33 Odo 820/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany
Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce m. K., proti žalovanému V. O.,
zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 122.808,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 132/2002, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. května
2003, č. j. 15 Co 207/2003-62, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. května 2003, č. j. 15 Co
207/2003-62, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 30.
ledna 2003, č. j. 9 C 132/2002-36, ve výroku, jímž byla
žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 122.808,- Kč s
3,5 % úrokem z prodlení od 16. 11. 2002 do zaplacení, a ve výroku o nákladech
řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu
soudu v Klatovech k dalšímu řízení.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 30. ledna 2003, č. j. 9 C
132/2002-36, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní
moci rozsudku částku 122.808,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 16. 11. 2002 do
zaplacení, zamítl žalobu o „zbytku příslušenství k
částce 122.808,- Kč“ a o zaplacení částky 13.375,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení
od 2. 12. 2002 do zaplacení, a zastavil řízení o zaplacení částky 7.375,- Kč s
3,5 % úrokem z prodlení od 8. 11. 2002 do zaplacení a o „přiznání 3,5 % úroku z
prodlení z částky 13.375,- Kč za období od 8. 11. 2002 do 1. 12. 2002“. Současně rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce coby
kupující a žalovaný coby prodávající uzavřeli dne 18. 11. 1999 kupní smlouvu,
jejímž předmětem byla parcela původního pozemkového katastru č. 1279/4 o výměře
2.856 m2 zapsaná u Katastrálního úřadu v K. na LV č. … pro
obec a katastrální území K. Právní účinky vkladu nastaly dne 23. 11. 2002
(správně 23. 11. 1999) a žalobce žalovanému zaplatil sjednanou kupní cenu ve
výši 142.800,- Kč. Oznámením Katastrálního úřadu v K. ze dne
22. 2. 2000 byl žalobce vyrozuměn o provedení duplicitního zápisu vlastnictví k
pozemkové parcele č. 1279/6 o výměře 2.447 m2, jež byla po
zjištění, že se v tomto rozsahu překrývá vlastnictví žalovaného a F. W.,
oddělena z pozemkové parcely č. 1279/1. Z podnětu žalobce bylo následně u
Okresního soudu v Klatovech vedeno řízení proti F. W., v jehož rámci tento soud
rozsudkem ze dne 23. 9. 2002, č. j. 7 C 44/2002-58, který nabyl právní moci dne
9. 11. 2002, zamítl žalobu na určení, že vlastníkem parcely parc. č. 1279/6 o
výměře 2.447 m2 v k. ú. K. je žalobce, a určil, že vlastníkem uvedené parcely
je F. W. (v tomto řízení žalovaný). Část žalovaným převáděného pozemku
parcelního č. 1279/4, označená později jako parcela č. 1279/6 o výměře 2.447 m2, nebyla v okamžiku uzavření kupní smlouvy (dne 18. 11. 1999) ve vlastnictví žalovaného, nýbrž F. W. Na tuto skutečnost žalobce poprvé
žalovaného upozornil dopisem dne 15. 11. 2002. Z takto zjištěného skutkového
stavu soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva uzavřená dne 18. 11. 1999
je v části převáděného pozemku - nyní označeného jako p. č. 1279/6 - absolutně
neplatná ve smyslu § 39 a 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v
platném znění (dále jen „obč. zák.“), neboť odporuje zákonu (nikdo nemůže
převést na jiného více práv, než má sám). Konstatoval
totiž, že je ve smyslu § 159 odst. 2 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále
jen „o. s. ř.“) vázán rozsudkem Okresního soudu v
Klatovech vydaným v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C
44/2002. Tímto rozsudkem byla pravomocně (a pro posuzovaný spor závazně)
vyřešena otázka vlastnictví ke spornému pozemku, když bylo určeno, že ke dni
uzavření kupní smlouvy z 18. 11. 1999 byl výlučným vlastníkem pozemku č. 1279/6
v k. ú. K. F. W. a nikoli žalovaný.
Žalovaný tak plněním z neplatného právního
úkonu získal na úkor žalobce majetkový prospěch (§ 451 odst. 2 obč. zák.),
který je povinen žalobci vydat. Výše bezdůvodného obohacení odpovídá kupní ceně
za část pozemku, která nebyla ve vlastnictví žalovaného. Námitku promlčení
vznesenou žalovaným soud prvního stupně neshledal důvodnou, neboť žaloba byla
podána před uplynutím subjektivní i objektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1, 2
obč. zák.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. května
2003, č. j. 15 Co 207/2003-62, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci
částku 122.808,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od
16. 11. 2002 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým
zjištěním soudu prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením věci, na něž
v podrobnostech odkázal. Doplnil, že nemůže obstát ani námitka
žalovaného, že se jedná o synallagmatický závazek, u něhož obecně platí zásada
vzájemného vrácení plnění z neplatného právního úkonu (§
457 obč. zák.). Poukázal na to, že v daném případě
žalobce neplatnou smlouvou ničeho nezískal, plněno bylo pouze jednostranně a je
proto třeba vrátit pouze to, co bylo skutečně plněno. Posouzením otázky, zda
žalovaný v době uzavření kupní smlouvy byl výlučným vlastníkem celého
převáděného pozemku v důsledku jeho vydržení, se odvolací soud se nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozoval z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. podrobil kritice
především právní závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva uzavřená mezi
účastníky je ve smyslu § 39 a § 41 obč. zák. částečně neplatná, neboť žalovaný
nebyl v okamžiku jejího uzavření vlastníkem pozemku č. 1279/6, jenž tvořil
převážnou část převáděného pozemku č. 1279/4. Namítl, že odvolací soud se
nesprávně nezabýval jeho důvodně vznesenou námitkou vydržení uvedeného pozemku
a vyšel z rozhodnutí vydaného v řízení o určení vlastnictví k pozemku vedeném u
Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C
44/2002. Dále velmi podrobně popsal skutečnosti, z nichž podle jeho přesvědčení
plyne závěr, že byl po dobu více než dvaceti šesti let oprávněným držitelem
převáděného pozemku, když se zřetelem ke všem okolnostem mu svědčila po tuto
dobu dobrá víra, že mu celý pozemek patří, a nakládal s ním jako s věcí
vlastní. Nejpozději v zákonné vydržecí době deseti let se stal jeho vlastníkem
(§ 134 odst. 1 obč. zák.). V okamžiku uzavření kupní smlouvy se žalobcem byl
tedy vlastníkem celého převáděného pozemku a kupní smlouva proto byla uzavřena
platně. Pro případ, že se dovolací soud neztotožní s tímto názorem, namítl
nesprávnost právního posouzení otázek běhu subjektivní promlčecí
doby a vzájemné podmíněnosti vrácení plnění z neplatné smlouvy,
jakož i nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení. Z uvedených důvodů
navrhl rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek
soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu (soudu prvního
stupně) k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným
subjektem (účastníkem řízení) při splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou
jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v
pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je upravena v § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu
je ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena
právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc
takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem,
kterým lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř., jímž je možno vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. neslouží totiž k řešení otázek právních,
ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. To současně znamená, že dovolací
soud při zvažování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
musí převzít skutkový stav, z něhož vyšel odvolací soud při právním posouzení
věci. Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (až na výjimky v něm
uvedené) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace.
Pro jeho úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené
rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím
soudem dovolatel napadl.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.)
žalovaný otevřel dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právního závěru
odvolacího soudu, že nebyl v okamžiku uzavření kupní smlouvy
vlastníkem celého převáděného pozemku. Na posouzení této
předběžné otázky pak závisel závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva uzavřená
účastníky je částečně absolutně neplatná. Rovněž správnost tohoto právního
závěru žalovaný v dovolání zpochybnil. Dovolací soud shledal pro tyto právní
otázky dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
přípustným.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně pokládal předběžnou otázku
vlastnictví k převáděnému pozemku za vyřešenou pravomocným rozsudkem Okresního
soudu v Klatovech ze dne 23. 9. 2002, č. j. 7 C 44/2002-58, s tím, že tímto
rozhodnutím je ve smyslu § 159 odst. 2 o. s. ř. při svém rozhodování ve věci
vázán.
Právní posouzení věci je nesprávné (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jestliže
soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní
normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo
ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Otázku subjektivní vázanosti výroku pravomocného rozsudku soudu bylo třeba s
ohledem na dobu, kdy soudy ve věci rozhodovaly, posuzovat podle zákona č.
99/1963 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2003 (dále opět jen
„o. s. ř.“) Podle § 159a odst. 1, 2, 3 a 4 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak,
je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Výrok
pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o věcech uvedených v § 83 odst.
2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti
žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní
předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok
pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení. Výrok
pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro
každého.
Z citované právní úpravy vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku je subjektivně
závazný pro každého, bylo-li jím rozhodnuto o osobním stavu. V ostatních
případech se účinky výroku pravomocného rozhodnutí zásadně
vztahují jen na účastníky řízení, v němž bylo rozhodnutí vyhlášeno, a na osoby,
na něž byla zákonem rozšířena závaznost rozhodnutí. Pro soudy, správní úřady a
jiné orgány veřejné správy je výrok pravomocného rozhodnutí v jiných než
statusových věcech a v dalších věcech zavazujících každého závazný jen potud,
pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě mezi osobami,
na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí rozšířena, právní vztahy, které
byly pravomocně vyřešeny rozhodnutím soudu. Znamená to, že ten, kdo nebyl
účastníkem řízení (a ani podle zákona vůči němu není rozhodnutí závazné), může
uplatňovat svá práva k věci nebo právu, o nichž bylo rozhodnuto
v jiném řízení, a ani soud při posuzování věci nemůže vůči němu vycházet ze
závěru, že o ní bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto. Soudní praxe se již
dříve k této problematice vyslovila v tom smyslu, že i když se výrokem rozsudku
určuje, že žalobce je vlastníkem nemovitosti, a i když je
takovýto rozsudek podkladem pro zápis do evidence nemovitosti,
nemá tento rozsudek všeobecnou závaznost, ale představuje rozhodnutí, kterým
byla sporná otázka vyřešena jen ve vztahu k účastníkům řízení (srovnej
rozhodnutí publikované pod R 65/72 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ani v současné době není důvod se od těchto právních závěrů odchylovat. Ostatně
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo
1724/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod číslem 168/2003, zaujal
právní názor, že pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva je
závazné jen pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno. Vůči tomu, kdo nebyl
účastníkem tohoto řízení a kdo není jeho právním nástupcem, nemůže soud,
správní úřad nebo jiný orgán při posuzování jeho věci vycházet ze
závěru, že o vlastnickém právu bylo v jiném řízení pravomocně
rozhodnuto.
O tom, že vlastníkem pozemku č. 1279/6 (jenž tvoří podstatnou část převáděného
pozemku č. 1279/4) je F. W., bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem Okresního
soudu v Klatovech ze dne 23. 9. 2002, č. j. 7 C 44/2002-58, v řízení, jehož
účastníky byly jen město K. a F. W. Protože zákon
nestanoví, že by pravomocné rozhodnutí soudu o
určení vlastnického práva bylo závazné pro někoho jiného než pro účastníka
řízení, nebylo možné v projednávané věci vycházet ve vztahu k žalobci a
žalovanému z toho, že by pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze
dne 23. 9. 2002, č. j. 7 C 44/2002-58, byla otázka vlastnictví pozemku
vyřešena. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani to, že uvedené pravomocné
rozhodnutí o určení vlastnického práva je podkladem pro zápis (záznam)
vlastnického práva do katastru nemovitostí. Objasnění toho, kdo je vlastníkem
předmětného pozemku, mělo být proto v projednávané věci provedeno samostatně
bez ohledu na to, jak o této otázce bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem na
určení vlastnického práva.
Jestliže odvolací soud (ani soud prvního stupně) v posuzované věci takto
nepostupoval a nezabýval se ani žalovaným uplatněnou námitkou vydržení, je jeho
právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl tak uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud České
republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí
v žalobě vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení a věc byla v tomto
rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro soud prvního stupně (odvolací
soud) závazný. V novém rozhodnutí o věci soud znovu rozhodne o nákladech
řízení, včetně dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem
a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. dubna 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu