33 Odo 443/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta
Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové
ve věci žalobce V. V., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému J. K.,
zastoupenému, advokátem, za účasti M. K., zastoupené, advokátem, jako vedlejší
účastnice na straně žalovaného, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u
Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 1212/2001, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. září 2004, č. j. 24 Co 355,
356/2004-205, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soudu v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28.
května 2004, č. j. 6 C 1212/2001-180, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož
soudu ze dne 21. června 2004, č. j. 6 C 1212/2001-186, vyslovil
souhlas se změnou žaloby „na znění, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobci 40.210,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 1. 4. 2003 do
zaplacení“ (výrok I.), uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 40.210,-
Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 21.034,- Kč od 1. 4. 2003 do zaplacení a s
2% úrokem z prodlení z částky 19.176,- Kč od 26. 5. 2004 do zaplacení, vše do
tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu, pokud se žalobce
domáhal 3,5% úroku z prodlení z částky 19.176,- Kč od 1. 4. 2003 do zaplacení a
1,5% úroku z prodlení z téže částky od 26. 5. 2004 do
zaplacení (výrok III.), zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal
zaplacení úroku z prodlení z částky 7.624,- Kč ve výši 10% za dobu od 12. 4.
2001 do 31. 3. 2003 a ve výši 7% za dobu od 1. 4. 2003 do zaplacení, úroku z
prodlení z částky 6.705,- Kč ve výši 5,5% od 2. 4. 2002 do 31. 3. 2003 a
úroku z prodlení z částky 6.705,- Kč ve výši 2% za dobu od 1. 4.
2003 do zaplacení (výrok IV.), a rozhodl o tom, že znalec Ing. J. Č. není
vyloučen z podání znaleckého posudku (výrok VI.) a o nákladech řízení (výrok V.
a výrok doplňujícího usnesení ze dne 21. června 2004).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 21. září 2004, č. j. 24 Co 355, 356/2004-205, rozsudek soudu
prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením ve výroku II. změnil tak, že
žalobu ohledně zaplacení částky 13.390,- Kč s 2% úrokem z prodlení za dobu od
26. 5. 2004 do zaplacení zamítl, jinak jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a o
náhradě státem vynaložených nákladů.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem staveb
nacházejících se na pozemcích označených jako st. p. č. 4/1 a p. p. č. 83 v
kat. úz K. Spoluvlastníkem ideální čtvrtiny těchto pozemků je od 17. 2. 2000
žalobce, zbývající tři ideální čtvrtiny vlastní V. V., J. Š. a E. Š. Žalovaný
užívá nejen část pozemků pod stavbami, ale i část nezastavěnou,
a to přesto, že mu pro to nesvědčí žádný právní důvod. Oba soudy proto dospěly
k závěru, že mu tím vzniká bezdůvodné obohacení na úkor spoluvlastníků pozemků
a že je povinen toto obohacení (požadované za období od 1. 3. 2000 do 31. 3.
2003) vydat žalobci, který ho jako první ze solidárně oprávněných věřitelů k
plnění vyzval (§ 451 odst. 1, § 513 občanského zákoníku – dále jen „ObčZ“).
Jelikož obohacení spočívalo ve výkonech, je žalovaný podle § 458 odst. 1 ObčZ
povinen poskytnout peněžitou náhradu stanovenou ve výši nájemného, které by
musel platit, kdyby měl pozemky pronajaty. Soud prvního stupně neshledal
důvody, pro které by bylo možno žalobci odepřít plnění postupem podle § 3 odst.
1 ObčZ, a v této souvislosti poznamenal, že na žalobci nelze spravedlivě
požadovat, aby žalovaný užíval jeho pozemky bez náhrady, zvláště za situace,
kdy odlišný právní režim pozemků a staveb na nich postavených trvá od poloviny
90. let a vztahy mezi účastníky se dosud nepodařilo upravit smluvně. Odvolací
soud se s tímto názorem ztotožnil, přičemž zdůraznil, že všechny významné
okolnosti přicházející v úvahu z hlediska aplikace § 3 ObčZ zohlednil při
stanovení výše bezdůvodného obohacení. K námitce započtení částek, které
žalovanému přísluší vůči žalobci z titulu tvrzené náhrady škody, soudy
nepřihlédly, když se shodly na tom, že se žalovanému existenci této vzájemné
pohledávky nepodařilo prokázat.
Odvolací soud dále konstatoval, že tím, že o připuštění změny návrhu učiněné v
rámci závěrečného přednesu zástupce žalobce rozhodl soud prvního stupně až v
konečném rozhodnutí ve věci, mohla být žalovanému odňata možnost jednat před
soudem, ovšem k nápravě tohoto postupu došlo v odvolacím řízení, během kterého
žalovaný „žádným způsobem nerealizoval svá procesní práva odchylně od řízení
před soudem prvního stupně“. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který zaujal
názor, že zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, nedopadá na ceny nájemného za
pozemky, a určil výši bezdůvodného obohacení podle tzv. obvyklého nájemného,
jak bylo zjištěno znaleckým posudkem, dovodil odvolací soud (s odkazem na
publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 393/99), že i toto
nájemné je cenou zboží ve smyslu uvedeného zákona a Ministerstvo financí ČR je
oprávněno regulovat jeho výši. Na základě této úvahy stanovil (vycházeje sice
též ze závěrů znaleckého posudku, ale s přihlédnutím k dalším konkrétním
okolnostem případu, jak byly v řízení zjištěny) výši bezdůvodného obohacení jen
částkou 4,- Kč za 1 m2 pozemku ročně. To byl též důvod, proč byl napadený
meritorní výrok rozsudku soudu prvního stupně částečně změněn.
Proti tomuto rozsudku, a to v celém jeho rozsahu, podal žalovaný dovolání,
jehož přípustnost dovozoval z § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále jen „OSŘ“) a v němž namítl, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a že toto rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Procesní vadou mající vliv na správnost rozhodnutí ve věci je podle
názoru dovolatele skutečnost, že nebyly provedeny navrhované důkazy, a to důkaz
místním ohledáním pozemků za účelem zjištění rozsahu, v jakém je žalovaný
užívá, svědectvím J. K. ml. a revizním znaleckým posudkem. Žalovaný dále
poukázal na to, že pozemky užívá jen občas a v menším rozsahu, než uvedly soudy
obou stupňů, a že je navíc úklidem a údržbou zhodnocuje, ač toto by mělo být
povinností žalobce. Podle jeho přesvědčení je odůvodnění napadeného rozsudku
nesrozumitelné, neboť z něj není patrno, jakým způsobem odvolací soud dospěl k
částce, ohledně níž byla žaloba zamítnuta. Znalecký posudek, ze kterého oba
soudy vycházely, nevykazuje potřebnou odbornost a za cenu jím stanovenou by
pozemky do nájmu nikdo nepřevzal. Pokud bylo konstatováno, že se mu nepodařilo
prokázat existenci pohledávky, jejíž započtení namítl, je tomu tak právě
proto, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy. Nesprávné právní
posouzení věci spatřuje žalovaný především v tom, že připuštěním změny žaloby
až v konečném rozhodnutí o věci mu byla odňata možnost zvážit další postup v
řízení. Chybný je závěr odvolacího soudu, že přiznání
bezdůvodného obohacení nemůže být v rozporu s dobrými mravy – podle názoru
dovolatele v této věci jsou důvody pro postup podle § 3 odst. 1 ObčZ dány. Výše
bezdůvodného obohacení pak byla nesprávně stanovena bez přihlédnutí ke skutečné
výměře jím užívané plochy pozemků. Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhl,
aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalším u
řízení.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval
nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, podle
kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé. Napadený rozsudek odvolacího soudu je však měnícím pouze ve výroku, jímž
byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 13.390,- Kč s příslušenstvím, a tak
jen ohledně tohoto výroku připadá v úvahu přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. a) OSŘ. Už v rozsudku ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29
Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“) , svazku 2, pod č. C 154, ovšem
vyslovil dovolací soud názor, že k podání dovolání je subjektivně oprávněn
pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma,
odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Z pohledu této tzv.
subjektivní přípustnosti dovolání není přípustné dovolání žalovaného, pokud
směřuje proti výroku, jímž byl změněn výrok ukládající mu platební povinnost
tak, že žaloba byla v této části zamítnuta. Tímto výrokem totiž nedošlo k žádné
újmě na právech žalovaného, naopak změna rozhodnutí soudu prvního stupně
vyzněla v jeho prospěch a újmu by utrpěl v případě, že by tento výrok byl
zrušen. Žalovaný je tedy subjektivně oprávněn podat dovolání pouze proti
potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) uvedeného
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Dovoláním napadeným rozsudkem byl ovšem potvrzen v
pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, a tak
ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nemůže být jeho přípustnost založena.
Zbývá přípustnost podle písm. c) téhož ustanovení, podle kterého je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ).
Ze znění těchto ustanovení je zřejmé, že přípustnost dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c) OSŘ může být založena pouze pro řešení právních otázek, tedy že musí
být dán dovolací důvod opírající se o tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ].
Naopak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jímž lze namítat, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, může být relevantní pouze v případě přípustného dovolání a sám
o sobě přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ nezakládá, i když
je naplněn. Pokud pak jde o dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ, podle
kterého lze dovolání podat též s poukazem na to, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, jeho uplatnění podle výslovného znění citovaného
ustanovení u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ vůbec
nepřipadá v úvahu. Proto jsou námitky žalovaného poukazující na pochybení ve
skutkových zjištěních a na procesní vady, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, z hlediska úvah o přípustnosti dovolání
bezvýznamné a dovolací soud se zabýval pouze námitkami
zpochybňujícími správnost právního posouzení věci.
Za nesprávné právní posouzení věci žalovaný pokládá především pochybení soudu
prvního stupně, který rozhodl o připuštění změny žaloby až v souvislosti s
rozhodnutím ve věci, dále pak to, že výše bezdůvodného obohacení
byla stanovena bez náležitého zjištění, v jakém rozsahu žalovaný žalobcovy
pozemky užívá, a konečně i právní závěr, že přiznání bezdůvodného obohacení
není v rozporu s dobrými mravy. Prvá námitka ale nesměřuje proti právním
závěrům odvolacího soudu, pouze mu vytýká, že pominul vadu, jíž zatížil řízení
soud prvního stupně. Jde tak ve skutečnosti o námitku, kterou lze podřadit
toliko pod dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Výhrady ke
správnosti vyčíslení bezdůvodného obohacení jsou pak založeny na nesouhlasu
žalovaného se skutkovým zjištěním, že žalovaný užívá pozemky žalobce v celém
rozsahu, na němž je toto vyčíslení založeno. Tím však žalovaný nezpochybňuje
správnost aplikace § 451 odst. 1 ObčZ na tento skutkový stav. Jde tudíž o
uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ, který, jak už bylo
uvedeno, nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ
použít.
Jedinou právní otázkou, jejíž řešení by mohlo založit přípustnost dovolání
žalovaného podle tohoto ustanovení, je tedy otázka, zda jsou dány důvody, pro
které by bylo možno žalobci za použití § 3 odst. 1 ObčZ odepřít právo na vydání
bezdůvodného obohacení. V usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo
821/2000, uveřejněném v Souboru, svazku 1, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud
názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde
jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, a rozhodnutí má současně po
právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Obdobný závěr pak přijal i v usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo
2965/2000, uveřejněném v Souboru, svazku 1, pod č. C 71. Odvolací soud, jak
bylo uvedeno, shledal správným závěr soudu prvního stupně, že nejde o případ,
kdy by bylo možno žalobu pro rozpor výkonu práva žalobce s dobrými mravy
zamítnout. Tento závěr je založen na zcela konkrétních okolnostech daného
případu, a proto nemůže mít posouzení této právní otázky v napadeném rozsudku
obecný přesah do rozhodovací činnosti soudů a založit tak zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu. Řešení přijaté odvolacím soudem
není ani v rozporu s hmotným právem. Nepochybně by bylo výkonem
vlastnického práva v rozporu s dobrými mravy, kdyby žalobce bránil žalovanému v
přístupu k jeho stavbám přes svůj pozemek (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 6. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 900/98, uveřejněný v časopise
Právní rozhledy č. 7/2000). Pokud však se žalobce domáhá pouze přiměřené
náhrady za to, že žalovaný jeho pozemek bez právního důvodu užívá, není tento
jeho požadavek zneužitím práva na úkor žalovaného či šikanózním výkonem práva,
kterému by bylo možno odepřít zákonem zaručenou ochranu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu není ani objektivně přípustné, jelikož směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští.
Dovoláním pak nelze napadnout ani výroky o nákladech řízení, protože § 237
odst. 1 OSŘ na ně nedopadá (nejde o výroky ve věci samé – srov. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003) a nelze je podřadit
žádnému z případů, jež jsou taxativně vyjmenovány v § 238, § 238a a § 239 OSŘ.
Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než podle § 243b odst. 5 věty prvé
a § 218 písm. b) a c) OSŘ dovolání žalovaného odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by
podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146
odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. dubna 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu