Na základě analogické aplikace § 125 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů, má příslušník nárok na náhradní volno,
případně na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku
a zvláštního příplatku, i za každou vykonanou hodinu služby přesčas do limitu
150 hodin v kalendářním roce, která byla nařízena v rozporu se zákonem.
Na základě analogické aplikace § 125 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů, má příslušník nárok na náhradní volno,
případně na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku
a zvláštního příplatku, i za každou vykonanou hodinu služby přesčas do limitu
150 hodin v kalendářním roce, která byla nařízena v rozporu se zákonem.
Služební poměr: služba přesčas
č. 280/2006 Sb. a č. 36/2012 Sb.
Ředitel pro řízení lidských zdrojů žalované zamítl dne 27. 1. 2011 žádost žalobce
o zpětné doplacení 150 hodin za výkon služby přesčas za roky 2008, 2009 a 2010. Dne
1. 11. 2011 přiznal ředitel pro řízení lidských
zdrojů žalované žalobci odchodné ve výši
230 550 Kč, a to podle § 155 a § 156 odst. 1
a odst. 2 služebního zákona.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
povahu shromáždění usuzovat z opakovaných zásahů stěžovatelky proti jednotlivým
aktivistům, které byly spojeny blízkou časovou souvislostí a probíhaly ve dnech po sobě
následujících. To, že policisté opakovaně zasahovali obdobně, nemůže odůvodnit, že se
jednalo po celou inkriminovanou dobu o jedno shromáždění. Podoba zásahu se odvíjela
od činnosti aktivistů a lze předpokládat, že
dokud budou osoby vystupovat určitých způsobem, bude i reakce policie obdobná. Je třeba, aby krajský soud zaměřil svoji pozornost
na zjištění konkrétních okolností pohybu
osob v dané lokalitě. Na charakter příčiny
(tvrzeného shromáždění) nelze usuzovat
z charakteru následku (zásahu stěžovatelky).
Bude třeba zjistit, zda např. někteří z aktivistů
zůstávali na místě i po dobu, kdy těžba neprobíhala, a zda lze proto uvažovat o kontinuálním protestu.
Žalobce podal proti uvedeným rozhodnutím ředitele pro řízení lidských zdrojů odvolání. Žalovaná spojila řízení o odvolání proti
zamítnutí žádosti o zpětné doplacení 150 hodin za službu přesčas a řízení o odvolání proti rozhodnutí o přiznání odchodného do jednoho. Ředitel žalované rozhodnutím ze dne
28. 3. 2012 zamítl odvolání žalobce a napadená rozhodnutí potvrdil.
Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích, který rozsudkem ze dne 27. 11. 2012,
čj. 10 A 48/2012-36, rozhodnutí o odvolání
zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud
uvedl, že žalobce požaduje doplatit výkon služby přesčas do limitu 150 hodin v kalendářních
letech 2008, 2009 a 2010 a tento doplatek zohlednit při stanovení výše odchodného, neboť
podle něho služba přesčas nebyla nařízena
v důležitém zájmu služby a přesčasové hodiny
nebyly ničím odůvodněny.
který rozsudkem ze dne 27. 11. 2012,
čj. 10 A 48/2012-36, rozhodnutí o odvolání
zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud
uvedl, že žalobce požaduje doplatit výkon služby přesčas do limitu 150 hodin v kalendářních
letech 2008, 2009 a 2010 a tento doplatek zohlednit při stanovení výše odchodného, neboť
podle něho služba přesčas nebyla nařízena
v důležitém zájmu služby a přesčasové hodiny
nebyly ničím odůvodněny.
Krajský soud připomněl, že v dané věci
přezkoumával v pořadí již druhé rozhodnutí
žalované o odvolání proti zamítnutí žádosti
žalobce o zpětné doplacení 150 hodin za výkon služby přesčas za roky 2008, 2009 a 2010.
Předchozí rozhodnutí o odvolání bylo zrušeno rozsudkem krajského soudu ze dne 29. 12.
2011, čj. 10 A 75/2011-23, a věc byla vrácena
žalované k dalšímu řízení. V něm byla žalovaná zavázána právním názorem krajského soudu, podle něhož je zapotřebí vycházet z výjimečnosti služby přesčas, neboť zákonodárce
její přípustnost podmínil existencí určitých
zákonných podmínek, bez jejichž splnění ji
nelze nařídit. Krajský soud zdůraznil, že výjimečnost služby přesčas ani důležitý zájem
služby nejsou dány v případech dlouhodobého a vědomého přístupu žalované při řešení
nedostatečného personálního obsazení příslušného útvaru. Vznik neočekávané situace
odůvodňující nařízení služby přesčas si lze
představit jen kupříkladu při momentální indispozici či absenci některého z příslušníků
daného útvaru, např. kvůli zdravotním či jiným důvodům. Relevantním důvodem pro
nařízení služby přesčas však nemůže být
dlouhodobé či trvalé nahrazování nedostatku osob zvýšenými nároky na stávající příslušníky s odkazem na důležitý zájem služby.
Tomuto závaznému právnímu názoru vyslovenému v předchozím rozsudku však podle krajského soudu nevyhovělo ani druhé
rozhodnutí žalované o odvolání. Z něho totiž
nebylo přezkoumatelné, kdy konkrétně došlo
ke vzniku neočekávané situace způsobené
například momentální indispozicí či absencí
ařízení služby přesčas však nemůže být
dlouhodobé či trvalé nahrazování nedostatku osob zvýšenými nároky na stávající příslušníky s odkazem na důležitý zájem služby.
Tomuto závaznému právnímu názoru vyslovenému v předchozím rozsudku však podle krajského soudu nevyhovělo ani druhé
rozhodnutí žalované o odvolání. Z něho totiž
nebylo přezkoumatelné, kdy konkrétně došlo
ke vzniku neočekávané situace způsobené
například momentální indispozicí či absencí
některého z příslušníků daného útvaru a návazně na tuto neočekávaně vzniklou situaci
bylo třeba žalobci nařídit službu přesčas. Z toho důvodu nebylo možné vyvrátit tvrzení žalobce, že k nařizování služby přesčas docházelo v rozporu s § 54 odst. 1 služebního zákona,
neboť na operačním středisku byly dlouhodobě plánovány přesčasy za účelem řešení
neuspokojivé personální situace. Obstát přitom nemohlo vysvětlení žalované, že k nařizování služby přesčas docházelo na základě
dohody s pracovníkem, a nikoliv rozkazu,
a že prolomení stávající praxe při nařizování
služby přesčas by mělo fatální, především finanční, důsledky pro žalovanou. Sama žalovaná v rozhodnutí uvedla, že tak jak je koncipována právní úprava, není vyloučena situace,
kdy služební funkcionář již předem ví, že úkol
vyplývající z bezpečnostní situace nelze podřízenými příslušníky zvládnout toliko prostřednictvím využití jejich základní doby služby v týdnu, a tudíž dochází k nařízení služby
přesčas s určitým časovým předstihem. Toto
vysvětlení žalované potvrdilo názor žalobce,
že k nařizování služby nedocházelo v souladu
s § 54 služebního zákona.
Jako nadbytečná se jevila krajskému soudu polemika žalované ohledně způsobu nařizování služby přesčas, neboť krajský soud
v předchozím rozsudku nepožadoval vydávání správního rozhodnutí a poukazoval jen na
potřebu jednoznačným, průkazným a nezpochybnitelným způsobem prokázat, že služba
přesčas není využívána k jiným účelům a je
nařizována pouze za podmínek, které stanoví
platná právní úprava. Přehled pracovní neschopnosti u jednotlivých příslušníků za konkrétní období let 2007 až 2009 přitom podle
závěru krajského soudu neprokázal (jednoznačně a nezpochybnitelně), že služba přesčas byla žalobci nařízena v souladu s § 54
odst. 1 služebního zákona. Pro přezkoumatelnost rozhodnutí nepostačilo ani připojené
obecné hodnocení žalované, že byly provedeny potřebné důkazy a z nich byla vyvozena
skutková a právní zjištění. Krajský soud nepřisvědčil názoru žalované, podle něhož bylo
nepochybně prokázáno, že z její strany nedochází ke kabinetnímu nařízení služby přes-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
ě), že služba přesčas byla žalobci nařízena v souladu s § 54
odst. 1 služebního zákona. Pro přezkoumatelnost rozhodnutí nepostačilo ani připojené
obecné hodnocení žalované, že byly provedeny potřebné důkazy a z nich byla vyvozena
skutková a právní zjištění. Krajský soud nepřisvědčil názoru žalované, podle něhož bylo
nepochybně prokázáno, že z její strany nedochází ke kabinetnímu nařízení služby přes-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
čas. K tomuto závěru totiž žalovaná neuvedla
žádnou konkrétní argumentaci a nedoložila
proto své tvrzení, že služba přesčas byla nařizována za podmínek stanovených v § 54 služebního zákona. Vysvětlení, že veřejný zájem
má přednost před zájmem osobním, pak nemohlo nahradit konkrétní odůvodnění závěru
o splnění podmínek pro postup podle tohoto
zákonného ustanovení. Z podkladů předložených žalovanou a jí poskytnutého vysvětlení
krajský soud nemohl posoudit, zda postup žalované odpovídal platné právní úpravě a zda
byly nároky žalobce oprávněné. Proto krajský
soud uzavřel, že z napadeného rozhodnutí nebylo možné přezkoumat, zda žalobci byla nařizována služba přesčas v souladu se služebním zákonem a zda nebylo tohoto institutu
využíváno k jiným účelům a za jiných podmínek, než připouští platná právní úprava, což
má zásadní význam pro posuzovanou věc.
Žalovaná (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž
namítala, že podle § 171 písm. h) služebního
zákona se řízení ve věcech služebního poměru nevztahuje na nařízení služby přesčas, přičemž pravomoc rozhodnout o této záležitosti
náleží nejblíže nadřízenému vedoucímu příslušníkovi, který podle § 5 odst. 1 služebního
zákona řídí výkon služby dalších příslušníků
a dává podřízeným příslušníkům rozkazy
k výkonu služby. Tento úkon směřující ke stanovení času výkonu služby tedy služební zákon vyloučil z formalizovaného řízení ve věcech služebního poměru, v důsledku čehož
má povahu rozkazu (řídicího aktu) vedoucího příslušníka, jenž vyplývá z konkrétní a aktuální potřeby výkonu služby. Takovému rozkazu se musel podřízený příslušník podrobit
pod hrozbou spáchání trestného činu.
Stěžovatelka dále uvedla, že samotná forma nařízení služby přesčas není služebním zákonem stanovena, takže lze akceptovat i ústní
sdělení příslušnému policistovi. Ústní forma
nařízení služby přesčas byla v praxi stěžovatelky obvyklá a používala se i v rámci integrovaného operačního střediska. Tuto změnu výkonu služby byl přitom povinen nadřízený
vedoucí policista okamžitě zapracovat písemně do plánu služeb, čímž zajistil bezproblémové softwarové zúčtování výkonu služby.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
přesčas není služebním zákonem stanovena, takže lze akceptovat i ústní
sdělení příslušnému policistovi. Ústní forma
nařízení služby přesčas byla v praxi stěžovatelky obvyklá a používala se i v rámci integrovaného operačního střediska. Tuto změnu výkonu služby byl přitom povinen nadřízený
vedoucí policista okamžitě zapracovat písemně do plánu služeb, čímž zajistil bezproblémové softwarové zúčtování výkonu služby.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
Službu přesčas tedy nařizoval vedoucí příslušník, a nikoliv jakýsi správní orgán či služební funkcionář nadaný pravomocí jednat
a rozhodovat ve věcech služebního poměru.
Mnohdy vedoucí příslušník rozhodoval na základě momentální bezpečnostní situace, která
mu z důvodu nebezpečí z prodlení nedávala
prostor pro užití správního uvážení ani pro
důkladné odůvodnění nařízení služby přesčas.
Nebylo proto reálné, aby nadřízený příslušník
musel u každé služby přesčas uvádět konkrétní důvody pro její nařízení. Tím stěžovatelka
nezpochybňovala povinnost sdělit příslušníkovi, jaký důležitý zájem služby vedl k nařízení
služby přesčas. Rozsah tohoto sdělení však dle
jejího názoru musel odpovídat konkrétní situaci, při níž byla služba přesčas nařizována.
Nemohlo-li tedy být při nařizování služby
přesčas požadováno odůvodnění s náležitostmi stanovenými v § 181 odst. 5 služebního zákona, nebylo možné je spravedlivě požadovat
ani po služebním funkcionáři, který rozhodoval o nárocích souvisejících se službou přesčas. Sankcí za neuvedení důvodu pro nařízení
služby přesčas či za jeho nedostatečnou konkretizaci v rozhodnutí ve věcech služebního
poměru proto nemohlo být jeho zrušení.
Stěžovatelka dodala, že podle logiky krajského soudu by musel být požadavek na jednoznačný, průkazný a nezpochybnitelný způsob prokazování existence důvodů služby
přesčas vztažen i na další případy, ve kterých
není vedeno řízení ve věcech služebního poměru. Krajský soud tak svou úvahou založil
možnost rozšířit své právo přezkumu i na
rozhodnutí, kterými vedoucí příslušník ukládá úkoly směřující ke způsobu, době a rozsahu výkonu služby podřízených příslušníků.
Stěžovatelka shrnula, že o nařízení služby
přesčas tedy nebylo vedeno řízení ve věcech
služebního poměru, v němž by se vydávalo
formalizované písemné rozhodnutí, proti němuž by bylo možné podat odvolání. V důsledku toho nebyl možný soudní přezkum služby
přesčas ani konkrétních důvodů, které v jednotlivých případech vedly k jejímu nařízení.
Dále stěžovatelka namítla, že služební zákon upravuje v § 52 základní dobu služby
ozsahu výkonu služby podřízených příslušníků.
Stěžovatelka shrnula, že o nařízení služby
přesčas tedy nebylo vedeno řízení ve věcech
služebního poměru, v němž by se vydávalo
formalizované písemné rozhodnutí, proti němuž by bylo možné podat odvolání. V důsledku toho nebyl možný soudní přezkum služby
přesčas ani konkrétních důvodů, které v jednotlivých případech vedly k jejímu nařízení.
Dále stěžovatelka namítla, že služební zákon upravuje v § 52 základní dobu služby
v týdnu a v § 54 službu přesčas. Policistovi je
možné nařídit službu přesčas buď podle § 54
odst. 1 služebního zákona do 150 hodin za kalendářní rok z důvodu důležitého zájmu služby,
nebo podle odstavce druhého téhož ustanovení nad tento limit při vyhlášení krizového stavu
nebo ve výjimečných případech ve veřejném
zájmu. Jinou kategorii doby služby služební zákon nevymezuje, a proto každá služba konaná
nad základní dobu služby v týdnu je službou
přesčas. I kdyby tedy služba přesčas byla nařízena neoprávněně, zůstává službou přesčas, k jejímuž výkonu se přihlíží při stanovení
služebního příjmu. Její případné neoprávněné nařízení ji z režimu odměňování služby
přesčas nemůže vyloučit, protože § 112 odst. 2
a § 125 služebního zákona takový postup neumožňují. Podle § 112 odst. 2 služebního zákona je totiž příslušníkovi „stanoven služební příjem s přihlédnutím k případné službě
přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním
roce“, bez ohledu na to, zda přesčasová služba
byla nařízena, či nikoliv. Teprve až za každou
hodinu služby přesčas nad 150 hodin v kalendářním roce má příslušník nárok na náhradní
volno, a neposkytne-li mu jej bezpečnostní
sbor v době tří kalendářních měsíců po výkonu služby přesčas nebo v jinak dohodnuté
době, má poté nárok na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, jak vyplývá z § 125
odst. 1 služebního zákona.
Stěžovatelka také odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS
20/09, č. 36/2012 Sb., ve kterém Ústavní soud
konstatoval, že tarifní plat příslušníka jako základní složka jeho služebního příjmu již v sobě zahrnuje odměnu za případnou službu
přesčas v maximálním rozsahu 150 hodin za
kalendářní rok. V kontextu tohoto nálezu by
tak o zákonnosti přesčasových služeb do uvedeného limitu bylo možné pochybovat jen
v případě, kdyby je nadřízený příslušník nařizoval zcela evidentně diskriminačně. Z dokumentů založených ve spise však taková skutečnost nikterak nevyplynula. Naopak z nich
bylo zřejmé, že v rozhodném období bylo nařizování služby přesčas rozloženo mezi všechny policisty sloužící na operačním středisku
víceméně rovnoměrně.
sahu 150 hodin za
kalendářní rok. V kontextu tohoto nálezu by
tak o zákonnosti přesčasových služeb do uvedeného limitu bylo možné pochybovat jen
v případě, kdyby je nadřízený příslušník nařizoval zcela evidentně diskriminačně. Z dokumentů založených ve spise však taková skutečnost nikterak nevyplynula. Naopak z nich
bylo zřejmé, že v rozhodném období bylo nařizování služby přesčas rozloženo mezi všechny policisty sloužící na operačním středisku
víceméně rovnoměrně.
Stěžovatelka dále namítla, že výklad pojmu „důležitý zájem služby“ provedený krajským soudem je nutné odmítnout, a to kromě
jiného na základě argumentu per reductionem ad absurdum. Důsledné dodržování zákazu nařizování služby přesčas v případech
dočasného nebo i dlouhodobého personálního neobsazení některých útvarů by totiž mělo za následek nesplnění úkolů, které bezpečnostním sborům ukládají příslušné právní
předpisy. Počty příslušníků určila vláda, přičemž krajskému soudu byly jistě známy okolnosti, za nichž došlo k zásadní redukci počtu
příslušníků. Pokud tedy v důsledku nedostatku příslušníků nebylo možné zajistit základní
činnosti daného útvaru, nelze se řídit názorem krajského soudu a nenařizovat službu
přesčas. Důležitý zájem služby přitom nemohl
být vykládán jinak, než jak je definovaný
v § 201 odst. 1 služebního zákona, tedy jako
„zájem bezpečnostního sboru na včasném
a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního
sboru“. Přestože bylo dlouhodobé využívání
služby přesčas v důsledku nedostačeného
personálního obsazení útvaru nesystémové
a neslo sebou značné problémy a důsledky,
nebylo možné jej považovat za fenomén, který vyloučil existenci důležitého zájmu služby,
jak uvedl ve svém rozhodnutí krajský soud.
Soudy ani jiné orgány státu nebyly a ani nemohou být příslušné k posuzování toho, co je
a co není důležitým zájmem služby. Toto posouzení náleží výlučně vedoucím příslušníkům bezpečnostních sborů, kteří jako jediní
jsou schopni takový zájem identifikovat a zvolit prostředky k jeho naplnění. Stěžovatelka
dále popsala fungování integrovaného operačního střediska a zdůraznila, že zajištění jeho chodu je vždy v důležitém zájmu služby ve
smyslu § 201 služebního zákona. Činnost integrovaného operačního střediska zároveň
naplňuje úkoly policie vymezené v § 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti
poukázal na rozsudky krajského soudu, v nichž
byly vyloženy předpoklady pro nařizování
služby přesčas vyplývající ze služebního zákona a jejichž správnost byla potvrzena i rozhodnutími Nejvyššího správního soudu. Po-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
bního zákona. Činnost integrovaného operačního střediska zároveň
naplňuje úkoly policie vymezené v § 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti
poukázal na rozsudky krajského soudu, v nichž
byly vyloženy předpoklady pro nařizování
služby přesčas vyplývající ze služebního zákona a jejichž správnost byla potvrzena i rozhodnutími Nejvyššího správního soudu. Po-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
dle judikatury správních soudů lze z příslušných ustanovení služebního zákona dovodit,
že pro nařízení služby přesčas musejí být splněny čtyři kumulativní podmínky, a to a) důležitý zájem služby, b) z toho vyplývající předpoklad výjimečnosti služby, c) odůvodnění
přijetí tohoto opatření, d) maximální rozsah
150 hodin v kalendářním roce. Stěžovatelka
však tato soudní rozhodnutí odmítla akceptovat a zcela účelově a obstrukčně opakovaně
namítla jejich nezákonnost s tím, že podmínky vymezené judikaturou údajně odporují
služebnímu zákonu a jdou nad jeho rámec.
Z rozhodnutí krajského soudu i Nejvyššího
správního soudu však vyplývá, že se nejedná
o žádné povinnosti stanovené nad rámec zákona, ale o podmínky, které musí žalovaná
dodržet, aby služba přesčas byla nařízena
v souladu se služebním zákonem.
Dále žalobce uvedl, že potřeba odůvodňování služby přesčas vychází z obecných principů právního státu a z nutnosti dodržení zákonných limitů pro její nařizování. Stěžovatelka
se proto zmýlila, když uvedla, že nařizování
služby přesčas nemusela odůvodňovat, neboť
jí to služební zákon výslovně nepřikazoval.
Služební zákon pouze stanoví, že se o určitých záležitostech nevede řízení ve věcech
služebního poměru, z čehož však vůbec nevyplývá nepotřebnost zachovávat podmínky
pro nařízení služby přesčas a následně prokázat jejich naplnění. Zpětné prokázání podmínek, za nichž byla služba přesčas vykonána,
brání zneužívání tohoto institutu. Jen na základě odůvodnění nařízení služby přesčas si
lze totiž učinit úsudek, zda vedoucí příslušník postupoval v souladu se zákonem. Správní soudy nejudikovaly, že se o nařízení služby
přesčas má vydávat formalizované rozhodnutí, a proto se jednalo o účelový argument stěžovatelky. Ta měla navíc mnoho prostředků,
jak zpětně dohledat důvody pro nařízení služby přesčas, jako kupříkladu knihu služeb.
Ustanovení § 171 odst. 1 písm. h) služebního zákona, podle něhož se o nařizování
služby přesčas nevede řízení ve věcech služebního poměru, se vztahuje pouze na bezprostřední nařízení služby přesčas, a nikoliv
na přezkoumání, zda služba přesčas byla pří-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
nalo o účelový argument stěžovatelky. Ta měla navíc mnoho prostředků,
jak zpětně dohledat důvody pro nařízení služby přesčas, jako kupříkladu knihu služeb.
Ustanovení § 171 odst. 1 písm. h) služebního zákona, podle něhož se o nařizování
služby přesčas nevede řízení ve věcech služebního poměru, se vztahuje pouze na bezprostřední nařízení služby přesčas, a nikoliv
na přezkoumání, zda služba přesčas byla pří-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
slušníkovi nařízena v souladu se zákonem.
V daném případě nebylo předmětem řízení
nařízení konkrétní služby přesčas, nýbrž nároky vyplývající ze služby přesčas nařízené
v rozporu se zákonem. Proto bylo nezbytné,
aby služební funkcionář v tomto řízení odůvodnil skutečnosti, které vedly k nařízení
konkrétní služby přesčas, neboť jen takový
postup umožňoval posoudit jeho zákonnost.
Neodůvodňování služby přesčas do limitu
150 hodin za kalendářní rok by bylo možné
jen za situace, kdyby zákonodárce nestanovil
žádné podmínky pro takový postup.
V daném případě nebyla služba přesčas
zdůvodňována. Dokonce bylo přímo prokázáno dlouhodobé zneužívání služby přesčas
a neschopnost stěžovatelky doložit podmínky
pro její nařizování. Příslušník, který plánoval
a nařizoval služby na operačním středisku, totiž vypověděl, že službu přesčas plánoval
pouze z důvodu nedostatku příslušníků. Tento nedostatek byl objektivně odvoditelný
i z počtu odpracovaných hodin na integrovaném operačním středisku. Ostatně sama stěžovatelka dovodila, že na integrovaném operačním středisku bylo méně příslušníků, než
činí systematizovaná místa. Dlouhodobý personální nedostatek stěžovatelka vůbec neřešila, a to ani přes pokyny a nařízení policejního prezidenta sledovat negativní dopady
služebního zákona, včas je avizovat a odůvodňovat službu přesčas. Pokud stěžovatelka porušovala své interní předpisy, a znemožnila
tak eliminaci negativních dopadů služebního
zákona, nemůže se dovolávat nesprávného
určení počtu příslušníků vládou. Navíc případné překážky na straně bezpečnostního
sboru nemohou být kladeny na újmu jeho
příslušníkům. Stěžovatelka byla povinna dodržovat příslušné právní předpisy a porušila-li
je, musí za to nést následky.
Žalobce dodal, že tvrzení stěžovatelky, podle něhož soudy ani jiné státní orgány nemohou posuzovat, co je v důležitém zájmu služby, neboť takové posouzení náleží výlučně
vedoucím příslušníkům bezpečnostních sborů, bylo projevem pohrdání soudy, celým
právním systémem a bezostyšné arogance výkonné moci. Ta je pod kontrolou moci soud-
újmu jeho
příslušníkům. Stěžovatelka byla povinna dodržovat příslušné právní předpisy a porušila-li
je, musí za to nést následky.
Žalobce dodal, že tvrzení stěžovatelky, podle něhož soudy ani jiné státní orgány nemohou posuzovat, co je v důležitém zájmu služby, neboť takové posouzení náleží výlučně
vedoucím příslušníkům bezpečnostních sborů, bylo projevem pohrdání soudy, celým
právním systémem a bezostyšné arogance výkonné moci. Ta je pod kontrolou moci soud-
ní, které v dané věci přísluší vykládat právní
předpisy a posuzovat jednání stěžovatelky.
Krajský soud přitom dospěl k jednoznačnému závěru o nepřezkoumatelnosti žalobou
napadeného rozhodnutí pro neúplnost podkladů, které stěžovatelka shromáždila. V odůvodnění rozsudku není nikde uvedeno, že
v daném případě není dán důležitý zájem
služby, neboť takový závěr ani nemohl krajský soud učinit pro nedostatek podkladů. Nemožnost přezkoumat důvody nařízení služby
přesčas soudem zapříčinila samotná stěžovatelka neúplným spisovým materiálem, svým
vyjádřením a nesplněním povinností vyplývajících pro ni z rozsudků správních soudů.
Navíc stěžovatelkou dodané materiály byly účelově zpracované. Stěžovatelka se snažila
zpětně dovozovat důvody služby přesčas pracovní neschopností, která však nikdy nebyla
důvodem pro její nařízení. Rovněž tvrzení
stěžovatelky o prokázání zákonnosti nařízené
služby přesčas je v rozporu se skutečností.
Vedoucí příslušník integrovaného operačního střediska totiž ve své svědecké výpovědi
uvedl, že službu přesčas plánoval a nařizoval
pouze z nedostatku příslušníků. Dále tento
svědek vypověděl, že při plánování služby se
současným obsazením byl schopen pokrýt
pouze část služby v měsíci a pro zajištění zbytku řádné služby v měsíci musel využít služby
přesčas. Tuto skutečnost se stěžovatelka snažila zakrýt údajnými pracovními neschopnostmi příslušníků, které však v daném případě neměly vliv na nařizování služby přesčas.
Dále žalobce poukázal na nutnost ústavně
konformní interpretace § 112 a § 125 služebního zákona v návaznosti na § 54 odst. 1 téhož
zákona. Za výkon služby přesčas, která byla
nařízena v souladu s § 54 odst. 1 služebního zákona, nenáleží příslušníkovi další zvláštní náhrada služebního příjmu. Jiná situace ovšem
nastane při nařízení služby přesčas v rozporu
s § 54 odst. 1 služebního zákona. V takových
případech musí být služba přesčas proplacena a § 112 a § 125 služebního zákona nelze
použít. Služební zákon totiž výslovně neřeší
excesy na straně vedoucího příslušníka či služebního funkcionáře při nařizování služby
přesčas ani náhrady za takto nezákonně naří-
zené služby. Proto bylo namístě postupovat
v souladu se základními právními principy
a poskytnout náhradu příslušníkům, kteří
službu přesčas vykonali v rozporu se zákonem.
Opačný výklad by byl v rozporu s ústavně zaručenými základními právy příslušníků a fakticky by stěžovatelce umožnil nerespektování
podmínek pro nařizování služby přesčas.
straně vedoucího příslušníka či služebního funkcionáře při nařizování služby
přesčas ani náhrady za takto nezákonně naří-
zené služby. Proto bylo namístě postupovat
v souladu se základními právními principy
a poskytnout náhradu příslušníkům, kteří
službu přesčas vykonali v rozporu se zákonem.
Opačný výklad by byl v rozporu s ústavně zaručenými základními právy příslušníků a fakticky by stěžovatelce umožnil nerespektování
podmínek pro nařizování služby přesčas.
Konečně žalobce uvedl, že výklad pojmu
„důležitý zájem služby“ podaný stěžovatelkou byl naprosto obecný, neboť ta má plnit
své úkoly stanovené příslušnými právními
předpisy v rámci běžného výkonu služby příslušníků. Výše uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/09 se zabýval toliko ústavností služby přesčas jako takové, a nikoliv
vymezením podmínek pro její nařizování na
základě výkladu příslušných ustanovení služebního zákona. Takový výklad přísluší obecným soudům, takže uvedený nález Ústavního
soudu není v rozporu s judikaturou krajského
soudu a Nejvyššího správního soudu o posuzované právní otázce. Pokud stěžovatelka jednala
v rozporu se služebním zákonem a neodůvodnila svůj postup, bylo takové její jednání
nezákonné. Tato nezákonnost spočívala v dané věci v tom, že se služba přesčas stala
běžnou součástí služby a neproplácela se.
V rozhodném období přitom docházelo na
integrovaném operačním středisku k vykazování služby přesčas v řádu několika stovek až
tisíců hodin za kalendářní rok.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost ža-
lované zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Stěžovatelka v kasační stížnosti opětovně polemizuje se závěry dosavadní judikatury o podmínkách pro nařizování služby
přesčas, s nimiž se však v posuzované věci
Nejvyšší správní soud plně ztotožnil ve svém
předchozím rozsudku ze dne 31. 10. 2012,
čj. 4 Ads 15/2012-34. Proto lze v tomto směru
plně odkázat na argumentaci, která je obsažena
v rozsudku krajského soudu ze dne 20. 8. 2010,
čj. 10 A 34/2010-28, a v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 9. 2012, čj. 6 Ads
151/2011-126, č. 2823/2013 Sb. NSS. Nad její
rámec Nejvyšší správní soud s ohledem na kasační námitky uvádí tyto úvahy:
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
Řízení ve věcech služebního poměru se
podle § 171 písm. h) služebního zákona nevztahuje na nařízení služby přesčas, z čehož
je zřejmé, že se při nařizování přesčasové
služby nevydává rozhodnutí v písemné formě, které by muselo obsahovat náležitosti
uvedené v § 181 odst. 5 téhož zákona. Službu
přesčas nařizuje vedoucí příslušník rozkazem daným k výkonu služby, který musí podřízený příslušník splnit, a to i v případě jeho
zřejmého rozporu s právním předpisem [§ 5
odst. 1, § 45 odst. 1 písm. a), § 46 odst. 1
a odst. 2 služebního zákona]. Nařizování služby přesčas je nepochybně v praxi velice
častým jevem, takže při absenci způsobu jeho sdělování podřízeným příslušníkům ve
služebním zákoně je možné tak činit i ústní
formou.
. Službu
přesčas nařizuje vedoucí příslušník rozkazem daným k výkonu služby, který musí podřízený příslušník splnit, a to i v případě jeho
zřejmého rozporu s právním předpisem [§ 5
odst. 1, § 45 odst. 1 písm. a), § 46 odst. 1
a odst. 2 služebního zákona]. Nařizování služby přesčas je nepochybně v praxi velice
častým jevem, takže při absenci způsobu jeho sdělování podřízeným příslušníkům ve
služebním zákoně je možné tak činit i ústní
formou.
Nicméně příslušníkovi lze podle § 54
odst. 1 služebního zákona nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce jen v důležitém zájmu služby.
Navíc služba přesčas představuje výjimečné
opatření, které umožňuje nařídit výkon služby nad rámec základní doby služby, která podle § 52 odst. 1 služebního zákona činí 37,5 hodiny týdně. Služební zákon tedy nepojímá
službu přesčas jako další fond služební doby,
z něhož je možné libovolně čerpat do limitu
150 hodin v kalendářním roce. Naopak pro
nařízení služby přesčas je nutné splnit uvedené podmínky, jejichž dodržení tak musí být
možné ověřit, aby v řízení ve věcech služebního poměru týkajícího se služebního příjmu
příslušníka či
jeho výsluhového nároku
a v případném soudním přezkumném řízení
mohl být učiněn spolehlivý závěr o tom, zda
služba přesčas byla nařízena v souladu se služebním zákonem, či nikoliv.
Proto je nezbytné, aby vedoucí příslušník
u každé služby přesčas uvedl konkrétní důvod, proč ji nařídil. S ohledem na zmíněnou
neformálnost rozhodování o službě přesčas
a její četnost nelze zajisté vyžadovat, aby odůvodnění jednotlivé služby přesčas mělo parametry, které služební zákon stanovuje pro
odůvodnění rozhodnutí vydaného v řízení ve
věcech služebního poměru. Nicméně po vedoucím příslušníkovi je možné žádat alespoň
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
rámcové vymezení určitého důvodu pro nařízení služby přesčas a stručný písemný záznam o tomto důvodu, například v knize služeb. Takový požadavek umožňuje posouzení
zákonnosti nařízení služby přesčas v řízení ve
věcech služebního poměru a v soudním řízení
správním a zároveň nepřináší výraznější administrativní zátěž, která by ohrožovala plnění jiných úkolů vedoucích příslušníků bezpečnostních sborů. Ostatně o praktické proveditelnosti
odůvodnění každé služby přesčas svědčí i trvalý úkol uložený na poradách policejního prezidenta platný v roce 2008 č. 86/K, podle něhož
mají všichni služební funkcionáři a vedoucí
příslušníci „[p]lánování služby přesčas řádně
odůvodnit důležitým zájmem služby, vyhlášením krizového stavu nebo ve výjimečných
případech veřejným zájmem, tak jak předpokládá § 54 [služebního] zákona“.
í jiných úkolů vedoucích příslušníků bezpečnostních sborů. Ostatně o praktické proveditelnosti
odůvodnění každé služby přesčas svědčí i trvalý úkol uložený na poradách policejního prezidenta platný v roce 2008 č. 86/K, podle něhož
mají všichni služební funkcionáři a vedoucí
příslušníci „[p]lánování služby přesčas řádně
odůvodnit důležitým zájmem služby, vyhlášením krizového stavu nebo ve výjimečných
případech veřejným zájmem, tak jak předpokládá § 54 [služebního] zákona“.
Posuzování podmínek pro nařízení služby přesčas a z toho vyplývající požadavek na
přiměřené odůvodnění takového opatření
dále není výrazem nepřípustného rozšíření
pravomoci soudního přezkumu i na úkony, jimiž vedoucí příslušníci ukládají podřízeným
příslušníkům úkoly směřující ke způsobu,
době a rozsahu výkonu služby podřízených
příslušníků. Především je nutné zdůraznit, že
dosavadní judikatura neučinila závěr o možnosti soudního přezkumu samotného úkonu,
jímž vedoucí příslušník v rámci svého oprávnění dávat rozkazy k výkonu služby nařizuje
podřízenému příslušníku službu přesčas.
Správní soudy vymezily podmínky pro nařízení služby přesčas spočívající v důležitém
zájmu služby a z toho vyplývajícího předpokladu výjimečnosti služby přesčas v rámci
soudního přezkumu rozhodnutí služebních
funkcionářů vydaných v řízení o služebním
poměru, která se týkala nároků příslušníků
vyplývajících z údajně nezákonné služby
přesčas. Taková rozhodnutí správního orgánu nepochybně představují úkony správního
orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., které
podléhají soudnímu přezkumu. V jeho rámci
pak musí soud posoudit dodržení uvedených
podmínek pro nařízení služby přesčas, což
však nemůže učinit bez znalosti konkrétního
důvodu, který vedoucího příslušníka k takovému opatření přiměl.
Jestliže vedoucí příslušník takový konkrétní důvod alespoň v rámcovém rozsahu
nevymezí a nezaznamená ho v písemné formě, ani ho nelze spolehlivě dovodit ze spisového materiálu, nemůže služební funkcionář
v řízení ve věcech služebního poměru náležitě posoudit, jestli služba přesčas byla nařízena v souladu se služebním zákonem, či nikoliv. V důsledku toho si takový úsudek nemůže
učinit ani soud, který tak je nucen žalobou
napadené rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost, jako tomu bylo i v nyní posuzované věci.
Krajský soud tedy neporušil § 171 písm. h)
služebního zákona, když žalobou napadené
rozhodnutí shledal nepřezkoumatelným pro
nedostatek důvodů. Jelikož z rozhodnutí napadeného žalobou nebylo možné přezkoumat, zda žalobci byla nařizována služba přesčas v souladu se služebním zákonem a nebylo
tohoto institutu využíváno k jiným účelům
a za jiných podmínek, než připouští platná
právní úprava, nemohl krajský soud uvést
žádný důvod, který by ho vedl k závěru o nezákonnosti výkonu přesčasové služby. Absence takové úvahy v odůvodnění napadeného
rozsudku tedy nepředstavuje důkaz o nesprávnosti závěru krajského soudu o jeho pravomoci přezkoumávat nařízení služby přesčas, jak se namítá v kasační stížnosti.
čas v souladu se služebním zákonem a nebylo
tohoto institutu využíváno k jiným účelům
a za jiných podmínek, než připouští platná
právní úprava, nemohl krajský soud uvést
žádný důvod, který by ho vedl k závěru o nezákonnosti výkonu přesčasové služby. Absence takové úvahy v odůvodnění napadeného
rozsudku tedy nepředstavuje důkaz o nesprávnosti závěru krajského soudu o jeho pravomoci přezkoumávat nařízení služby přesčas, jak se namítá v kasační stížnosti.
Rozsudek krajského soudu není v rozporu ani s § 201 služebního zákona, podle něhož se za důležitý zájem služby „považuje zájem bezpečnostního sboru na včasném
a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního
sboru“. Podle názoru stěžovatelky lze v takto
definovaném důležitém zájmu služby nařídit
výkon služby přesčas podle § 54 odst. 1 téhož
zákona i v případech dlouhodobého využívání přesčasové služby v důsledku nedostatečného personálního obsazení příslušného
útvaru bezpečnostního sboru. Jazykový (gramatický) výklad § 54 odst. 1 ve spojení
s § 201 služebního zákona skutečně vede
k závěru o možnosti nařizování služby přesčas ve všech případech, kdy má být náplní
přesčasové služby plnění úkolů bezpečnostního sboru stanovených služebním zákonem,
bez ohledu na konkrétní důvody, které ve-
doucího příslušníka k takovému opatření
přiměly.
Při interpretaci právní normy obsažené
v uvedených ustanoveních se však nelze spokojit jen s jejím jazykovým vyjádřením. Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn.
Pl. ÚS 42/03, č. 280/2006 Sb., připomíná, „že
neudržitelným momentem používání práva
je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje
toliko prvotní přiblížení se k aplikované
právní normě, je východiskem pro objasnění
a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž
slouží i řada dalších postupů, jako logický
a systematický výklad, výklad e ratione legis
atd.“ V dalším nálezu ze dne 17. 12. 1997,
sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb., Ústavní
soud zdůraznil, že „[m]echanická aplikace
abstrahující, resp. neuvědomující si, a to
buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva
nástroj odcizení a absurdity“. Konečně v nálezu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96,
č. 63/1997 Sb., Ústavní soud uvedl, že „[s]oud
přitom není absolutně vázán doslovným
zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od
něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona,
historie jeho vzniku, systematická souvislost
nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu
jako významovém celku. Je nutno se přitom
vyvarovat
libovůle; rozhodnutí soudu se
musí zakládat na racionální argumentaci.“
Závažné důvody pro odchýlení se od doslovného znění § 54 odst. 1 ve spojení s § 201 služebního zákona jsou v určitých případech dány, přičemž takový postup nelze považovat za
projev libovůle.
aduje ze závažných důvodů účel zákona,
historie jeho vzniku, systematická souvislost
nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu
jako významovém celku. Je nutno se přitom
vyvarovat
libovůle; rozhodnutí soudu se
musí zakládat na racionální argumentaci.“
Závažné důvody pro odchýlení se od doslovného znění § 54 odst. 1 ve spojení s § 201 služebního zákona jsou v určitých případech dány, přičemž takový postup nelze považovat za
projev libovůle.
Především je nutné znovu zdůraznit výjimečnost výkonu služby přesčas, která je dána
tím, že se nařizuje nad rámec základní doby
služby v rozsahu 37,5 hodiny týdně. Jestliže
by tedy služba přesčas představovala jakýsi
dodatečný fond služební doby, z něhož by
mohl vedoucí příslušník kdykoliv a z jakýchkoliv důvodů čerpat do limitu 150 hodin v kalendářním roce, vytratil by se rozdíl mezi základní dobou služby v týdnu a službou přesčas.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
V takovém případě by institut služby přesčas
postrádal smyslu, neboť ničím nepodmíněné
využívání takového fondu by mohlo být
u každého příslušníka dosaženo poměrným
zvýšením základní doby služby, aniž by muselo být nařizování služby přesčas jakkoli vykazováno a odůvodňováno. Navíc pokud by zákonodárce zamýšlel umožnit automatické
nařizování služby přesčas nejvýše v rozsahu
150 hodin v kalendářním roce, nepodmiňoval by využití tohoto institutu důležitým zájmem služby. Ten tedy musí být s ohledem na
smysl a účel služby přesčas dán jen ve výjimečných případech, jak správně dovodila dosavadní judikatura. Jedná se tedy o situace,
jež nebylo možné předvídat při rozvržení doby služby na jednotlivé směny podle § 53 služebního zákona, jako kupříkladu již zmíněná
momentální indispozice či absence některého z příslušníků ze zdravotních či jiných důvodů nebo předem neočekávaný úkol bezpečnostního sboru, který může být náležitě
splněn jen příslušníkem s požadovanou kvalifikací mimo rámec jeho naplánované směny.
Výjimečným případem umožňujícím nařízení služby přesčas v důležitém zájmu služby však není dlouhodobý či trvalý nedostatek
příslušníků útvaru bezpečnostního sboru,
neboť v takovém případě služba přesčas ztrácí svůj mimořádný charakter a stává se z ní
pravidelný způsob zajištění plnění úkolů bezpečnostního sboru. Nedostatečné personální
obsazení příslušného útvaru bezpečnostního
sboru tak nepředstavuje relevantní důvod
pro nařízení služby přesčas. Na tomto závěru
nemůže nic změnit ani poukaz stěžovatelky
na zásadní redukci počtu příslušníků Policie
České republiky, v důsledku níž nelze zajistit
základní činnosti tohoto bezpečnostního
sboru bez nařizování výkonu služby přesčas.
Nemožnost bezpečnostního sboru zajistit
úkoly uložené mu zákonem využitím základní doby služby v týdnu a toliko výjimečným
nařizováním služby přesčas nelze překlenout
porušováním podmínek pro nařizování přesčasové služby k tíži jeho příslušníků.
Zajištění činnosti bezpečnostních sborů
v potřebném rozsahu by mělo být považováno za základní prioritu státu, k čemuž by mě-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
sboru bez nařizování výkonu služby přesčas.
Nemožnost bezpečnostního sboru zajistit
úkoly uložené mu zákonem využitím základní doby služby v týdnu a toliko výjimečným
nařizováním služby přesčas nelze překlenout
porušováním podmínek pro nařizování přesčasové služby k tíži jeho příslušníků.
Zajištění činnosti bezpečnostních sborů
v potřebném rozsahu by mělo být považováno za základní prioritu státu, k čemuž by mě-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
ly být vyčleněny potřebné finanční prostředky.
Nicméně i v případě, že je stát není schopen,
byť z objektivních důvodů, ve svém rozpočtu
nalézt, nemůže rezignovat na dodržování jednotlivých ustanovení služebního zákona týkajících se způsobu výkonu služby příslušníků
bezpečnostních sborů. Proto i při nedostatku finančních prostředků určených na provoz bezpečnostního sboru musí stát zajistit
dodržení zákonnosti služby přesčas, a to například omezením jeho činnosti, zvýšením
základní doby služby v týdnu či plošným snížením základního tarifu služebního příjmu
příslušníků za současného zvýšení jejich
počtu, aby tak bylo možné zajistit plnění úkolů bezpečnostního sboru především v rámci
základní doby služby a zachovat výjimečnou
povahu výkonu služby přesčas. Taková opatření samozřejmě vyžadují změny příslušných
právních předpisů, jejichž schválení nemohou vedoucí příslušníci ovlivnit, takže ti jsou
za stávající právní úpravy a nedostatku finančních prostředků na provoz příslušných
útvarů bezpečnostního sboru s největší pravděpodobností nuceni zajistit plnění jejich
úkolů jen za cenu trvalého nařizování výkonu
služby nad rámec základní doby služby v týdnu, za což nemohou nést žádnou odpovědnost sankční povahy.
Nicméně takový postup učiněný v důsledku nedostatečného personálního obsazení útvaru bezpečnostního sboru je nejen nesystémový, ale z uvedených důvodů není
činěno ani v důležitém zájmu služby, nesplňuje předpoklad výjimečnosti, a je tak v rozporu s § 54 odst. 1 ve spojení s § 201 služebního zákona. Posuzování toho, zda služba
přesčas byla nařízena v důležitém zájmu služby a zda byly pro její výkon splněny zákonné
podmínky, pak přísluší nejen vedoucím příslušníkům bezpečnostních sborů, nýbrž i služebním funkcionářům při rozhodování o nárocích příslušníků
týkajících se údajně
nezákonné služby přesčas. Jelikož tato rozhodnutí vydaná ve věcech služebního poměru podléhají následnému soudnímu přezkumu, přísluší posuzování zákonnosti služby
přesčas taktéž správním soudům. Proto je
nutné odmítnout tvrzení stěžovatelky, že sou-
dy ani jiné orgány státu nejsou příslušné
k posuzování toho, co je v důležitém zájmu
služby a zda jsou dány konkrétní důvody pro
nařízení výkonu služby přesčas. Opačný postup by byl v rozporu s principem dělby moci vyjádřeným i v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje každému
právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy.
y
přesčas taktéž správním soudům. Proto je
nutné odmítnout tvrzení stěžovatelky, že sou-
dy ani jiné orgány státu nejsou příslušné
k posuzování toho, co je v důležitém zájmu
služby a zda jsou dány konkrétní důvody pro
nařízení výkonu služby přesčas. Opačný postup by byl v rozporu s principem dělby moci vyjádřeným i v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje každému
právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Z těchto důvodů nelze souhlasit ani s námitkou stěžovatelky, podle níž je zajištění
chodu a plnění úkolů integrovaného operačního střediska vždy v důležitém zájmu služby
ve smyslu § 201 služebního zákona. I v tomto
útvaru stěžovatelky je totiž možné nařídit
službu přesčas jen v případech, které nebylo
možné předvídat při rozvržení doby služby
na jednotlivé směny podle § 53 služebního
zákona. Jelikož je v integrovaném operačním
středisku prováděn výkon služby v nepřetržitém provozu, lze naopak očekávat menší
množství takových případů. Mezi ně by bezpochyby náležely služby přesčas náhradou za
příslušníky v pracovní neschopnosti, jak již
bylo zmíněno. Stěžovatelka si však v tomto
směru opatřila toliko přehled pracovní neschopnosti jednotlivých příslušníků integrovaného operačního střediska za období let
2007 až 2009, z něhož nelze učinit jednoznačný a spolehlivý závěr o zákonnosti výkonu služby přesčas žalobcem v rozhodném období. Rovněž stěžovatelka nevyvrátila tvrzení
žalobce o nedostatečném počtu příslušníků
integrovaného operačního střediska a z toho
vyplývající nutnosti pravidelného nařizování
služby přesčas. Svědek Václav S., který řídil
tento útvar stěžovatelky a schvaloval jeho
plán služeb, sice v odvolacím řízení uvedl, že
v roce 2008 byl systematizovaný stav naplněn, avšak z této skutečnosti nevyplývá, zda
tento plánovaný počet příslušníků operačního střediska odpovídal skutečné potřebě
a umožňoval plnění jeho běžných úkolů jen
s výjimečným využíváním služby přesčas. Navíc
z přehledu přesčasových hodin za roky 2007 až
2009 je zřejmé, že téměř každý příslušník integrovaného operačního střediska vykonával
službu přesčas nad limit 150 hodin za kalendářní rok. Tato skutečnost nasvědčuje ne-
možnosti zajistit řádný chod uvedeného útvaru bez pravidelného využívání služby přesčas.
Dále krajský soud napadeným rozsudkem
neporušil ani § 112 odst. 2 větu první a § 125
odst. 1 služebního zákona, podle nichž je příslušníkovi stanoven služební příjem s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce a nárok na
náhradní volno, případně na poměrnou část
přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, mu vzniká až za
každou hodinu služby přesčas nad tento limit. Tato ustanovení skutečně nepamatují na
případy neoprávněného nařízení služby
přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním
roce, a v důsledku toho ani neupravují nároky příslušníků vyplývající z takového nezákonného opatření.
ě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce a nárok na
náhradní volno, případně na poměrnou část
přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, mu vzniká až za
každou hodinu služby přesčas nad tento limit. Tato ustanovení skutečně nepamatují na
případy neoprávněného nařízení služby
přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním
roce, a v důsledku toho ani neupravují nároky příslušníků vyplývající z takového nezákonného opatření.
Jestliže však služba přesčas představuje
výjimečné opatření umožňující výkon služby
nad rámec základní doby služby a § 54 odst. 1
služebního zákona její nařízení podmiňuje
důležitým zájmem služby, pak je nemyslitelné, aby v případech neoprávněného výkonu
služby v rozsahu do 150 hodin v kalendářním
roce příslušníkovi nenáleželo žádné plnění.
Takový závěr by jistě nebyl ústavně konformní
a odporoval by právním zásadám i principu
spravedlnosti, neboť po příslušníkovi, jemuž
byl uložen výkon služby přesčas v rozporu se
zákonem, nelze žádat, aby ji vykonával bez náležitého protiplnění.
Z těchto důvodů se jedná o mezeru v zákoně, kterou je zapotřebí uzavřít. Jak již bylo
zmíněno, příslušník má podle § 125 odst. 1
služebního zákona „nárok na náhradní volno za každou hodinu služby přesčas nad rámec 150 hodin v kalendářním roce. Neposkytne-li bezpečnostní
sbor příslušníkovi
náhradní volno v době 3 kalendářních měsíců po výkonu služby přesčas nebo v jinak dohodnuté době, má nárok na poměrnou část
přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, který připadá
na každou tuto hodinu služby bez služby
přesčas v kalendářním měsíci, v němž službu koná.“ Není tedy žádného důvodu, proč
by příslušník neměl obdržet stejné plnění
i v případech neoprávněného nařízení služby
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
Dušan K. proti Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje o zaplacení služby přesčas, o kasační stížnosti žalované. „trvající“ shromáždění, které směřovalo k dosažení předem stanoveného cíle. Tak jako je
mnohdy obtížné (zejména u spontánních
shromáždění) určit přesný počátek jejich
vzniku, a to vzhledem k neformálnímu jednání shromážděných osob, je obtížné též určit
přesný okamžik, kdy proběhnuvší shromáždění již shromážděním není, ať již v důsledku
jeho rozpuštění nebo proto, že se jeho účastníci prostě rozejdou. To však neznamená, že
lze na kontinuální shromáždění usuzovat jen
z toho, že je proti účastníkům zasahováno
shodným způsobem nebo z toho, že se cíle
shromáždění podařilo dosáhnout až po určité době. Bude proto třeba dokazováním zjistit, zda a po jakou dobu bylo možné o shluku
osob na konkrétním místě hovořit. [43] Již nyní však lze vyjádřit pochybnost
nad úvahou krajského soudu na třinácté straně jeho rozsudku, podle které lze na trvající