33 Odo 362/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce M. H., zastoupeného JUDr. P. Č., advokátem proti žalované J. K.,
zastoupené JUDr. F. H., advokátem o zaplacení 115.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 29/2001, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. října 2004, č. j. 31 Co
379/2004-392, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobce se spolu s další žalobkyní V. H. domáhali po žalované zaplacení
205.100,- Kč s příslušenstvím. Uváděli, že jsou podílovými spoluvlastníky domu
čp. 122 v K., který v roce 1995 pronajali (s výjimkou bytu o jedné místnosti)
žalované na dobu 10 let. Protože se vztahy účastníků zhoršily, dohodli se na
ukončení nájmu ke dni 31. 12. 1999. V souvislosti s ukončením nájmu žalovaná
podepsala prohlášení, v němž uznala svůj dluh vůči žalobcům ve výši 155.000,-
Kč, z čehož 40.000,- Kč představoval nedoplatek nájemného za 4. čtvrtletí roku
1999 a 115.000,- Kč osobní půjčka. Z takto uznané částky uhradila žalovaná
5.000,- Kč a zbytek dluží. Částkou 55.100,- Kč žalobci vyčíslili škodu, která
jim vznikla tím, že jim žalovaná nepředala zařízení v pořizovací ceně 101.200,-
Kč.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 7. června 2004, č. j. 7 C 29/2001-310,
uložil žalované povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci
115.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 6. 12. 1999 do zaplacení. Žalobu, jíž
bylo požadováno, aby žalovaná zaplatila částku 115.000,- Kč s 10 % úrokem z
prodlení od 6. 12. 1999 do zaplacení žalobkyni, zamítl (výrok I.). Dále uznal
žalovanou povinnou do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit každému ze
žalobců polovinu částky 35.000,- Kč spolu s 10% úrokem z prodlení od 6. 12. 1999 do zaplacení (výrok II.), žalobu o zaplacení 55.100,- Kč s 10 % úrokem z
prodlení od 15. 1. 2000 do zaplacení zamítl (výrok III.), zastavil řízení o
zaplacení 10 % úroku z prodlení z částky 55.100,- Kč od 1. do 14. 1. 2000
(výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky V., VI. a
VII). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 27. 6. 1995 nájemní smlouvu, jíž žalobci jako podíloví spoluvlastníci pronajali
žalované dům čp. 122 ve Slaném s parcelou č. 77 o výměře 295 m2. Smlouva byla
uzavřena na dobu 10 let a nájemné bylo sjednáno částkou 40.000,- Kč měsíčně,
tedy 480.000,- Kč ročně. Ke smlouvě bylo následně uzavřeno 5 dodatků (dodatek
č. 1 z 1. 9. 1995, dodatek č. 2 z 22. 12. 1995, dodatek č. 3 z 20. 12. 1996,
dodatek č. 4 z 19. 12. 1997 a dodatek č. 5 z 18. 12. 1998), jimiž bylo sjednáno
snížení nájemného na 20.000,- Kč měsíčně (tj. 240.000,- Kč ročně) od 1. 9. 1995
do 31. 12. 1999. Součástí nájemní smlouvy byla i příloha č. 3 obsahující seznam
vybavení pronajatých prostor; vybavení bylo rozděleno do třech oddílů, které
byly označeny jako seznam předávaného placeného vybavení a zařízení domu,
seznam nadstandardního předávaného vybavení domu a seznam předávaného vybavení
a zařízení bývalé prodejny G.; u jednotlivých věcí byla uvedena pořizovací
hodnota. Zařízení, které je uvedeno v příloze č. 3 nájemní smlouvy v části
označené jako předávané placené vybavení a zařízení domu, žalovaná od žalobců
koupila za sjednanou kupní cenu 160.000,- Kč, kterou uhradila 16. 8. 1995, což
žalobce písemně potvrdil dne 16. 8. 1995. Dne 3. 12. 1999 se účastníci dohodli
na ukončení nájmu k 31. 12. 1999. Žalovaná dům vyklidila v lednu 2000; o
vyklizení byly ve dnech 12. a 14. 1. 2000 sepsány protokoly. Protokoly obsahují
i seznam chybějícího (nenalezeného) zařízení v celkové pořizovací hodnotě
101.200,- Kč. Dne 3. 12. 1999 podepsala žalovaná listinu, v níž prohlásila, že
uznává vůči žalobci svůj dluh ve výši 155.000,- Kč sestávající jednak ze
40.000,- Kč na nedoplatku nájemného z domu čp. 122 ve S. za IV. čtvrtletí roku
1999 a dále ze 115.000,- Kč z titulu „osobní půjčky, která byla již dříve
splatná“; ujednán byl termín splatnosti takto uznané částky do 5. 12. 1999. Pohledávka žalobce za žalovanou v částce 115.000,- Kč vznikla tak, že žalobce
účetně vykazoval v patřičném období nájemné jako zaplacené, přestože jej
žalovaná ve skutečnosti neuhradila a podle jejich ujednání se takto
„proúčtované“ nájemné mělo stát půjčkou se sankčním úrokem, který byl pro
žalovanou výhodnější.
popsal, neposkytl. Pokud jde o právní posouzení věci, nájemní smlouvu, kterou
účastníci uzavřeli 27. 6. 1995, soud hodnotil jako neplatnou pro absenci
předchozího souhlasu příslušného obecního úřadu s pronájmem nemovitosti, v níž
se nacházely i nebytové prostory. Částku 35.000,- Kč žalobcům přiznal rozsudkem
pro uznání podle § 153a o. s. ř., s tím, že představuje bezdůvodné obohacení,
které žalovaná na úkor žalobců získala užíváním jejich domu bez právního
důvodu; jde o uznaný dluh na nájemném (40.000,- Kč) ponížený o 5.000,- Kč,
které žalovaná v mezidobí od uznání dluhu žalobcům zaplatila. Částku 115.000,-
Kč přiznal pouze žalobci, vůči němuž žalovaná tento dluh písemně ve smyslu §
558 obč. zák. uznala. Konstatoval přitom, že „osobní půjčka“ neměla reálnou
povahu (žalobce žalované částku 115.000,- Kč ve skutečnosti nepředal, nýbrž ji
postupně v její prospěch vyúčtoval, tj. vykázal ve svém účetnictví, jako
zaplacené nájemné) a šlo tudíž ve skutečnosti o vztah z nepojmenované smlouvy.
Existence žalobcovy pohledávky z tohoto vztahu je potvrzena uznávacím
prohlášením z 3. 12. 1999 a žalovaná opak neprokázala. Protože nebylo zjištěno,
že by se žalobkyně na poskytnutí částky 115.000,- Kč žalované podílela, byla
žaloba o zaplacení 115.000,- Kč ve vztahu k ní zamítnuta. Soud nepřiznal
žalobcům ani nárok na zaplacení částky 55.100,- Kč, kterou požadovali z titulu
škody způsobené jim tím, že žalovaná při vyklizení pronajatého domu odvezla
jejich zařízení. Vzal totiž za prokázané, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu,
jíž žalobci žalované zařízení domu prodali za sjednanou kupní cenu 160.000,-
Kč, kterou žalovaná žalobci ve dvou platbách uhradila. Žalobcům tudíž tvrzená
škoda nevznikla.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října 2004, č. j. 31 Co 379/2004-392,
změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích tak, že žalobu o
zaplacení 115.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 6. 12. 1999 do zaplacení
zamítl; jinak jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Pokud jde o nárok žalobců na náhradu škody ve výši 55.100,- Kč,
ztotožnil se zcela se skutkovými i právními závěry, které dovodil soud prvního
stupně. Zdůraznil přitom, že tvrzení žalované koresponduje s obsahem listinných
důkazů (přílohy č. 3 nájemní smlouvy, dvou prohlášení o uznání dluhu žalovanou
a dvou písemných potvrzení o zaplacení částky 80.000,-Kč, jejichž obsah
formuloval žalobce). Nárok na zaplacení částky 115.000,- Kč neshledal odvolací
soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, důvodným. Konstatoval, že je-li v
písemném uznávacím prohlášení žalované jako důvod dluhu uvedena „osobní
půjčka“, nelze tento důvod výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák. měnit (tj.
nahrazovat novým důvodem - nepojmenovanou smlouvou), jak to učinil soud prvního
stupně poté, když zjistil, že půjčka nebyla žalované žalobcem reálně
poskytnuta. Přisvědčil přitom soudu prvního stupně, že mezi žalobcem a
žalovanou nešlo o půjčku, která předpokládá nejen dohodu stran, ale rovněž i
skutečné odevzdání předmětu půjčky. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom,
že smlouvu o půjčce ve smyslu § 657 obč. zák. neuzavřeli. Sám žalobce
připustil, že „osobní půjčku“ v podstatě tvořily nedoplatky nájemného z
minulých období, kdy se s žalovanou dohodl, že nájemné, které nezaplatila,
proúčtuje vždy v patřičném období jako zaplacené a nedoplatky se stanou půjčkou
s výhodnějším sankčním úrokem pro žalovanou. Žalovaná tudíž prokázala, že jí
dluh z půjčky nevznikl. Z účetních dokladů (resp. výdajových pokladních dokladů
a výpisů z účtu), které žalovaná předložila a jež korespondují s přehledem
plateb nájemného dodaným žalobcem, vzal odvolací soud za prokázané, že žalovaná
v roce 1999 nájemné ve výši stanovené nájemní smlouvou a jejími dodatky – s
výjimkou částky 35.000,- Kč – zaplatila. Uzavřel tudíž, že žalobce v řízení
neprokázal, že mu žalovaná částku 115.000,- Kč dluží na nájemném za pronájem
domu čp. 122 ve S. Pro úplnost pak odvolací soud uvedl, že k tvrzením žalobce,
že jím požadovaná částka 115.000,- Kč představuje dlužné nájemné za III. a IV.
čtvrtletí roku 1999, kdy již nedošlo k dohodě o slevě z nájemného a že dodatek
č. 5 nájemní smlouvy byl antidatován, resp. zfalšován, nemohl přihlédnout,
neboť byla učiněna až po koncentraci řízení (ve vyjádřeních z 21. 8. 2002 a 22.
3. 2004).
Proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně,
podal žalobce dovolání, v němž deklaruje uplatnění dovolacích důvodů uvedených
v § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu především
vytýká, že nesprávně posoudil důsledky vyvratitelné právní domněnky, která je
založena prohlášením žalované o uznání dluhu z 3. 12. 1999. S odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 180/2003 a 32 Odo 964/2003
zdůraznil, že jako věřitel, který soudu předložil písemné prohlášení žalované o
uznání dluhu, již nemusí prokazovat vznik dluhu, ani jeho výši a soud musí mít
za to, že mu žalovaná v okamžiku podpisu uznávacího prohlášení částku 155.000,-
Kč dlužila z důvodů, které zde písemně uvedla. Tato domněnka nemůže být
vyvrácena pouhým tvrzením žalované, že závazek neexistoval a opak, tedy že dluh
z půjčky ve skutečnosti neexistoval, nelze dovozovat ani z toho, že byly
zpochybněny důkazy svědčící ve prospěch uznaného dluhu. Žalobce se domnívá, že
v řízení nebyl předložen žádný relevantní důkaz o tom, že půjčku žalované
neposkytl. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnou interpretaci tvrzení ohledně
půjčky. Výroky že „osobní půjčku v podstatě tvořily nedoplatky nájemného z
minulých období“ a že „půjčil žalované na dlužné nájemné a ta ho tímto způsobem
uhradila“ totiž chtěl vyjádřit, že částka 115.000,- Kč je opravdu dluhem z
půjčky. Pokud ve svém písemném vyjádření zmínil innominátní kontrakt, nešlo o
nové tvrzení, nýbrž o pouhý právní rozbor věci, který byl navíc proveden až po
koncentraci řízení. Odvolací soud při svých úvahách zcela pominul, že žalovaná
neměla důvod přiznávat se písemně k dluhu, pokud by žádné peníze nedlužila.
Pravost prohlášení o uznání dluhu nikdy nezpochybnila. Soud měl navíc možnost
přesvědčit se o nevěrohodnosti žalované, neboť mu předložila zfalšovanou
listinu, jíž se snažila prokazovat, že v řízení uznaný dluh na nájemném ve výši
35.000,- Kč již zaplatila. Žalobce je přesvědčen, že k platbám nájemného, které
mu žalovaná poskytla před podpisem uznávacího prohlášení, nelze přihlížet,
resp. tyto nemohou mít vliv na existenci dluhu, který byl posléze písemně
uznán. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nepředvídatelné, neboť „odvolací
soud činí nečekaný a zcela nesprávný skutkový závěr, že mezi účastníky nebylo
sporu o tom, že smlouva o půjčce mezi nimi uzavřena nebyla“. Z uvedených důvodů
navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a v
tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s.
ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je podle §
237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné a že jsou splněny i podmínky uvedené v
§ 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle
§ 242 odst. 3 o. s. ř.
Podstatou námitek uplatněných žalobcem v dovolání je nesouhlas s tím,
jak odvolací soud hodnotil uznávací prohlášení žalované ze dne 3. 12. 1999,
resp. jeho právní účinky. Žalobce je přesvědčen, že uznala-li žalovaná písemně,
že mu dluží částku 115.000,- Kč z titulu půjčky, nemusel existenci dluhu z
půjčky již prokazovat. Protože odvolací soud tuto zásadu nerespektoval,
pochybil při právním posouzení věci.
Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Institut uznání dluhu podle § 558 obč. zák., který byl s účinností od 1. 1.
1992 vtělen do občanského zákoníku jeho novelou provedenou zákonem č. 509/1991
Sb., je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že
zakládá právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu
posiluje procesní pozice věřitele, neboť nemusí dokazovat vznik dluhu ani jeho
trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že
dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby to prokázal. Uznáním dluhu
tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. K platnému uznání dluhu
podle § 558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§ 34 a násl. obč. zák.)
třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou,
vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho výši (tedy uznal
dluh co do důvodu a výše). Z uvedeného logicky vyplývá, že splněním předpokladů
uvedených v § 558 obč. zák. dochází jednak k založení vyvratitelné právní
domněnky trvání dluhu a jednak jsou s ním spojeny i právní účinky přetržení
promlčecí doby ve smyslu § 110 odst. 2 věty druhé obč. zák.
Podle § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež
připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo
opak. Právní teorie i soudní praxe (srovnej např. Jehlička, O., Švestka, J.,
Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck,
2003, 708 s., rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 8. 2004, sp.
zn. 32 Odo 1160/98, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck,
sešit 30/2004, č. C 2736/2004) je zajedno v tom, že uznání dluhu není novým
právním titulem závazku. Zakládá se jím právní domněnka, že dluh v době jeho
uznání existoval, která je ovšem vyvratitelná důkazem opaku (§ 133 o. s. ř.).
Znamená to, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež
připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo
opak. Procesním důsledkem uznání dluhu je přesun důkazního břemene z věřitele
na dlužníka. Věřitel tak má v případě sporu usnadněnou pozici tím, že nemusí
prokazovat vznik dluhu a jeho výši v době uznání. Na dlužníku naopak je,
chce-li být ve sporu úspěšný, aby prokázal, že dluh nevznikl, že byl splněn
nebo jinak zanikl. Tyto skutečnosti jsou totiž pravým opakem toho, co uvádí
domněnka, tj. jsou způsobilé, vyjdou-li v řízení najevo (tj. unese-li dlužník
ve vztahu k nim důkazní břemeno), vyvrátit obsah domněnky.
Především lze souhlasit s odvolacím soudem, že plyne-li z písemného prohlášení
žalované z 3. 12. 1999, že důvodem dluhu, který vůči žalobci uznává, byla
„osobní půjčka“, nelze tento důvod vzniku závazku vzhledem k nutnosti zachování
písemné formy (§ 40 odst. 1 obč. zák.) nahrazovat novým důvodem (nepojmenovanou
smlouvou), jak to učinil v dané věci soud prvního stupně. Jak správně uvedl
odvolací soud, vzhledem k tomu, že uznání dluhu je právním úkonem, pro který je
pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle
dlužníka uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je
zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který tento jednostranný právní úkon učinil,
případně věřiteli, jemuž byl tento úkon adresován, byl zřejmý jak důvod, tak
výše uznávaného dluhu, není-li to seznatelné již z textu listiny. Určitost
písemného projevu vůle je objektivní kategorií a soud nemůže interpretací
obsahu právního úkonu podle § 35 odst. 2 obč. zák. učiněný písemný projev vůle
měnit či nahrazovat.
Jednostranným právním úkonem žalované tedy nastala vyvratitelná právní
domněnka, že v době uznání (tj. ke dni 3. 12. 1999) dluh z půjčky existoval
(tj. žalobce nemusel prokazovat jeho existenci) a bylo na žalované, aby
prokázala, že žalobce jí půjčku neposkytl, resp. částku 115.000,- Kč jako
půjčku nepředal (tedy, aby prokázala opak). Tyto právní účinky odvolací soud s
uznáním dluhu žalované spojil a jeho právnímu posouzení věci v tomto směru
tudíž nelze ničeho vytknout. Žalobcem uplatněný dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tak není naplněn.
Důvodné nejsou ani dovolací výtky žalobce uplatněné v rámci dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (tedy jehož prostřednictvím dovolatel zpochybňuje
správnost skutkových závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno).
Dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému
stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je
tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v
provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé
zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně
ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků
(zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata
vymezující tento dovolací důvod obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel
tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že
soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly jinak za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je
splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich
závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že
výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem
vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Vždy přitom musí jít o
skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně tohoto, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z
hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich pravdivosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které
byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy,
soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází
k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné)
podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli.
Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení
věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a
způsobu, jakým se podle zákona provádí. Na nesprávnost výsledku činnosti soudu
při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení
důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Především nelze souhlasit s námitkou žalobce, že odvolací soud „činí naprosto
nečekaný“ a nesprávný skutkový závěr, že účastníci neuzavřeli smlouvu o půjčce
a že jeho rozhodnutí je v tomto směru nepředvídatelné. Již soud prvního stupně
vzal z provedených důkazů za prokázané, že mezi žalobcem a žalovanou nedošlo k
uzavření smlouvy o půjčce, tedy smlouvy, jež předpokládá nejen dohodu stran,
ale i odevzdání předmětu půjčky, a že uzavřena byla nepojmenovaná smlouva,
jejímž obsahem bylo ujednání, že nájemné, které žalovaná nezaplatila, proúčtuje
žalobce vždy v patřičném období jako zaplacené a dluh se stane půjčkou se
sankčním úrokem, který byl pro žalovanou výhodnější. Odvolací soud tento
skutkový závěr převzal. Zmiňovaný skutkový závěr vychází především z údajů,
které v řízení uváděl sám žalobce. Žalobce již v žalobě uvedl, že osobní půjčku
„v podstatě tvořily nedoplatky nájemného minulých období“ a vznik půjčky popsal
tak, že „aby nedocházelo ke zmatkům v účetnictví na obou stranách, dohodly se
obě strany na praxi, že nedoplacené nájemné se proúčtuje v patřičném období a
dlužná částka se tak stávala půjčkou (s výhodnějším nižším sankčním úrokem pro
dlužníka, než jak bylo ujednáno v nájemní smlouvě). Tuto verzi pak uvedl rovněž
v dalších svých podáních, byť byly učiněny až po koncentraci řízení. Žalovaná
ve svých podáních vždy uváděla, že si od žalobce žádné peníze nepůjčila, resp.
že od něho nikdy žádnou půjčku nepřevzala. Pokud tedy soudy obou stupňů vyšly
ze zjištění, že žalovaná v řízení prokázala, že mezi účastníky nedošlo k
uzavření smlouvy o půjčce (přičemž vysvětlily, jaké jsou předpoklady půjčky),
resp. že si od žalobce peníze nepůjčila, má toto zjištění oporu v provedeném
dokazování. Jak bylo výše rozvedeno, rozhodovací praxe připouští možnost
vyvrátit právní domněnku existence dluhu prokázáním skutečnosti, že dluh
nevznikl. Předpokladem existence dluhu je totiž jeho vznik. Je-li prokázáno, že
dluh vůbec nevznikl, pak tato skutečnost je způsobilá právní domněnku existence
dluhu vyvrátit, jelikož je jejím opakem (§ 133 o. s. ř.). Závěr odvolacího
soudu, že existence písemně uznaného dluhu z půjčky byla v řízení žalovanou
vyvrácena tím, že se jí podařilo prokázat (unést důkazní břemeno), že dluh z
půjčky ve vztahu k žalobci nevznikl, lze pokládat za správný.
Nevznikl-li písemně uznaný dluh z půjčky, bylo na žalobci, aby prokázal své
tvrzení, že částku 115.000,- Kč mu žalovaná dluží na nájemném z minulých
období. Nelze přisvědčit dovolateli, že odvolací soud pochybil, když důkazní
břemeno v tomto směru „přenesl“ na něho, neboť bylo na žalované, aby prokázala,
že mu částku 115.000,- Kč uvedenou v prohlášení o uznání dluhu, ve skutečnosti
nedluží. Uznání dluhu z 3. 12. 1999 založilo pouze vyvratitelnou právní
domněnku existence dluhu z půjčky, nikoli dluhu z jiného právního důvodu. Bylo
tudíž na žalobci, aby prokázal své tvrzení, že žalovaná dluží na nájemném za
užívání domu čp. 122 ve Slaném. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že toto
tvrzení žalobce neprokázal. Skutkový závěr dovozující, že žalobce neprokázal,
že žalovaná částku 115.000,- Kč dluží na nájemném, odvolací soud učinil – jak
vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z výsledků dokazování. Zdůvodnil přitom
náležitě a zcela logicky, proč uvěřil žalované, jejíž tvrzení koresponduje s
listinnými důkazy, že - s výjimkou 35.000,- Kč - nájemné za pronájem domu
žalobců již zaplatila. Dovolání navíc ve skutečnosti neobsahuje námitky, že by
odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že
naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
nebo vyšly za řízení najevo; argumentace žalobce, odrážející nesouhlas se
skutkovými zjištěními odvolacího soudu ústícími v závěr, že v řízení nebyla
prokázána existuje dluhu na nájemném, směřuje výlučně k tomu, jak odvolací soud
hodnotil důkazy z hlediska jejich pravdivosti, resp. věrohodnosti (žalobce má
za to, že odvolací soud neměl uvěřit žalované, neboť je nevěrohodná). Na
nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů však lze usuzovat –
jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu
soud dospěl. Odvolacímu soudu v tomto směru žádné pochybení nelze vytknout. Ze
spisu je zřejmé, že hodnotil poznatky způsobem uvedeným v § 132 o. s. ř., a že
v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků a z
listinných důkazů, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event.
věrohodnosti logický rozpor.
Jestliže odvolací soud neshledal věrohodným tvrzení žalobce a uvěřil tvrzení
žalované, že nájemné (s výjimkou 35.000,- Kč) žalobcům uhradila, neboť
koresponduje s listinnými důkazy, přičemž vylíčil, proč takovým způsobem
hodnotil tyto důkazy (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), nemůže dovolací soud, ať je
uplatněn jakýkoli dovolací důvod, do takového hodnocení důkazů zasáhnout a
vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku. Požadavku
dovolatele, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu shledáno nesprávným pro
naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř., případně
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, nelze přisvědčit.
Lze tudíž uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto
dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako
nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nemá s ohledem na výsledek
dovolacího řízení právo na náhradu nákladů a žalované v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně
senátu