NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 582/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta
Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové
ve věci žalobkyně I. S., proti žalovanému L. H., o zaplacení částky 158.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5
C 287/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 19 Co 522/2003-98, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 2003, č.
j. 19 Co 522/2003-98, se ve výroku, jímž byl změněn
rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. června 2003, č. j. 5 C
287/2002-76/7, tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku
158.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 21. 10. 2000 do zaplacení, a ve
výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému
soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 168.000,- Kč s 11% úrokem z prodlení od
21. 10. 2000 do zaplacení s odůvodněním, že v autobazaru provozovaném žalovaným
zakoupila osobní automobil tov. zn. Škoda Felicia Combi GLXi, SPZ SYH 17-51
(dále jen „vozidlo“, resp. „předmětné vozidlo“), za kupní cenu 168.000,- Kč.
Kupní smlouvu s ní žalovaný uzavřel jako obstaravatel na základě smlouvy o
obstarání prodeje motorového vozidla sjednané mezi ním a prodávající V. F.
Vzápětí však bylo zjištěno, že jde o odcizené vozidlo, a jelikož prodávající
nebyla jeho vlastníkem, je kupní smlouva neplatná. Vozidlo bylo vydáno orgánům
Policie ČR a žalobkyně se nyní domáhá vrácení plnění, které žalovanému na
základě smlouvy poskytla.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 29. listopadu 2001, č. j. 5 C 111/2001-25, žalobu zamítl s tím, že žalovaný
uskutečnil prodej vozidla na základě přímého zastoupení, neboť žalobkyně musela
vědět, že žalovaný jedná za jiného a že prodávajícím je ve skutečnosti jiná
osoba. Proto se žalobkyně musí domáhat vrácení plnění z neplatné smlouvy na
prodávajícím, nikoli na žalovaném jako obstaravateli, který není ve věci
pasivně legitimován. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako
soud odvolací rozsudkem ze dne 7. května 2002, č. j. 19 Co 69/2002-38, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými i právními
závěry.
Na základě dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací
rozsudkem ze dne 29. října 2002, č. j. 33 Odo 621/2002-54, shora uvedené
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Přitom jej s odkazem na ustálenou judikaturu zavázal právním názorem,
že vzhledem k tomu, že žalovaný nedisponoval plnou mocí, na jejímž základě by
vůči žalobkyni vystupoval jako zástupce jiné osoby, ale pouze smlouvou o
obstarání prodeje vozidla, která nezakládá přímé zastoupení, nemusela žalobkyně
vědět o tom, že žalovaný jedná jako zmocněnec jménem zmocnitele. Naopak jednání
žalovaného vykazovalo znaky nepřímého zastoupení a žalobkyně se právem
domnívala, že s ní žalovaný jedná vlastním jménem. Smluvními stranami tedy byli
žalobkyně a žalovaný a otázka pasivní legitimace byla posouzena nesprávně.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 25. června 2003, č. j. 5 C
287/2002-76/7, žalobu znovu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Respektoval
sice vázanost právním názorem dovolacího soudu v otázce pasivní legitimace
žalovaného, ale na základě doplněného dokazování dospěl k závěru o nedostatku
aktivní legitimace na straně žalobkyně. Vyšel ze zjištění, že žalovaný o
prodeji předmětného vozidla jednal vždy s otcem žalobkyně J. P., o němž věděl,
že podniká v oboru obchodování s motorovými vozidly. J. P. se při tomto jednání
neprokazoval žádnou plnou mocí ani pověřením a jeho prohlášení, že žalovanému
bylo zřejmé, že předmětné vozidlo kupuje pro svoji dceru, je podloženo pouhým
dojmem. Kupující stranou ústně uzavřené kupní smlouvy byl tedy otec žalobkyně a
jen ten je ve věci ve smyslu § 457 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“)
aktivně legitimován. Soud prvního stupně současně konstatoval, že v řízení bylo
prokázáno, že za předmětné vozidlo bylo zaplaceno pouze 158.000,- Kč.
K odvolání žalobkyně (jímž nebyl napaden výrok o zamítnutí žaloby na zaplacení
částky 10.000,- Kč s příslušenstvím) odvolací soud rozsudkem ze dne 25.
listopadu 2003, č. j. 19 Co 522/2003-98, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 158.000,- Kč s 10% úrokem
z prodlení od 21. 10. 2000 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci
rozsudku, zatímco žalobu o zaplacení 1% úroku z prodlení z částky 158.000,- Kč
od 21. 10. 2000 do zaplacení zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů. Po zopakování některých listinných důkazů dospěl ke skutkovému
závěru, že při uzavření kupní smlouvy žalovaný věděl, že neprodává předmětné
vozidlo J. P. jako fyzické osobě, nýbrž provozovateli autobazaru N., jímž je
žalobkyně. Ta je tedy jako účastnice této smlouvy v řízení aktivně
legitimována. V otázce pasivní legitimace pak odvolací soud vyšel ze závazného
právního názoru dovolacího soudu. Žalovaný v souvislosti s touto otázkou
poukazoval na změnu skutkového stavu oproti době, kdy rozhodoval Nejvyšší soud
ČR. Nově bylo zjištěno, že žalobkyně na základě mandátní smlouvy s (domnělou)
vlastnicí vozidla V. F. uzavřela 6. 12. 1999 ohledně předmětného vozidla další
kupní smlouvu, v níž V. F. vystupovala jako prodávající. Z toho podle
přesvědčení žalovaného zřetelně vyplývá, že žalobkyně si musela být již při
jednání s ním vědoma, že vlastníkem vozidla je třetí osoba a že on jedná za
jiného. Odvolací soud však dospěl k závěru, že ani z této smlouvy nelze
vědomost žalobkyně o tom, že smluvní stranou je osoba odlišná od žalovaného,
dovodit. Pokud byl předmětem prodeje odcizený osobní automobil, je kupní
smlouva neplatná a žalovaný je podle § 457 ObčZ povinen vrátit žalobkyni to, co
podle smlouvy dostal, t. j. 158.000,- Kč, a to i s úrokem z prodlení ve výši
10% ročně stanovené v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. podle diskontní
sazby ke dni prodlení.
Proti tomuto rozsudku, a to proti všem výrokům s výjimkou výroku o částečném
zamítnutí žaloby ohledně úroku z prodlení, podal žalovaný dovolání, v němž
namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyslovil názor, že z provedených
důkazů nelze dovodit, že by již v den, kdy byla uzavřena smlouva o prodeji
předmětného vozidla, věděl o tom, že J. P. jedná za žalobkyni jako její
zaměstnanec, naopak je z nich zřejmé, že se o této skutečnosti dověděl až z
korespondence s právním zástupcem žalobkyně. I ze svědecké výpovědi J. P.
vyplývá, že dlouhou dobu provozoval Autobazar N. a že takto byl v regionu znám,
a jestliže tento svědek připustil, že žalovanému nepředložil plnou moc ani
pracovní smlouvu a o pracovněprávním vztahu mezi ním a žalobkyní se vůbec
nezmínil, není pochyb o tom, že při uzavření smlouvy byl žalovaný v dobré víře,
že ji uzavírá s J. P. Výpověď svědka P. je vzhledem k ústní formě kupní smlouvy
stěžejním důkazem, ale odvolací soud ji podle názoru dovolatele vůbec
nehodnotil. Vzhledem k nesouhlasu se skutkovým závěrem o tom, s kým uzavíral
smlouvu, zpochybnil žalovaný i právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně je
ve věci aktivně legitimována. Pokud jde o pasivní legitimaci, zdůraznil, že od
doby vydání rozsudku dovolacího soudu se změnil skutkový stav. Z kupní smlouvy
ze 6. 12. 1999, kterou žalobkyně uzavírala na základě mandátní smlouvy s V. F.,
lze totiž dovodit, že ani žalobkyně, ani J. P. se ve skutečnosti nechtěli stát
vlastníky předmětného vozidla, ale že pouze chtěli pro V. F., kterou tehdy za
vlastníka považovali, zajistit prodej vozidla další osobě. Museli tedy vědět,
že žalovaný vystupuje při jednání s nimi jako přímý zástupce. Navíc nechtěla-li
se žalobkyně nikdy stát vlastnicí vozidla, jsou zde další pochybnosti o její
aktivní legitimaci. Dovolatel ještě vyslovil názor, že pokud svědek P., jak sám
vypověděl, žalobkyni částku zaplacenou žalovanému na základě smlouvy z 2. 10.
1999 splácí, je to on, kdo má – alespoň do výše již zaplacené částky – nárok na
vydání bezdůvodného obohacení, a navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby
věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Podle jejího názoru bylo
prokázáno, že J. P. jednal se žalovaným jako její zaměstnanec, a to samo o sobě
postačí k závěru, že z jeho úkonů je zavázána ona. Navíc z provedených důkazů
je podle ní zřejmé, že žalovaný o tom, že její otec jedná za ni, věděl. Pokud
pak jde o pasivní legitimaci žalovaného, pro její posouzení je rozhodující doba
uzavření smlouvy mezi účastníky, t. j. 2. 10. 1999, a pokud tehdy žalovaný při
jednání s ní nevystupoval jako zástupce prodávající, je to on, s kým je
žalobkyně v právním vztahu.
Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou
osobou, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále jen „OSŘ“) a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a v §
241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a
dospěl k závěru že dovolání je opodstatněné.
Žalovaný především zpochybňuje správnost skutkového závěru odvolacího soudu, že
mu již v době uzavření smlouvy s J. P. bylo známo, že tato osoba s ním jedná
jako zaměstnanec žalobkyně, a uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 3 OSŘ. Jelikož žalobkyně vyslovila názor, že pokud bylo prokázáno, že
její otec jednal se žalovaným z titulu zaměstnaneckého vztahu k ní, je jeho
jednáním bez dalšího zavázána ona, zabýval se dovolací soud nejprve tím, zda
jsou skutková zjištění týkající se vědomosti žalovaného o tom, že J. P. byl
zaměstnancem žalobkyně a jako takový při jednání s ním vystupoval, vůbec pro
právní posouzení věci relevantní.
Podle § 13 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) je-li podnikatelem
fyzická osoba, jedná osobně nebo za ni jedná zástupce. Osobní jednání
podnikatele – fyzické osoby je tzv. jednáním přímým; jednáním nepřímým pak je
jednání, jímž projevuje svoji vůli zástupce, ovšem jménem a s důsledky pro
podnikatele. Oprávnění zástupce jednat za podnikatele může vyplývat buď ze
zákona či z rozhodnutí státního orgánu (tzv. zákonné zastoupení) nebo z dohody
o plné moci (zastoupení smluvní). Zákonné zastoupení podnikatele je upraveno
mimo jiné v § 15 odst. 1 ObchZ, podle kterého kdo byl při provozování podniku
pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti
obvykle dochází. Obchodní zákoník neobsahuje komplexní úpravu jednání
podnikatele, a proto podle § 1 odst. 2 ObchZ lze na otázky v obchodním zákoníku
neřešené aplikovat příslušná ustanovení občanského zákoníku. Takovýmto
ustanovením je i § 32 odst. 1 ObčZ, podle kterého nevyplývá-li z právního
úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Pro
případ, že z právního úkonu neplyne, že ten, kdo jej činí, jedná za jiného, se
tedy uplatní nevyvratitelná domněnka, že jedná vlastním jménem a že proto jemu
vznikají práva a závazky. Tato zásada platí nejen pro zastoupení smluvní, ale
i pro zastoupení zákonné. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že k tomu, aby
právní úkony osob uvedených v § 15 odst. 1 ObchZ zavazovaly podnikatele, z nich
musí vyplývat, že tyto osoby jednají za něho. Za této situace je ovšem závěr o
tom, zda v této věci bylo z jednání J. P. se žalovaným patrné, že jedná za
žalobkyni, pro posouzení otázky, kdo je ve sporu aktivně legitimován,
rozhodující a námitkami žalovaného proti správnosti skutkových zjištění, na
nichž odvolací soud řešení této otázky postavil, je nutno se zabývat.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 OSŘ lze namítat, že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení soudu ve zjištění
skutkového stavu věci spočívající ve vadnosti skutkových zjištění a z nich
vyplývajícího skutkového závěru, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího
soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek
hodnocení důkazů soudem neodpovídá § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani
jinak nevyšly v řízení najevo, nebo naopak protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení
najevo, případně z důvodu, že v hodnocení důkazů či poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor (srov. blíže
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 161/98).
Odvolací soud opřel svůj závěr o aktivní legitimaci žalobkyně o účastnickou
výpověď žalovaného v tomto řízení, o jeho výpověď před orgány činnými v
trestním řízení a o některé listiny a z těchto důkazů dovodil, že žalovanému
bylo známo, že druhou smluvní stranou je „provozovatel (vlastník) A. N., resp.
žalobkyně, neboť J. P. jednal pouze jako její zaměstnanec, nikoliv jako
kupující fyzická osoba“. Při hodnocení důkazů ovšem nevzal v úvahu další
provedené důkazy. To platí především o svědecké výpovědi J. P., která – jak
žalovaný právem zdůrazňuje – je jedním z nejdůležitějších důkazů, neboť
představuje spolu s výpovědí žalovaného jediný přímý důkaz o tom, jak jednání o
koupi předmětného vozidla probíhalo. Odvolací soud se o obsahu této svědecké
výpovědi při odůvodnění svých skutkových závěrů vůbec nezmínil, ačkoli
skutečnost, že otec žalobkyně podle svých vlastních slov „nehlásil“, že jedná
za dceru, neprokázal se plnou mocí či pověřením a neměl k dispozici ani
razítko, ze kterého by bylo patrno, kdo podniká pod obchodním jménem A. N.,
koresponduje s tvrzením žalovaného, že podle jeho přesvědčení při jednání s ním
vystupoval J. P. vlastním jménem. Pokud by odvolací soud přihlédl i k této
svědecké výpovědi, nemohl by pouze na základě údaje na příjmovém dokladu, že
kupní cena byla převzata od J. P., A. N., a poznámky na obstaravatelské
smlouvě, že cena byla upravena podle požadavku A. N. Ch., dospět k závěru, že
žalovanému bylo známo, že druhou smluvní stranou je žalobkyně, Svědek P. totiž
vypověděl, že v dřívější době provozoval autobazar s názvem N. on sám a že mu
není známo, zda žalovaný věděl, že s tímto podnikáním již skončil. Odvolací
soud nehodnotil ani korespondenci účastníků před zahájením sporu, konkrétně
dopis žalovaného právnímu zástupci žalované, v němž žalovaný odpovídá na výzvu
k vrácení přijaté kupní ceny ze dne 17. října 2000 tak, že předmětné vozidlo u
něho nezakoupila žalobkyně, nýbrž J. P. Na druhé straně učinil z protokolu o
výslechu žalovaného jako svědka před orgány Policie ČR dne 21. listopadu 2000,
v němž je uvedeno: „Zastavil se u mě pan P., o kterém vím, že jeho dcera
vlastní autobazar v Ch. …“, závěr, že žalovaný už v době jednání s J. P. věděl
o tom, že otec žalobkyně s ním jedná jejím jménem, i když z tohoto protokolu
nelze dovodit, že žalovanému bylo již tehdy známo, že autobazar N. provozuje
žalobkyně, a už vůbec se z něj nepodává, že J. P. jednal se žalovaným jako
zaměstnanec žalobkyně.
Lze tedy konstatovat, že odvolací soud při hodnocení důkazů na jedné straně
pominul podstatné skutečnosti, které byly prokazovány provedenými důkazy, a na
druhé straně vzal v úvahu skutečnosti, které z důkazů nevyplynuly. Tím naplnil
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci
právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně
jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalovaný zpochybňuje v prvé řadě právní závěr odvolacího soudu o aktivní
legitimaci žalobkyně. Tato námitka však plně souvisí s jeho výhradami proti
skutkovým závěrům odvolacího soudu, neboť její podstatou je nesouhlas se
skutkovými zjištěními, z nichž pak odvolací soud dovodil, že nárok na vrácení
plnění z neplatné smlouvy přísluší žalobkyni jako subjektu, který se žalovaným
smlouvu uzavřel. Jde tedy podle obsahu opět o uplatnění dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 3 OSŘ, pro který platí to, co bylo uvedeno shora. I nesouhlas
žalovaného s tím, jak byla vyřešena otázka pasivní legitimace, se opírá o
námitky skutkového charakteru poukazující na změnu skutkových zjištění oproti
těm, z nichž vycházel dovolací soud při formulaci svého závazného právního
názoru. V tomto směru lze ovšem přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že
skutečnost, že s odstupem přibližně dvou měsíců od uzavření smlouvy mezi
žalovaným a J. P. (ať už jednal svým jménem nebo jako zaměstnanec žalobkyně)
uzavřela žalobkyně jako přímá zástupkyně V. F. ohledně předmětného vozidla
kupní smlouvu s jiným kupujícím, ještě není jednoznačným důkazem toho, že už
při jednání se žalovaným jí muselo být známo, že žalovaný není jeho vlastníkem.
Výhrady žalovaného, které skutečně představují polemiku s právními závěry
odvolacího soudu, je nutno odmítnout. I kdyby bylo možno mít za prokázané, že
žalobkyně (samozřejmě za předpokladu, že by bylo postaveno najisto, že J. P.
jednal jejím jménem a že ona byla účastnicí smlouvy se žalovaným) vůbec neměla
v úmyslu nabýt kupní smlouvou vlastnictví k předmětnému vozidlu, neměnilo by to
nic na její aktivní legitimaci ve sporu, neboť pokud byla účastnicí smlouvy,
která byla shledána – ať už z jakéhokoli důvodu – neplatnou, byla by jen ona
oprávněna ve smyslu § 457 ObčZ požadovat vrácení plnění, které podle ní
žalovanému poskytla. Z téhož důvodu nemůže být podstatné, že J. P. (jak uvádí)
splácí žalobkyni částku odpovídající kupní ceně žalovanému zaplacené, neboť
pokud by nedošlo k platnému postoupení pohledávky či k jiné změně v obsahu
závazku (a to není tvrzeno), je v případě bezdůvodného obohacení podle § 457
ObčZ vždy dána věcná legitimace jen na straně účastníků neplatné či zrušené
smlouvy. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tak, jak jej žalovaný
v dovolání vymezil, tedy dán není.
Podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle § 242 odst. 3 OSŘ lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů
uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, mimo jiné tehdy, vycházel-li odvolací soud z jiného skutkového základu
než soud prvního stupně, aniž by podle § 213 odst. 2 OSŘ zopakoval důkazy, na
nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, případně dokazování doplnil.
Obecně platí zásada, že je nepřípustné, aby odvolací soud, pokud se chce
odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak,
aniž by je sám opakoval. Jelikož však o nové hodnocení důkazu ve vlastním
smyslu jde tam, kde má odvolací soud jiný názor na spolehlivost důkazního
prostředku, jsou možnosti odvolacího soudu přijmout jiné hodnocení
spolehlivosti důkazu než soud prvního stupně určovány povahou důkazního
prostředku a zákonem předepsaným způsobem provedení důkazu. Proto jde-li o
listinné důkazy nebo například o výpovědi účastníků či svědků, jež byly učiněny
v prvním stupni před dožádaným soudem (kde je podle § 129 odst. 1 OSŘ
předepsaným způsobem provedení těchto důkazů jejich přečtení při jednání), může
odvolací soud tyto důkazy jinak hodnotit a dojít k jiným skutkovým závěrům než
soud prvního stupně, aniž by musel dokazování opakovat. Z výpovědi účastníka
řízení nebo svědka však odvolací soud nesmí vyvodit jiný skutkový závěr, než
soud prvního stupně, pokud tento důkaz sám neopakoval. Je tomu tak především
proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí
i další skutečnosti, které mají vliv na posouzení věrohodnosti výpovědí, ale
nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. blíže např. rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68,
uveřejněný pod č. R 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak už bylo uvedeno, skutkové závěry odvolacího soudu vycházejí kromě protokolu
o výpovědi žalovaného před orgány činnými v trestním řízení a dalších
listinných důkazů (jejichž odlišné hodnocení odvolacím soudem bez opakování v
odvolacím řízení vadu řízení – jak bylo shora vysvětleno – nezakládá) též z
výpovědi žalovaného v řízení před soudem prvního stupně. Zatímco soud prvního
stupně z této výpovědi (v souvislosti s dalšími hodnocenými důkazy) dovodil, že
žalovanému nebylo známo, že s ním J. P. jedná jako zaměstnanec žalobkyně,
odvolací soud přesto, že žalovaného znovu nevyslechl, přijal závěr opačný. Je
tedy zřejmé, že na rozdíl od soudu prvního stupně považoval účastnickou výpověď
žalovaného za nevěrohodnou a že tímto jejím hodnocením zatížil řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je tak dán dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ.
Vzhledem k naplnění dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3
OSŘ nezbylo, než podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem OSŘ
přezkoumávaný rozsudek v napadeném rozsahu zrušit a podle odst. 3 věty prvé
téhož ustanovení věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle § 226 odst. 1 ve spojení s § 243d odst. 1 věty prvé OSŘ bude v dalším
průběhu řízení odvolací soud vázán právním názorem, který dovolací soud v tomto
rozsudku vyslovil. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího
bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (věta druhá téhož ustanovení).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu