disponuje. Promlčení nároku
žalobce, který v důsledku záměny vstoupil do řízení, se proto podle názoru
žalované přerušuje teprve dnem jeho vstupu do řízení, nikoliv již dnem podání
žaloby původním aktivně nelegitimovaným účastníkem. Žalovaná navrhla, aby
dovolání bylo zamítnuto.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001)
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle
občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s.
ř.“). Tak je tomu i v daném případě, kdy byl rozsudek odvolacího soudu vydán po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, tedy podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání
proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V
posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 23. dubna 1998.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas
oprávněnou osobou a že je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila.
Žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž
lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
V dané věci jde posouzení postavení M. v. Č. r. a rozsahu jeho práv při výkonu
práva hospodaření daných mu vyhláškou č. 119/1998 Sb., o hospodaření s národním
majetkem, a to do data 1. 1. 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o
majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích a vyhláška č.
119/1998 Sb. byla zrušena. Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozsudku ze dne
24. dubna 2001 č. j. 25 Cdo 336/2000-81 dospěl k závěru, že k datu účinnosti
tohoto zákona Ministerstvo vnitra České republiky jako původní žalobce pozbylo
postavení právnické osoby a stalo se organizační složkou státu nezpůsobilou
vystupovat samostatně svým jménem v soudním řízení a do soudního řízení dnem
účinnosti uvedeného zákona, tedy ke dni 1. 1. 2001, vstoupil na jeho místo stát
– Č. r. V bližším odůvodnění Nejvyšší soud odkazuje na toto svoje rozhodnutí.
Dovolatelka napadá zejména nesprávnost posouzení vztahu nového účastníka
řízení – státu k dosavadnímu průběhu soudního řízení a zejména k úkonům
původního žalobce, když odvolací soud u původního žalobce neshledal aktivní
legitimaci k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaná
získala na úkor majetku státu.
Ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., na jehož základě se stala Č. r.
účastníkem soudního řízení, způsobilo procesní nástupnictví ve všech soudních
řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. všemi
subjekty, které se staly dnem 1. 1. 2001 organizačními složkami státu (srov. §
3 odst. 1 tohoto zákona), a to tak, že namísto těchto nově konstituovaných
organizačních složek státu se účastníkem soudních řízení ze zákona stal stát –
Č. r. Jde tedy o procesní nástupnictví stanovené zákonem, právní účinky spojené
s podáním žaloby proto zůstávají zachovány a ten, kdo vstupuje do řízení
namísto dosavadního účastníka řízení, přijímá stav řízení, jaký tu byl v době
jeho vstupu do řízení. Znamená to především, že všechny účinky spojené se
zahájením řízení mezi původními účastníky řízení zůstávají i po jeho nástupu do
řízení zachovány, že procesní nástupce je vázán všemi procesními a
hmotněprávními úkony, které v řízení učinil jeho procesní předchůdce, a že
náklady vzniklé za řízení jeho předchůdci patří k nákladům řízení procesního
nástupce.
Je tedy nutno posoudit správnost závěru odvolacího soudu o neexistenci aktivní
legitimace původního žalobce – M. v. Č. r. na vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého žalované na úkor státu. Nejvyšší soud v této souvislosti opět
odkazuje na odůvodnění svého předchozího rozsudku v této věci, pokud se týká
postavení původního žalobce jako subjektu nadaného způsobilostí k právům a
povinnostem (vykazoval znaky právnické osoby – srov. rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 21. 9. 1993 pod sp. zn. 7 Cmo 33/92, publikovaný pod č. 52 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995).
Institut práva hospodaření byl původně upraven v § 64 až 75 hospodářského
zákoníku. I když byl hospodářský zákoník k 1. 1. 1992 zrušen, nadále platilo
podle § 761 obchodního zákoníku, že až do vydání nové právní
úpravy se právo hospodaření státních organizací s majetkem státu řídí
dosavadními předpisy, včetně ustanovení § 64, 65 a § 72 až 74b hospodářského
zákoníku. Právo hospodaření s majetkem státu bylo upraveno i ve vyhlášce č.
119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů.
„Nová právní úprava“ zmíněná v § 761 odst. 1 obchodního zákoníku je obsažena až
ve shora citovaném zákoně č. 219/2000 Sb., kterým byla současně zrušena
vyhláška č. 119/ 1998 (srov. § 66 bod 2 zákona č. 219/2000 Sb.). Podle
hospodářského zákoníku a vyhlášky č. 119/1988 Sb. mohla být subjektem práva
hospodaření jako práva obdobného právu vlastnickému pouze státní
organizace, tj. právnická osoba nadaná právní subjektivitou, jak
plyne z § 64 odst. 2 a 3 a § 65 odst. 1 a 2 hospodářského zákoníku.
Rovněž vyhláška č. 119/1988 Sb. používá legislativní zkratku „organizace“ pro
označení státních hospodářských organizací, rozpočtových organizací a jiných
státních organizací. Těmto subjektům svěřuje výkon práva hospodaření s národním
majetkem.
Právo hospodaření s majetkem státu spočívá v právu subjektu, jemuž právo
hospodaření přísluší, vykonávat za stát, jakožto přímého vlastníka majetku,
jeho vlastnická práva, za určitých, státem (vlastníkem) předem stanovených
podmínek. I když pojem „právo hospodaření“ není ve zmíněných
právních předpisech (a ani v jiných právních normách ) definován, lze – s
přihlédnutím k jeho úpravě v citovaných předpisech – dovodit, že uvedené právo
v sobě zahrnuje jak oprávnění věc držet, užívat ji, nakládat s ní, tak i řadu
povinností směřujících k zachování, účelnému využívání a ochraně
takové věci, včetně uplatňování a hájení tohoto práva (i primárního
vlastnického práva státu) v řízení před soudy a jinými orgány. Z žádného z
příslušných ustanovení hospodářského zákoníku, ani z vyhlášky č. 119/1988 Sb.,
však nevyplývá, že by z právních prostředků stanovených za účelem ochrany
majetku státu, ke kterému vykonává příslušný subjekt právo hospodaření, bylo
vyjmuto právo na uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které
získal jiný subjekt neoprávněným užíváním věci, ke které příslušelo příslušnému
subjektu právo hospodaření. Naopak je nutno zdůraznit, že právní úprava práva
hospodaření a jeho výkonu oprávněnými subjekty byla uvedenými předpisy
postavena téměř na roveň vlastnickému právu, když vlastnickému subjektu, tj.
státu, zůstávalo v podstatě holé vlastnictví a práva vlastníka vykonával
subjekt, jemuž příslušelo právo hospodaření. Závěr odvolacího soudu o
nedostatku aktivní legitimace původního žalobce v tomto řízení, tj. M. v. ČR, k
podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, nelze považovat za správný.
Nejvyšší soud navíc ze spisu zjistil, že řízení trpí vadami, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně žalobou uplatnila nárok na
zaplacení částky 478 173 Kč s 26% úrokem z prodlení od podání žaloby (tedy od
3. 10. 1997 do zaplacení). Odvolací soud, ač podle § 153 odst. 2 o. s.
ř. vázán žalobním návrhem, ve svém zamítavém rozhodnutí příslušenství
uplatněné pohledávky specifikoval jako úrok.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne odvolací soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení
dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2003
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu