33 Odo 354/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského
ve věci žalobkyně České republiky - Ministerstva zemědělství České republiky,
se sídlem Praha 1, Těšnov 17, proti žalované R. 98 s. r. o., zastoupené,
advokátem, o zaplacení částky 7,360.620,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 190/98, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2002, č. j. 20 Co
373/2001-82, takto :
Dovolání se zamítá.
Ministerstvo zemědělství ČR se žalobou (podanou u soudu dne 15. 7.
1998) domáhalo po žalované zaplacení částky 7,360.620,- Kč s příslušenstvím
představující majetkový prospěch získaný žalovanou tím, že užívala bez platného
právního důvodu nebytové prostory v domě čp. 626 ve Š. ulici v P. 1, který je
ve vlastnictví státu a k němuž Ministerstvu zemědělství ČR příslušelo právo
hospodaření, aniž za užívání platila peněžitou náhradu.
Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním rozsudkem ze dne 20. září 2001, č. j. 31 C 190/98-54, rozhodl, že základ žalobou uplatněného nároku
je opodstatněný, s tím, že o výši uplatněného nároku a o
nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Přitom od 1. 1. 2001
jednal na straně žalující s Českou republikou - Ministerstvem zemědělství ČR,
která k tomuto datu vstoupila do řízení na místo původního žalobce Ministerstva
zemědělství ČR, jenž v důsledku změny právní úpravy provedené
zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., k uvedenému
datu výslovně pozbyl postavení právnické osoby a stal se organizační složkou
státu, nezpůsobilou vystupovat samostatně svým jménem v soudním řízení. Vyšel
ze zjištění, že M., státní podnik se sídlem P. 1, Š. 63 jakožto
pronajímatel vykonávající právo hospodaření k domu č. p. 626 ve Š. ulici č. 63
v P. 1 (dále jen „dům“, resp. „předmětný dům“), který je ve vlastnictví
státu, a společnost L., spol. s r. o., se sídlem P. 4 – K., U
M. l. 366, jakožto nájemce uzavřely ve dnech 10. 6. 1991 a 16. 7. 1991 smlouvy
o nájmu nebytových prostor v domě (ve smlouvách specifikovaných jako zasedací
místnost, kanceláře, chodby a sklady) za účelem provozování zařízení
restauračního nebo klubového typu, že k uzavření smluv nebyl vyžádán souhlas
příslušného obvodního úřadu ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o
nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění, a že smlouvy
neobsahovaly údaj o způsobu platby nájemného. Dále vzal za prokázáno, že dne
31. 12. 1991 byla uzavřena hospodářská smlouva, podle níž M., státní podnik, se
sídlem P. 1, Š. 63 převedl bezúplatně právo hospodaření k předmětnému domu na
Ministerstvo zemědělství ČR, se sídlem Praha 1, Těšnov 17. Dne 8. 4. 1998
společnost T. s. r. o. (právní nástupce společnosti L., spol. s r. o.) uzavřela
se žalovanou podnájemní smlouvu ohledně nebytových prostor v předmětném domě za
stejných podmínek, které byly sjednány v nájemních smlouvách ze dne 10. 6. 1991 a 16. 7. 1991. Žalovaná uvedené nebytové prostory užívala (měla zde své
sídlo a provozovala v nich restauraci) ode dne 8. 4. 1998 do konce roku 2000 a
za užívání neplatila žádnou peněžitou náhradu. Z takto zjištěného skutkového
stavu soud prvního stupně předně dovodil, že obě nájemní smlouvy jsou neplatné
pro rozpor s § 3 odst. 2 a 3 zákona č. 116/1990 Sb. (sjednaný účel užívání
nebytových prostor - provozování zařízení restauračního nebo klubového typu -
byl v rozporu s jejich stavebním určením), a také proto že neobsahují všechny
zákonné náležitosti (konkrétně údaj o způsobu platby nájemného). V důsledku
toho pak společnost T. s. r. o. a žalovaná nemohly sjednat platně ani smlouvu
podnájemní. Námitku promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení neshledal
opodstatněnou s poukazem na dobu jeho vzniku a datum podání žaloby. Nepřisvědčil ani námitce nedostatku aktivní věcné legitimace, kterou žalovaná
odůvodnila argumentací, že hospodářská smlouva o převodu práva hospodaření ze
dne 31. 12.
1991 byla uzavřena neplatně. Konstatoval, že uvedená hospodářská
smlouva byla uzavřena v souladu s § 347 zákona č. 109/1964 Sb.,
hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „HZ“), neboť
obsahovala všechny nezbytné náležitosti v tomto ustanovení vypočtené (určení
převáděného majetku, den převodu a přípustné ujednání o bezplatnosti převodu). Nedal za pravdu žalované ani v tom, že Ministerstvo zemědělství ČR nemohlo jako
orgán hospodářského řízení uzavřít smlouvu, kterou by na sebe převedlo právo
hospodaření k národnímu majetku. Vyslovil totiž názor, že „Ministerstvo
zemědělství ČR v daném případě vystupovalo v postavení rozpočtové organizace,
která v souladu s § 65 odst. 1 HZ mohla vykonávat právo hospodaření k majetku
státu a charakter ministerstva též jako orgánu hospodářského řízení zmíněnou
skutečnost nikterak nevylučoval“. Uzavřel, že žalovanou stíhá povinnost vydat
bezdůvodné obohacení, které získala užíváním nebytových prostor na
základě neplatné smlouvy o podnájmu. Co do základu tedy shledal žalobou
uplatněný nárok opodstatněný.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna
2002, č. j. 20 Co 373/2001-82, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Ztotožnil se s veškerými jeho skutkovými, jakož
i právními závěry (tedy i závěrem, že hospodářská smlouva o převodu práva
hospodaření ze dne 31. 12. 1991 byla uzavřena platně), že
s ohledem na neplatnost nájemních smluv je neplatná i smlouva o podnájmu
nebytových prostor, a že žalovaná, která je užívala nejméně do konce roku 2000,
je povinna poskytnout žalobkyni peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení tímto
užíváním získané (§ 451 a § 458 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a uplatnila v
něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytkla, že se nezabýval námitkou nedostatku aktivní
legitimace z důvodu neplatnosti hospodářské smlouvy ze dne 31. 12. 1991 o
převodu práva hospodaření. Podle jejího názoru je uvedená smlouva v rozporu se
zákonem nebo zákon obchází, neboť nešlo ve smyslu § 347 odst. 2 HZ o dohodu
organizací, ale o vztah mezi organizací M., s. p. a Ministerstvem zemědělství
ČR jako orgánem hospodářského řízení. Připomněla, že podle § 65 odst. 1 HZ
právo hospodaření s národním majetkem vykonává zásadně organizace, která je
pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží.
Ministerstvo zemědělství ČR podle ní postrádá zákonem předepsané znaky
organizace (§ 1 odst. 1 a § 2 HZ), přičemž hospodářský zákoník vymezuje jeho
postavení jen jako orgánu hospodářského řízení. Dále namítla, že odvolací soud
(stejně jako soud prvního stupně) nezkoumal otázku aktivní legitimace z toho
hlediska, zda právo hospodaření k uvedenému majetku vykonává žalobce (zřejmě
Ministerstvo zemědělství ČR) nebo Česká republika jako vlastník. V této
souvislosti poukázala na to, že Ministerstvo zemědělství ČR nepředložilo rozsah
zmocnění při výkonu práva hospodaření s uvedeným majetkem a že zůstalo
neobjasněno, zda nájemné z nebytových prostor v domě plyne do rozpočtu
ministerstva, a zda ministerstvo jako rozpočtová organizace s těmito prostředky
hospodaří, nebo zda se jedná o prostředky státního rozpočtu. Z uvedených důvodů
navrhla napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry
odvolacího soudu (který je převzal od soudu prvního stupně); hospodářskou
smlouvu o převodu práva hospodaření ze dne 31. 12. 1991 pokládá za platně
uzavřenu. Mimo jiné dále uvedla, že právní úprava v době
uzavření hospodářské smlouvy obsažená v hospodářském zákoníku nezakazovala
státním orgánům (nadřízeným státním podnikům) uzavírat smlouvy se svými
podřízenými subjekty. Sporem dotčená hospodářská smlouva byla uzavřena mezi
samostatnými subjekty oprávněnými k převodu práva hospodaření k majetku ve
vlastnictví státu v souladu s právní úpravou v tu dobu platnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou
osobou, za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( § 240
a § 241 odst. 1, 2 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti
tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a zbývá proto posoudit, zda je přípustnost
dovolání dána podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního
významu, se příkladmo uvádí v § 237 odst. 3 o. s. ř. Je tomu tak zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem
ovšem je, aby řešená právní otázka měla určující význam nejen pro rozhodnutí v
konkrétní projednávané věci, ale i pro rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do
obecného dopadu na případy obdobné povahy). Otázku, zda dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho
kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným. Přípustnost
dovolání není tedy založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí
odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem, že tomu
tak skutečně je.
Ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, jestliže
dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání
zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim zaujal. Jen s posouzením těchto
právních otázek (objektivně otevřených dovolacímu přezkumu) je
dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu
je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce
zásadního významu. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě takovéto
vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pro
posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání
odůvodnit, je proto důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě dovolatelka prostřednictvím výtky nesprávného právního
posouzení věci napadá správnost závěru odvolacího soudu (převzatého od soudu
prvního stupně), že na straně žalobkyně není dán nedostatek aktivní věcné
legitimace, k němuž dospěl poté, co vyřešil kladně otázku platnosti hospodářské
smlouvy o převodu práva hospodaření k předmětnému domu ze dne 31. 12. 1991 jako
otázku předběžnou. Svou námitku odůvodnila argumentací, že zmíněná hospodářská
smlouva byla uzavřena v rozporu se zákonem, případně zákon obcházela, a tudíž
je neplatná, neboť Ministerstvo zemědělství ČR nemohlo jako orgán hospodářského
řízení uzavřít smlouvu, kterou by na sebe převedlo právo hospodaření k
národnímu majetku. S posouzením právní otázky, zda právo hospodaření s národním
majetkem mohlo být podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve
znění platném k 31. 12. 1991 (dále opět jen „HZ“), převáděno i na ministerstva,
od níž odvisel závěr o existenci aktivní legitimace původního žalobce
Ministerstva zemědělství České republiky na vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého žalované v období do 31. 12. 2000, lze přiznat napadenému
rozhodnutí zásadní právní význam, neboť tato otázka nebyla v rozhodování
dovolacího soudu dosud vyřešena.
Institut práva hospodaření byl upraven v § 64 až 75 HZ. I když byl hospodářský
zákoník k 1. 1. 1992 zrušen, nadále podle § 761 obchodního zákoníku platilo, že
až do nové právní úpravy se právo hospodaření státních organizací s majetkem
státu řídí dosavadními předpisy, včetně § 64, § 65 a § 72 až 74b HZ. Právo
hospodaření s majetkem státu bylo upraveno i ve vyhlášce č.
119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů.
Nová úprava (§ 761 odst. 1 obchodního zákoníku) je obsažena v již zmiňovaném
zákoně č. 219/2000 Sb., kterým byla zároveň zrušena vyhláška č. 119/1988 Sb.
(srovnej § 66 bod 2 zákona č. 219/2000 Sb.). Podle hospodářského zákoníku a
vyhlášky č. 119/1988 Sb. mohla být subjektem práva hospodaření s národním
majetkem (jako práva obdobného právu vlastnickému) pouze státní organizace,
tedy právnická osoba nadaná právní subjektivitou, jak vyplývá z § 64 odst. 2 a
3 HZ. Soustavu státních organizací přitom tvořily mimo jiné i
rozpočtové organizace (§ 27 HZ), jež se zřizovaly k plnění úkolů zejména na
úseku státní správy a řízení hospodářství; i tyto organizace mohly vykonávat
hospodářskou činnost. Rozpočtovou organizací v rozhodné době bylo i
Ministerstvo zemědělství ČR, zřízené zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení
ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění
zákonů pozdějších. Okolnost, že ministerstva ve smyslu § 29 odst. 1 HZ též
vystupovala ve vztahu ke státním hospodářským organizacím v roli orgánů řízení
hospodářské činnosti, nevylučovala možnost, aby sama vstupovala do
hospodářskoprávních vztahů coby rozpočtové organizace ve smyslu § 61 odst. 1 HZ.
Z řečeného vyplývá, že názor dovolatelky, podle něhož hospodářský zákoník
vymezuje postavení ministerstva jen jako orgánu hospodářského řízení, není
správný.
Podle § 65 odst. 1 HZ národní majetek spravuje zásadně organizace, která je
pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží.
V citovaném ustanovení je uvedena legislativní zkratka „organizace“, která
slouží pro označení státních hospodářských a rozpočtových organizací. Stejně
tak totiž tuto legislativní zkratku používá vyhláška č. 119/1988 Sb. pro
označení státních hospodářských organizací a též rozpočtových
organizací, jimž svěřuje výkon práva hospodaření s národním majetkem. Z
gramatického výkladu uvedeného ustanovení lze dovodit, že národní majetek
obvykle spravuje organizace (míněno státní hospodářská i rozpočtová), jež je
pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží, přičemž z
této zásady jsou připuštěny výjimky (to plyne z použití výrazu „zásadně“). S
názorem dovolatelky, že Ministerstvo zemědělství ČR postrádá zákonem předepsané
znaky organizace a že byla vyloučena možnost, aby ministerstvo spravovalo
národní majetek, se tak nelze ztotožnit.
Přisvědčil-li odvolací soud závěru soudu prvního stupně, že „Ministerstvo
zemědělství ČR v daném případě vystupovalo v postavení rozpočtové organizace,
která v souladu s § 65 odst. 1 HZ mohla vykonávat právo hospodaření k majetku
státu a charakter ministerstva též jako orgánu hospodářského řízení zmíněnou
skutečnost nikterak nevylučoval“, nepochybil. Dovolatelce se nepodařilo
dovolacími námitkami napadený závěr, že hospodářská smlouva o převodu
práva hospodaření k předmětnému domu ze dne 31. 12. 1991 byla uzavřena platně,
zpochybnit. Ministerstvo zemědělství ČR, které při uzavírání uvedené
hospodářské smlouvy vystupovalo jako rozpočtová organizace (a nikoli jako orgán
hospodářského řízení), se stalo subjektem práva hospodaření s národním majetkem
v důsledku platného převodu tohoto práva. Z uvedeného pak potažmo vyplývá, že
správným je rovněž závěr o existenci aktivní věcné legitimace Ministerstva
zemědělství ČR na vydání bezdůvodného obohacení, které ve sledovaném
období získala dovolatelka na úkor státu.
Výtka dovolatelky, že otázka aktivní legitimace nebyla řešena z toho hlediska,
zda právo hospodaření k uvedenému majetku vykonává žalobce (zřejmě Ministerstvo
zemědělství ČR) nebo Česká republika jako vlastník, nemůže ničeho na již
učiněném závěru dovolacího soudu změnit, neboť Nejvyšší soud ČR se již k otázce
postavení ministerstev a rozsahu jejich práv při výkonu práva hospodaření s
majetkem státu do data 1. 1. 2001 vyslovil ve svém rozsudku ze dne 27. 2. 2003,
sp. zn. 33 Odo 23/2002, na nějž lze pro stručnost odkázat.
Lze uzavřít, že použitý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
není v dané věci naplněn, a protože ani existence vad uvedených v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i
jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, z
obsahu spisu nevyplývá, dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 2 věty první
o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu