33 Odo 809/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně S. spol. s r.o., zastoupené, advokátem, proti žalované JUDr. M. O.,
zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 5 C 101/98, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2002 č. j. 13 Co
414/2000-139, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2002 č. j. 13 Co
414/2000-139, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9.
března 2000 č. j. 5 C 101/98-90 tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni úrok z prodlení ve výši 26 % z částky 1 000 000 Kč za dobu od 13. 12.
1997 do 19. 3. 2000, a potvrzen ve výroku o nákladech řízení, a pokud
jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se zrušuje a věc
se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
prodlení od 13. 12. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud
prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 30. září 1996 podle
§ 631 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) smlouvu o dílo, jejímž předmětem
byla dostavba rozestavěného rodinného domu. Podle faktury žalobkyně č. 970200
se dne 12. 12. 1997 stalo splatné konečné vyúčtování dosud nezaplacené ceny
díla ve výši 1 192 587 Kč. Žalovaná žalobkyni uhradila částku 121 461,60 Kč a
dále se souhlasem žalobkyně započítala svou pohledávku vůči ní ve výši 71
125,40 Kč. Z konečného vyúčtování tak zůstal neuhrazen nedoplatek ve výši 1 000
0000 Kč, s jehož zaplacením se žalovaná dostala do prodlení dne 13. 12. 1997.
Žalovaná poté vyčíslila žalobkyni smluvní pokutu ve výši 1 000 000 Kč za
prodlení se zhotovením díla sjednanou ve smlouvě o dílo podle § 544 a násl.
ObčZ a tuto podle § 580 a násl. ObčZ započetla proti pohledávce žalobkyně,
která je předmětem tohoto řízení. Soud prvního stupně posoudil podle § 3 odst.
1 a § 39 ObčZ část smlouvy o dílo, která se týkala smluvní pokuty, jako
absolutně neplatnou, a to pro její nepřiměřenou výši, když „při ročním prodlení
s plněním podle smlouvy o dílo jen podle žalovanou uplatněného prodlení s
dokončením objektu rodinného domu, dokončením úprav a provedení kolaudace by
smluvní pokuta činila částku 4 680 000 Kč, což podstatně převyšuje dohodnutou
cenu díla“. Z toho důvodu pak soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná nemohla
postupovat podle § 580 ObčZ a se svojí povinností uhradit žalobkyni nedoplatek
ceny díla se dostala od 13. 12. 1997 do prodlení.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. června 2002 č.
j. 13 Co 414/200-139 připustil zpětvzetí návrhu na zahájení řízení ohledně
částky 1 000 000 Kč, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ohledně povinnosti
žalované zaplatit žalobci částku 1 000 000 Kč zrušil a v tomto rozsahu řízení
zastavil, změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se příslušenství
žalované pohledávky tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z
prodlení ve výši 26 % z částky 1 000 000 Kč za dobu od 13. 12. 1997 do
19. 3. 2000, potvrdil výrok o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že žalovaná po
podání odvolání uhradila žalobkyni dne 20. 3. 2000 částku 1 000 000 Kč,
žalobkyně vzala zpět návrh na zahájení řízení ohledně této částky a navrhla
zastavení řízení do této výše. Odvolací soud se vypořádal s nesouhlasem
žalované s připuštěním zpětvzetí návrhu a zastavením řízení, neboť tento
nesouhlas nemá oporu v důvodech, daných § 208 občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“). Konstatoval, že „vezme-li žalobce svou žalobu zpět proto, že
uplatněná pohledávka zanikla splněním ze strany žalovaného, nemohou být důvody,
které žalovaný uvede ke zdůvodnění svého nesouhlasu se zpětvzetím
žaloby, považovány za vážné ve smyslu § 208 věty druhé o. s. ř.“ I kdyby podle
odvolacího soudu soud nepřipustil zpětvzetí, „nemohl by za situace, kdy došlo k
částečnému splnění pohledávky rozhodnout jinak, než v tomto rozsahu žalobu
zamítnout z důvodu zániku dluhu, aniž by zkoumal, zda je nárok žalobce
oprávněný“. Ve věci úroku z prodlení vzal odvolací soud za nesporné, že
žalovaná se dostala do prodlení se zaplacením částky 1 000 000 Kč dne 13. 12.
1997 a toto prodlení trvalo do zaplacení dluhu dne 20. 3. 2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání a namítla, že jí byla
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, když odvolací soud
rozhodoval bez její přítomnosti. V důsledku takového postupu soudu nemohla
polemizovat s názorem odvolacího soudu, že pokud byla vzata v meritu věci
žaloba zpět, není již třeba se nadále odvoláním zabývat. Dovolatelka trvá na
tom, že pohledávka žalobkyně zanikla započtením oproti jejímu nároku na smluvní
pokutu, takže žaloba je nedůvodná. Namítla, že se soud nezabýval zkoumáním
jejího nároku na smluvní pokutu, přičemž tento závěr byl přitom rozhodující
přinejmenším pro rozhodnutí, zda je dovolatelka povinna zaplatit úrok z
prodlení a náklady řízení. Rozsudek odvolacího soudu dovolatelka hodnotí jako
nepřezkoumatelný, neboť nelze zjistit, na základě jaké skutečnosti dospěl soud
k závěru, že je důvodný požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení ve výši
26 %. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že dovolatelka neuvedla, o
jaká ustanovení občanského soudního řádu opírá přípustnost dovolání a v čem
spatřuje jeho důvodnost. Soudní řízení vytýkanou vadou řízení podle názoru
žalobkyně netrpí, rozhodování odvolacího soudu postupem podle § 214 odst. 2
písm. b), e) a f) o. s. ř., ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., bez nařízení
jednání je v souladu se zákonem a odpovídá stávající judikatuře i
publikovaným názorům týkajícím se řízení před odvolacím soudem při zpětvzetí
žaloby. Je toho názoru, že odvolací soud i za situace nařízení jednání
nemohl vydat jiný než napadený rozsudek. Zejména zdůraznila, že plnění
žalobkyně v průběhu odvolacího řízení je nezpochybnitelným faktem a
právní úprava nezná pojem „plnění z důvodu procesní opatrnosti“. Bylo by proto
irelevantní zabývat se nadále zkoumáním, zda žalovaná plnila na svůj dluh
či z jiného důvodu. Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného
a pro případ, že by bylo dovolání shledáno dovolacím soudem přípustným, navrhla
jeho zamítnutí jako nedůvodného.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/63 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o. s. ř.“). Tak je tomu i v
daném případě, kdy rozsudek odvolacího soudu byl vydán po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů, tedy podle o. s. ř. ve znění účinném do
31. 12. 2000.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání
proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V
posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 9. března 2000.
Rovněž zpětvzetí žaloby bylo učiněno před 1. lednem 2001 (část dvanáctá hlava I
bod 7 zákona č. 30/2000 Sb.).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou
osobou, obsahuje stanovené náležitosti a dovolatelka je zastoupena advokátem,
nejprve zkoumal, zda je podané dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. l písm. b) o. s. ř. je přípustné dovolání proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští,
nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně
zrušuje a řízení zastavuje (§ 208); to neplatí o věcech, v nichž bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních
věcech 50 000 Kč.
V posuzované věci rozhodl odvolací soud rozsudkem ve výrocích pod body I a II
tak, že zpětvzetí návrhu na zahájení řízení ohledně částky 1 000 000 Kč se
připouští a rozsudek soudu prvního stupně se ohledně povinnosti žalované
zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč zrušuje a v tomto rozsahu se řízení
zastavuje. Odvolací soud rozhodoval rozsudkem, neboť ve výroku pod bodem III
bylo rozhodováno ve věci samé; výroková část jeho rozsudku týkající se
připuštění zpětvzetí návrhu na zahájení řízení a zrušení rozsudku soudu prvního
stupně včetně zastavení řízení však má charakter usnesení a dovolání proti této
části rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. b) o.
s. ř.; Nejvyšší soud se proto nadále zabýval jeho důvodností.
Podle § 208 o. s. ř. je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět, když již rozhodl
soud prvního stupně, ale jeho rozhodnutí není dosud v právní moci, odvolací
soud rozhodne o připuštění zpětvzetí. Soud zpětvzetí nepřipustí, jestliže
druhý účastník z vážných důvodů s tím nesouhlasí. Jestliže zpětvzetí připustí,
odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví.
Zákon blíže nespecifikuje, co lze za vážné důvody na straně druhého účastníka,
které ho vedou k nesouhlasu se zpětvzetím návrhu, považovat. Rozhodující jsou
vždy konkrétní okolnosti případu a povaha uplatňovaného nároku, která určí, zda
je možno zvažovat vedle objektivních i subjektivní hlediska. V tzv. sporném
řízení je tento zájem zpravidla dán, jde-li o řízení, jež mohlo být zahájeno i
na návrh žalovaného a jehož výsledkem je rozhodnutí mající povahu tzv. iudicium
duplex (např. řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví), nebo
tehdy, má-li meritorní rozhodnutí význam pro právní postavení žalované strany.
To však platí pouze za předpokladu, že dosud nedošlo k platném mimosoudnímu
vyřešení věci dohodou účastníků či k dobrovolnému splnění uplatněného nároku
žalovaným. Pokud se však v řízení o uložení povinnosti k požadovanému plnění
zjistí, že toto plnění již bylo poskytnuto, odpadá samotná podstata sporu a
rozhodování soudu nemůže vést k předpokládanému účelu; za této situace musí
soud žalobu (pokud ji žalobce nevezme zpět) zamítnout bez ohledu na to, nakolik
je uplatněný nárok odůvodněn. Vezme-li tedy žalobce svou žalobu zpět proto, že
uplatňovaná pohledávka zanikla splněním ze strany dlužníka, ztrácí spor z
pohledu obou účastnických stran i z pohledu § 1 a 2 o. s. ř. své opodstatnění a
veškeré důvody, které žalovaný uvede ke zdůvodnění svého nesouhlasu se
zpětvzetím žaloby, nemohou být považovány za vážné ve smyslu ustanovení § 208
věty druhé o. s. ř.
V dané věci zanikla pohledávka uplatněná žalobou splněním a odvolací soud by
proto i v případě pokračování v řízení nebyl oprávněn rozhodnout jinak, než
zamítnout žalobu právě pro zánik dluhu, aniž by byl v takovém případě oprávněn
zkoumat, zda nárok žalobkyně byl po právu či nikoliv. Ani v případě závěru
soudu o nedůvodnosti nároku by soud samozřejmě nemohl žalobkyni uložit
povinnost peníze vrátit žalované. Nejvyšší soud České republiky již v obdobné
věci vícekrát zaujal uvedené stanovisko (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 16. 9. 1999 sp.zn. 25 Cdo 1792/99 publikovaný v časopise Soudní
judikatura ročník 2000, č. 5, str. 180) a nemá důvodu ani v tomto případě
ničeho měnit. Závěru odvolacího soudu o připuštění zpětvzetí žaloby do částky 1
000 000 Kč, zrušení rozsudku soudu prvního stupně v tomto rozsahu a zastavení
řízení nelze tudíž ničeho vytknout.
Odvolací soud přitom nepochybil, pokud o připuštění zpětvzetí návrhu na
zahájení řízení, zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení
rozhodl bez nařízení jednání. Učinil tak totiž v souladu s § 214 odst. 2 písm.
b) a e) o. s. ř. a tímto postupem tedy žalované neodňal možnost jednat před
soudem.
Z uvedených závěrů je zřejmé, že dovolání žalované napadající část rozsudku
odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o připuštění zpětvzetí žaloby co do
částky 1 000 000 Kč, zrušen rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se
povinnosti žalované zaplatit žalobkyni uvedenou částku a zastaveno řízení v
této části, není důvodné, a proto bylo Nejvyšším soudem zamítnuto.
Možnost jednat před soudem odvolací soud žalované neodňal ani
tím, že o příslušenství pohledávky žalobkyně, tedy o úrocích z
prodlení z částky 1 000 000 Kč rovněž rozhodl bez jednání. Podle § 214 odst. 1
o. s. ř. k projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání.
Podle § 214 odst. 2 písm. f) o. s. ř. není třeba jednání k projednání odvolání
nařizovat, jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení, příslušenství
pohledávky nebo její splatnosti anebo předběžné vykonatelnosti rozsudku. V
odstavci 2 uvedeného ustanovení jsou taxativně vypočteny výjimky ze zásady, že
odvolací řízení se provádí jednáním. Pokud tedy odvolací soud v posuzované věci
nenařizoval jednání v řízení, v němž se jednalo pouze o příslušenství již
uhrazené pohledávky, postupoval v souladu s § 214 odst. 2 písm. f) o. s.
ř. a k porušení občanského soudního řádu nedošlo.
Dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem III, kterým
byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku, kterým byla žalované
uložena povinnost zaplatit žalobkyni příslušenství z žalované částky, tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 26 % z částky 1
000 000 Kč za dobu od 13. 12. 1997 do 19. 3. 2000, je však přípustné
podle § 239 odst. 2 o. s. ř., přičemž je i důvodné.
Odvolací soud v tomto výroku uvedl, že částečně mění rozsudek soudu prvního
stupně. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, však není
samo o sobě významné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219 o. s. ř.
nebo zda postupoval podle § 220 o. s. ř., popřípadě podle § 221 o. s. ř.,
rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů. V posuzované věci
sice odvolací soud použil ve výroku termín „se rozsudek soudu prvního stupně
mění“, nárok žalobkyně přisouzený rozhodnutím soudu prvního stupně však ve
skutečnosti potvrdil s tím, že pouze omezil jeho rozsah, neboť žalovaná částku
1 000 000 Kč žalobkyni zaplatila dne 20. 3. 2000. Jedná se tudíž o rozsudek
potvrzující.
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Nevyhověním návrhu se ve
smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. rozumí nejen to, že odvolací soud návrh ve výroku
svého rozsudku nebo usnesení zamítl, ale i případy, že o návrhu opomněl
rozhodnout. V dané věci navrhla žalovaná, aby odvolací soud připustil proti
svému rozhodnutí dovolání, v odůvodnění svého odvolání a vyjádření ke zpětvzetí
žaloby ze strany žalobkyně (č. l. 116), které podala soudu 9. 6. 2000. Odvolací
soud ve svém rozsudku ze dne 14. června 2002 č.j. 13 Co 414/2000-139 o uvedeném
návrhu dovolatelky nerozhodl. O rozhodnutí zásadního právního významu jde
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů neustálil
nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena
v konstantní judikatuře vyšších soudů. Předpokladem je, že řešená právní otázka
měla pro rozhodnutí o věci určující význam a současně má zásadní význam z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Řeší-li
napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy -
bez ohledu na výše uvedené předpoklady - po právní stránce zásadní význam.
V napadeném výroku rozsudku odvolacího soudu bylo žalované uloženo zaplatit
žalobkyni úrok z prodlení ve výši 26 % z částky 1 000 000 Kč za dobu od 13. 12.
1997 do 19. 3. 2000. Toto svoje rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tak,
že „mezi účastníky není sporu o tom, že žalovaná se dostala do prodlení se
zaplacením částky 1 000 000 Kč, která byla předmětem tohoto řízení, do doby
částečného zpětvzetí návrhu na jeho zahájení, dne 13. 12. 1997. Jestliže
žalovaná splnila dluh dne 20. 3. 2000, byla v prodlení s tímto peněžitým
plněním v době od 13. 12. 1997 do 19. 3. 2000“.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku uvede soud podstatný obsah
přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které
nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při
hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný
skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Pro rozsudek
odvolacího soudu platí toto ustanovení přiměřeně, pokud odpovídá přezkumné
povaze jeho činnosti (§ 211 o. s. ř.).
Případná absence řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci
odvolacím soudem z pohledu právně významných skutečností pro rozhodnutí věci
znemožňuje dovolacímu soudu přezkoumat jeho správnost [§ 241 odst. 3 písm. d)
o. s. ř.]. Nepřezkoumatelnost rozsudku rovněž ve svých důsledcích představuje
porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu uvedeného v článku 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.
října 1998 sp. zn. IV. ÚS 304/98, uveřejněný pod číslem 12/1998 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu).
V daném případě se žalobkyně po žalované domáhala, aby jí zaplatila i
úroky z prodlení z dlužné částky 1 000 000 Kč, jež představovala dosud
nezaplacenou část ceny za provedené dílo. Žalovaná uplatnila vůči žalobkyni
k započtení svou tvrzenou pohledávku ve výši rovnající se žalované částce z
titulu sjednané smluvní pokuty. Soud prvního stupně tuto procesní obranu
neshledal důvodnou, neboť dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je
neplatné podle § 39 ObčZ. Žalovaná v odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně však nadále setrvala na stanovisku, že sjednaná smluvní pokuta není
nepřiměřená a tudíž nejde o neplatný právní úkon. Přestože bylo
povinností odvolacího soudu se s touto argumentací žalované vypořádat, odvolací
soud tak neučinil.
Nevypořádal-li se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí s odvolacími
námitkami žalované, prostřednictvím kterých zpochybňovala správnost závěrů
soudu prvního stupně o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě a v důsledku toho
o nemožnosti započítat tuto smluvní pokutu proti pohledávce žalobkyně, přičemž
posouzení této otázky bylo významné i z hlediska posouzení vzniku nároku
žalobkyně na úrok z prodlení, tj. pominul-li právně významné skutečnosti mající
zásadní právní význam pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, lze
uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně nároku žalobkyně na
úhradu úroku z prodlení, je neúplné a tudíž i nesprávné. Dovolací důvod podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je tudíž naplněn.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek
odvolacího soudu v části týkající se úroku z prodlení a ve výrocích o nákladech
řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2003
JUDr. Zdeněk
Des,v.r. předseda senátu