33 Odo 528/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a Víta Jakšiče ve věci
žalobkyně J. p. a.s., proti žalovaným 1) Ing. P. H., a 2) Ing. P. H., oběma
zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 70.000,- Kč, vedené u Okresního soudu
v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 512/2004, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. prosince 2005, č. j.
19 Co 2294/2005 – 60, takto:
I Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně
vycházel odvolací soud ze zjištění, že dne 28. 4. 2000 uzavřeli účastníci
smlouvu o zřízení stavby – V. p. P. II. - na pozemku žalovaných v k. ú. L. Na
jejím základě žalobkyně získala oprávnění využít část pozemku k umístění stavby
v rozsahu vymezeném pruhem šířky 4 m na každou stranu od osy plynovodu v délce
cca 410 m s tím, že přesné vytýčení bude provedeno až po geometrickém zaměření.
Za uložení plynovodu byla pro žalované sjednána náhrada ve výši 15.000,- Kč
vyplacená před podpisem smlouvy a jednorázová náhrada 200,- Kč/1 bm položeného
plynovodu, splatná do 30 dnů od vydání a nabytí právní moci stavebního
povolení. Závazek žalovaných strpět umístění stavby měl zaniknout v případě,
že stavba nebude z jakýchkoliv důvodů realizována nebo bude-li žalobkyně zjevně
pozemek využívat k jinému než dohodnutému účelu. Na podkladě těchto zjištění
uzavřel, že vyplatila-li žalobkyně dovolatelům částku 82.000,- Kč odpovídající
uloženému plynovému potrubí v délce 410 m, přičemž na pozemku žalovaných je
uloženo pouze 60 m potrubí, představuje částka 70.000,- Kč bezdůvodné
obohacení, jehož právní důvod odpadl, a které jsou žalovaní povinni žalobkyni
vydat. Shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že nemohlo dojít podle §
107 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) k promlčení nároku na jeho
vydání, když až na základě geometrického plánu ze dne 20. 5. 2002 se žalobkyně
dověděla, že v rozsahu žalované částky se žalovaní na její úkor obohatili; do
té doby odborně nezpůsobilá osoba nebyla schopna skutečnou délku plynovodního
potrubí na pozemku žalovaných určit. Podala-li žalobkyně žalobu 26. 11. 2004,
stalo se tak v průběhu promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“)
dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť mají zato, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání opírají o §
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jelikož rozhodnutí podle jejich
přesvědčení spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Aniž by blíže
konkretizovali právní otázky, pro jejichž řešení shledávají dovolání přípustným
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vytýkají odvolacímu soudu, že
nepřihlédl k zániku smlouvy, k němuž došlo proto, že předmět smlouvy nebyl
realizován ve sjednaném rozsahu (podle odsouhlaseného nákresu), a k promlčení
práva na vydání bezdůvodného obohacení. Navrhli proto, aby byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze
dle § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) se
nejedná, neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí prvý
rozsudek, který ve věci soud prvního stupně vydal. Proto lze přípustnost
dovolání zvažovat pouze v intencích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku, zda
dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu
se stává dovolání přípustným. Dovolání tedy může být - ve smyslu citovaného
ustanovení - přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost
neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
I když se žalovaní výslovně dovolávají § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nenamítají, že by řízení před odvolacím soudem
bylo postiženo konkrétní vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci; ostatně takové tvrzení nemůže ani přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Jak Nejvyšší soud uzavřel již v
usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, na závěr, zda má
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností, uplatněných
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) nebo § 241a odst. 3
o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní právní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), může soud
posuzovat jen takové právní otázky, jejichž řešení dovolatelé zpochybnili
(srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Protože žalovaní v dovolání žádnou otázku
zásadního právního významu nevymezili (k tomu srovnej opět usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a implicite též nález
Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, publikovaný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 29, č. 23), a jak bude níže
uvedeno, rozsudek odvolacího soudu neodporuje ani hmotnému právu, nelze mít
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné.
V projednávané věci je nepochybné, že se žalovaní na úkor žalobkyně bezdůvodně
obohatili tím, že si ponechali náhradu za umístění stavby plynovodního potrubí
na jejich pozemku ve větším rozsahu, než v jakém odpovídala skutečnému umístění
potrubí na pozemku.
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době
v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat.
Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Ve smyslu posledně citovaného ustanovení je z hlediska posouzení počátku běhu
dvouleté subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v
konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání
bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno pro počátek subjektivní
promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je
rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které
jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (shodné stanovisko zaujal již
Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 17. února 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77,
publikovaném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních
rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, Svazku IV., str. 649, které
zopakoval Nejvyšší soud ČR např. ve svých rozhodnutích ze dne 31. srpna 2000,
sp. zn. 25 Cdo 2581/98 a ze dne 27. března 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002).
Touto vědomostí se míní znalost takových skutkových okolností, z nichž lze
odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Protože odvolací soud posoudil
počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby stanovené v § 107 odst. 1 obč.
zák. pro vydání plnění z bezdůvodného obohacení v souladu s konstantní
judikaturou vyšších soudů, nemá rozhodnutí ve věci samé po právní stránce
zásadní právní význam a přípustnost dovolání je proto vyloučena.
Ani otázka tvrzeného zániku smlouvy nemůže založit přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalobkyně nepožaduje po žalovaných plnění z
titulu smlouvy, nýbrž právě proto, že plnila nad částku 12.000,- Kč, ačkoliv
právní důvod takového plnění odpadl (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Měla-li by být
smlouva ze dne 28. 4. 2000 neplatná, pak vzájemné nároky jejich účastníků by
spadaly pod režim § 457 obč. zák., popřípadě § 458 obč. zák.
Ze shora uvedených důvodů dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalovaných
podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
žalobkyni, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v
souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. března 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu