řízeních, ve znění zákona č. 121/2004 Sb. Rozhodnutí ve věci souhlasu s personálním a věcným vybavením a s druhem a rozsahem zdravotní péče poskytované nestátním zařízením [$ 10 odst. 3 písm. b) zá- kona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních] je pod- kladovým rozhodnutím, které soud může přezkoumávat až v řízení o případné žalo- bě podané proti rozhodnutí ve věci registrace nestátního zdravotnického zařízení.
řízeních, ve znění zákona č. 121/2004 Sb. Rozhodnutí ve věci souhlasu s personálním a věcným vybavením a s druhem a rozsahem zdravotní péče poskytované nestátním zařízením [$ 10 odst. 3 písm. b) zá- kona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních] je pod- kladovým rozhodnutím, které soud může přezkoumávat až v řízení o případné žalo- bě podané proti rozhodnutí ve věci registrace nestátního zdravotnického zařízení.
Nejvyšší správní soud se zaměřil přede- vším na přezkoumání pro rozhodnutí věci klíčového závěru napadeného usnesení měst- ského soudu, totiž zda rozhodnutí ve věci souhlasu s personálním a věcným vybave- ním, s druhem a rozsahem zdravotní péče po- skytované nestátním zařízením podle $ 10 odst. 3 písm. b) zákona č. 160/1992 Sb. je pod- kladovým rozhodnutím, které soud může přezkoumávat až v řízení o případné žalobě podané proti rozhodnutí ve věci registrace nestátního zdravotnického zařízení. xxí Nejvyšší správní soud se zcela ztotožnil s tímto závěrem městského soudu, jakož i s vývodem z něj plynoucím, tedy že žalobu nebylo možno věcně projednat a bylo ji nut- no odmítnout podle $ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s $ 68 písm. e) a $ 70 písm. a) a b) téhož zákona, neboť napadené rozhodnutí je aktem, který je vyloučen ze soudního pře- zkoumání. Rozhodnutí o souhlasu s personál- ním a věcným vybavením, s druhem a rozsa- hem zdravotní péče podle $ 10 odst. 3 písm. b) zákona č. 160/1992 Sb. (dále jen „rozhodnutí o souhlasu“) totiž představuje toliko jednu z povinných příloh k žádosti o registraci ne- státního zdravotnického zařízení ve smyslu $ 10 odst. 1 zákona č. 160/1992 Sb., resp. změ- nu či zrušení registrace ve smyslu $ 12 odst. 2 téhož zákona (dále jen „rozhodnutí o regist- raci“). Jak správně vyložil městský soud, jed- ná se sice o rozhodnutí (ve smyslu formál- ním), které je vydáváno na základě žádosti účastníka v rámci samostatného správního ří- zení a které musí obsahovat veškeré zákonné náležitosti podle $ 68 odst. 1 správního řádu, tedy výrokovou část, odůvodnění i poučení účastníků. To však nic nemění na tom, že se ne- jedná o rozhodnutí materiální povahy ve smys- lu $ 65 odst. 1 s. ř. s., tedy o úkon správního or- gánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti žalobkyně. K odůvodnění závěru, že se v případě roz- hodnutí o souhlasu nejedná o rozhodnutí ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s., je třeba poukázat na to, že samotné udělení (či neudělení) souhla- su nezasahuje do práv žalobkyně jako provo- zovatele nestátního zdravotnického zařízení, neboť samo rozhodnutí o souhlasu jí nezaklá- dá žádná konkrétní subjektivní práva či po- vinnosti. Účinky v podobě zásahu do subjek- tivních práv a povinností žalobkyně totiž nastávají teprve v důsledku vydání finálního rozhodnutí o registraci jejího nestátního zdravotnického zařízení. Na tomto závěru nic nemění a naopak jej potvrzuje skutečnost, že rozhodnutí o souhlasu významnou měrou podmiňuje obsah následně vydávaného roz- hodnutí o registraci. Je třeba zohlednit, že dílčí rozhodnutí o souhlasu a finální rozhodnutí o registraci vydává tentýž orgán, konkrétně orgán pří- slušný k registraci nestátního zdravotnické- ho zařízení ve smyslu $ 10 odst. 1 zákona č. 160/1992 Sb. Přestože se tedy v případě ří- zení k vydání rozhodnutí o souhlasu formál- ně jedná o samostatné řízení podléhající obecným předpisům o správním řízení ($ 18 zákona č. 160/1992 Sb.), toto nelze chápat ja- ko řízení probíhající nezávisle na hlavním ří- zení k vydání rozhodnutí o registraci, nýbrž toliko jako určité dílčí stadium řízení hlavní- ho. Mimoto je třeba zohlednit, že předmět obou řízení je totožný, když v dílčím řízení k vydání rozhodnutí o souhlasu a hlavním ří- zení k vydání rozhodnutí o registraci jsou há- jeny tytéž zájmy, zejména veřejný (objektiv- ní) zájem na ochraně života a zdraví matky i plodu. Z důvodu ochrany těchto totožných zájmů pak vyplývá potřeba posouzení, zda konkrétní provozovatel nestátního zdravot- nického zařízení disponuje odpovídajícím personálním a technickým vybavením k vý- konu příslušného druhu a rozsahu zdravotní péče, o jehož registraci usiluje. K témuž závěru přitom dospěl Nejvyšší správní soud opakovaně již dříve, když v roz- sudku ze dne 23. 9. 2009, čj. 3 Ads 145/2008-77, a shodně též v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, čj. 3 Ads 144/2009-103, vyložil, že „vyslovení nesouhlasu [podle $ 10 odst. 3 písm. b) záko- na č. 160/1992 Sb.] je „rozhodnutím“ řoliko formálně; nevyhovuje vymezení pojmu „roz- hodnutí' podle f G5 s. ř. s. To proto, že samo udělení (nebo neudělení) souhlasu orgánem příslušným k registraci nezasahuje s koneč- nou platností do hmotných práv provozova- tele nestátního zařízení. Takový akt provo- zovateli (žalobci) ještě nezakládá žádné konkrétní povínnosti ani mu neuděluje či neodnímá práva. To, co je pro účastníka ří- zení právem a co povinností, může založit orgán příslušný k registraci až při rozhod- nutí o registraci, kdy je oprávněn ve správ- ním řízení zakládat práva a povinnosti tím- to individuálním správním aktem. [..] (K] šetření chráněného zájmu podle zákona č. 160/1992 Sb. ve věci vyslovení nesouhlasu byl novelou f 10 odst. 3 písm. b) tohoto zá- kona zákonem č. 121/2004 Sb. povolán ten- 1047 2435 týž správní orgán jako orgán provádějící re- gistraci samolnou, přičemž řízení zakonče- né napadeným rozhodnutím — vyslovením nesouhlasu s personálním a věcným vybave- ním — není samostatným, objektivně vyme- zeným předmětem v rámci řízení o registra- ci nestátního zdravotnického zařízení (srov. odstavec 26 rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 21. 10. 2008, čj. 8 As 47/2005-86), ne- boť typový okruh chráněných zájmů tohoto řízení je obdobný s předmětem řízení regist- račního.“ V případě rozhodnutí o souhlasu se jedná o tzv. subsumovaný správní akt, který může být přezkoumán podle $ 75 odst. 2 s. ř. s. v ří- zení o žalobě proti finálnímu rozhodnutí o registraci. V této souvislosti lze odkázat na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007, čj. 4 As 37/2005-83, č. 1324/2007 Sb. NSS, v němž zdejší soud ju- dikoval, že „f 75 odst. 2 s. ř s. umožňuje sou- dům ve správním soudnictví přezkoumávat zákonnost subsumovaných správních aktů; toto ustanovení však nezakládá pravomoc správních soudů takové akty zrušovat. Mě- la-li zjištěná nezákonnost subsumovaného aktu vliv na zákonnost žalobou napadené- ho aktu finálního, zruší soud tento finální akt a s nezákonností subsumovaného aktu se vypořádá v odůvodnění svého rozsudku.“ V rozsudku ze dne 10. 2. 2010, čj. 6 As 43/2008-472, pak Nejvyšší správní soud in- struktivně vysvětlil dělení správních aktů na tzv. řetězící se správní akty na jedné a subsu- mované správní akty na druhé straně, totiž že „[zla řetězící se správní akt je považován ta- kový správní akt, kdy k zamýšlenému zásahu je třeba více navazujících rozhodnutí podle zvláštních předpisů, které jsou samostatně napadnutelné ve správním soudnictví. Ty- pickým příkladem řetězení je posloupnost územního a po něm - k zamýšlenému zása- hu nezbytného — stavebního povolení. Zde dochází k typickému řetězení jinak samo- statných — a samostatnými žalobami na- padnutelných — správních rozhodnutí a za- mýšlený zásah lze realizovat výlučně v případě pozitivní podoby všech navazují- cích rozhodnutí. Za subsumovaný správní 1048 akt bývá považován správní akt podmiňují- cí vydání, resp. obsah finálního správního aktu, nepodléhající samostatně přezkumu ve správním soudnictví. Soudnímu přezku- mu pak podléhá až finální správní akt (f 75 odst. 2 s. ř s.). Oba typy správních aktů - ře- tězící i subsumované — mají charakter pod- kladového či podmiňujícího aktu ve vztahu k dalšímu, navazujícímu rozhodnutí“ xx Toliko pro úplnost Nejvyšší správní soud rekapituluje též předpoklady přezkumu sub- sumovaného správního aktu, jak byly vymcze- ny v citovaném rozsudku čj. 4 As 37/2005-83. Podle jeho závěrů „[p]ředpokladem takové- ho přezkumu tedy je, aby 1. existoval tzv. subsumovaný správní akt (tj. správní akt podmiňující vydání, resp. obsah finálního správního aktu), 2. finální správní akt byl ve správním soudnictví napaden projednatelnou žalobou, 3. nezákonnost subsumovaného správ- ního aktu byla v žalobě namítnuta (zde se jedná o promítnutí dispoziční zásady; Nej- vyšší správní soud tu ponechává stranou případy nicotností či nepřezkoumatelnosti subsumovaného správního aktu, neboť da- lece překračují rámec souzené věci), 4. se nejednalo o takový subsumovaný správní akt, jímž by byl vázán i sám soud, 5. nebylo možno subsumovaný akt na- padnout ve správním soudnictví samostat- nou žalobou (ostatně v takovém případě by se vlastně ani nejednalo o akt subsumovaný, nýbrž o akt řetězící se, popřípadě zcela sa- mostatný, čili nebyla by splněna již první podmínka).“ V návaznosti na výše uvedené dělení řetě- zících se a subsumovaných správních aktů je třeba poukázat na specifickou problematiku tzv. závazných stanovisek jako kvalifikované- ho typu podkladových rozhodnutí, náležejí- cích do první jmenované kategorie, tedy ře- tězících se správních aktů. Městský soud v napadeném usnesení v této souvislosti správně poznamenal, že judikatura Nejvyšší- ho správního soudu sice připouští samostat- ný přezkum závazných stanovisek jako speci- fického druhu podkladových rozhodnutí, o takové závazné stanovisko se však v této vě- ci nejedná. Na tomto místě lze poukázat na závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyšší- ho správního soudu ze dne 21. 10. 2008, čj. 8 As 47/2005-86, č. 1764/2009 Sb. NSS, v němž zdejší soud judikoval, že „[zlávazné stanovisko, jako je kupříkladu souhlas (či nesouhlas) orgánu ochrany přírody a kraji- ny k povolení stavby vydaný podle f 44 zá- kona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je správním rozhodnutím ve smys- lu S 65 odst. 1 s. ř s. Podléhá samostatnému přezkumu ve správním soudnictví“ V této souvislosti je ovšem třeba poukázat rovněž na závěry aktuálního rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011, čj. 2 As 75/2009-113, ve věci „Vě- trná energie Morava“, v němž zdejší soud ohledně právní povahy závazných stanovisek vydaných po nabytí účinnosti správního řádu z roku 2004, tedy od 1. 1. 2006, vyslovil, že „[zlávazná stanoviska vydaná dle f 149 správ- ního řádu z roku 2004 nejsou rozhodnutími ve smyslu f 67 správního řádu ani S 65 s. ř. s., neboť sama o sobě nezakládají, nemění, ne- ruší nebo závazně neurčují práva nebo po- vinnosti. Soudní přezkum jejich obsahu je v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod umožněn až v rámci koneč- ného rozhodnutí dle f 75 odst. 2 s. ř. s“ (...) Vzhledem k výše uvedeným závěrům se zdejší soud nemohl zabývat meritorní námit- kou stěžovatelky, že předmětem její žádosti podané dne 11. 12. 2006 byla toliko změna sídla (místa provozování) jejího nestátního zdravotnického zařízení, a pouze na popud správního orgánu následně předložila též žá- dost o vydání souhlasu s personálním vybave- ním, s druhem a rozsahem zdravotní péče poskytované nestátním zdravotnickým zaří- zením ze dne 3. 1. 2007, když tento souhlas již měla udělen na základě dřívějšího rozhodnu- tí Obvodního úřadu městské části Praha 5 o registraci nestátního zdravotnického zaří- zení ze dne 21. 11. 1996. V minulosti přitom již o změnu sídla svého zdravotnického zaří- zení žádala, a této žádosti bylo vyhověno, aniž by musela o souhlas znovu žádat. Nejvyšší správní soud konstatuje, že tuto námitku by bylo možno přezkoumat teprve v rámci soud- ního přezkumu finálního rozhodnutí o re- gistraci jejího nestátního zdravotnického za- řízení. 2436 Řízení před soudem: kompetenční výluka Služební poměr příslušníků bezpečnostních sborů: rozkaz velitele vojenského útvaru k $ 65 soudního řádu správního Rozkaz velitele vojenského útvaru, kterým bylo deklarováno rozdělení služeb vo- jáků za minulé období, nezasahuje do práv a povinností vojáka, a nelze jej tak pova- žovat za rozhodnutí podle $ 65 s. ř. s. přezkoumatelné ve správním soudnictví.
Ivana K. proti Ministerstvu zdravotnictví o udělení souhlasu, o kasační stížnosti žalobkyně.
4. se nejednalo o takový subsumovaný správní akt, jímž by byl vázán i sám soud,
5. nebylo možno subsumovaný akt napadnout ve správním soudnictví samostatnou žalobou (ostatně v takovém případě by se vlastně ani nejednalo o akt subsumovaný, nýbrž o akt řetězící se, popřípadě zcela samostatný, čili nebyla by splněna již první podmínka).“
V návaznosti na výše uvedené dělení řetězících se a subsumovaných správních aktů je třeba poukázat na specifickou problematiku tzv. závazných stanovisek jako kvalifikovaného typu podkladových rozhodnutí, náležejících do první jmenované kategorie, tedy řetězících se správních aktů. Městský soud v napadeném usnesení v této souvislosti správně poznamenal, že judikatura Nejvyššího správního soudu sice připouští samostatný přezkum závazných stanovisek jako specifického druhu podkladových rozhodnutí, o takové závazné stanovisko se však v této věci nejedná. Na tomto místě lze poukázat na závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 – 86, publikováno pod č. 1764/2009 Sb. NSS, v němž zdejší soud judikoval, že „závazné stanovisko, jako je kupříkladu souhlas (či nesouhlas) orgánu ochrany přírody a krajiny k povolení stavby vydaný podle § 44 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, je správním rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Podléhá samostatnému přezkumu ve správním soudnictví.“ V této souvislosti je ovšem třeba poukázat rovněž na závěry aktuálního rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 - 113 („Větrná energie Morava“), v němž zdejší soud ohledně právní povahy závazných stanovisek, vydaných po nabytí účinnosti zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tedy od 1. 1. 2006, vyslovil, že „závazná stanoviska vydaná dle § 149 správního řádu z roku 2004 nejsou rozhodnutími ve smyslu § 67 správního řádu ani § 65 s. ř. s., neboť sama o sobě nezakládají, nemění, neruší nebo závazně neurčují práva nebo povinnosti. Soudní přezkum jejich obsahu je v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod umožněn až v rámci konečného rozhodnutí dle § 75 odst. 2 s. ř. s.“
Nejvyšší správní soud se nemohl ztotožnit ani s dalšími námitkami stěžovatelky, která označila výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 3 Ads 144/2009 – 103, z něhož městský soud při svém rozhodování významnou měrou vycházel, za nepřípadný. Výchozí skutkový a právní stav, z něhož zdejší soud v tomto rozhodnutí vycházel, je totiž obdobný až totožný s nyní projednávanou věcí. Stejně tak nemohl akceptovat námitku nesprávného procesního postupu městského soudu, který o věci rozhodl bez jednání, přestože s tím stěžovatelka přípisem ze dne 13. 5. 2008 výslovně vyjádřila svůj nesouhlas. Městský soud by totiž byl podle § 49 odst. 1 s. ř. s. povinen nařídit jednání toliko k projednání věci samé, k čemuž ovšem v této věci nedošlo, neboť žaloba byla soudem odmítnuta bez meritorního projednání věci. Na tomto závěru nic nemění ani to, že městský soud původně jednání ve věci nařídil, toto však následně s ohledem na záměr rozhodnout o odmítnutí žaloby odvolal. V souladu se zákonem byl konečně též postup městského soudu při doručování napadeného usnesení, neboť do vlastních rukou je podle § 54 odst. 3 s. ř. s. třeba doručovat toliko rozsudky. Ve zde projednávané věci se ovšem nejednalo o rozsudek, nýbrž o usnesení, které lze – nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti – doručit prostým vhozením písemnosti do domovní schránky adresáta, resp. jeho zástupce (§ 55 odst. 3 s. ř. s. a contrario ve spojení s § 49 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; § 50 občanského soudního řádu ve spojení s § 64 a § 49 odst. 2 s. ř. s.).
Vzhledem k výše uvedeným závěrům se zdejší soud nemohl zabývat meritorní námitkou stěžovatelky, že předmětem její žádosti podané dne 11. 12. 2006 byla toliko změna sídla (místa provozování) jejího nestátního zdravotnického zařízení, a pouze na popud správního orgánu následně předložila též žádost o vydání souhlasu s personálním vybavením, s druhem a rozsahem zdravotní péče poskytované nestátním zdravotnickým zařízením ze dne 3. 1. 2007, když tento souhlas již měla udělen na základě dřívějšího rozhodnutí Obvodního úřadu městské části Praha 5 o registraci nestátního zdravotnického zařízení ze dne 21. 11. 1996, č. j. ZR/RO/038/1996. V minulosti přitom již o změnu sídla svého zdravotnického zařízení žádala, a této žádosti bylo vyhověno, aniž by musela o souhlas znovu žádat. Nejvyšší správní soud konstatuje, že tuto námitku by bylo možno přezkoumat teprve v rámci soudního přezkumu finálního rozhodnutí o registraci jejího nestátního zdravotnického zařízení.
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného usnesení Městského soudu v Praze, jakož i spisové dokumentace k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod pro podání kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. za použití ustanovení § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka neměla ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu