řiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese
a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce Ing. J. U., podnikajícího pod
obchodním jménem Ing. J. U.-Y., zastoupeného JUDr. A. L.,
advokátkou, proti žalované O. a. s., zastoupené JUDr. F. Ř., advokátem,
o zaplacení 751 006 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp. zn. 17 C 43/2000, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2002 č. j. 19 Co 97/2002 – 64, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2002 č.
j. 19 Co 97/2002 – 64 se v části výroku,
kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že do částky 129 601 Kč s
16 % úrokem z prodlení od 16. 10. 1995 do zaplacení byla
žaloba zamítnuta, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
16. 10. 1995 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalobce uzavřel se žalovanou dne 27. 8. 1993 smlouvu o nájmu
nebytových prostor za účelem provozování prodejny, přičemž cena nájmu byla
stanovena dohodou podle z. č. 526/1990 Sb. částkou 400 Kč za 1 m2 měsíčně. V
době uzavření smlouvy byla cena nájmu regulována zákonem
č. 526/1990 Sb., o cenách, a prováděcí vyhláškou č.
585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, podle níž bylo
nájemné regulováno pro obchodní nebytové prostory maximálně částkou 190 Kč za 1
m2 ročně. Tato vyhláška v § 1 odst. 4 zmocnila zastupitelstvo obce ke stanovení
diferencované vyšší sazby nájemného, než bylo stanoveno vyhláškou; Hlavní město
Praha na základě tohoto zmocnění vydalo vyhlášku č. 3/93 o cenové regulaci
nájemného z nebytových prostor, která však s ohledem na ustanovení § 24 odst. 1
zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, byla vydána na základě
neplatného zmocnění, a proto je tato vyhláška Hlavního města Prahy nulitním
právním aktem. Cena nájemného za pronájem obchodních nebytových prostor byla
tedy v době uzavření smlouvy regulována vyhláškou č. 585/1990 Sb. Platil-li
nájemce (žalobce) pronajímateli (žalované) nájemné vyšší, než byla jeho
maximální regulovaná cena, je toto plnění žalobce bezdůvodným obohacením
žalované, které je povinna vrátit. Dne 11. 10. 1994 byla
vydána nová vyhláška Hlavního města Prahy o cenové regulaci
nájemného z nebytových prostor, jež umožňovala platně sjednat vyšší nájemné než
190 Kč za 1 m2 ročně, ale protože mezi žalobcem a žalovanou nebyla podle této
nové vyhlášky sjednána nová cena nájemného, soud prvního stupně
dovodil, že mezi účastníky i nadále platila cena podle
vyhlášky č. 585/1990 Sb., tedy 190 Kč za 1 m2 ročně, tudíž
bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobce pokračovalo i
nadále po nabytí účinnosti nové vyhlášky Hlavního města Prahy a dosáhlo
výše 751 006 Kč. Úroky z prodlení přiznal soud v souladu
s nařízením vlády č. 142/1994 Sb.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. května 2002 č. j. 19 Co 97/2002 – 64
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 621 405 Kč s 16 % úrokem z
prodlení ročně od 16. 10. 1995 do zaplacení, a co do částky 129 601 Kč s 16 %
úrokem z prodlení od 16. 10. 1995 do zaplacení změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu
prvního stupně, neztotožnil se však s právním závěrem soudu prvního stupně
potud, že žalovaná získala na úkor žalobce bezdůvodné obohacení i po nabytí
účinnosti (8. 11. 1994) nové vyhlášky Hlavního města Prahy o
cenové regulaci nájemného z nebytových prostor ze dne 11. 10. 1994. Tato
vyhláška umožňovala sjednat vyšší nájemné než 190 Kč za 1 m2 ročně, a proto po
nabytí její účinnosti sjednaná cena nájemného mezi účastníky již nebyla v
rozporu s obecně závazným právním předpisem. Žalobce tak platil nájemné na
základě platné smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 27. 8. 1993 včetně platného
ujednání o ceně nájmu, proto odvolací soud žalobu na zaplacení
bezdůvodného obohacení co do částky 129 601 Kč s 16 %
úrokem z prodlení od 16. 10. 1995 do zaplacení zamítl.
Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci dovolání.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním v části, ve které byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba se zamítá co do
částky 129 601 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 16. 10.
1995 do zaplacení. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalovaná se
bezdůvodně obohatila jen do dne nabytí účinnosti nové vyhlášky Hlavního města
Prahy o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor ze dne 11. 10. 1994, tj.
do 8. 11. 1994 s tím, že po tomto datu sjednaná cena nájemného již nebyla v
rozporu s obecně závazným právním předpisem. Žalobce se domnívá, že byla-li v
době uzavření smlouvy o nájmu neplatně sjednána výše nájmu, nemohla se takto
sjednaná výše bez jakéhokoliv dalšího úkonu účastníků stát platnou pouze proto,
že nabyla účinnosti nová vyhláška o cenové regulaci nájemného z nebytových
prostor v městě Praze. Mimoto tato vyhláška ani nestanovila žádnou výši
nájemného, pouze umožnila odchýlit se od zákonem stanovené ceny konkretizované
ve vyhlášce č. 585/1990 Sb. Pokud tedy smluvní strany neučinily žádný úkon ke
zvýšení základní zákonné maximální sazby nájemného, platila nadále sazba podle
vyhlášky č. 585/1990 Sb. S odkazem na tyto důvody dovolatel navrhl,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části, ve které změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že do částky 129 601 Kč s 16 % úrokem z
prodlení od 16. 10. 1995 do zaplacení žalobu zamítl, zrušil a věc vrátil v
tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním v části, ve které byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Namítá, že odvolací soud vyšel ze
skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Nesprávné skutkové zjištění a nesprávné právní posouzení spatřuje v tom,
že odvolací soud i soud prvního stupně dospěly k závěru, že vyhláška Hlavního
města Prahy č. 3/93 ze dne 25. 2. 1993, o cenové regulaci
nájemného z nebytových prostor, je nulitním právním aktem, a proto mohli
účastníci uzavřít nájemní smlouvu s výši nájemného jen podle vyhlášky č.
585/1990 Sb. na maximálně 190 Kč za 1 m2 ročně. Domnívá se, že vyhláška č.
585/1990 Sb. byla v naprostém souladu s tehdy platným zákonem č. 134/1973
Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v oblasti
cen, který platil až do 31. 7. 1991, a v době vydání
citované vyhlášky se jednalo o samostatnou působnost obce, proto vyhláška
správně uváděla, že jde o působnost zastupitelstva, tudíž zastupitelstvo obce
mohlo určit diferencovaně sazby vyšší pro regulaci ceny nájmu. Rozhodnutí
zastupitelstva obce o regulaci cen nájemného z nebytových prostor v městě Praze
by mohlo být neplatné teprve po účinnosti novely vyhlášky č. 585/1990 Sb.
počínaje dnem 1. 9. 1994, kdy vyhláškou č. 168/1994 Sb. byl pojem
zastupitelstvo obce v § 1 odst. 4 nahrazen pojmem obce. Dovolatel má za to, že
vydal-li orgán uvedený v obecně platném právním předpisu podle jeho
zmocňovacího ustanovení obecně závaznou vyhlášku, nemůže být tato vyhláška
považována za neplatnou, protože není v rozporu s ustanovením obecně závazného
právního předpisu (viz § 1 odst. 4 vyhlášky č. 585/1990 Sb. ve znění platném do
1. 9. 1994). Žalovaný je toho názoru, že neplatnost vyhlášky by mohl vyslovit
toliko Ústavní soud a soudcům odvolacího soudu ani soudu prvního stupně
nepřísluší rozhodovat o tom, zda obecně závazná vyhláška Hlavního města Prahy
je nulitním právním aktem, a na základě tohoto závěru pak dovozovat neplatnost
konkrétního ujednání v nájemní smlouvě. Žalovaný nesouhlasí se závěrem, že
ustanovení § 1 odst. 4 vyhlášky č. 585/1990 Sb., ve znění platném do 1. 9.
1994, je v rozporu se zákonem o obcích. Poukazuje i na § 2 odst.
3 obč. zák. s tím, že nebylo-li nájemné v rozhodné
době upraveno zákonem, ale jen vyhláškou, pak nájemní
smlouva uzavřená mezi účastníky v dobré víře je platná i v části výše
nájemného, byť by se toto ujednání odchylovalo od vyhlášky. Z výše uvedených
důvodů se domnívá, že nezískal na úkor žalobce žádné bezdůvodné obohacení ve
smyslu § 451 obč. zák. a navrhl, aby dovolací soud v dané věci zrušil rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání obou
účastníků v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona
č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle občanského soudní řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejprve se dovolací soud zabýval přípustností dovolání žalované.
Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání žalované přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., neboť směřuje do potvrzující části výroku
rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do
částky 621 405 Kč s 16 % úrokem z prodlení ročně od 16. 10. 1995 do zaplacení.
Dovolání žalované není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
protože odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Zbývá tedy posoudit, zda dovolání žalované je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání směřující proti
potvrzující části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2002
č. j. 19 Co 97/2002 – 64 není podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, protože otázka nicotného
(nulitního) právního aktu byla již řešena Nejvyšším soudem České republiky a
judikatura je v tomto směru jednotná [srov. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, publikované v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H.
Beck, pod C 1183, svazek 17, s odkazem na dřívější rozhodnutí
uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
9, ročník 1999, a č. 11, ročník 2000, kde byl vysloven právní názor, že „mimo
rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty
zásadně jen se zřetelem k tomu, zda se jedná o akty nicotné (nulitní), tedy o
akty, jejichž vady jsou tak závažné (co do „záporné kvality“ vady), že se
neuplatňuje presumpce jejich správnosti (takové vady totiž nevyžadují zvláštní
proces k odstranění vad nebo aktů samotných, nikdo jich nemusí
dbát a od počátku se na ně pohlíží jako na
neexistující)]. Jestliže Hlavní město Praha vydalo vyhlášku č. 3/93, o cenové
regulaci nájemného z nebytových prostor, která nebyla vydána na základě
zmocnění v zákoně, ale jen na základě zmocnění ve vyhlášce
č. 585/1990 Sb., jež bylo s ohledem na ustanovení § 24 odst. 1 zákona č.
367/1990 Sb., o obcích, neplatné, pak tato vyhláška Hlavního města Prahy č.
3/93 byla vydána na základě neplatného zmocnění, a je
proto nulitním právním aktem. Takto vyřešená právní otázka odvolacím soudem
není v rozporu s dosavadní judikaturou a ani v rozporu s hmotným právem, a to
ani s žalovanou připomínaným ustanovením § 2 odst. 3 obč. zák. a
právní posouzení odvolacím soudem v dané věci je tedy v tomto směru správné.
Dovolání žalobce je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo
podáno proti té části výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř.; bylo podáno včas, osobou oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně
zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové
znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř. a opírá se o způsobilý
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně
vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně
aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny. Takové vady řízení žalobce nenamítá a ani nebyly
zjištěny.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přezkoumal rozsudek Městského
soudu v Praze v části napadené žalobcem v souladu s § 242 odst. 1 a
3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že jeho dovolání je důvodné.
Podle § 720 obč. zák. je nájem nebytových prostor upraven zvláštním zákonem,
tj. zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Podle § 7
tohoto zákona není-li výše nájemného nebo úhrada za podnájem upravena obecně
závazným právním předpisem, stanoví se dohodou.
Odvolací soud správně ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že v dané věci
byla v době uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor podle
zákona č. 116/1990 Sb. mezi účastníky cena nájemného
regulována vyhláškou č. 585/1990 Sb. na maximálně 190 Kč za 1 m2 ročně, a
platil-li nájemce (žalobce) pronajímateli (žalované) nájemné vyšší, než byla
jeho maximální regulovaná cena, je toto plnění žalobce bezdůvodným obohacením
žalované, které je povinna vrátit. Dovodil-li ale dále, že po účinnosti (8. 11.
1994) nové platně vydané vyhlášky Hlavního města Prahy o
cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, jež umožňovala platně sjednat
vyšší nájemné než 190 Kč za 1 m2 ročně, již nebyla mezi účastníky sjednaná cena
nájemného (podle nájemní smlouvy ze dne 27. 8. 1993) ve výši 400 Kč za 1 m2
měsíčně v rozporu s obecně závazným právním předpisem, je tento právní závěr
nesprávný. Je třeba přisvědčit názoru žalobce a právnímu závěru soudu prvního
stupně, že nebyla-li při uzavření smlouvy o nájmu z nebytových
prostor platně sjednána cena nájmu, a cena nájmu byla upravena obecně závaznou
vyhláškou č. 585/1990 Sb., nemohla se cena nájmu bez jakéhokoliv dalšího úkonu
účastníků stát platnou pouze proto, že byla vydána podle novelizované vyhlášky
č. 585/1990 Sb. nová vyhláška Hlavního města Prahy o cenové
regulaci nájemného z nebytových prostor, která ani nestanovila žádnou pevnou
výši nájemného u určitých nebytových prostor, ale pouze umožnila sjednat vyšší
nájemné, než byla maximální sazba nájemného podle vyhlášky č. 585/1990
Sb. Nebyla-li tedy mezi žalobcem a žalovanou podle této nové
vyhlášky Hlavního města Prahy sjednána nová cena nájemného, platila mezi
účastníky i nadále cena nájemného podle vyhlášky č. 585/1990 Sb., tedy 190 Kč
za 1 m2 ročně. Bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobce tedy pokračovalo i
nadále po nabytí účinnosti (8. 11. 1994) nové vyhlášky Hlavního města Prahy o
cenové regulaci nájemného z nebytových prostor vydané dne 11. 10. 1994.
Dovolací důvod žalobce, který vycházel z argumentu nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tudíž uplatněn
důvodně.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadená část rozsudku je správná,
dovolací soud rozsudek v napadené části zruší (§ 243b odst. 2 o. s. ř.) a věc
vrátí v tomto rozsahu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). V
dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d
odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne
také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1,
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. června 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu