33 Odo 786/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Vladimíra
Velenského ve věci žalobce Z. d. H. B., zastoupeného, advokátem, proti
žalovanému J. Ž., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 174 778,70 s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 5 C 90/97, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. října 2000 č.
j. 12 Co 612/2000-136, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 7 575 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám, advokáta.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 193 529,70 Kč s příslušenstvím
z titulu nedoplatku kupních cen z kupních smluv, kterými mu prodal hospodářská
zvířata.
Okresní soud Plzeň – sever částečným rozsudkem pro uznání ze dne 14. ledna
1998, č.j. 5 C 90/97-52, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 18 751 Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku. Rozsudkem ze dne 18. března 1998, č.j. 5 C
90/97-75, pak uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci zbývajících 174 778,70
Kč s 19 % úrokem z prodlení z částky 40 776,20 Kč za dobu od 24. 5. 1996
do 26. 5. 1996, z částky 73 703,70 Kč za dobu od 27. 5. 1996 do 30. 5. 1996, z
částky 113 072,40 Kč za dobu od 31. 5. 1996 do 6. 6. 1996, z částky 175 921,20
Kč za dobu od 7. 6. 1996 do 14. 6. 1996 a z částky 193 529,70 Kč za dobu
od 15. 6. 1996 do 20. 2. 1998 a z částky 174 778,70 Kč za dobu od 21. 2. 1998
do zaplacení, vše do 1 měsíce od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. června 1999, č.j. 12 Co 758/98-99,
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 3. 1998 zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení se závazným právním názorem týkajícím se kompenzace pohledávek.
Okresní soud Plzeň-sever pak rozsudkem ze dne 5. ledna 2000, č. j. 5 C
90/97-118, zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 174 778,70 Kč s
19 % úrokem z prodlení z částky 40 776,20 Kč za dobu od 24. 5. 1996 do 26. 5.
1996, z částky 73 703,70 Kč za dobu od 27. 5. 1996 do 30. 5. 1996, z částky 113
072,40 Kč za dobu od 31. 5. 1996 do 6. 6. 1996, z částky 175 921,20 Kč za dobu
od 7. 6. 1996 do 14. 6. 1996 a z částky 174 778,70 Kč za dobu od 20. 2.
1998 do zaplacení; žalobě vyhověl pouze potud, že žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobci 19 % úrok z prodlení z částky 18 751 Kč od 15. 6. 1996 do 19.
2. 1998 do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech
řízení. Soud prvého stupně na podkladě skutkového zjištění, že žalobce uzavřel
s žalovaným několik kupních smluv, kterými mu prodal hospodářská zvířata za
sjednanou celkovou kupní cenu 193 529,70 Kč, přičemž žalovaný tuto cenu žalobci
nezaplatil, dospěl k závěru, že po odečtení částky 18 751 Kč (přiznané
žalobci již částečným rozsudkem) by zbývalo žalovanému zaplatit žalobci částku
174 778,70 Kč. Tato pohledávka však zanikla započtením vzájemné pohledávky,
kterou má v téže výši žalovaný vůči žalobci z titulu původního nároku své matky
Ž. Ž. na vydání majetkového podílu z transformace Z. d. H. B., který smlouvou o
postoupení pohledávky ze 7. 10. 1996 převedla na žalovaného. Ž. Ž. se nestala
účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu, neboť žalobce přijal
její návrh ze dne 19. 11. 1992 na uzavření dohody o ukončení členství ke dni 7.
12. 1992. Protože provozovala zemědělskou výrobu a dne 18. 6. 1995 požádala o
vydání majetkového podílu, vznikl jí podle § 13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb.
nárok na jeho vydání uplynutím 90ti dnů od podání této žádosti (doručené
žalobci 23. 6. 1995) tedy ke dni 21. 9. 1995. Postoupením pohledávky žalovanému
došlo ke změně závazku na straně věřitele singulární sukcesí, aniž by došlo ke
změně obsahu tohoto závazku. Dne 10. 9. 1997, kdy žalovaný vůči žalobci
uvedenou pohledávku uplatnil k započtení, došlo k zániku jeho závazku k
zaplacení kupní ceny (§ 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „ObčZ“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. října 2000,
č.j. 12 Co 612/2000-136, rozsudek soudu prvního stupně v části
zamítající žalobu na zaplacení 174 778,70 Kč s příslušenstvím a ve výroku o
nákladech řízení potvrdil, když skutkové i právní závěry soudu prvního
stupně shledal správnými. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž
požaduje, aby Nejvyšší soud ČR tento rozsudek, jakož i jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Především má za to, že z provedených důkazů
nevyplývá, že by Ž. Ž. ukončila členství v zemědělském družstvu dohodou ke dni
7. 12. 1992. Její dopis z 19. 11. 1992 je žádostí o ukončení členství k datu
vydání pozemků a inventáře. Pokud tedy představenstvo žalobce schválilo
ukončení členství Ž. Ž. k 7. 12. 1992 s tím, že bude třeba ještě se „domluvit
osobně se jmenovanou“, jde nikoli o přijetí návrhu, ale o nový písemný návrh na
ukončení členství k jinému datu než byl původně navržen, který však již nebyl
písemně adresátkou přijat. Podle dovolatele nebyla splněna ani druhá podmínka
ke vzniku nároku Ž. Ž. na „transformační podíl“, neboť neprovozovala
zemědělskou výrobu, když nenaplnila její rozsah stanovený v § 12a písm. a)
zákona č. 105/1990 Sb. I kdyby jí přesto nárok z transformace
vznikl, nebyl by způsobilý k započtení, neboť žalovaný rozhodl, že bude vydán
nikoliv v penězích, ale ve věcech. Oprávnění dlužníka zvolit formu plnění
vyplývá z ustanovení § 561 ObčZ, které je třeba aplikovat analogicky, neboť
zákon č. 42/1992 Sb. volbu formy plnění neupravuje. Protože pohledávka
žalovaného není stejného druhu, nemohlo dojít k zániku jeho závazku na
zaplacení peněžité částky (§ 580 ObčZ).
Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku odvolacího soudu, neboť ho považuje za
správný.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I. bodu 17 zákona číslo 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, se dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen o. s.
ř. ). Tak je tomu v posuzovaném případě.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou
řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1o. s. ř.), a je podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neshledal toto dovolání
opodstatněným.
Pro identifikaci dovolacích důvodů není rozhodující, jak jsou v dovolání
označeny, je třeba vycházet z jejich obsahového vymezení, tedy pod který
zákonný dovolací důvod je lze podřadit. Žalobce v dovolání netvrdí, že by v
řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 o. s. ř., ani že by
řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/, b/), zpochybněním správnosti
závěrů, jimiž odvolací soud dovodil, že Ž. Ž. uzavřela dohodu o ukončení
členství ke dni 7. 12. 1992, jakož že provozovala zemědělskou výrobu,
uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.,
jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Pokud zpochybňuje závěr
odvolacího soudu, že Ž. Ž. a potažmo žalovanému vznikl nárok na vyplacení
„transformačního podílu“ v peněžní formě, uplatňuje dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., založený na tom, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Skutkovým zjištěním, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba rozumět
výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z
ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, nebo proto, že v
hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků, nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže výsledek
hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až 135 o. s. ř. Na nesprávnost
hodnocení důkazů lze usuzovat pouze ze způsobu, jak je soud provedl.
Naproti tomu dovolacím důvodem nemůže být samotné hodnocení důkazů (jejich
důležitosti, zákonnosti, pravdivost, věrohodnosti); nelze proto namítat, že
soud měl ověřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění
důležitý apod.
Nesprávnost provedení důkazů dovolatel nenamítá, zpochybňuje pouze jejich
hodnocení odvolacím soudem, a zároveň tvrdí, že z z provedených důkazů
nevyplývají ty skutkové závěry, které odvolací soud – pokud jde o existenci
dohody o ukončení členství Ž. Ž. k 7. 12. 1992, jakož o jejím provozování
zemědělské výroby – dovodil.
Jak bylo zmíněno shora, hodnocení důkazů z hlediska důležitosti, zákonnosti,
pravdivosti a věrohodnosti nemůže dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c)
o. s. ř. naplnit a tvrzení dovolatele, že oba výše uvedené skutkové závěry
odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, neshledal dovolací soud
důvodným.
Závěr odvolacího soudu, že na základě souhlasných písemných projevů bylo
ukončeno členství Ž. Ž. v družstvu k 7. 12. 1992, má oporu v provedených
důkazech. Vychází totiž jak z dopisu ze dne 19. 11. 1992, v němž Ž. Ž. žalobce
„žádá o vydání pozemků a živého a mrtvého inventáře a ukončení členství v ZD H.
k datu vydání pozemků a inventáře“ (ukončení členství tedy není blíže časově
specifikováno), tak i ze zápisu o jednání představenstva žalobce ze 7. 12.
1992, jímž ukončení členství Ž. Ž. představenstvo schválilo k 7. 12. 1992 a z
dopisu z 8. 12. 1992, jímž jí tuto skutečnost sdělilo; tento dopis není novým
návrhem, nýbrž přijetím návrhu Ž. Ž. se specifikací data skončení členství.
Návrh na skončení členství bez přesné časové specifikace umožňoval žalobci, aby
ho chápal tak, že sama žadatelka připouští, resp. je srozuměna s ukončením
svého členství ke dni projednání a odsouhlasení návrhu družstvem. S
přihlédnutím k dalšímu sledu událostí je poznámku přičiněnou v zápise z jednání
představenstva žalobce konaného dne 7. 12. 1992, na němž bylo rozhodnuto o
skončení členství Ž. Ž., „domluvit osobně k 7. 12. 1992“ namístě považovat za
pouhé ujištění se představenstva o správnosti pochopení obsahu došlé žádosti, o
jejíž akceptaci bylo rozhodnuto. Ve prospěch takové úvahy svědčí i obsah
dopisu žalobce z 8. 12. 1992 a fakt, že Ž. Ž. po obdržení tohoto dopisu proti
datu skončení členství nebrojila, naopak i ona považovala své členství za
ukončené „na podzim 1992“.
Posouzení, zda oprávněná osoba „provozuje zemědělskou výrobu“, je otázkou
nikoli právní, ale skutkovou. Podstatné je, zda osoba má formální právní
oprávnění k podnikání, jakož i jeho fakticita (shodně viz rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 8. 8. 2001, č.j. 29 Odo 134/2001, publikovaný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/2002, č. sešitu 6/2002). Skutkový
závěr o provozování zemědělské výroby Ž. Ž. dovodily soudy z osvědčení o zápisu
do evidence samostatně hospodařících rolníků ze dne 26. 1. 1993, z osvědčení o
registraci Ž. Ž. u finančního úřadu z 31. 7. 1996, jakož i z výpovědí této
svědkyně a žalovaného. Lze tudíž proto dovozovat, že zmíněný skutkový závěr má
oporu v provedených důkazech.
Protože oba výše uvedené skutkové závěry mají oporu v provedeném dokazování,
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. není
naplněn.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. Soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně
použít, nebo sice aplikuje správný právní předpis, ale nesprávně ho vyloží.
V daném případě jde o posouzení, zda oprávněná osoba má v souladu s § 13 odst.
2 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových
nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“) , nárok na majetkový podíl
v peněžní formě, či je pouze na vůli povinného (v případě neexistence dohody
mezi účastníky) peněžní plnění vyloučit a určit majetkový podíl v naturální
podobě.
Podle § 13 odst. 2 transformačního zákona pokud se oprávněná osoba nestane
účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a je podnikatelem v
oboru předmětu činnosti výrobního nebo spotřebního družstva nebo provozuje
zemědělskou výroku v případě zemědělského družstva; musí jí být majetkový podíl
vydán do 90 dnů ode dne, kdy oprávněná osoba o vydání písemně požádala. Pojem
„vydání“ majetkového podílu (novelou § 13 transformačního zákona
provedenou zákonem číslo 144/1999 Sb. byl tento pojem nahrazen pojmem
„vypořádání“), má věcnou vazbu na ustanovení § 7 odst. 1 transformačního zákona
definujícího čisté jmění družstva. Zahrnuje proto nárok na vydání věcí, nebo
založení spoluvlastnických vztahů, nebo postoupení pohledávky či peněžité
plnění. Každý z těchto způsobů může být použit v případě shodné vůle účastníků,
uzavřou-li dohodu. V případě, že k dohodě nedojde, však zákon nestanoví
závazný způsob (formu) vydání tohoto podílu. Ustanovení § 561 ObčZ upravující
volbu mezi způsoby plnění v závazkových vztazích pro tento případ použít
nelze. Dlužníku by příslušelo právo volby podle tohoto ustanovení pouze v
případě možnosti splnit závazek více konkrétně určenými způsoby, ať již by
vyplývaly z dohody účastníků nebo přímo z právního předpisu. Protože k takové
dohodě nedošlo a konkrétní alternativní závazky nevymezuje ani zákon č. 42/1992
Sb., nelze na tuto věc § 561 odst. 1 ObčZ vztáhnout, a to ani za použití
analogie podle § 853 ObčZ ( shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11.
2001, sp.zn. 29 Odo 530/2001, zveřejněný v časopise Soudní judikatura , sešit
1/2002, pod číslem 14). Nemůže o něm rozhodnout ani soud, neboť k takovémuto
vypořádání by musel být právem povolán. Je proto třeba vycházet ze zásady
obecného universalismu peněžního plnění. Dále i z toho, že pokud by v případě
neexistence dohody určovalo způsob transformované družstvo proti vůli oprávněné
osoby, byla by porušena zásada rovnosti účastníků soukromoprávního vztahu.
Proto nedojde-li k dohodě o vydání majetkového podílu transformovaného družstva
v jiné formě, vyplývá z ustanovení § 13 odst. 2 transformačního zákona nárok na
peněžité plnění (shodně i rozsudek Vrchního soudu v Praze z 24. 11. 1994 sp.
zn. 7 Cdo 176/93 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 65/1998, číslo sešitu 10/1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.
8. 2001, sp. zn. 29 Odo 134/2001 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 43/2002 SbRc, č. sešitu 6/2002).
Lze uzavřít, že odvolací soud aplikoval při posuzování nároku na vydání
majetkového podílu správný právní předpis, který rovně správně vyložil, a ani
dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. není naplněn.
Protože je rozsudek odvolacího soudu správný, dovolací soud dovolání žalobce
zamítl (§ 234b odst. 1 o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva,
spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání)
ve výši 7 500 Kč (srov. část dvanáctou, hlavu první zákona č. 30/2000 Sb., § 3
odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1, § 16 odst. 1 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazba výše odměny
za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě
nákladů v občanském soudním řízení /advokátní tarif/, po připočtení částky 75
Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem ve výši 7 575 Kč. V dovolacím
řízení neúspěšnému žalobci dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému
uhradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu
nákladů zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. února 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu