NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 623/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce Ing. J. V., proti žalovaným 1) D. V., a 2) A. V., o zaplacení částky 532.383,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 7/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2004, č. j. 19 Co 371/2004-166, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku 9.150,- Kč k rukám JUDr. E. P., advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. května 2004, č. j. 11 C 7/2003-133, zamítl žalobu, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 532.383,- Kč s 5 % úrokem z prodlení od 21. 12. 2001 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. listopadu 2004, č. j. 19 Co
371/2004-166, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2004, č. j. 19 Co 311/2004-166, není podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), přípustné a nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozsudku, také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004). Možnost užití dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. zákon výslovně spojuje s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. (popř. podle obdobného užití § 238 a § 238a o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto musí dovolací soud převzít skutkový
stav, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci. Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení zjevně nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde. I kdyby tedy bylo řízení zatíženo uvedenými vadami, jejich existence není způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.
S přihlédnutím ke shora řečenému jsou proto bez významu z hlediska zvažování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. výhrady žalobce, že soud prvního stupně neprovedl důkazy, jež navrhl (výslechem žalobce a svědků E. B. a Ing. M. D.), neboť jsou uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., a ten nemůže činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným.
Žalobce sice dále v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, avšak z obsahu dovolacích námitek plyne, že jeho výtky směřující proti závěru odvolacího soudu, že nemá právo na odměnu podle smlouvy o zprostředkování ze dne 5. 7. 2000, neboť je ve smyslu § 37 obč. zák. neplatná, jsou založeny na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud tento právní závěr založil. Otázky, zda smlouva o zprostředkování obsahuje projev vůle žalovaných k uzavření této smlouvy a zda smlouva o správě nemovitosti (konkrétně její bod V/6) obsahuje projev vůle zmocnit k podpisu smlouvy o zprostředkování jinou osobu, jsou otázky skutkové, nikoli právní. Právním posouzením věci je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činí-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, či jeho rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Zpochybněním právního závěru odvolacího soudu, že nárok na zprostředkovatelskou odměnu nevznikl, argumentací, že zprostředkovatelská smlouva obsahuje projev vůle žalovaných k jejímu uzavření, když tuto smlouvu za ně uzavřela správcovská firma „D.“ na základě zmocnění, jež je obsaženo ve smlouvě o správě nemovitosti, uplatnil tím žalobce ve skutečnosti nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím napadl správnost skutkových (nikoliv právních) závěrů odvolacího soudu. Pokud je v dovolání vytýkáno nesprávné právní posouzení věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které tvrdil žalobce, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu závěru.
Protože ani proti výrokům napadeného rozsudku, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/203), je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyššímu soudu České republiky tak nezbylo, než dovolání žalobce odmítnout (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 9.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 16 odst. 2, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006) a z paušálních částek náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 17. října 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu