33 Odo 772/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobců a) E. O., a b) M. O., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J. B.
a 2) MUDr. T. B., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 160.293,- Kč,
vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 16 C 339/2000, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. ledna 2005, č. j.
56 Co 315/2004-278, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. ledna 2005, č. j. 56 Co
315/2004-278, ve výrocích, jimiž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobci
částku 120.220,- Kč, žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobcům částku
40.073,- Kč a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků před soudy obou
stupňů a o nákladech řízení státu před soudem prvního stupně, a rozsudek
Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. března 2004, č. j. 16 C 339/2000-249,
v části výroků, jimiž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobci částku 120.220,-
Kč, žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobcům částku 40.073,- Kč a ve
výrocích o nákladech řízení účastníků a státu, se zrušují a v tomto rozsahu se
věc vrací Okresnímu soudu Plzeň - město k dalšímu řízení.
Žalobci se žalobou v konečném znění po žalovaných domáhali zaplacení
částky 651.000,- Kč, z toho žalobce po žalovaném částky 488.250,- Kč a žalobci
po žalovaných částky 162.750,- Kč. Uváděli, že účastníci jsou podílovými
spoluvlastníky nemovitosti, v níž se nacházejí nebytové prostory, z jejichž
spoluužívání je žalovaní vyloučili. Žádaná částka představuje bezdůvodné
obohacení, které žalovaní užíváním nebytových prostor bez právního důvodu na
jejich úkor získali v období od 1. 1. 1999 do 31. 12. 2001.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 3. března 2004, č.
j. 16 C 339/2000-249, uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobci částku 133.497,- Kč, žalovaným povinnost zaplatit žalobcům
společně a nerozdílně částku 44.499,- Kč, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o
nákladech řízení účastníků a státu. Vyšel ze zjištění, že účastníci jsou
podílovými spoluvlastníky domu postaveném na parcele č. 551 a parcely č. 551 -
zastavěné plochy, zapsaných u Katastrálního úřadu P. (dále jen „předmětný dům“
či „dům“). Žalobce i žalovaný jsou spoluvlastníky uvedených nemovitostí každý v
rozsahu 3/8 vzhledem k celku a žalobci i žalovaní mají ve společném jmění
spoluvlastnický podíl na nemovitostech v rozsahu 1/8 vzhledem k celku. V
přízemí domu se nacházejí nebytové prostory o výměře 156,81 m2, v nichž
žalovaní provozují restauraci „P.“. Žalobci tyto prostory nemohou spoluužívat,
neboť jim v tom žalovaní zabránili. Mezi účastníky přitom existovala dohoda o
společném provozování restaurace, resp. že se bude žalobce se žalovaným v
restauraci střídat. V prvním a druhém patře domu se nacházejí další nebytové
prostory, k nimž mají přístup pouze žalobci, ale nikterak je komerčně a ani
jinak nevyužívají. Obvyklé nájemné v daném místě za nebytové prostory sloužící
obdobnému účelu jako předmětná restaurace podle závěrů Ing. V. O., soudního
znalce z oboru ekonomika - ceny a odhady, představuje za rok 1999 částku
127.000,- Kč, za rok 2000 částku 129.700,- Kč a za rok 2001 částku 134.700,-
Kč, tedy celkem 391.400,- Kč. V průběhu řízení žalovaný na žalovanou pohledávku
započetl částku 70.814,- Kč, kterou ze svých výlučných prostředků zaplatil za
provedené kominické práce, vodné a stočné a daň z nemovitostí, jež nesouvisela
s provozováním restaurace. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud
prvního stupně dovodil, že žalovaní, kteří výlučně užívali v letech 1999 až
2001 nebytové prostory v přízemí domu za účelem provozování restaurace, aniž by
v rozsahu spoluvlastnických podílů žalobcům poskytli jakoukoliv peněžitou
náhradu, se ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v
platném znění (dále jen „obč. zák.“) na jejich úkor bezdůvodně obohatili.
Bezdůvodné obohacení přitom představuje peněžitou náhradu odpovídající
obvyklému nájemnému v daném místě a čase (roky 1999 až 2001) za užívání těchto
prostor a poměru spoluvlastnických podílů jednotlivých účastníků. Výši
bezdůvodného obohacení určil soud prvního stupně tak, že od celkového nájemného
(částky 391.400,- Kč) odečetl jednu polovinu žalovaným započtené částky
70.814,- Kč (t. j. 35.407,- Kč) a jedna polovina z takto vypočtené částky, tedy
177.996,50 Kč představuje bezdůvodné obohacení žalovaných. S ohledem na výši
spoluvlastnických podílů proto uložil žalovanému zaplatit žalobci částku
133.497,- Kč odpovídající třem čtvrtinám získaného bezdůvodného obohacení a
žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně žalobcům částku 44.499,- Kč
představující zbylou jednu čtvrtinu bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č.
j. 56 Co 315/2004-278, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 120.220,- Kč a žalobu ve vztahu k
němu do částky 13.277,- Kč zamítl, žalovaným uložil povinnost zaplatit společně
a nerozdílně žalobcům částku 40.073,- Kč a žalobu ve vztahu k nim do částky
4.426,- Kč zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy
obou stupňů a o nákladech řízení státu před soudem prvního stupně. Odvolací
soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Na rozdíl od něho
považoval pro danou věc za irelevantní, zda existovala dohoda účastníků o
společném užívání prostor restaurace, neboť její tvrzený obsah je neurčitý,
žádná taková dohoda nebyla realizována a předmětem řízení není plnění z této
dohody. S právním posouzením věci soudem prvního stupně, které shledal v
souladu s § 137 odst. 1 a § 451 obč. zák., se ztotožnil. Konstatoval, že ve
smyslu § 137 odst. 1 obč. zák. má spoluvlastník věci právo podílet se na
užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Jestliže existující
poměry mu neumožňují plnou realizaci tohoto práva, náleží mu odpovídající
náhrada. Protože žalobci neužívali v rozsahu svých spoluvlastnických podílů
restauraci v nebytových prostorách v přízemí domu (aniž byla mezi účastníky
uzavřena nájemní či jiná smlouva), a žalovaní, kteří jim neposkytli za užívání
těchto prostor nad rozsah svých spoluvlastnických podílů peněžitou náhradu, se
na úkor žalobců bezdůvodně obohatili ve smyslu § 451 obč. zák. (užíváním bez
právního důvodu). Jelikož žalovaní nejsou schopni spotřebované plnění v podobě
výkonu práva nájmu vrátit, musí žalobcům poskytnout peněžitou náhradu jako
ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno (§ 458 odst. 1 obč. zák.).
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dovozoval výši bezdůvodného
obohacení z částky 391.400,- Kč předpokládaného nájemného; vyčíslil ji však
odlišně, neboť soud prvního stupně se při výpočtu dopustil chyby. Odvolací soud
vycházel z úvahy, že vzhledem ke spoluvlastnickému podílu žalovaných na domě
(1/2) představuje výše bezdůvodného obohacení částku 195.700,- Kč (t. j. 1/2 z
391.400,- Kč). Shodně se soudem prvního stupně shledal důvodnou námitku
započtení uplatněnou žalovaným v rozsahu jedné poloviny (t. j. 35.407,- Kč).
Při zohlednění zápočtu tak vzniklo žalovaným v celém rozhodném období
bezdůvodné obohacení ve výši 160.293,- Kč, konkrétně žalovanému na úkor žalobce
v částce 120.220,- Kč (t. j. 3/8 z částky 160.293,- Kč) a žalovaným na úkor
žalobců ve výši 40.073,- Kč (t. j. 1/8 z částky 160.293,- Kč). Pouze pro
pochybení ve výpočtu výše bezdůvodného obohacení rozsudek soudu prvního stupně
změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost opřeli o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Přípustnost dovolání
dovozovali rovněž z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť odvolací soud při
právním posouzení věci nevycházel na rozdíl od soudu prvního stupně z dohody
účastníků o společném podnikání. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkli nesprávný právní závěr,
že se na úkor žalobců bezdůvodně obohatili. I nadále tvrdí, že mezi účastníky
došlo k uzavření ústní dohody o způsobu užívání domu, podle níž žalovaní, resp.
žalovaný bude užívat přízemí domu (restauraci) a žalobci budou užívat nebytové
prostory v prvním a druhém patře domu s tím, že tato dohoda neobsahovala
ujednání o vzájemné náhradě za toto užívání. Opakovaně poukázali na okolnost,
že nemají na rozdíl od žalobců k nebytovým prostorům v prvém a druhém patře
domu přístup, neboť klíče od nich žalobcům odevzdali. Mají zato, že je věcí
žalobců, zda a jakým způsobem tuto část domu užívají. Protože nebylo prokázáno,
že žalobci byli vyloučeni z užívání celého domu, resp. že neměli možnost užívat
část domu v rozsahu odpovídajícím jejich spoluvlastnickému podílu, nemohli se
na úkor žalobců bezdůvodně obohatit. Odvolací soud (stejně jako soud prvního
stupně) rozhodl nesprávně o jejich povinnosti vydat žalobcům bezdůvodné
obohacení, jež měli získat užíváním pouze části domu, která odpovídá rozsahu
jejich spoluvlastnického podílu. Z uvedených důvodů navrhli rozsudek odvolacího
soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela
provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II
bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů
(§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. I když odvolací soud formuloval
výroky svého rozsudku, jimiž byla uložena platební povinnost žalovanému a oběma
žalovaným, jako výroky měnící, ve skutečnosti potvrdil ty části výroků rozsudku
soudu prvního stupně, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit
žalobci částku 120.220,- Kč a o povinnosti žalovaných zaplatit společně a
nerozdílně žalobcům částku 40.073,-Kč. Protože práva a povinnosti stanovená
účastníkům v tomto rozsahu nejsou odlišná, nemůže jít o nesouhlasná rozhodnutí,
u nichž je přípustnost dovolání dána podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a
to ani tehdy, jestliže by odvolací soud založil své rozhodnutí na rozdílném
právním posouzení věci. Dovolání může být proto přípustné pouze za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. v posuzovaném
případě nepřipadá v úvahu, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v
pořadí první rozsudek, který soud prvního stupně ve věci vydal. Přípustnost
dovolání lze tak zvažovat výlučně v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc
takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je
tudíž výlučně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Není jím naopak důvod, kterým je možno namítat nesprávnost skutkových zjištění
(§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (s
výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho
obsahové konkretizace.
Žalovaní zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spojují s posouzením
otázky, zda se jako podíloví spoluvlastníci bezúplatným užíváním nebytových
prostor v přízemí domu na úkor žalobců bezdůvodně obohatili. Protože tato k
dovolacímu přezkumu nastolená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující
význam a odvolací soud ji posoudil v rozporu s hmotným právem (jak bude dále
vysvětleno), lze pro její řešení přiznat napadenému rozsudku zásadní význam po
stránce právní a dovolání přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 123 obč. zák. vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého
vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.
Podle § 137 odst. 1 obč. zák. spoluvlastnický podíl vyjadřuje míru, jakou se
spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze
spoluvlastnictví ke společné věci. Podle § 139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření
se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti
podílů. Při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne
na návrh kteréhokoli spoluvlastníka soud.
Hospodařením se společnou věcí se rozumí též užívání nemovitosti. Každý
spoluvlastník má právo užívat společnou věc v míře odpovídající jeho
spoluvlastnickému podílu. Spoluvlastnický podíl je sice pouze vyjádřením vztahu
spoluvlastníků k ideální části věci (nejde o podíl vymezený na věci reálně tak,
že by bylo zřejmé, kterému ze spoluvlastníků konkrétní část společné věci
náleží), avšak promítá se do faktického výkonu práv a povinností vyplývajících
z tohoto vztahu v rozsahu spoluvlastnických podílů.
Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním
bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který opadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odst. 2). Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo
nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že
obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při
absenci právního titulu nabyto. Jestliže má plnění nehmotný charakter, takže je
nelze vydat, poskytuje se v takovém případě peněžitá náhrada, která musí
odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení (§ 458 odst. 1 věta druhá obč.
zák.). V případě, že fakticky existující poměry neumožňují některému z
podílových spoluvlastníků plnou realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu
určeném jeho podílem, má nárok na poskytnutí tomu odpovídající náhrady.
Podílovému spoluvlastníku, který užívá společnou věc nad rozsah svého
spoluvlastnického podílu bez placení úhrady za takové užívání, vzniká
bezdůvodné obohacení, ledaže z dohody spoluvlastníků, byť i konkludentně
uzavřené, vyplývá něco jiného, např. že si za užívání nad rámec odpovídající
spoluvlastnickému podílu nebudou nic hradit. Vzhledem k tomu, že spoluvlastník,
kterému vzniklo bezdůvodné obohacení, není schopen takto spotřebované plnění v
podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí poskytnout peněžitou náhradu jako
ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelství C.
H. Beck - dále jen „Soubor“, svazku 3 pod č. C 261). Přitom bezdůvodné
obohacení podílového spoluvlastníka vzniká bez ohledu na to, zda o takovém
užívání (nad rozsah spoluvlastnického podílu) rozhodla většina spoluvlastníků
počítaná podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů, nebo bylo upraveno
dohodou spoluvlastníků či k němu došlo bez uzavření dohody s ostatními
spoluvlastníky, popř. o užívání rozhodl soud (pokud se spoluvlastníci nedohodli
jinak). Obdobné závěry formuloval Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku
ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003, publikovaném v Souboru pod č. C
2525, a v rozsudku ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 778/2005.
Vzhledem k řečenému pro závěr, zda žalovaným v posuzovaném případě vzniklo na
úkor žalobců bezdůvodné obohacení užíváním nebytových prostor v přízemí domu
bez právního důvodu, bylo rozhodující zjištění, zda žalovaní užívali větší
plochu společného domu, než která odpovídá poměru velikosti jejich
spoluvlastnických podílů vzhledem k celku, tedy zda užívali společný dům, a
nikoli pouze jeho část, nad rozsah odpovídající jejich spoluvlastnickým
podílům. Odvolací soud na takovýchto úvahách své rozhodnutí nezaložil, neboť
otázku vzniku bezdůvodného obohacení zvažoval pouze v rámci užívání nebytových
prostor v přízemí domu, tedy pouze části společného domu bez zřetele na užívání
společného domu jako celku. Okolnost, zda plocha nebytových prostor v přízemí
společného domu užívaná žalovaným k provozování restaurace odpovídá velikosti
spoluvlastnických podílů žalovaných, vůbec nebral v potaz. Jeho právní
posouzení věci je tak neúplné (založil je na neúplném skutkovém zjištění, které
mu neumožnilo učinit odpovídající právní závěr), a tudíž nesprávné.
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud (ve stejném rozsahu) i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V jeho průběhu bude soud prvního stupně, případně soud odvolací (s výhradou
změny skutkových zjištění) vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto
rozsudku (§ 243d odst. 1 věta první ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu