33 Odo 957/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
proti žalovanému O. Š., o zaplacení částky 145.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 11 C 748/2004, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.
dubna 2005, č. j. 6 Co 336/2005-37, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. dubna 2005, č. j. 6
Co 336/2005-37, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 28. prosince 2004, č.
j. 11 C 748/2004-25, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Písku k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 28. prosince 2004, č. j. 11 C
784/2004-25, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhá vůči žalovanému zaplacení
částky 145.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání
žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. dubna 2005,
č. j. 6 Co 336/2005-37, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé
potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba, jíž se žalobkyně domáhá vůči žalovanému
zaplacení částky 145.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 17. 11. 1999 do
zaplacení, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že na základě smlouvy o poskytnutí
státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ze dne 16. 10. 1989 (dále
též „smlouva“), kterou uzavřeli žalovaný s manželkou D. Š. a tehdejší Okresní
národní výbor v P. (dále jen „národní výbor“), byl manželům Š. podle § 17
vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a
individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním
vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů, poskytnut státní příspěvek v částce
145.000,- Kč na výstavbu rodinného domku. Žalovaný se s manželkou ve smlouvě
kromě jiného zavázali výstavbu rodinného domku provést a dokončit tak, aby
kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let ode dne uzavření
smlouvy. Pro případ nedodržení této podmínky (a podmínek dalších) se zavázali
tuto skutečnost národnímu výboru neprodleně oznámit a poskytnutý příspěvek do
30 dnů poté národnímu výboru vrátit. Pro případ vzniku povinnosti vrátit
příspěvek se žalovaný s manželkou zavázali nepřevést rodinný domek bez souhlasu
národního výboru na jiného, dokud příspěvek nevrátí. Smlouva byla registrována
Státním notářstvím v P. dne 25. 10. 1989. Výlučným vlastníkem rozestavěné
stavby rodinného domku se v roce 1993 stal na základě dohody o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví žalovaný. Kolaudační rozhodnutí ve sjednané
desetileté lhůtě ode dne uzavření smlouvy vydáno nebylo. Žalovanému byl
stavebním úřadem prodloužen termín dokončení stavby do 31. 12. 2006. Žalovaný
poskytnutý příspěvek nevrátil.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soudy obou stupňů dospěly k
právnímu závěru, že k zajištění pohledávky (vrácení poskytnutého příspěvku)
bylo v souladu s § 58 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, upravuje a doplňuje
občanský zákoník, jenž nabyl účinnosti dne 1. ledna 1992 (dále jen „obč. zák.
před novelou“) zřízeno omezení převodu nemovitosti. Jelikož kolaudační
rozhodnutí nebylo před uplynutím desetileté lhůty od uzavření smlouvy vydáno,
podmínka sjednaná ve smlouvě splněna nebyla a vznikla tak povinnost poskytnutý
příspěvek vrátit. Oba soudy však zároveň shodně uzavřely, že žalobě nelze
vyhovět, neboť žalovaný vznesl důvodně námitku promlčení. Konstatovaly, že v
době, kdy bylo smlouvou zřízeno omezení převodu nemovitosti, činila sice
promlčecí lhůta u práv takto zajištěných podle § 109 obč. zák. ve znění před
novelou deset let, avšak občanský zákoník ve znění od 1. 1. 1992, kdy nabyla
účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“),
již institut omezení převodu nemovitosti neupravoval a nepřevzal ani úpravu
obsaženou v dosavadním § 109. Možnost použití § 874 obč. zák. na délku
promlčecí doby oba soudy vyloučily, neboť uvedené ustanovení se vztahuje toliko
na práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti, přičemž promlčecí doba je
právní skutečností. Vyjádřily proto názor, že při úvaze o délce promlčecí doby
je třeba vycházet z § 870 obč. zák. Jelikož v tomto případě promlčecí doba
nezačala běžet před 1. 1. 1992, řídí se její délka novou právní úpravou a je
tudíž tříletá (§ 101 obč. zák.). Odvolací soud pak dovodil, že tříletá
promlčecí doba v dané věci začala běžet 17. 11. 1999 (tj. po uplynutí lhůty
třiceti dnů následujících od 16. 10. 1999) a její konec připadl na 17.11. 2002.
Protože žaloba byla podána až 8. 9. 2004, stalo se tak po uplynutí promlčecí
doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a uplatnila v něm dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž zpochybnila správnost závěru
odvolacího soudu, že žalobou uplatněné právo na vrácení příspěvku se promlčelo
v tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. ve spojení s § 870 obč. zák. I
nadále je přesvědčena, že právo zajištěné omezením převodu nemovitosti podle §
58 obč. zák. ve znění před novelou se i po účinnosti novely občanského zákoníku
provedené zákonem č. 509/1991 Sb. promlčuje v desetileté promlčecí době podle §
109 obč. zák. ve znění před novelou ve spojení s § 874 obč. zák. Toto
ustanovení je ve vztahu k § 870 obč. zák., jež upravuje počátek a běh
promlčecích dob obecně, ustanovením speciálním, které upravuje výlučně práva a
povinnosti vyplývající z institutu omezení převodu nemovitosti. S poukazem na
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2005, sp. zn. 33
Odo 477/2005, navrhla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek byl
sice vydán po 1. 4. 2005, avšak stalo se tak ve smyslu článku II bodu 2. zákona
č. 59/2005 Sb. po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, bylo i v řízení
o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou - účastnicí řízení (§ 240 odst.
1 o. s. ř.), při splnění podmínky stanovené v § 241 odst. 2 písm. b/ a 4 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí
§ 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
V posuzovaném případě nemůže být přípustnost dovolání dána § 237 odst. 1 písm.
b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Přípustnost dovolání tak
může být založena pouze za podmínek § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc
takových, které se vyznačují zásadním významem (tj. těch, které jsou určující
nejen pro konkrétní spor, ale mají též obecný dopad). V daném případě je k
dovolacímu přezkumu předloženo posouzení právní otázky, zda po novele
občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. se právo zajištěné
omezením převodu nemovitosti promlčuje v desetileté promlčecí době nebo zda u
lhůt, které nezačaly běžet před účinností uvedené novely, je nutno promlčení
posuzovat podle § 101 obč. zák. Jelikož odvolací soudy řeší tuto otázku
rozdílně a soudy obou stupňů tuto otázku vyřešily v rozporu s hmotným právem,
má napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam a dovolání žalobkyně je
proto podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobkyně
žádnou z uvedených vad nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu
spisu. Dovolací soud se proto zabýval jen dovolací námitkou žalobkyní výslovně
uplatněnou.
Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry.
Podle § 58 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 509/1991 Sb. (dále opět jen „obč. zák. před novelou“) může věřitel zajistit
uspokojení své pohledávky písemnou smlouvou uzavřenou s dlužníkem, kterou
dlužník bere na sebe povinnost, že nepřevede svou nemovitost bez souhlasu
věřitele na jiného, dokud pohledávka nebude uspokojena. Podle odst. 2 téhož
ustanovení ke smlouvě je třeba její registrace státním notářstvím. Omezení
převodu vznikne okamžikem registrace u státního notářství. Podle § 61 obč. zák.
před novelou zánikem pohledávky nebo jejím promlčením omezení převodu
nemovitosti zanikne.
Podle § 870 občanského zákoníku po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb.
(dále opět jen „obč. zák.“) se podle dosavadních předpisů až do svého zakončení
posuzují lhůty a promlčecí doby, které počaly běžet před účinností tohoto
zákona.
Podle § 874 obč. zák. práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti, jež
vzniklo před účinností tohoto zákona, se řídí dosavadními předpisy.
Odvolací soud posoudil otázku, v jaké době se promlčuje právo žalobkyně na
vrácení státního příspěvku na výstavbu, podle § 101 obč. zák. a svůj závěr, že
došlo k promlčení tohoto práva, opřel o názor, že promlčecí doba počítaná ode
dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, činí tři roky. Odvolací soud sice
dospěl k závěru, že ujednání ve smlouvě, jímž se žalovaný zavázal, že po
dohodnutou dobu bez souhlasu národního výboru nepřevede na jiného rodinný
domek, na jehož výstavbu byl příspěvek poskytnut, je smlouvou o zajištění
závazku omezením převodu nemovitosti uzavřenou podle § 58 odst. 1 obč. zák.
před novelou, ale dovodil, že promlčení je právní skutečností (ne právem či
povinností), a proto se na ně nevztahuje § 874 obč. zák. obsahující přechodné
ustanovení k úpravám občanského zákoníku provedeným zákonem č. 509/1991 Sb.
Proto pokud promlčecí doba začala běžet až po 1. 1. 1992, není tato doba
desetiletá (jak tomu bylo podle § 109 obč. zák. před novelou), nýbrž tříletá ve
smyslu § 101 obč. zák. (§ 870 obč. zák. a contrario). Tento právní názor není
správný.
Ustanovení § 870 obč. zák. představuje obvyklou regulaci vztahu lhůt podle
staré a nové právní úpravy. I novela občanského zákoníku provedená zákonem č.
509/1991 Sb. upravila některé lhůty novým způsobem, avšak v důsledku zmíněného
přechodného ustanovení se tato úprava nedotkla lhůt, které začaly běžet před
její účinností. Smyslem takové právní úpravy je princip ochrany již nabytých
práv. Toto ustanovení však podle přesvědčení dovolacího soudu dopadá pouze na
případy, kdy příslušné lhůty a promlčecí doby jsou i nadále předmětem úpravy
občanského zákoníku. V případě omezení převodu nemovitosti je situace odlišná,
neboť zákonem č. 509/1991 Sb. nedošlo jen ke změně promlčecí doby spojené s
tímto zajišťovacím institutem, nýbrž k vypuštění tohoto institutu z občanského
zákoníku vůbec. Nejde tedy o situaci, kdy se lhůty či promlčecí doby novelou
zákona zkrátily nebo prodloužily, případně kdy byl odlišně upraven jejich běh a
kdy je proto třeba – v zájmu zachování principu ochrany nabytých práv –
regulovat délku a běh těch lhůt a promlčecích dob, které začaly běžet před
účinností nové právní úpravy. Proto podle názoru dovolacího soudu ustanovení §
870 obč. zák. nelze na tento případ aplikovat. Pak ovšem jediným ustanovením,
podle kterého je možno postupovat, je § 874 obč. zák.
Omezení převodu nemovitosti bylo institutem zajištění práv a povinností, který
byl upraven v občanském zákoníku až do jeho novely provedené zákonem č.
509/1991 Sb. Smyslem omezení převodu nemovitosti bylo nejen zajistit věřiteli
možnost vést v případě, že jeho pohledávka nebude řádně a včas uspokojena,
výkon rozhodnutí postihující nemovitost vlastnicky náležející dlužníkovi, který
ji nemohl (právě v důsledku omezení převodu) bez souhlasu věřitele zcizit, ale
též – ve spojení s § 109 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992 –
prodloužit dobu, v níž se takto zajištěné právo promlčí, tedy posílit právní
jistotu věřitele pokud jde o včasnost vymáhání pohledávky. Jestliže s účinností
od 1. 1. 1992 přestalo být omezení převodu nemovitosti občanským zákoníkem
upraveno, je třeba na oprávnění věřitele uplatnit u soudu pohledávku zajištěnou
omezením převodu nemovitosti v delší než obecné, t. j. desetileté, promlčecí
době nahlížet jako na součást práv, která z tohoto vztahu pro věřitele
vyplývala. Jen tak je totiž možno respektovat shora zmíněnou zásadu ochrany již
nabytých práv, kterou musí být vedena každá novelizace právního řádu. Je-li
podle § 61 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č.
509/1991 Sb. neodvratným důsledkem promlčení pohledávky zajištěné omezením
převodu nemovitosti zánik omezení převodu, je zřejmé, že tehdejší speciální
zákonná úprava promlčecí doby u takto zajištěných práv je neoddělitelně spjata
s právy a povinnostmi vyplývajícími z tohoto institutu. Uzavřením smlouvy o
omezení převodu nemovitosti vyjádřily smluvní strany svoji vůli podřídit se
režimu § 61 občanského zákoníku v citovaném znění a tedy i srozumění s tím, že
zajištění závazku, který trvá, zanikne až marným uplynutím desetileté promlčecí
doby. Výklad přechodných ustanovení zákona č. 509/1991 Sb., který v této věci
přijaly soudy obou stupňů, by vedl k závěrům, které by byly z hlediska ochrany
práv věřitele nepřijatelné, t. j. že by k (očekávanému a předpokládanému)
zániku omezení převodu nemovitosti, tedy k zániku práv a povinností z něj
vyplývajících, došlo – v rozporu s dříve projevenou vůlí smluvních stran – v
době podstatně kratší. Na podporu názoru, že i po vypuštění institutu omezení
převodu nemovitosti z občanského zákoníku se právo jím zajištěné promlčuje v
desetileté promlčecí době, lze pak připomenout i názor zastávaný za účinnosti
občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992, podle kterého dojde-li k zániku
omezení převodu nemovitosti za trvání zajištěné pohledávky (např. dohodou
dlužníka a věřitele), nemá tato skutečnost vliv na běh a délku promlčecí doby u
neuhrazené části pohledávky (srov. Občanský zákoník, Komentář, Panorama 1997,
str. 223).
Lze uzavřít, že odvolací soud pochybil, když otázku promlčení neposuzoval za
použití § 874 obč. zák., ale § 870 obč. zák., a nesprávně dovodil, že uplatněné
právo se promlčelo v tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. Jeho
rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl žalobkyní uplatněn opodstatněně.
Dovolací soud z uvedených důvodů napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí
odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil je
dovolací soud rovněž a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení bude soud prvního stupně (odvolací soud) vázán právním
názorem, který dovolací soud v tomto rozsudku vyslovil (§ 226 odst. 1 ve
spojení s § 243d odst. 1 věty prvé o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. října 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu