NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 506/2002-89
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve
věci žalobkyně L. S., zastoupené Mgr. J. R., advokátem, proti žalovanému J. H.,
o zaplacení 27 258 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10
pod sp. zn. 23 C 372/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 25. března 2002, č. j. 39 Co 560/01-72, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2002, č. j. 39 Co
560/01-72, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 27 258 Kč. Uváděla, že
žalovaný ji jako vlastnici domu po smrti své matky, nájemkyně
bytu v tomto domě, uvedl v omyl sdělením, že s matkou žil ve společné
domácnosti, byt nevyklidil a po 3 měsíce hradil regulované nájemné, ačkoli
žalobkyně měla možnost byt pronajmout za nájemné tržní. Rozdíl mezi regulovaným
nájemným, které žalovaný v období od ledna do března 1998
uhradil, a nájemným tržním, na které měla žalobkyně podle
svého přesvědčení nárok, a které by čítalo 10 000 Kč měsíčně, představuje
částku, jež je žalobou požadována. K zaplacení své pohledávky žalobkyně
žalovaného marně vyzvala dopisy ze 27. 11. 1997 a ze 16. 1. 1998.
Obvodní soud pro Prahu 10 poté, kdy jeho předchozí (žalobu zamítající)
rozsudek ze dne 20. 1 2000, č. j. 23 C 372/98-31, Městský
soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2001, č. j. 53 Co 620/2000-44, zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení s výtkou, že byla porušena zásada vázanosti
soudu žalobou (soud prvního stupně totiž zamítl žalobu na
zaplacení 33 225 Kč, ačkoliv žalobním návrhem bylo
požadováno zaplacení 27 258 Kč), rozhodl rozsudkem ze dne 18. 9. 2001, č. j. 23
C 372/98-54, tak, že žalobu opětovně zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
Vycházel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí domu čp. 703 v L. ulici v P. 6,
v němž se nachází i byt o velikosti dvou místností (dále opět jen „byt“), jehož
výlučnou nájemkyní byla do své smrti, tj. do 21. 12. 1996, V. H., matka
žalovaného. Žalovaný oznámil úmrtí své matky správci domu dopisem z 3. 3. 1997
spolu se sdělením, že se svou matkou vedl společnou domácnost. Zároveň uhradil
regulované nájemné za byt za období leden až březen 1997 v celkové výši 5 967
Kč. V návaznosti na opakované výzvy správce domu, aby odevzdal klíče od bytu a
byt protokolárně žalobkyni předal, žalovaný dne 3. 8. 1997 zaslal správci domu
klíče od bytu. Z trvalého pobytu v předmětném bytě se odhlásil 15. září 1997.
Skutečnost, že na žalovaného nepřešlo právo nájmu předmětného bytu, je
nesporná. Dědické řízení po zemřelé V. H. bylo pro nedostatek majetku
zastaveno, neboť zanechala toliko zařízení bytu bez hodnoty. Část tohoto
zařízení nechala manželka žalovaného z bytu odvézt, zbývající část byla z bytu
odstraněna v srpnu 1998 poté, co žalovaný zaslal žalobkyni klíče od bytu spolu
se sdělením, že byt není zcela vyklizen. Na základě takto zjištěného skutkového
stavu soud prvního stupně uzavřel, že domáhala-li se žalobkyně zaplacení částky
27 258 Kč z titulu náhrady škody, není její nárok důvodný, neboť „z vylíčení
skutkových okolností není patrné ani porušení právní povinnosti žalovaného, ani
vznik škody“. Žalobou uplatněný nárok však posoudil jako bezdůvodné obohacení,
které vzniklo všem dědicům V. H. (tj. žalovanému a jeho bratru) tím, že měli v
bytě žalobkyně uskladněn nábytek a jiné věci po zemřelé nájemkyni, které jim
vlastnicky patřily. Uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že
měla reálnou možnost byt po jeho vyklizení pronajmout za tržní nájemné, „lze
výši bezdůvodného obohacení stanovit pouze ve výši tzv. regulovaného nájemného,
které však již bylo uhrazeno“.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2002, č. j. 39 Co 560/01-72,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, neshledal ani odvolací soud žalobu opodstatněnou. Zcela
správnými shledal závěry soudu prvního stupně týkající se hodnocení uplatněného
nároku z pohledu možné náhrady škody. Shodně s ním uzavřel, že žalobkyně
neprokázala vznik škody; tvrzení o ušlém zisku z eventuelního pronájmu za tržní
nájemné zůstalo pouze v rovině hypotetické a z tvrzení, že žalobkyni bylo
znemožněno byt využívat pro vlastní potřebu, nelze bez dalšího vznik škody
dovodit. Nebyl-li tedy splněn jeden z předpokladů nároku na náhradu škody –
existence skutečné škody v podobě majetkové újmy – nebylo namístě zkoumat
splnění dalších předpokladů nároku na náhradu škody. Závěr soudu prvního
stupně, že žalovaný odpovídá žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení ve
smyslu ustanovení § 451 občanského zákoníku, odvolací soud nesdílí a uzavírá,
že žalovaný byl sice dědicem po své zemřelé matce, nicméně vlastníkem žádného
majetku, který byl původně jejím vlastnictvím, se v důsledku dědění nestal.
Protože dědické řízení po zemřelé Věře Horákové bylo podle § 175h odst. 1 o. s.
ř. zastaveno, nevstoupil žalovaný do práv a
povinností zemřelé a zákonná povinnost vyklidit byt, jehož byla nájemkyní, mu
nevznikla. Nelze tudíž ani dovozovat, že se žalovaný na úkor žalobkyně jakkoli
bezdůvodně obohatil. V samotné skutečnosti, že snad žalovaný měl po smrti své
matky k dispozici klíče od bytu, nelze odpovědnost žalovaného za škodu,
případně za bezdůvodné obohacení shledávat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tvrdíc, že rozsudek
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Zásadním shledává
posouzení, „zda se vlastnické právo vlastníka nemovitosti uplatní proti každé
osobě, která neoprávněně užívá a odmítá vlastníkovi vyklidit a předat
nemovitost, případně její část, v důsledku tvrzeného přechodu práva nájmu bytu,
pod jaký institut občanského práva hmotného je možno nárok vlastníka
vyplývající z porušení vlastnického práva podřadit a jakým způsobem je možno
stanovit výši takového nároku“. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu o
neexistenci nároku žalobkyně vůči žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení.
Srozuměna není s „vázaností“ existence tohoto nároku na výsledky dědického
řízení a ne na skutkový stav spočívající v neoprávněném bránění žalovaným
žalobkyni, aby předmětný byt užívala. Je přesvědčena, že právě v důsledku
jednání žalovaného, z něhož je patrné, že se neoprávněně domáhal přechodu práva
nájmu bytu na svoji osobu, vznikl žalobkyni nárok na vydání peněžitého plnění z
bezdůvodného obohacení. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s.
ř.“) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným
advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval
nejdříve otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze podle ustanovení § 236 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Směřuje-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí
sice až druhý, avšak výsledkem shodný (žalobu zamítající) rozsudek soudu
prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzované věci),
připouští zákon dovolání pouze v případě, dospěje-li dovolací soud k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně je přípustné, protože rozsudek odvolacího soudu
spočívá na nesprávném (neúplném) právním posouzení věci
(právní otázka, která byla významná pro rozhodnutí ve věci, byla
odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem).
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu
příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech
účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti
omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu
nebo aplikoval sice správnou právní normu, avšak nesprávně ji vyložil, nebo ze
skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Právní závěr, na němž odvolací soud rovněž založil svůj rozsudek a který
žalobkyně zpochybněním v dovolání (ať již výslovným nebo z obsahu
dovoditelným) učinila předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení, je závěr
dovozující, že žalovaný neodpovídá žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále opět jen „ObčZ“), kdo se na úkor jiného
bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacení je majetkový
prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního
úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 2 ObčZ).
V posuzované věci odvolací soud uzavřel, že nevstoupil-li žalovaný v důsledku
zastavení dědického řízení po své matce V. H. podle § 175h odst. 1 o. s. ř. do
jejích práv a povinností, a nestal-li se vlastníkem jejích věcí zanechaných v
bytě, jehož byla nájemkyní, nevznikla mu ani povinnost tento byt vyklidit a
nelze tudíž logicky vzato dovodit, že by se porušením takové povinnosti na úkor
žalobkyně bezdůvodně obohatil. Dále konstatoval, že bezdůvodné obohacení
žalovaného nelze shledávat ani v samotné skutečnosti, že disponoval s klíči od
bytu, kde jeho matka do své smrti bydlela.
Z hlediska posouzení, zda se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně
obohatil či nikoliv, je rozhodující skutečnost, získal-li
žalovaný na úkor žalobkyně majetkový prospěch neboli dostalo-li se mu majetkové
hodnoty tak, že v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv nebo
snížením jeho pasiv. Majetkový prospěch mohl žalovaný v posuzovaném případě
získat toliko užíváním bytu v domě žalobkyně bez právního důvodu, neboť v
řízení bylo nesporné, že právní důvod k užívání bytu žalovanému nesvědčil. Je
proto nezbytné určit, zda skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně,
a která odvolací soud jako správná převzal, umožňují dospět k závěru, že
žalovaný byt užíval.
Odvolacímu soudu lze vytknout, že poté, co uzavřel, že žalovanému povinnost byt
vyklidit v důsledku přechodu práv a povinností po své matky nevznikla,
nevyhodnotil správně (úplně) počínání žalovaného ohledně předmětného bytu, když
při utváření svého právního závěru o absenci bezdůvodného obohacení na straně
žalovaného zvažoval jen samu skutečnost, že žalovaný měl po smrti své matky k
dispozice klíče od jejího bytu. Tato skutečnost však nebyla jedinou v řízení
zjištěnou skutečností, která mohla mít na posouzení odpovědnosti za bezdůvodné
obohacení vliv. Součástí skutkových zjištění odvolacího soudu byla rovněž i
(odvolacím soudem nevyhodnocená) zjištění, že žalovaný delší dobu od smrti své
matky (tj. od 21. 12. 1996) tuto událost před žalobkyní zamlčoval a své
pozdější oznámení této události v dopise z 3. 3. 1997 formuloval tak, že
vzbuzovalo dojem, že žalovaný splňuje zákonné podmínky přechodu práva nájmu
bytu; po smrti své matky žalovaný disponoval klíčí od bytu a pronajímateli je
bez zbytečných průtahů neodevzdal, nadále sám platil (regulované) nájemné z
bytu, zůstával v tomto bytě hlášen k trvalému pobytu a v bytě zůstaly věci,
jejichž vlastnictví na žalovaného sice v rámci dědického řízení nepřešlo, s
nimiž však rodina žalovaného disponovala jako se svým majetkem. Nelze pomíjet,
že odpovědnost za bezdůvodné obohacení může být spojována se skutečností, že
byt nebyl pronajímateli odevzdán, přičemž ten, kdo disponoval s klíči od bytu
umožnil jeho užívání a znemožnil tak pronajímateli realizaci
jeho práva s bytem dále disponovat (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984 pod
pořadovým číslem 27 a na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001). Postavil-li
tedy odvolací soud své právní posouzení odpovědnosti za bezdůvodné obohacení
pouze na závěrech, že žalovaný nevstoupil do práv a povinností své matky a že
mu tudíž nevznikla povinnost byt vyklidit, a
že ze samotné „držby“ klíčů nelze vznik bezdůvodného obohacení dovozovat, je
jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné (uvedené skutečnosti
nevyčerpávají všechny zákonné předpoklady významné pro posouzení odpovědnosti
za bezdůvodné obohacení).
Lze uzavřít, že dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., byl tudíž
uplatněn důvodně. Dovolací soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243b
odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.); v
novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1,
věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. září 2003
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu