NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 971/2004-231
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) M. H., a
b) A. H., proti žalovanému JUDr. V. S., o zaplacení částky 900.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 145/2001,
o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu
2003, č. j. 19 Co 463/2003-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali původně proti pěti žalovaným, a to 1) JUDr. A. A. M., 2) O.
T., 3) I. S., 4) J. S. a 5) JUDr. V. S., aby těmto žalovaným bylo uloženo
zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 900.000,- Kč s 11% úrokem z
prodlení ročně z částky 100.000,- Kč od 10. 9. 1999 do zaplacení a z částky
800.000,- Kč od 15. 9. 1999 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze
žalovaných zaniká v rozsahu uhrazeného plnění povinnost ostatních žalovaných.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. dubna 2003, č. j. 41 C 145/2001-139, uložil žalovaným 1) a 2), aby zaplatili
žalobcům společně a nerozdílně částku 800.000,- Kč se 4% úrokem z prodlení od
12. 10. 2002 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a
žalované 3), aby zaplatila žalobcům částku 100.000,- Kč s 5,5% úrokem z
prodlení od 1. 6. 2002 do zaplacení, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku
(výrok II.). Zamítl však žalobu, pokud se jí žalobci domáhali, aby žalovaným 1)
a 2) byla uložena povinnost zaplatit jim společně a nerozdílně částku 100.000,-
Kč a úrok z prodlení ve výši 11% z částky 100.000,- Kč od 10. 9. 1999 do
zaplacení, ve výši 11% z částky 800.000,- Kč od 15. 9. 1999 do 10. 9. 2000 a ve
výši 7% z částky 800.000,- Kč od 12. 10. 2002 do zaplacení (výrok III.), stejně
jako žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby bylo žalované 3) uloženo zaplatit jim
společně a nerozdílně částku 800.000,- Kč a úrok z prodlení ve výši 11% z
částky 100.000,- Kč od 10. 9. 1999 do 31. 5. 2002 a ve výši 5,5% z částky
100.000,- Kč od 1. 6. 2002 a úrok z prodlení z částky 800.000,- Kč od 15. 9. 1999 do zaplacení (výrok IV.). Soud prvního stupně dále zamítl žalobu, jíž se
žalobci domáhali, aby žalovaným 4) a 5) bylo uloženo zaplatit jim společně a
nerozdílně částku 900.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 11% z částky
100.000,- Kč od 10. 9. 1999 do zaplacení a ve výši 11% z částky 800.000,- Kč od
15. 9. 1999 do zaplacení (výrok V.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI. a
VII.). Na základě provedených důkazů dospěl – pokud jde o nárok uplatněný proti
žalovaným 1) a 2) – k závěru, že tito žalovaní se na úkor žalobců bezdůvodně
obohatili, jelikož z titulu neplatné smlouvy o cesi týkající se převodu bytu a
převodu garážového stání převzala žalovaná 2) jako manželka žalovaného 1)
jednající jeho jménem od žalobců částku 800.000,- Kč. S odkazem na § 451 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) proto žalobě proti žalovaným 1) a 2) co
do této částky s příslušenstvím vyhověl. Podle stejného ustanovení posoudil
vztah mezi žalobci a žalovanou 3) a vyhověl žalobě proti této žalované ohledně
částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, když dovodil, že žalobci složili uvedenou
částku k rukám této žalované [provozující spolu s žalovaným 4) realitní
kancelář] jako zálohu na převod bytu, ač pro to nevznikl žádný právní důvod. Tvrzení, že v důsledku jednání žalovaných 3) až 5) vznikla žalovaným škoda ve
výši 900.000,- Kč (představovaná součtem obou shora uvedených částek), však
soud prvního stupně nevzal za prokázané. Žalobci nebyli ve smluvním vztahu k
žádnému z těchto žalovaných, neboť zprostředkovatelskou smlouvu s realitní
kanceláří uzavřela žalovaná 2), nikoli oni, a ani žalovaný 5), který sepisoval
smlouvu o cesi, s nimi neměl uzavřenu smlouvu o poskytnutí právních služeb.
I
když jednání žalovaného 5) lze hodnotit přinejmenším jako neprofesionální,
neboť sepsal smlouvu, jež byla shledána neplatnou, aniž měl k dispozici
listiny, z nichž by vyplývalo právo žalovaného 1) k převáděnému bytu, a výpis z
katastru nemovitostí ohledně domu, ve kterém se byt nachází, nelze dovodit jeho
obecnou odpovědnost za škodu podle § 415 ObčZ.
K odvolání žalobců a žalované 2) Městský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 19 Co 463/2003-188, rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno ve vztahu k žalované 2), v
zamítavých výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu k
žalovanému 5) potvrdil, v zamítavém výroku o úroku z prodlení z částky
800.000,- Kč ve vztahu k žalovaným 1) a 2) a ve výroku o nákladech řízení ve
vztahu mezi žalobci a těmito žalovanými jej zrušil a (jak vyplývá pouze z
odůvodnění rozsudku) věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a
žalovaným 5). Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně
a ohledně vztahu mezi žalobci a žalovaným 5) konstatoval, že tento žalovaný
žalobce nezastupoval a nemůže proto nést odpovědnost podle § 24 zákona č.
85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“). Jelikož pak ke
zmenšení majetku žalobců došlo plněním z neplatné smlouvy ve prospěch
žalovaných 1) a 2), případně částečně žalované 3), jedná se o vztah z
bezdůvodného obohacení, nikoli o náhradu škody, která by snad měla vzniknout v
příčinné souvislosti se zaviněným porušením povinnosti žalovaného 5).
Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti potvrzujícímu výroku o zamítnutí žaloby
proti žalovanému 5) a o nákladech řízení před soudem prvního stupně a proti
výroku o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a tímto žalovaným,
podali žalobci dovolání s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam a dovolání je tak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Rozsudek odvolacího soudu totiž řeší
otázku, která v rozhodování Nejvyššího soudu ČR dosud řešena nebyla, a to zda
je advokát odpovědný za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie jen
svému klientovi, nebo zda je dána podle § 415 a § 420 ObčZ jeho odpovědnost i
ve vztahu ke třetím osobám, pokud byla škoda způsobena jeho zaviněným
protiprávním jednáním. Tuto otázku odvolací soud vyřešil nesprávně a je proto
dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Žalobci vyslovili
nesouhlas se závěrem soudů obou stupňů, že jejich nárok nemůže být současně
posouzen jako bezdůvodné obohacení vůči žalovaným 1) a 2) a jako náhrada škody
vůči ostatním žalovaným, a podrobně rozvedli svůj názor, že se na vzniku jejich
majetkové újmy podíleli všichni žalovaní [největší měrou právě žalovaný 5)] a
že je na místě jejich solidární odpovědnost podle § 438 odst. 1 ObčZ. Na straně
žalovaného 5) jsou naplněny všechny čtyři podmínky pro vznik odpovědnosti za
škodu, t. j. porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi
porušením povinnosti a vznikem škody i zavinění, a proto by měl za škodu
odpovídat přinejmenším podle § 415 a § 420 ObčZ. Kromě toho se žalobci považují
i za klienty žalovaného 5) a je tak dána i jeho odpovědnost vůči nim podle § 24
zákona o advokacii. Žalobci navrhli, aby byly napadené výroky rozsudku
odvolacího soudu a jim odpovídající výroky rozsudku soudu prvního stupně
zrušeny.
Žalovaný 5) ve svém vyjádření zopakoval skutkové okolnosti případu, ztotožnil
se se závěry soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání žalobců bylo zamítnuto.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako
soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnými osobami, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalobců založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Předpokladem je samozřejmě to, že řešená právní
otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo o otázku, na
níž není rozsudek odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci založen.
Žalobci přikládají zásadní význam výslovně jen řešení otázky, zda advokát
odpovídá za škodu toliko svému klientovi podle zákona o advokacii nebo zda je
dána i jeho obecná odpovědnost za zaviněné porušení povinnosti podle občanského
zákoníku; kromě toho zpochybňují právní závěr, že jejich nárok nelze současně
posoudit jako bezdůvodné obohacení a náhradu škody a uložit tak všem žalovaným
solidární povinnost k plnění. Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu dovolacími
důvody vyplývající z § 242 odst. 3 věty prvé OSŘ, jež se projevuje nejen v tom,
který z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 a 3 OSŘ byl uplatněn, ale především v
tom, jak byl tento dovolací důvod vylíčen, t. j. v čem dovolatel spatřuje jeho
naplnění, by tedy mohla být dána přípustnost dovolání žalovaných podle § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ pouze v případě, že by některá z jimi nastíněných právních
otázek splňovala kritéria uvedená v § 237 odst. 3 OSŘ. Námitka, žalobců, že
byli klienty žalovaného 5), je zpochybněním skutkového závěru, na němž odvolací
soud postavil svůj právní závěr o nedostatku odpovědnosti tohoto žalovaného
podle § 24 zákona o advokacii, tedy uplatněním dovolacího důvodu uvedeného v §
241a odst. 3 OSŘ, který podle výslovného znění tohoto ustanovení nemůže být v
případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ použit.
Žalobcům nelze přisvědčit, pokud dovozují, že odvolací soud (a to nesprávně)
dospěl k závěru, že nemůže být dána odpovědnost advokáta za škodu způsobenou
zaviněným porušením právní povinnosti při výkonu advokacie podle občanského
zákoníku jiné osobě než klientovi. Takový obecný závěr z odůvodnění napadeného
rozsudku nevyplývá. Pokud odvolací soud dovodil, že odpovědnost žalovaného 5)
podle § 415 a § 420 ObčZ není dána, stalo se tak s odůvodněním, že žalobcům
nevznikla škoda, kterou by bylo možno klást do příčinné souvislosti s jednáním
tohoto žalovaného. Právní otázka, kterou žalobci ve svém dovolání výslovně
označili za zásadní, tedy nebyla pro rozhodnutí o věci určující a její řešení
v rozsudku odvolacího soudu proto nemůže přípustnost dovolání založit.
V rozsudku ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, uveřejněném mimo
jiné v časopisu Právní rozhledy č. 17/2004, přijal Nejvyšší soud ČR závěr, že
škoda spočívající v tom, že nároky plynoucí podílníkům fondu z podílového listu
nebyly v důsledku špatného hospodaření s majetkem v podílovém fondu plně
uspokojeny, může v případě probíhající likvidace investiční společnosti
vzniknout podílníkům až při skončení likvidace, neboť teprve nebude-li jejich
nárok jako spolumajitelů majetku v podílovém fondu, který investiční společnost
spravuje, uspokojen v rámci likvidace, popř. konkursu, vzniká jim majetková
újma. Vznik škody na straně podílníka totiž předpokládá, že jeho právo na
plnění z podílového listu není uspokojeno a že je již nelze na povinném
subjektu vymáhat. Obdobně v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. června
2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, byl vysloven názor, že škoda, spočívající v
tom, že nárok člena družstevní záložny na vyplacení vkladu nebyl v důsledku
špatného hospodaření s členskými vklady plně uspokojen, nevzniká již v
okamžiku, kdy družstevní záložna poruší své povinnosti vyplývající ze
závazkového vztahu, nýbrž až okamžikem, kdy je zřejmé, že se právo člena
záložny (věřitele) na plnění proti záložně (dlužníkovi) fakticky stalo
nevymahatelným, a že je vyloučeno, aby vůbec bylo uspokojeno [právní věta
vycházející z tohoto rozhodnutí je uveřejněna v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), sešitu 30, pod
č. C 2822]. Rovněž rozsudek dovolacího soudu ze dne 26. února 2004, sp. zn. 25
Cdo 953/2003, vychází z toho, že o škodu vzniklou vkladateli nevyplacením jeho
pohledávky za bankou, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, by se jednalo až
v případě, že by tato pohledávka nemohla být již žádným způsobem uspokojena ani
vymáhána (viz právní věta uveřejněná v Souboru, sešitu 28, pod č. C 2288). I
když v těchto rozhodnutích nebyl řešen přímo vztah mezi instituty bezdůvodného
obohacení a náhrady škody, vyplývá z nich jednoznačně zásada, že nelze uvažovat
o vzniku škody, dokud není zřejmé, že nárok, který je z titulu náhrady škody
uplatňován, nelze uspokojit jinak. V rozsudku ze dne 17. února 2005, sp. zn. 25
Cdo 1181/2004, který je k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu
ČR a který dopadá na obdobné skutkové okolnosti, jaké byly zjištěny v této
věci, pak dovolací soud výslovně uzavřel, že plnil-li žalobce z titulu neplatné
smlouvy o převodu členských a nájemních práv druhé smluvní straně, byla právním
důvodem plnění tato neplatná smlouva. Tvrzené pochybení žalovaného bytového
družstva při evidenci členů, které žalobce považoval za porušení jeho právní
povinnosti, nebylo s majetkovou újmou žalobce v příčinné souvislosti a proto
nenastává jeho odpovědnost za škodu podle § 420 ObčZ.
Odvolací soud odůvodnil zamítnutí žaloby proti žalovanému 5) především tím, že
ke zmenšení majetku žalobců došlo v důsledku plnění žalovaným 1) a 2) na
základě neplatné smlouvy a že tedy nejde o škodu, nýbrž o bezdůvodné obohacení,
na jehož vydání mají žalobci právo proti těmto žalovaným. Jinými slovy řečeno
odvolací soud uzavřel, že i kdyby neplatnost smlouvy o převodu bytu byla
důsledkem porušení povinnosti žalovaného 5), mají žalobci nárok na vrácení
plnění přijatého žalovanými 1) a 2) na základě této neplatné smlouvy podle §
457 ObčZ [případně, pokud jde o částku 100.000,- Kč s příslušenstvím, týž nárok
proti žalované 3)] a nevzniká jim tudíž škoda jako jeden z předpokladů
odpovědnosti podle § 420 ObčZ. Výrazem toho je skutečnost, že částky 800.000,-
Kč s příslušenstvím a 100.000,- Kč s příslušenstvím byly v tomto sporu žalobcům
pravomocně přiznány a že žalobci mají pro jejich vymožení exekuční tituly. Za
této situace je předčasné uvažovat o tom, že je vyloučeno uspokojení jejich
nároků na vydání bezdůvodného obohacení a že tedy nastupuje nárok na náhradu
škody; nic takového ostatně žalobci ani netvrdí.
Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že v dovolání zpochybněný právní
názor odvolacího soudu koresponduje s dosavadní judikaturou soudu dovolacího a
že tedy nejde o právní otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena nebo
je odvolacími soudy či dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně o řešení
právní otázky, které by odporovalo hmotnému právu. Z tohoto pohledu tudíž
rovněž nelze přiznat napadenému rozsudku zásadní právní význam a dovolání
žalobců tak nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Za této
situace dovolacímu soudu nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218
písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému 5),
který by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146
odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly. Jeho vyjádření totiž nebylo sepsáno zastupujícím advokátem,
navíc se týkalo merita věci, nikoli otázky přípustnosti dovolání, a jeho obsah
byl proto pro rozhodnutí dovolacího soudu bez významu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu