NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 872/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. K.,
proti žalované L. M., o zaplacení částky 90.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 123/2003, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2004, č. j. 23 Co
99/2004-53, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2004, č. j. 23 Co
99/2004-53, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kladně ze
dne 15. prosince 2003, č. j. 14 C 123/2003-43, a ve výroku o nákladech řízení
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kladně (dále jen soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15.
prosince 2003, č. j. 14 C 123/2003-43, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal
zaplacení částky 90.000,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 31. 5. 2002 do
zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce daroval
žalobkyni, s níž tehdy žil jako její druh, částku 90.000,- Kč na koupi bytu a
že žalovaná tento dar přijala. K darování došlo tak, že žalobce poukázal
uvedenou částku ze svého účtu přímo na účet prodávajícího subjektu. Soud
prvního stupně současně konstatoval, že tvrzení žalovaného, podle kterého bylo
předání peněz vázáno na to, že ho žalovaná posléze učiní spoluvlastníkem bytu,
zůstalo neprokázáno. Proto dovodil, že nejde o bezdůvodné obohacení žalované na
úkor žalobce a že žaloba není opodstatněná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23.
března 2004, č. j. 23 Co 99/2004-53, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 90.000,- Kč s 3% úrokem z
prodlení od 16. 2. 2003 do zaplacení do šesti měsíců od právní moci rozsudku;
jinak jej v zamítavém výroku potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že skutkový stav zjištěný
soudem prvního stupně pokládá za úplný a že jej proto pro své rozhodnutí
přebírá, ale neztotožnil se s jeho právním posouzením věci. Podle jeho názoru
totiž lze na základě provedených důkazů učinit závěr, že žalobce poskytl
žalované částku 90.000,- Kč jednak kvůli její ekonomické situaci, jednak proto,
že v kupovaném bytě tehdy bydlel jako její životní partner a očekával, že v něm
bude bydlet i nadále. Právním důvodem poskytnutí uvedené částky tedy bylo
soužití účastníků. Po odstěhování žalobce z bytu tento počáteční právní důvod
plnění odpadl, čímž došlo k bezdůvodnému obohacení žalované a žalobce se právem
domáhá jeho vydání. Obrana žalované, že spornou částku dostala od žalobce
darem, nemůže podle názoru odvolacího soudu na závěru o bezdůvodném obohacení
nic změnit, jelikož žalovaná neprokázala a ani nenabídla důkazy pro to, že
došlo k předání a převzetí poukazu na peníze nebo k uzavření písemné darovací
smlouvy, t. j. k řádnému darování, jak má na mysli např. rozhodnutí uveřejněné
ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí
Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR č. IV (dále jen „Sborník IV“) na str. 607. Na
rozdíl od žalobce odvolací soud dovodil, že žalovaná se ocitla v prodlení se
splněním svého závazku vydat mu bezdůvodné obohacení až 16. 2. 2003 a teprve od
tohoto dne je povinna platit úrok z prodlení ve výši dvojnásobku diskontní
sazby stanovené v té době bankou.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, v němž namítla, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zpochybnila
závěr odvolacího soudu, podle nějž jí žalobce poskytl spornou částku proto, že
byl jejím tehdejším partnerem a právem očekával, že s ní bude v koupeném bytě
bydlet i nadále, a vytkla tomuto soudu, že jednostranně hodnotil výpověď
žalobce a nedocenil výpovědi svědkyní popisující soužití účastníků. Trvala na
tom, že žalobce jí peníze poskytl bez jakékoli podmínky a až v rámci tohoto
sporu začal hovořit o příslibu převedení spoluvlastnického podílu k bytu.
Žalovaná dále namítla, že názor odvolacího soudu, že nemohlo dojít k darování,
protože nebyl předán předmět daru, je nesprávný, neboť zákon nehovoří
bezvýhradně o předání předmětu daru a je nutno vážit konkrétní okolnosti
každého případu. To, že žalovaný poukázal část kupní ceny za byt přímo na účet
prodávajícího, vyplynulo z toho, že šlo o jednodušší způsob převedení
finančních prostředků. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby
věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k
novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních
předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v
řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst.
1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 3 OSŘ. Žalovaná v
dovolání neuvádí výslovně, v jakém rozsahu rozsudek odvolacího soudu napadá,
ale z obsahu dovolání je zřejmé, že nesouhlasí s výroky, jimiž jí bylo uloženo
zaplatit žalobci 90.000,- Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení, a
že naopak nevznáší výhrady proti výroku, jímž byl zamítavý rozsudek soudu
prvního stupně částečně potvrzen. Proto nebylo nutno zabývat se otázkou
přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku.
Dovolání je důvodné.
Žalovaná sice své dovolací námitky označuje souhrnně jako nesouhlas s právním
posouzením věci odvolacím soudem, ale podle obsahu dovolání je část jejích
výhrad poukazem na nedostatky při zjišťování skutkového stavu věci. Už v
rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR
názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle,
jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a
povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října
2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č.
46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z
dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke
skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro
účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení
věci. Soud prvního stupně po zhodnocení důkazů uzavřel, že obsahem ujednání
účastníků byl projev vůle žalobce darovat žalované částku 90.000,- Kč a projev
vůle žalované tento dar přijmout. Pokud odvolací soud přijal závěr, že žalobce
poskytl žalované částku 90.000,- Kč jednak kvůli její ekonomické situaci,
jednak proto, že v kupovaném bytě tehdy bydlel jako její životní partner,
očekávající, že bude v bytě bydlet i nadále, jde z pohledu citované judikatury,
od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, o výklad
projevu vůle žalobce, tedy rovněž o závěr skutkový. Ten se ovšem liší od
skutkového závěru, který vzal za základ svého právního posouzení věci soud
prvního stupně.
Podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K
takovéto vadě musí dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlédnout, i
když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 věta druhá OSŘ). Dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ je dán mimo jiné tehdy, vycházel-li odvolací
soud z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval
podle § 213 odst. 2 OSŘ a zopakoval důkazy, na nichž založil svá skutková
zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil (srov. blíže např.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C.
H. Beck, svazku 1, pod č. C 61). Je tomu tak proto, že občanské soudní řízení
je ovládáno zásadou přímosti a ústnosti a že při hodnocení výpovědí účastníků a
svědků spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které –
ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny
v protokolu o jednání (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze
dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. R 92/68). I když zmíněné pravidlo neplatí
bezvýjimečně (listinné důkazy a výpovědi účastníků či svědků učiněné v řízení v
prvním stupni prostřednictvím dožádaného soudu může odvolací soud hodnotit
jinak než soud prvního stupně a vyvodit z nich případně jiné skutkové závěry,
aniž by tyto důkazy musel zopakovat), je v této věci nepochybné, že soud
prvního stupně dospěl k závěru o obsahu ujednání účastníků zejména na základě
výpovědí svědkyní H., I. a K., tedy na základě důkazů provedených přímo tímto
soudem. Z toho plyne, že tyto výpovědi hodnotil, na rozdíl od výpovědi
žalobce, jako věrohodné. Odlišné skutkové závěry odvolacího soudu o obsahu
projevu vůle žalobce ve svém důsledku znamenají, že tento soud hodnotil naopak
žalobcovu účastnickou výpověď jako věrohodnou a výpovědi zmíněných svědkyní
nikoli. Aby tak ale mohl učinit, bylo jeho povinností – ze shora uvedených
důvodů – předtím žalobce i všechny svědkyně znovu vyslechnout. Jestliže tak
neučinil, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Žalovaná sice ve svém dovolání na toto pochybení odvolacího soudu
výslovně nepoukázala, ale – jak již bylo uvedeno – k procesním vadám, jež mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud v případě
přípustného dovolání povinen přihlédnout, i když je dovolatel neuplatnil. Proto
je naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O
mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně
jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní
závěry.
Podle § 628 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) darovací smlouvou
dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib
přijímá. Podle odst. 2 téhož ustanovení musí být darovací smlouva písemná,
je-li předmětem daru nemovitost, a u movité věci, nedojde-li k odevzdání a
převzetí věci při darování. Darovací smlouva tedy vzniká zpravidla reálně, t.
j. projevem vůle dárce předmět daru bezplatně přenechat a projevem vůle
obdarovaného dar přijmout, spojenými s odevzdáním a přijetím předmětu daru.
Převzetím věci ve smyslu § 628 odst. 2 ObčZ se sice obvykle míní faktické
přebrání věci („z ruky do ruky“), ovšem nelze vyloučit převzetí movité věci i
jinak. Zda odevzdání a převzetí daru je splněno i bez fyzického předání
darované věci do rukou obdarovaného a zda tedy stačí převzetí jen symbolické, z
něhož vyplývá vůle obou stran, aby se obdarovaný stal držitelem věci, záleží
vždy na okolnostech konkrétního případu, zejména na povaze darované věci, na
situaci, v níž k darování došlo apod. Odvolací soud vyslovil v napadeném
rozsudku názor, že ani v případě, že by byla prokázána vůle žalobce spornou
částku žalované darovat a vůle žalované tento dar přijmout, nebylo by možno
uvažovat o řádném uzavření darovací smlouvy, neboť nedošlo k předání a přijetí
předmětu daru a darovací smlouva měla mít proto písemnou formu. S tímto názorem
se dovolací soud neztotožňuje. Právě zde je nutno zvažovat specifické okolnosti
případu, zejména povahu předmětu daru (finanční částka) a jeho určení. Jestliže
totiž byla částka 90.000,- Kč určena na částečnou úhradu kupní ceny za byt,
který kupovala žalovaná, a žalobce s jejím vědomím a souhlasem tuto částku
poukázal přímo na účet prodávajícího, lze to (samozřejmě pouze bude-li prokázán
úmysl účastníků uzavřít darovací smlouvu) považovat za odevzdání a převzetí
předmětu daru i bez jeho fyzického předání. Tento postup je v souladu se
současnou tendencí preferovat bezhotovostní formu platebního styku a je možno
klást ho na roveň mechanismu předání peněz, který by zcela nepochybně odpovídal
ustanovení § 628 odst. 2 ObčZ, t. j. že by žalobce částku vybral ze svého účtu,
předal ji v hotovosti žalované a ta by ji následně poukázala prodávajícímu.
Žalovaná má tedy pravdu, když namítá, že účastníci pouze zvolili nejjednodušší
způsob převedení finančních prostředků a že z toho ještě nelze dovozovat, že
darovanou částku nepřevzala. Odkaz odvolacího soudu na usnesení Krajského soudu
v Praze ze dne 31. března 1977, sp. zn. 6 Co 45/77, publikované ve Sborníku IV
na str. 607, pak není případný. Názor vyslovený v tomto rozhodnutí, podle
kterého je darovací smlouva platně uzavřena, je-li vydán dárcem do rukou
obdarovaného příkaz k převodu nebo k výplatě peněz z konta u peněžního ústavu,
totiž dopadá na situaci, kdy bylo úmyslem dárce přenechat obdarovanému
hotovost, která měla být do rukou obdarovaného vyplacena peněžním ústavem,
nikoli na případ, kdy darovaná částka má být na základě dohody účastníků
darovací smlouvy použita ve prospěch obdarovaného k předem stanovenému účelu.
Lze tedy konstatovat, že závěr odvolacího soudu, že vzhledem k okolnostem, za
nichž byla částka 90.000,- Kč žalované poskytnuta, nemohlo dojít k řádnému
darování, je založen na nesprávném výkladu jinak správně použitého právního
předpisu. Proto je dán i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek v
přezkoumávaném rozsahu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ zrušit a
podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl
vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1
OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto
v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. července 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu