II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. listopadu 2002, č. j. 23 Cm
1772/97-84 (poté, co usnesením ze dne 22. března 2002, č. j. 23 Cm 1772/97-35,
zastavil řízení o zaplacení částky 22.953,- Kč s úrokem
z prodlení ve výši 17 % od 1. 2. 1995 do
25. 6. 1995), výrokem I. zastavil řízení o zaplacení úroku z prodlení ve výši 2
% z částky 83.793,- Kč od 26. 6. 1995 do 20. 6. 1996, z částky 53.373,- Kč od
1. 8. 1995 do 20. 6. 1996, z částky 53.373,- Kč od 1. 11. 1995 do 20. 6. 1996 a
zaplacení úroku z prodlení ve výši 4 % z částky 190.539,- Kč od 21. 6. 1996 do
zaplacení, výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku
190.539,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 17 % z částky 30.420,- Kč od 1. 2.
1995 do 25. 6. 1995, z částky 53.373,- Kč od 1. 5. 1995 do 25. 6. 1995, z
částky 83.793,- Kč od 26. 6. 1995 do 20. 6. 1996, z částky 53.373,- Kč od 1. 8.
1995 do 20. 6. 1996, z částky 53.373,- Kč od 1. 11. 1995 do 20. 6. 1996 a z
částky 190.539,- Kč od 21. 6. 1996 do zaplacení, a rozhodl o
nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. května
2003, č. j. 9 Cmo 146/2003-109, rozsudek soudu
prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že účastnice dne 17. 2.
1994 uzavřely smlouvu o pojištění živelním a o pojištění odpovědnosti za škodu.
Podle obsahu smlouvy se účastnice dohodly na počátku pojištění od 1. 1. 1994 a
na pojistném v celkové výši 213.492,- Kč ročně. Splatnost pojistného ve
čtvrtletních splátkách po 53.373,- Kč byla sjednána vždy k prvnímu dni 1., 4.,
7. a 10. měsíce roku, přičemž splatnost první splátky byla dohodnuta do 16. 3.
1994. Součástí smlouvy učinily účastnice všeobecné pojistné podmínky (dále jen
„pojistné podmínky“). Před uzavřením pojistné smlouvy byl žalobkyní dán ve
vztahu k žalované listinou ze dne 31. 12. 1993 předběžný příslib pojistného
krytí pro pojištění živelní i odpovědnosti za škodu, podle jehož obsahu
žalované vzniklo právo na plnění z pojistných událostí ode dne 1. 1. 1994 pod
podmínkou, že účastnice do jednoho měsíce od vystavení příslibu uzavřou
pojistnou smlouvu s účinností od 1. 1. 1994. Trvání příslibu bylo prodlouženo
dalším příslibem z 31. 1. 1994 opět na dobu jednoho měsíce od vystavení tohoto
příslibu. Žalované byl předběžný příslib pojistného krytí znám, byl v souladu s
její vůlí a k jejímu prospěchu (tomu podle soudu prvního
stupně odpovídal i účastnicemi sjednaný obsah pojistné smlouvy včetně ujednání
o splatnosti pojistného). Žalovaná pojistné za rok 1994 uhradila, v roce 1995
nikoliv. Žádný z účastníků pojistnou smlouvu nevypověděl.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně
dovodil, že mezi účastnicemi vznikl platně
pojistný vztah na základě pojistné smlouvy uzavřené dne 17. 2. 1994 s počátkem
pojištění od 1. 1. 1994 (§ 788 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve
znění platném ke dni uzavření pojistné smlouvy - dále jen „obč. zák.“). Pojištění se řídilo pojistnými podmínkami, podle nichž se jednalo o jednorázové
pojištění s možností prodloužení doby trvání pojištění na další kalendářní rok,
pokud některá z účastnic smlouvy nesdělí druhé z nich nejméně tři měsíce před
uplynutím pojistného roku, že na dalším pojištění nemá zájem (čl. 9 bod 2
pojistných podmínek). Jelikož k vypovězení smlouvy nedošlo, prodloužilo se
trvání pojistné smlouvy na další rok a zaniklo pro neplacení pojistného k 31. 3. 1995. Protože se v posuzované věci jednalo o jednorázové pojistné, vzniklo
žalobkyni ve smyslu § 803 odst. 3 obč. zák. právo na zaplacení celého
jednorázového pojistného za rok 1995. Neuznal námitku žalované, že pojistná
smlouva je neplatná v důsledku nesouladu okamžiku uzavření pojistné smlouvy s
určením počátku pojištění ve smlouvě. Konstatoval sice, že
občanský zákoník možnost sjednání počátku pojištění na
dobu přede dnem uzavření pojistné smlouvy výslovně upravuje pouze v oblasti
mezinárodní dopravy zboží, což však podle něho zároveň nevylučuje tuto možnost
sjednat i pro jiné druhy pojištění, neboť jde o účelné řešení
okamžité situace pojištěného a je mu ku
prospěchu (§ 788 odst. 3 obč. zák.). Uzavřel proto, že v posuzované věci „nelze
považovat sjednání počátku pojištění již od 1. 1. 1994 do doby uzavření smlouvy
na základě příslibu pojištění za neplatný právní úkon“. Soud prvního stupně
nepřisvědčil ani další námitce neplatnosti pojistné smlouvy týkající se
neurčitosti předmětu pojištění. Jestliže totiž byly pojištěné věci ve smlouvě
vymezeny jako soubor vlastních budov a staveb pojištěný na
novou hodnotu, soubor vlastních budov pojištěný na obecnou hodnotu a soubor
vlastního zařízení, strojů a ostatního inventáře, vyjma motorových vozidel se
SPZ, zařízení stavenišť a zásob, s uvedením místa pojištění, a
jestliže součástí pojistné smlouvy byly pojistné podmínky vymezující jednotlivé
pojmy včetně pojmu „soubor věcí“, pak lze považovat vymezení předmětu plnění za
zcela určité. Rovněž nedůvodnou shledal obranu žalované dovozující, že zánik
pojištění nastal skončením užívání pojištěných věcí, jelikož podle pojistných
podmínek se ukončením činnosti pojištěného rozumí pouze výmaz právnické osoby z
obchodního rejstříku (k tomu zde nedošlo) a pro případ pojištění souboru věcí,
jehož rozsah určuje pojištěný, je na pojištěném, aby pojistiteli sdělil
namítanou skutečnost. Protože však bylo zjištěno, že podle samotnou žalovanou
vypracovaného přehledu hmotného investičního majetku k 31. 12.
1994 měla v
užívání věci náležející do pojištěného souboru (v účetní hodnotě
přes 5,000.000,- Kč) a nikdy žalobkyni neinformovala, že již nevlastní žádné
věci z tohoto souboru, není na místě závěr, že pojištění zaniklo neužíváním
věcí z označeného souboru. Pokud žalovaná sdělila
žalobkyni dne 16. 12. 1994, že určité věci ze souboru neužívá,
vzniklo jí právo na snížení částky pojistného a na to také žalobkyně příslušně
reagovala.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a
nadto dodal, že žalovanou namítaná neplatnost pojistné smlouvy pro nesoulad
okamžiku uzavření pojistné smlouvy s určením počátku pojištění ve smlouvě je
irelevantní, neboť předmětem věci je požadavek na úhradu pojistného za další
kalendářní rok v souladu s obsahem pojistných podmínek, které tvoří součást
pojistné smlouvy. Namítaná skutečnost by nemohla znamenat neplatnost pojistné
smlouvy, ale pouze případnou neplatnost ujednání o době pojištění
předcházející datu podepsání pojistné smlouvy.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s
odůvodněním, že „napadené rozhodnutí je založeno na
nesprávném právním posouzení, neboť již soud prvního stupně nesprávně zjistil
skutkový stav a tento zároveň nesprávně právně posoudil a
odvolací soud měl proto z uvedených důvodů vyhovět námitkám žalované a
odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit…“. Odvolacímu soudu
konkrétně vytkla, že nebylo zjištěno doručení předběžných příslibů
pojistného krytí žalované, že nebyl řešen a ani prokázán
prospěch žalované a účelnost řešení okamžité situace pojištěného, na jejichž
základě soud prvního stupně dovodil, že lze dohodnout pojištění, které se
vztahuje i na dobu před uzavřením pojistné smlouvy (§ 792 obč. zák.). Žalovaná
dále napadla nesprávnost posouzení námitky neplatnosti pojistné smlouvy, kterou
uplatnila z důvodů jejího rozporu s blíže vyjmenovanými články pojistných
podmínek a § 788 odst. 3 obč. zák., odvolacím soudem. Uzavřel-li odvolací soud,
že námitce žalované lze vyhovět potud, že pojistná smlouva je neplatná v části
předcházející datu jejího uzavření, pak je chybný jeho
závěr o irelevantnosti částečné neplatnosti ve vztahu k
povinnosti zaplatit jednorázové pojištění za rok 1995. V tom
případě by totiž nebyla smlouva uzavřena na dobu jednoho pojistného roku a
nevztahovala by se na ni možnost prodloužení na další rok (1995) ve smyslu
úpravy zakotvené v pojistných podmínkách. Konečně žalovaná odvolacímu soudu
vytkla, že nesprávně posoudil její námitky
neplatnosti pojistné smlouvy pro neurčitost předmětu pojištění a zániku
pojištění skončením užívání pojištěné věci. Z uvedených důvodů navrhla rozsudek
soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, v platném znění - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže být založena § 237 odst.
1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem
potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Je proto namístě přípustnost dovolání zvažovat výlučně v intencích § 237 odst.
1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Tak tomu je, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a navíc
takových, jež měly zásadní význam pro rozhodnutí v
konkrétní projednávané věci a zároveň i význam obecný - z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1.
2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné pod č. C 23 svazku 1
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck -
dále jen „Soubor“, a usnesení ze dne 25. 1. 2001, sp. zn.
20 Cdo 2965/2000, uveřejněné pod č. C 71 svazku 1 Souboru). Způsobilým
dovolacím důvodem může být pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak dovolací důvod,
kterým je možno namítat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s.
ř.), ani dovolací důvod, jímž lze vytýkat existenci vad, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých
vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové
konkretizace, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky, na kterých napadené
rozhodnutí spočívá a jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel v dovolání
zpochybnil.
V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatelka odvolacímu
soudu především vytýká, že stejně jako před ním soud prvního stupně nepřihlédl
k jejím námitkám, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně doručení
předběžných příslibů pojistného krytí z 31. 12. 1993 a z 31. 1. 1994
odeslaných před uzavřením pojistné smlouvy, že neunesla důkazní břemeno ani
ohledně prospěchu dovolatelky z uvedené pojistné smlouvy a že chybně pokládal
za nesporné, že byly splněny předpoklady pro další trvání pojištění a tedy
nárok na úhradu žalované částky. Podstatou těchto námitek jsou
však výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu
věci, z nichž soudy vyšly při právním posouzení věci. Dovolatelka přitom
přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení měnit nemůže;
správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto uplatněných výtek proto
nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř. nezakládá.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu dovolatelka otevřela dovolacímu přezkumu
řešení otázky neplatnosti pojistné smlouvy s poukazem na porušení pojistných
podmínek, jež jsou součástí smluvních ujednání účastnic
(konkrétně výklad čl. 6 a 9 pojistných podmínek), a dále výklad § 788 odst. 3
obč. zák. Veškerou svou právní argumentaci přitom opřela právě o příslušná
ustanovení pojistných podmínek. Dovolatelkou nastolená otázka nemůže mít
významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť nelze
přehlédnout, že otázka vzniku a tedy i platnosti pojistné smlouvy
není založena zákonem, ale konkrétní smlouvou účastnic; uvedená právní otázka
se tak týká jedinečné pojistné smlouvy, jejíž součástí jsou specifické pojistné
podmínky, které navíc mohou průběžně podléhat změnám. Pokud jde o namítaný
rozpor řešení předmětné právní otázky s hmotným právem, lze jen odkázat na
soudy všeobecně aplikovaný výklad § 795 odst. 2 obč. zák. ve vztahu k 788 odst.
3 obč. zák., od něhož se soudy v této věci neodchýlily (srovnej Občanský
zákoník, Komentář, JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., prof. JUDr. Jiří Švestka,
DrSc., JUDr. Marta Škárová a kolektiv, 8. vydání 2003, C.
H. Beck., str. 1051). Ani námitka dovolatelky spočívající v tvrzení, že k
zániku pojistné smlouvy došlo v důsledku ukončení užívání pojištěných
věcí, a námitka zpochybňující závěr odvolacího soudu (shodný se
soudem prvního stupně) o určitosti předmětu pojištění
není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť se stejně jako předchozí
námitka opírá o výklad konkrétních ustanovení a pojmů uvedených v pojistných
podmínkách, jež jsou nezbytnou součástí pojistné smlouvy uzavřené mezi
účastnicemi. Řešení této otázky nelze tudíž aplikovat na předem neurčený
rozsah problémů a tato otázka proto nemá zásadní právní význam pro další soudní
praxi. Za opodstatněnou nelze pokládat ani námitku
dovolatelky, že když odvolací soud dovodil neplatnost pojistné smlouvy v části
předcházející datu jejího uzavření, nemohl zároveň usoudit, že tato částečná
neplatnost smlouvy je irelevantní ve vztahu k povinnosti dovolatelky zaplatit
jednorázové pojištění za rok 1995. Z odůvodnění napadeného
rozsudku jednoznačně vyplývá, že odvolací soud závěr o částečné neplatnosti
pojistné smlouvy neučinil.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že žádná z předestřených otázek nečiní napadené
rozhodnutí zásadně právně významným a nebyla proto způsobilá založit
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolacímu soudu
tak nezbylo než podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.
s. ř dovolání odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni v
průběhu dovolacího řízení nevznikly žádné prokazatelné náklady řízení, na
jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. ledna 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu