33 Odo 427/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce P. f. Č. r. zastoupeného JUDr. S.Z., advokátkou proti žalovanému V. z.
d. H. zastoupenému JUDr. P. L., advokátem o zaplacení 45.715,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 13 C 80/2002, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října
2004, č. j. 57 Co 201/2004-84, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října 2004, č. j. 57 Co
201/2004-84, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne19. listopadu 2003, č. j.
13 C 80/2002-49, ve výrocích, jimiž byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o
nákladech řízení, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu
řízení.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení Kč 55.723,50 s příslušenstvím
s tím, že tato částka představuje dlužné nájemné za užívání pozemků podle
nájemní smlouvy ze dne 1. 6. 1998.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 13 C
80/2002-49, zastavil řízení o žalobě na zaplacení 10.008,- Kč s příslušenstvím
(výrok I.), zamítl žalobu, jíž bylo požadováno zaplacení 45.715,50 Kč s úroky z
prodlení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a o
nákladech státu (výrok IV.). Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 1.
6. 1998 nájemní smlouvu, podle které žalobce pronajal žalovanému zemědělské
pozemky, resp. jejich části, o celkové výměře 83.8393 hektarů v katastrálním
území L. pro zemědělské využití na dobu neurčitou, za roční nájemné 29.942,-
Kč. Specifikace pozemků měla být provedena v příloze č. 1, resp. seznamu, jenž
měl tvořit nedílnou součást nájemní smlouvy; tento seznam nebyl soudu předložen
(výpisy ze 3 vlastnických listů a nedatovaný a smluvními stranami nesignovaný
seznam pozemků, tj. listiny, které byly žalobcem předloženy, soud za
kvalifikovaný seznam nepovažoval). Žalovaný užíval pozemky od podpisu smlouvy
do 15. 5. 2000 a za jejich užívání neplatil. Soud prvního stupně uzavřel, že
nájemní smlouva uzavřená 1. 6. 1998 není ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.
platným právním úkonem, neboť předmět nájmu v ní není vymezen dostatečně
určitě. Plnění, jehož se žalovanému podle této smlouvy dostalo (tj. užívání
odpovídající hodnotě běžného nájemného), je bezdůvodným obohacením, které je
povinen žalobci vydat. Protože žalovaný uplatnil důvodně námitku promlčení
práva žalobce na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, soud žalobu zamítl.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. října 2004, č. j. 57 Co
201/2004-84, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích (II.
až IV.) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, přisvědčil jeho závěru, že písemná
nájemní smlouva, kterou účastníci uzavřeli 1. 6. 1998, je neplatná pro neurčité
vymezení předmětu nájmu. Výhradu žalobce, že žalovaný smlouvu podepsal a že
nezpochybňoval, jaké pozemky, resp. jejich části, jsou předmětem nájmu,
hodnotil jako právně nevýznamnou. Přisvědčil rovněž závěru, že právo žalobce na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení je podle § 107 odst. 1 obč. zák.
promlčeno, neboť ke dni podání žaloby (tj. k 29. 3. 2002) uplynula
(subjektivní) promlčecí doba dvou let. Právní vztah účastníků přitom posoudil
jako vztah občanskoprávní, neboť žalobce při pronájmu nevystupoval jako
podnikatel, nýbrž v rámci správy majetku státu. Uzavřel tudíž, že promlčení
práva nelze posoudit podle obchodního zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam. Rozpor s hmotným právem shledává „v kvalifikaci
právního vztahu účastníků, v posouzení promlčecí doby, právní subjektivity
žalobce a běhu lhůt stanovených občanským soudním řádem“. Nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že došlo k promlčení jeho práva na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení. Zdůrazňuje, že je právnickou osobou, která se zapisuje
do obchodního rejstříku, a je tudíž podnikatelem ve smyslu § 2 odst. 2 obch.
zák. Jeho příjmem je výtěžek z pronájmu nemovitostí, které spravuje, přičemž
náklady na svou činnost hradí ze svých příjmů. Pronájmem spravovaných pozemků
získává prostředky pro vlastní činnost (i když je může čerpat na základě
rozhodnutí vlády rovněž stát). Protože vyvíjí činnost k dosažení zisku a
provádí ji samostatně a na vlastní odpovědnost, jde o podnikání ve smyslu
obchodního zákoníku. Vztah mezi účastníky je tedy vztahem obchodně právním a
námitka promlčení nemůže obstát. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně
zastoupeným advokátem, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu
prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností
uplatněných dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K výhradám
podřaditelným pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo §
241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Z hlediska posouzení, zda je
dovolání v dané věci přípustné, je proto bez významu dovolací námitka, jíž
žalobce vytýká odvolacímu soudu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, která navíc nebyla žalobcem v
dovolání ani nezbytně obsahově vymezena.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně
vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že jeho úvahy, zda napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, jsou limitovány jen právními
otázkami, které dovolatel v dovolání označil, tzn. které výslovně v dovolání
zpochybnil a učinil je předmětem dovolacího přezkumu. Skutkové závěry soudů
nižších stupňů dovoláním nebyly (a se zřetelem ke způsobu založení přípustnosti
dovolání ani nemohly být) zpochybněny a dovolací soud z nich proto při dalších
úvahách vychází.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu (241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) žalobce
otevřel dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právního závěru odvolacího
soudu dovozujícího, že bezdůvodné obohacení žalovaného nerezultovalo z
obchodního závazkového vztahu účastníků a nelze tudíž na promlčení práva
aplikovat ustanovení obchodního zákoníku. Dovolacímu přezkumu pak nepodléhá
závěr, že nájemní smlouva, kterou účastníci uzavřeli 1. 6. 1998, je neplatná,
ani závěr o vzniku bezdůvodného obohacení, které žalovaný na úkor žalobce
získal plněním z neplatného právního úkonu. Posouzení otázky předložené k
dovolacímu přezkumu, tj. určení podstaty společenského vztahu, v němž účastníci
vystupovali, je rozhodující pro závěr o důvodnosti námitky promlčení, na němž
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a vymezená právní otázka má zásadní význam
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Protože dovolací soud nemá
poznatky o tom, že by tuto otázku ve své rozhodovací praxi již řešil, lze
napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní význam. Dovolání žalobce je tudíž
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové
zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 1 odst. 1 zákona č. 513/1991, obchodního zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obch. zák.“) tento zákon upravuje postavení podnikatelů,
obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním
související. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právní vztahy uvedené v
odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit
podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je
řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-
li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon.
P. f. Č. r. byl zřízen zákonem č. 569/1991 Sb., o P. f. Č. r., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 569/1991 Sb.“). Z jeho § 1 vyplývá, že
je právnickou osobou a zapisuje se do obchodního rejstříku. Vzhledem k § 2
odst. 2 obch. zák. se tedy považuje za podnikatele.
Třetí část obchodního zákoníku upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli,
jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se
týkají jejich podnikatelské činnosti (srov. § 261 odst. 1 obch. zák.).
Činnost P. f. Č.r. nemá vždy znaky podnikání. Posouzení charakteru jeho
činnosti je možné interpretovat jen z ustanovení zákona č. 569/1991 Sb.; v § 2
odst. 1 se uvádí, že působnost pozemkového fondu je dána zvláštním předpisem,
jímž je zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).
Podle § 17 zákona o půdě pozemkový fond spravuje nemovitosti uvedené v § 1
odst. 1 zákona o půdě ve vlastnictví státu, tedy půdu, která tvoří zemědělský
půdní fond nebo do něj náleží; nemovitosti může za určitých okolností rovněž i
zcizovat. Podle § 18 zákona o půdě pokud není znám vlastník nemovitosti, je
pozemkový fond oprávněn dát nemovitost do užívání vhodným zájemcům; úplata za
toto užívání je jeho příjmem do doby, než vlastník uplatní svá práva k této
nemovitosti. Z toho vyplývá, že pozemkový fond je oprávněn jím spravované
nemovitosti ekonomicky využívat, tedy nakládat s nimi tak, aby získal majetkový
prospěch, který je jeho příjmem. Hospodaření pozemkového fondu ve svém celku
musí být nejméně vyrovnané nebo přebytkové, v jeho činnosti, i když nutně
zahrnuje i bezúplatné převody, tudíž úroveň výnosů (a to právě z pronajímaných
nemovitostí) hraje významnou úlohu. Vedle funkcí zcela nepochybně
nepodnikatelských (jako např. uspokojování oprávněných osob v případech tzv.
zemědělských restitucí) tedy plní i funkce podnikatelské, které by jinak
příslušely státu. Za tímto účelem byl mimo jiné také zákonem zřízen. Činnost,
při níž spravované nemovitosti využívá k získání majetkového prospěchu pro
sebe, lze označit za podnikání ve smyslu obchodního zákoníku; jde totiž o
zacházení s majetkem, s nímž disponuje jako s vlastním, své výdaje přitom
důsledně hradí ze svých příjmů, za své závazky sám svým majetkem ručí a tento
majetek je důsledně oddělen od hospodaření státu.
Jestliže tedy v posuzovaném případě uzavřel žalobce v rámci své podnikatelské
činnosti nájemní smlouvu, jíž pronajal svěřené mu nemovitosti žalovanému, nešlo
o pouhou nařízenou správu majetku, nýbrž o činnost ekonomicky racionální,
sledující dostatečnou výnosnost. Vstoupil-li přitom do vztahu s žalovaným,
který je podnikatelem a podniká v oblasti zemědělství, jde o vztah uvažovaný §
1 odst. 1 obch. zák.
S přihlédnutím k výše uvedenému, lze přisvědčit dovolateli, že v dané věci se
uplatní závěry, které Nejvyšší soud dovodil již ve svém rozsudku sp. zn. 35 Odo
619/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
26/2004. V tomto rozhodnutí sice přisvědčil názoru, že právní úprava
bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku je úpravou komplexní a
uplatní se jak pro občanskoprávní, tak i pro obchodní závazkové vztahy, když
obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje (srov. § 1 odst. 2
obch. zák.), zároveň ale konstatoval, že skutečnost, že obchodní zákoník nemá
vlastní úpravu bezdůvodného obohacení, neznamená, že závazkový vztah vzniklý
mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor se takto obohatil, nemůže být
svou povahou vztahem obchodním.
Je-li (v daném případě) závazkový vztah založený mezi účastníky smlouvou z 1.
2. 1994 (vztah mezi podnikateli při jeho podnikatelské činnosti) vztahem
obchodním, má nepochybně obchodní povahu i závazkový vztah vzniklý z
bezdůvodného obohacení, k němuž došlo proto, že původní právní důvod plnění
(nájemní smlouva) odpadl. Povaha právního vztahu účastníků vzniklého plněním z
právního důvodu, který odpadl, je pak rozhodující i pro řešení, zda promlčení
práva na vydání majetkového prospěchu získaného z právního důvodu, který
odpadl, se řídí právní úpravou zákoníku občanského či obchodního. Právní úprava
promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu. V § 387 je upraven předmět
promlčení, v ustanoveních § 388 - § 390 účinky promlčení, v ustanoveních § 391
– § 401 počátek a trvání promlčecí doby, v ustanoveních § 402 - § 407 stavení a
přetržení promlčecí doby a v § 408 obecné omezení promlčecí doby. Skutečnost,
že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její
délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od
občanského zákoníku - srov. jeho § 107), pak neznamená nutnost aplikace právní
úpravy občanského zákoníku, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit
dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (podle jeho § 391 a §
397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem
zvláštním (lex specialis), což platí i pro obecná ustanovení obchodního
zákoníku upravující promlčení (§ 391 a § 397) v poměru k § 107 občanského
zákoníku, platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného
obohacení v obchodních vztazích se použije především právní úprava obsažená v
obchodním zákoníku.
Jestliže odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) v posuzovaném
případě uzavřel, že mezi účastníky se nejednalo o vztah obchodní a nelze tudíž
na promlčení práva žalobce na vydání plnění z bezdůvodného obohacení aplikovat
příslušná ustanovení obchodního zákoníku, je jeho rozhodnutí nesprávné a
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl užit opodstatněně.
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit; se
zřetelem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil jej v uvedeném rozsahu rovněž
a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu