33 Odo 642/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka
Dese ve věci žalobce Ing. L. R., zastoupeného, advokátem, proti žalované
K. R., zastoupené, advokátem, o zaplacení 88 000 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 89/99, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2002 č.j.16 Co
455/2001-98, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce požadoval po žalované zaplacení 88 000 Kč s příslušenstvím s
tím, že o tuto částku se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila, když
v období od července 1997 do února 1998 žalobce platil žalované výživné
manželky, ačkoli k tomu nebyl povinován.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 10. ledna 2000 č.j. 17 C
89/99-36 - poté, kdy zastavil řízení v části, jíž se žalobce po žalované
domáhal zaplacení 6 032,40 Kč s 10 % úrokem od 1. 8. 1997 do zaplacení, - uznal
žalovanou povinnou zaplatit žalobci 81 967,60 Kč s 10 % úrokem od 21. 6. 1999
do zaplacení; v části, v níž žalobce žádal, aby žalovaná byla uznána povinnou
zaplatit mu 10 % úrok z částky 81 967,40 Kč od 1. 8. 1997 do 20. 6. 1999,
žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení a o soudním
poplatku.
Poté, kdy Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 26. 9. 2001
č.j. 25 Cdo 310/2001-82 zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8.
6. 2000 č.j. 19 Co 263/2000-63 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. ledna 2002 č.j.16 Co
455/2001-98 tak, že rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném
vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žaloba o zaplacení 81 967,40 Kč s
příslušenstvím se zamítá. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Shodně jako soud prvního stupně vycházel odvolací soud ze
zjištění, že manželství účastníků uzavřené 5. 10. 1990 bylo rozvedeno
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 4. 1997; příčinou rozvratu
manželství byly rozdílné povahové vlastnosti účastníků a jejich rozdílné
představy manželského soužití, které vyústily ve vzájemné odcizení a navázání
známosti žalobcem.. Žalovaná podala proti rozsudku o rozvodu odvolání, které
posléze podáním ze dne 4. 2. 1998 vzala zpět a Městský soud v Praze
proto usnesením ze dne 11. 2. 1998 č.j. 53 Co 318/97-118 odvolací řízení
zastavil. Rozsudek o rozvodu manželství účastníků tak nabyl právní moci 17. 7.
1997. Nezletilý K. R., nar. …, který je pohybově a mentálně retardován,
byl pro dobu po rozvodu svěřen do výchovy žalované a žalobce byl uznán povinným
platit na jeho výživu počínaje právní mocí rozvodu 12 000 Kč měsíčně. Kromě
vyživovací povinnosti k nezletilému K. mají oba účastníci vyživovací povinnost
ke zletilé dceři T., narozené z jejich prvého manželství, která není dosud
výdělečně samostatná. Žalovaná má pak další vyživovací povinnost k nezletilé K.
R., nar. …, jejímž otcem je J. K. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne
7. 10. 1996 vydaným v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 6/96, který ve spojení s
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 1997 č.j. 19 Co 29/97-48, nabyl
právní moci 15. 5. 1997, byla žalobci, jehož průměrný čistý měsíční příjem
čítal cca 50 000 Kč, stanovena povinnost platit výdělečně nesamostatné žalované
na výživu manželky počínaje dnem 7. 2. 1996 měsíčně částkou 11 000 Kč a dluh na
výživném za dobu od 7. 2. 1996 do 28. 2. 1997 (splatný do 6 měsíců od právní
moci rozsudku) byl vyčíslen částkou 63 813 Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 6 dne 13. 5. 1999, vydaným v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 81/98, ve
spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 1999 č.j. 16 Co
335/99-110 bylo žalobci uloženo přispívat na výživu žalované jako rozvedené
manželky měsíčně částkou 7 000 Kč od 1. 4. 1998 do 30. 9. 1998 a částkou 10 000
Kč měsíčně od 1. 10. 1998 nadále; dluh na příspěvku na výživu rozvedené
manželky za dobu od 1. 4. 1998 do 31. 8. 1999 byl vyčíslen částkou 125 000 Kč
splatnou do 6 měsíců od právní moci rozsudku. tento rozsudek nabyl právní moci
30. 9. 1999. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně uzavřel, že za situace, kdy žalobce žalované plnil výživné po 17. 7.
1997, došlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení, neboť poté, co
žalovaná vzala zpět své odvolání proti rozsudku o rozvodu manželství, nabyl
tento rozsudek právní moci jako kdyby k podání odvolání nedošlo. Narozdíl od
soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že zjištěné okolnosti případu
umožňují aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž
namítá, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, dospěl-li - s odkazem na
ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ - k závěru, že výkon práva žalobce je v
rozporu s dobrými mravy. Podle názoru žalobce nebyly podmínky pro aplikaci
zmiňovaného ustanovení naplněny. Žalovaná si měla být vědoma právních důsledků
svého jednání, neboť na rozdíl od něho byla v rozvodovém řízení zastoupena
advokátem a bylo výlučně na ní, jak bude s odvoláním disponovat. Zpětným
vyznačením právní moci rozvodového rozsudku získala pro syna oproti
předrozvodové úpravě navýšení výživného o 3 000 Kč měsíčně. Žalobce by v období
od července 1997 do února 1998 vzhledem ke svým poměrům pravděpodobně nebyl
uznán povinným přispívat na výživu žalované coby rozvedené manželky částkou
vyšší než 7 000 Kč měsíčně, což ostatně potvrzuje i pozdější soudní rozhodnutí
o příspěvku na výživu rozvedené manželky. Závěr odvolacího soudu, že odepřením
práva na vydání bezdůvodného obohacení nevzniká žalobci zvlášť citelná finanční
či jiná újma, není vyargumentován a je nepřesvědčivý a nesprávný. Napadené
rozhodnutí je neakceptovatelné, neboť ve svých důsledcích vnáší do tohoto sporu
prvky zpětné účinnosti a to ve prospěch pouze jedné strany sporu. Omezenější
možnosti žalované bylo totiž možno respektovat již tím, že by žalované bylo
umožněno vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve splátkách. S odkazem na uvedené
důvody žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“; po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně
zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že jde o rozsudek, proti
němuž je podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že není opodstatněné.
S přihlédnutím k dovolatelem užitému dovolacímu důvodu (§ 241a odst.
2 písm. b/ o.s..ř) a jeho obsahové konkretizaci se dovolacímu přezkumu
otevírá právní závěr odvolacího soudu dovozující, že okolnosti daného případu
umožňují uzavřít, že výkon práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je v
rozporu s dobrými mravy.
Podle § 3 odst. 1 ObčZ výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv
a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ je obecným ustanovením hmotněprávní povahy,
které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s
dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
Pokud jde o výkon práva, které účastníkům dává přímo právní předpis, přichází v
úvahu aplikace tohoto ustanovení jen ve výjimečných případech.
Dobrými mravy rozumí ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ souhrn společenských,
kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují svoji
neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující
částí společnosti a mají povahu norem základních. Těmto normám zásadně
neodporuje, požaduje-li někdo vydání toho, čím se na jeho úkor někdo jiný
bezdůvodně obohatil, neboť právo žádat vydání takového obohacení přiznává přímo
právní předpis, a to ObčZ ve svém ustanovení § 451. V posuzovaném případě však
dovolací soud shodně se soudem odvolacím shledává v rozporu s dobrými mravy –
tak jak byly shora definovány - výkon žalobcova práva žádat po žalované vydání
bezdůvodného obohacení, které vzniklo pouhou skutečností, že žalovaná vzala
zpět své odvolání proti rozsudku, jímž bylo manželství účastníků rozvedeno,
takže rozsudek o rozvodu nabyl právní moci jako kdyby k podání odvolání
nedošlo. Tehdy platná úprava (srov. § 222 odst. 1 občanského soudního řádu ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) spojovala s podáním
odvolání zásadně odložení právní moc napadeného rozhodnutí. Jestliže odvolatel
vzal odvolání zpět, zastavil odvolací soud řízení podle § 207 odst. 2
o.s.ř., a protože rozhodnutí odvolacího soudu v takovém případě nemělo
žádného vlivu na účinky napadeného rozhodnutí, vycházel zákon z toho, že
právní moc rozhodnutí soudu prvního stupně nastala tak, jako kdyby se nikdo z
účastníků (osob oprávněných podat odvolání) neodvolal. Pokud by tedy žalovaná
nevzala odvolání proti rozsudku, jímž bylo manželství účastníků rozvedeno, zpět
a vyčkala rozhodnutí odvolacího soudu, plnil by jí žalobce soudem vyměřené
výživné manželky (minimálně) do rozhodnutí odvolacího soudu po právu. V této
souvislosti již odvolací soud správně připomněl, že v době od vydání rozsudku o
rozvodu manželství soudem prvního stupně do doby, než o zpětvzetí odvolání
rozhodl odvolací soud, zůstala žalovaná v důsledku „zpětného nabytí právní
moci“ bez prostředků, neboť výživné manželů zaniká právní mocí rozvodu a žalobu
o příspěvek na výživu rozvedené manželky uplatnila žalovaná logicky až poté,
kdy vzala zpět odvolání, směřující proti rozvodovému rozsudku. Ani dovolací
soud neshledal v počínání žalované v průběhu rozvodového řízení jakékoli prvky
spekulativnosti. Skutečnost, že žalovaná se od počátku bránila rozvodu
manželství, je s přihlédnutím k okolnostem případu zcela pochopitelná;
rozváděné manželství bylo totiž již druhým manželstvím týchž manželů (účastníci
spolu uzavřeli manželství po rozvodu svého prvého manželství opětovně), přičemž
z tohoto manželství se narodilo mentálně i fyzicky retardované dítě vyžadující
zvýšenou péči především ze strany rodičů. Žalovaná podáním odvolání proti
rozsudku, jímž bylo soudem prvního stupně manželství účastníků rozvedeno, ani
zpětvzetím tohoto odvolání, nezískala žádný majetkový prospěch. Připomíná-li
žalobce, že zpětně ke dni právní moci rozvodu došlo oproti předchozí úpravě k
navýšení výživného pro nezletilého K.
o 3 000 Kč měsíčně, je nutné zdůraznit,
že toto výživné je určeno výlučně ke krytí potřeb nezletilého, a prospěch tímto
způsobem mohl získat pouze nezletilý syn účastníků nikoli žalovaná. Namítaná
skutečnost, že žalovaná byla v průběhu rozvodového řízení právně zastoupena „a
byla jednoznačně pánem svého postupu“ je z hlediska úvah o možné aplikaci
ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ s odkazem na shora uvedené irelevantní. Přiléhavým
není žalobcovo srovnávání úpravy výživného manželky s příspěvkem na
výživu rozvedené manželky, neboť zatímco výživné manželky reflexuje zásadně
stejnou životní úroveň manželů, u příspěvku na výživu rozvedeného manžela jde
jen zabezpečení nutné výživy toho z bývalých manželů, který není schopen sám se
živit.
Protože použití korektivu „dobré mravy“ při výkonu práva za účelem
dosahování ideje spravedlnosti (aequum en bonum) v konkrétním případě nesmí
vést na druhé straně k oslabení principu jistoty (bezpečnosti) občanskoprávního
styku, zabýval se odvolací soud správně úvahou, zda žalobci odepřením výkonu
jeho práva na vydání bezdůvodného obohacení nevznikne zvlášť citelná finanční
či jiná újma. Správně pak dovodil, že nikoli. Jak již bylo výše zmíněno, v
případě, že by ke zpětvzetí odvolání proti rozsudku, jímž bylo manželství
rozvedeno, nedošlo, plnil by žalobce částku, které nyní představuje bezdůvodné
obohacení, žalované po právu a jeho zjištěné osobní a výdělkové poměry
by mu to umožňovaly.
Lze uzavřít, že, že odvolací soud nepochybil, zamítl-li žalobu v důsledku
aplikace ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ a jeho rozsudek je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce
(dovolatel) nebyl v tomto řízení úspěšný a žalované náklady v souvislosti s
tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. listopadu 2002
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r .
předsedkyně senátu