NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 709/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce O. s. ž., občanského sdružení, proti žalované M., s. a d. u. o. s., občanskému sdružení, o zaplacení částky 298.706,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 309/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2004, č. j. 15 Co 33/2004-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám advokáta Mgr. P. M. na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
prosince 2003, č. j. 16 C 309/2002-41, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za nesporné, že oba účastníci jsou občanskými sdruženími, přičemž žalobce je členem žalované. Dne 25. 9. 1998 se usnesla výroční valná hromada žalované - jako nejvyšší, stanovami určený orgán - na tom, že majetkový podíl vystoupivšího Č. o. s. p. š. (dále jen „ČMOSPŠ“), vzhledem k celku ve výši 5,825 %, bude rozdělen mezi 14 z celkem 32 členů (odborových svazů) žalované; v důsledku toho zůstal majetkový podíl žalobce po vystoupení ČMOSPŠ nezvýšen.
Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (dále jen „zákon o spolcích“), jíž bylo rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 18. prosince 2001, č. j. 19 C 353/98-57, vyhověno. V dalších létech byla ovšem prováděna delimitace finančních prostředků vycházející z podílu každého člena sdružení na majetku žalovaného podle zrušeného rozhodnutí valné hromady a žalobce je přesvědčen, že se mu tím dostalo právě o žalovanou částku méně. Podle jeho názoru za takto vzniklou škodu odpovídá žalovaná, neboť v důsledku přijetí nezákonného rozhodnutí výroční valné hromady ze dne 25.
9. 1998 bylo nesprávně naloženo s uvolněným podílem po ČMOSPŠ a následně došlo k chybnému určení podílu žalobce na delimitovaných finančních prostředcích. Podle názoru soudu prvního stupně však nemůže být žaloba důvodná přesto, že nezákonnost usnesení výroční valné hromady ze dne 25. 9.1998 byla konstatována soudním rozhodnutím. Mezi předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) totiž patří vznik škody a příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a vznikem škody.
Žalobci se však nepodařilo prokázat ani vznik škody, natož existenci příčinné souvislosti. Na zrušené rozhodnutí žalované je třeba hledět tak, jako by nebylo vydáno, z čehož plyne, že je tu dosud uvolněný podíl po bývalém členu sdružení – ČMOSPŠ – v rozsahu 5,852 %. To znamená, že existuje majetek, se kterým musí být naloženo tak, aby byly zajištěny zájmy (všech) členů podle čl. 2.
3. S. M., s. a d. u. o. s., schváleného mimořádnou valnou hromadou dne 30. 9. 1996 (dále jen „Statut“); rozhodnutí o této otázce náleží do kompetence valné hromady podle čl. 9.
1. Statutu. Jen valná hromada může rozhodnout o způsobu vypořádání majetkových práv a závazků členů žalované i o „uvolněném podílu“. Toto oprávnění si nemůže přisvojovat žalobce a ani soud takovou otázku nemůže řešit jako otázku předběžnou. Soud prvního stupně k tomu dodal, že bez ingerence valné hromady žalované nedochází při vystoupení některého člena sdružení automaticky k přirůstání podílů ostatních členů sdružení, a proto považuje za nesprávný názor žalobce o povinnosti žalované poměrnou část podílu na něj převést. Protože rozhodnutím valné hromady ze dne 25. 9. 1998 žalobci škoda nevznikla a o roční výši delimitovaných finančních prostředků bylo rozhodováno dalšími mimořádnými valnými hromadami, měl žalobce v zákonem stanovené lhůtě napadnout tato dílčí rozhodnutí (na jejichž základě byly peníze vypláceny) žalobou podle § 15 odst. 1 zákona o spolcích.
Pokud tak neučinil, nemůže se nyní úspěšně domáhat výplaty delimitovaných prostředků, protože jeho právo domáhat se revize rozhodnutí mimořádných valných hromad zaniklo. Rozsah práv a povinností mezi účastníky byl s konečnou platností určen jednotlivými rozhodnutími orgánu žalované, která je jimi vázána a v rozporu s nimi nemůže jednat.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. dubna 2004, č. j. 15 Co 33/2004-66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Za správné považuje jak skutkové, tak i právní závěry soudu prvního stupně. Dodal jen, že mezi nezákonným a posléze zrušeným rozhodnutím valné hromady ze dne 25. 9. 1998 a vznikem tvrzené majetkové újmy žalobce není vztah příčiny a následku proto, že z napadeného rozhodnutí valné hromady žalobci žádné subjektivní právo nevzniklo.
Škoda mohla žalobci vzniknout jen z konkrétních rozhodnutích o delimitaci za roky 1999, 2000 a 2001, přičemž tato dílčí rozhodnutí žalobce opravným prostředkem nenapadl. Námitku, že tak učinit nemohl, jelikož mu z nich žádné oprávnění nevzniklo, neshledal důvodnou, neboť každým rozhodnutím o roční delimitaci byla ročně určena částka a způsob jejího rozdělení mezi členy žalované. Z těchto rozhodnutí muselo být žalobci jasné, že na něj připadá nižší podíl, něž jakého se mu podle jeho názoru mělo dostat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm c) o. s. ř. Prostřednictvím označeného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s hmotným právem řeší otázku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím orgánu žalované a vznikem škody. Současně označil dvě právní otázky, jejichž řešení podle jeho přesvědčení činí rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným, a to zda rozhodnutí orgánu občanského sdružení, jehož správnost nebyla napadena podle § 15 odst. 1 zákona o spolcích, jsou rozhodnutími zákonnými, byť jimi bylo rozhodnuto v rozporu se zákonem, a zda uplatnění práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu občanského sdružení lze omezit prekluzivní lhůtou zakotvenou v § 15 odst. 1 zákona o spolcích, když obecná úprava náhrady škody v občanském zákoníku nezná prekluzi práva na náhradu škody a zná jen promlčení uvedeného práva. Žalobce uvedené námitky podrobně rozvedl a vysvětlil, proč považuje za nesprávný názor, že bezprostřední příčinou vzniku škody byla až jednotlivá delimitační rozhodnutí. Závěrem pak dovolatel vznesl výhrady k procesnímu postupu soudu prvního stupně, který usnesením ze dne 6. 10. 2000, č. j. 16 C 178/2000-4, přerušil řízení až do pravomocného skončení řízení ve věci 19 C 357/98 a dovolatel se proto důvodně domníval, že vyřešení této žaloby bude mít prejudiciální význam pro souzenou věc. V rozporu s tímto jeho očekáváním soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nezákonnost rozhodnutí valné hromady ze dne 25. 9. 1998 nevedla ke vzniku škody, čímž bylo dovolateli znemožněno napadnout ve lhůtě delimitační rozhodnutí žalované za roky 2000 a 2001; soud prvního stupně neměl důvod řízení usnesením ze dne 6. 10. 2000 přerušovat a mohl rozhodnout neprodleně. Dovolatel navrhl, aby byly zrušeny jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť v žádném případě neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a žalobcem formulované právní otázky zásadního významu nebyly předmětem řešení odvolacího soudu. Pro rozhodnutí byla podstatnou otázka příčinné souvislosti mezi rozhodnutím žalované a škodou, která měla žalobci vzniknout, a nikoliv zda jiná žalobcem nenapadená rozhodnutí žalované jsou zákonná či nikoliv.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou – řádně zastoupeným účastníkem řízení [§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.] ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobce založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (t. j. odvolacích soudů a soudu dovolacího) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil; zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu může být dán též tím, že toto rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání podle § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v § 237 odst. 3 o. s. ř.
Ze znění § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle tohoto ustanovení je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použít (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.), a proto je dovolací soud povinen skutkové závěry odvolacího soud převzít a vycházet z nich i při úvahách o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Žalobce v dovolání brojí především proti závěru odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi protiprávním rozhodnutím žalované a vznikem škody. Tento závěr však není závěrem právním, nýbrž skutkovým (srov. např. srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněný v Souboru pod č. C 1025). Proto tyto výhrady žalobce nemohou přípustnost jeho dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit.
Pokud jde o právní posouzení věci, žalobce připisuje zásadní význam řešení otázek, zda rozhodnutí orgánu občanského sdružení, jehož správnost nebyla napadena podle § 15 odst. 1 zákona o spolcích, jsou rozhodnutími zákonnými, byť jimi bylo rozhodnuto v rozporu se zákonem, a zda uplatnění práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu občanského sdružení je omezeno prekluzivní lhůtou zakotvenou v § 15 odst. 1 zákona o spolcích, když obecná úprava náhrady škody v občanském zákoníku nezná prekluzi takového práva, ale je založena na jeho promlčení. Přitom ovšem pomíjí, že na řešení těchto otázek není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, i když se k nim okrajově vyjadřuje; odvolací soud založil napadené rozhodnutí na základním závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi protiprávním rozhodnutím žalované a vznikem škody. Z tohoto důvodu řešení v dovolání nastíněných otázek nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“) pod č. C 23, případně usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru pod č. C 71].
Z pohledu skutkových závěrů odvolacího soudu, které, jak bylo uvedeno, nemohou být předmětem dovolacího přezkumu, pak jeho právní posouzení věci neodporuje hmotnému právu.
Předpoklady vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. jsou protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále existence škody (majetková újma), příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované zavinění; tyto podmínky vzniku odpovědnosti za škodu musí být splněny kumulativně, a proto pro zamítavé rozhodnutí je postačující, že jedna z nich není splněna, a ostatními podmínkami již není třeba se zabývat. Závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi rozhodnutím valné hromady a vznikem majetkové újmy tedy sám o sobě musel vést k zamítnutí žaloby. Proto ani z důvodu namítaného rozporu řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem nemůže být přípustnost dovolání žalobce podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena.
Výhradou k procesnímu postupu soudu prvního stupně, který podle žalobce bezdůvodně usnesením ze dne 6. 10. 2000, č. j. 16 C 178/2000-4, přerušil řízení v této věci, byl uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ten však může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí; sám o sobě však tento dovolací důvod (i kdyby byl dán) přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Ze všech těchto důvodů je proto zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští, a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. má žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění před 1. 9. 2006 – srov. článek II vyhlášky č. 276/2006 Sb.], stanovená podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bodu 6., § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění před 1. 9. 2006 (srov. článek II vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 7.500,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění před 1. 9. 2006 ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí
V Brně dne 27. září 2006
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu