33 Odo 780/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Zlatohlávková a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miloše
Šimánka ve věci žalobkyně J. V., zastoupené advokátem , proti žalovanému J.
Č., zastoupenému advokátem, o 684.940,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 752/94-214, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2001 čj. 25
Co 617/2000-296, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2001 čj. 25 Co
617/2000-296 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se původně domáhala na žalovaném zaplacení částky 768.728,- Kč s
příslušenstvím představující dohodnutou výši úplaty za pohledávku, kterou
žalovanému postoupila ve smyslu ustanovení § 524 a následující občanského
zákoníku. V průběhu řízení vzala žalobu o částku 83.787,70 Kč zpět ( o tuto
částku včetně příslušenství bylo řízení zastaveno a předmětem řízení zůstala
částka 684 940 Kč s příslušenstvím).
Rozsudkem ze dne 10. srpna 2000 čj. 4 C 752/94-214 Okresní soud v Benešově
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 684.940,- Kč se 16 % úroky z
prodlení od 7. listopadu 1994 do zaplacení. Žalobu zamítl, pokud žalobkyně z
uvedené částky požadovala úroky z prodlení i za dobu od 15. června 1994 do 6.
listopadu 1994. Současně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni
náklady řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako oprávněná
osoba ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon č.
229/1991 Sb.) uzavřela dne 4. října 1993 se S. s. N. jako osobou povinnou ve
smyslu ustanovení § 5 zákona č. 229/1991 Sb. dohodu o poskytnutí náhrad za živý
a mrtvý inventář, za osiva, zásoby a hnojiva v celkové částce 1,233.459,- Kč.
Dne 7. října 1993 účastníci uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávky, na
základě níž žalobkyně postoupila předmětnou pohledávku co do částky 768.728,-
Kč žalovanému. Stejného dne uzavřel žalovaný smlouvu o postoupení pohledávky s
další oprávněnou osobou J. D. – postoupena mu byla pohledávka v částce
666.442.- Kč. Dne 19. října 1993 účastníci uzavřeli „dohodu o vypořádání
postoupené pohledávky“, v níž se žalovaný zavázal za postoupenou pohledávku
žalobkyni zaplatit úplatu ve výši 768.728,- Kč ve lhůtě „nejdéle do 6ti měsíců
od doby, kdy mu bude tento restituční nárok vypořádán P. f.“. Dne 9. prosince
1993 uzavřel žalovaný se S. s. N. „dohodu o vypořádání restitučního nároku“,
podle níž se zmíněná povinná osoba zavázala vydat žalovanému k uspokojení jeho
nároku v celkové výši 1,435.170,- Kč nemovitosti (dvě ocelokolny a stavební
parcely č. 661/6, 650, 652, 653, 654, 655 a 651/2 nacházející se v
katastrálním území N.) a movité věci (autojeřáb, míchačku, plechový sklad a
zvedák). P. f. ČR se sídlem v P. 1, T. 17 (dále jen P. f. ČR) uzavřel s
žalovaným dne 9. prosince 1993 ,,na částečné vypořádání nároků
oprávněné osoby“ smlouvu o převodu nemovitostí č. 35 R 93/46, podle níž
žalovanému vydal dvě ocelokolny v celkové částce 1,254.963,- Kč. V prosinci
1993 byly žalovanému S. s. N. vydány výše uvedené movité věci v celkové
hodnotě 93.448,- Kč. Kupní smlouvou ze dne 28. prosince 1993 žalovaný prodal
dvě zmíněné ocelokolny firmě I. C., s. r . o., se sídlem na L. 43, P. 4. Této
firmě, které byla postoupena pohledávka oprávněného J. Č., bytem N. 103, B.,
ve výši 86.747,- Kč, byly na základě smlouvy o převodu pozemků č. 6
RP 99/46 ze dne 17. února 1999 vydány P. f. ČR stavební parcely č. 652 a 653 v
katastrálním území N. (jedná se o pozemky, které podle dohody uzavřené mezi
S.s. N. a žalovaným o vypořádání restitučního nároku z 9. prosince 1993 měly
být vydány žalovanému). Ostatní pozemky, které podle zmíněné dohody měly být
také vydány žalovanému, má P. f. ČR „dosud v držení“. Žalovaný žalobkyni na
úhradu dluhu nic nezaplatil.
Právně věc okresní soud posuzoval podle § 33a odst. 1 zákona č. 229/1991
Sb., § 524 a následujících občanského zákoníku. Dovodil existenci práva
žalobkyně na zaplacení žalované částky, její splatnost hodnotil za použití
ustanovení § 575 odst. 1, odst. 3 občanského zákoníku. Uzavřel, že plnění z
postoupené pohledávky, týkající se stavebních parcel č. 652 a 653 v
katastrálním územím N., se stalo nemožným, neboť P. f. ČR převedl tyto pozemky
na jiného. Proto již nemůže v plném rozsahu dojít k tomu, že by byly
převedeny ,, všechny pozemky zmíněné v dohodě mezi žalovaným a S. s. N. z 9.
12. 1993 na žalovaného“. Vázání splatnosti pohledávky žalobkyně na splnění
povinnosti P. f. ČR vůči žalovanému v plném rozsahu by znamenalo, že by
splatnost této pohledávky nikdy nenastala.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2001
čj. 25 Co 617/2000-296 rozsudek soudu prvního stupně (vyjma výroku o částečném
zamítnutí žaloby ohledně příslušenství pohledávky, který zůstal odvoláním
nedotčen) potvrdil, rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náklady
odvolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání (právní
otázku, pro níž dovolání připustil, ve výroku svého rozsudku nevymezil,
pouze v odůvodnění rozsudku uvedl, že otázku zásadního právního významu
spatřuje „v řešení podmínky splatnosti v projednávané věci“).
Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vyvodil z nich však částečně
odlišné právní závěry, které podle jeho názoru neovlivnilo věcnou správnost
rozsudku soudu prvního stupně. Ztotožnil se s okresním soudem v tom, že
žalobkyně má vůči žalovanému právo na zaplacení úplaty za postoupenou
pohledávku ve výši 768.728,- Kč. Dovodil, že splatnost této úplaty účastníci
vázali na podmínku odkládací ve smyslu ustanovení § 36 odst. 2 občanského
zákoníku. Tím, že v prosinci 1993 žalovaný přijal k uspokojení
svého nároku od S. s. N. movité věci v hodnotě 96.448,- Kč, nemůže být splněna
podmínka zaplacení „nejdéle do 6 měsíců od doby, kdy bude žalovanému nárok
vypořádán P.f.“, neboť P. f. ČR již nikdy nemůže vypořádat celý nárok
žalovaného. Přijetím tohoto plnění žalovaný zmařil splnění dohodnuté podmínky,
v důsledku čehož se právní úkon (dohoda o splatnosti úplaty za postoupení
pohledávky) stal ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 občanského zákoníku
nepodmíněným. Splatnost částky 768.728,- Kč proto nastala podle § 563
občanského zákoníku prvního dne poté, co byl žalovaný o plnění žalobkyní
požádán.
352
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Tvrdí v něm, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.), a že napadený rozsudek spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d)
o. s. ř. ve znění před zmíněnou novelou). Odvolací soud podle
žalovaného rozhodl konečným rozsudkem na základě jiného právního posouzení
věci, než učinil soud prvního stupně, aniž žalovanému umožnil bránit se tomuto
právnímu posouzení věci v řádném přezkumném řízení. Žalovaný tak byl postaven
do pozice, že „musí hájit svá práva prostřednictvím mimořádného opravného
prostředku v dovolacím řízení s rizikem zahájení případné exekuce“. Dále
žalovaný namítá, že ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 7. října 1993 a
dohody o vypořádání pohledávky ze dne 19. října 1993 nelze dovodit, že by se
jednalo o podmíněné právní úkony, jejichž účinnost by měla nastat až v případě
splnění nějaké podmínky. Jednalo se o právní úkony nepodmíněné, jejichž
platnost i účinnost nastala již v okamžiku jejich uzavření. Splatnost
pohledávky vymezuje časový rámec splnění povinnosti dlužníka. Splatnost dluhu
žalovaného dosud nenastala, neboť P. f. ČR svůj závazek vůči žalovanému ještě
nesplnil. Vydáním movitých věcí žalovanému došlo pouze „k dorovnání celkové
výše jím nabytých pohledávek od žalobkyně a paní
D.“. O tyto věci žalovaný neusiloval
(rozhodující pro něho bylo vydání nemovitostí) a nepřijímal je
se záměrem (§ 36 odst. 3 občanského zákoníku), aby „zmařil smlouvy s žalobkyní“.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání, neboť napadený rozsudek považuje za
správný. Tím, že žalovaný, kterému je nesplnění podmínky na prospěch, zmařil
možnost jejího splnění, se stal právní úkon nepodmíněným. Jestliže žalovaný
vydané nemovitosti převedl na I. C., s. r. o., v souvislosti s čímž pak P. f.
ČR vydal této firmě i stavební parcely č. 652 a 653 v katastrálním území N., je
zjevné, že i další pozemky související s těmito stavbami může získat
právě vlastník těchto staveb. Argumentace žalovaného je účelová a vyjadřuje
pouze snahu neplnit si závazky vůči žalobkyni.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 – dále
jen ,,o. s. ř.“ (viz Část dvanáctá, Hlava I., bod 17 zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění
pozdějších předpisů a některé další zákony), neboť napadený rozsudek byl vydán
po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (viz. R 70/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Po zjištění, že dovolání žalovaného je podle § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné,
neboť odvolací soud dovolání proti svému rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, připustil (§ 239 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno včas
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.), a že se opírá o způsobilý dovolací důvod
(§ 241 odst. 3 písm. d), písm. b) o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru o
důvodnosti podaného dovolání.
Dovolací soud z úřední povinnosti zjišťuje a hodnotí pouze vady řízení
taxativně vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o.s .ř . – tzv. zmatečnosti (
§ 241 odst. 3 písm. a ) o. s. ř.) a - za splnění podmínky přípustnosti dovolání
– jiné vady ve smyslu § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. , pokud mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.).
Žalovaný vyvozuje existenci jiné vady, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci z toho, že odvolací soud rozhodl ve věci konečným
rozsudkem na základě jiného právního hodnocení, než které učinil soud prvního
stupně, což zkomplikovalo procesní situaci žalovaného, který se takovémuto
právnímu hodnocení musí bránit cestou mimořádného opravného prostředku.
Odvolací soud ve smyslu ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. může změnit
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud věc nesprávně právně
posoudil, přestože jeho skutková zjištění jsou správná (§ 132 o. s. ř.). V
tomto případě tedy zmíněné procesní ustanovení odvolacímu soudu umožňuje (za
předpokladu, že vychází ze skutkového zjištění soudu prvního stupně) věc právně
posoudit jinak a tudíž i jinak rozhodnout, aniž je neúspěšnému účastníkovi
umožněno na tento „pro něho nový“ právní závěr reagovat jiným způsobem, než
případným použitím mimořádného opravného prostředku (dovolání je přípustné
podle § 238 odst. 1, písm. a) o.s.ř. případně podle § 238a odst.1 o.s.ř. s
omezeními vyplývajícími z ustanovení § 238 odst. 2, § 238a odst. 2
o.s.ř.). Tím spíše nemůže být vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci to, že odvolací soud vycházející ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně dovodil – byť na základě odlišného právního
závěru - správnost přezkoumávaného rozsudku (ve vztahu k neúspěšnému účastníku
je dovolání přípustné za podmínek vyplývajících z ustanovení § 239 odst.1,
odst. 2 o.s.ř. s omezeními podle § 239 odst. 3 o.s.ř.). Současné procesní
postavení žalovaného, bránícího se cestou využití mimořádného opravného
prostředku pravomocně skončenému řízení, v němž nebyl úspěšným, je dáno tím, že
soudy obou stupňů dospěly k závěru o důvodnosti žaloby, což se projevilo
ve vyhovujících rozsudcích, a nikoli tím, že by v řízení došlo k vadám,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., ani další
vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
žalovaným namítány nejsou a ani z obsahu spisu nevyplývají.
Za této situace se přezkumná činnost dovolacího soudu soustřeďuje na
žalovaným uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve
smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Protože odvolací soud
nevymezil právní otázku, pro kterou bylo dovolání připuštěno ve výroku svého
rozsudku a pouze v odůvodnění rozsudku uvedl, že otázku zásadního právního
významu spatřuje „v řešení podmínky splatnosti v projednávané věci“, je
dovolání přípustné i pro posouzení jiné právní otázky, jejíž řešení bylo pro
napadený rozsudek významné (srov. nález Ústavního soudu ČR z 20. 2. 1997 sp.
zn. III. ÚS 253/96 uveřejněný pod číslem 19 ve svazku č. 7 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR). Pakliže byla dovoláním alespoň zpochybněna otázka
právní povahy odkládací podmínky, je namístě posoudit nejenom otázku splatnosti
pohledávky, ale i právní povahu odkládací podmínky jako nahodilé složky
právního úkonu.
Podmínka ve smyslu ustanovení § 36 občanského zákoníku je vedlejší
ustanovení, kterým se účinky právního úkonu (vznik, změna nebo zánik
občanskoprávního vztahu) činí závislým na skutečnosti, o níž jednající neví,
zda se splní. Je-li účinnost právního úkonu vázána na podmínku tak, že splněním
podmínky tato účinnost teprve nastane, jde o podmínku odkládací. Do doby
splnění této podmínky právní úkon, byť platný, nezpůsobuje (s výjimkami
vyplývajícími z ustanovení § 36 odst. 3, odst. 4 občanského zákoníku) vznik,
změnu či zánik práv a povinností, které s ním právní předpisy spojují (§ 34
občanského zákoníku).
353
Doba splnění závazku (tzv. splatnost – dospělost závazku) může být
dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí (pokud tomu tak
není, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění
věřitelem požádán – viz § 563 občanského zákoníku). Splatnost je
vyjádřena buď určením konkrétního dne, kdy má být závazek splněn nebo
konkrétní doby, v níž má být závazek splněn. Nesplněním dané povinnosti v
určeném čase se tato povinnost stává soudně vymahatelnou. Proto je nezbytné,
aby ,, časový úsek plnění „ byl vymezen zcela určitě. Splatný může být pouze
existující závazek. Z toho důvodu splatnost závazku nemůže být spojována s
odkládací podmínkou, jejímž splněním povinnost plnění teprve vzniká nebo se
mění.
Jestliže žalobkyně žalovanému na základě smlouvy postoupila pohledávku,
čímž tento získal postavení oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 33a, § 4
zákona č. 229/1991 Sb. (což se projevilo na charakteru a rozsahu
uspokojování jeho nároků) a zároveň mu vznikla povinnost zaplatit
žalobkyni úplatu ve výši 768.728,- Kč, potom je zřejmé, že tato smlouva je
nejenom platná (dovolací soud jsa vázán rozsahem uplatněného dovolacího důvodu,
vychází v tomto směru z nezpochybněného právního závěru soudů obou stupňů), ale
i účinná. Ze smluvního vztahu účastníků nevyplývá – a potvrzuje to
ostatně sám žalovaný - , že by právo na úplatu za postoupenou pohledávku
žalobkyni vzniklo až tehdy, co ve vztahu k žalovanému bude plnit P. f. ČR, a že
by tedy účastníci – právě s ohledem na nejistotu splnění odkládací podmínky - ,
do smluvního vztahu vstupovali s tím, že by práva a povinnosti z daného
právního vztahu nemusela vůbec vzniknout. Ujednání účastníků o tom,
že částku 768.728,- Kč žalovaný žalobkyni zaplatí „nejdéle do 6 měsíců od doby,
kdy mu bude restituční nárok vypořádán P. f.“, proto lze chápat pouze jako
ujednání o době splnění dluhu vyplývajícího z předmětné smlouvy o postoupení
pohledávky. Proto je třeba tuto část zmíněné smlouvy (§ 41 občanského zákoníku)
hodnotit zejména z hlediska její určitosti, a tudíž z hlediska platnosti tohoto
ujednání ke dni, kdy k němu došlo (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku).
Odvolací soud, vycházeje z jiného právního závěru, z tohoto pohledu věc
právně nehodnotil. Dovolací důvod, který vycházel z argumentace nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., byl tudíž
uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o.
s. ř.) napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 1, odst. 2, odst. 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. dubna 2002
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r .
předsedkyně senátu