4 Ads 266/2020 – Nejvyšší správní soud

4 Ads 266/2020- 32 - text

4 Ads 266/2020-36 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Ing. J. K., zast. Mgr. Radkou Šimkovou, advokátkou, se sídlem Trojická 1904/14, Praha 1, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 10. 2015, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, č. j. 2 Ad 43/2015-44,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 26. 8. 2015, č. j. X (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), přiznala žalobkyni podle § 29 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), od 28. 2. 2015 starobní důchod ve výši 25.295 Kč měsíčně.

[2] Žalovaná následně shora uvedeným rozhodnutím zamítla námitky žalobkyně a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. II.

[3] Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“) brojila žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl.

[4] Městský soud se zabýval spornou otázkou, zda dobou pojištění, tedy dobou započitatelnou pro účely posouzení vzniku a výše starobního důchodu, je i doba neplaceného volna pojištěnce (zde žalobkyně) přesahující kalendářní měsíc, za situace, kdy pojištěnec uhradil maximální výši ročního pojistného. Z § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění dovodil, že za dobu pojištění se nepovažuje kalendářní měsíc, ve kterém nebyly dosaženy žádné příjmy započitatelné do vyměřovacího základu pojištění. V nynějším případě sice žalobkyně splnila podmínku zaplacení pojistného za posuzovaný rok podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, ale nesplnila podmínku výkonu činnosti a s tím spojené dosažení příjmu za celý kalendářní měsíc podle § 11 odst. 2 téhož zákona. Městský soud shledal, že podmínku dosažení příjmu by sice bylo možné překlenout určením osobního vyměřovacího základu úhrnem ročních vyměřovacích základů podle § 16 odst. 1 citovaného zákona, ale i přesto by nebyla naplněna podmínka výkonu činnosti. Tu přitom nelze překlenout zaplacením maximálního pojistného v daném roce ani argumentací o zaslouženém odpočinku po vysokém pracovním nasazení, již uplatňovala žalobkyně.

[5] Městský soud neshledal projev libovůle a z toho plynoucí porušení zásady rovnosti v rozlišení pojištěnce s neplaceným volnem po dobu více než kalendářní měsíc a pojištěnce s neplaceným volnem nedosahujícím celého měsíce v zákoně o důchodovém pojištění, jelikož je k tomu dán racionální účel, a to motivace pojištěnce k výkonu činnosti. Nepřisvědčil proto žalobkyni ani v tom, že došlo k dotčení jejího práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. III.

[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní proti rozsudku městského soudu (dále jen „napadený rozsudek“) brojí kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje napadené rozhodnutí a napadený rozsudek zrušit a věc vrátit žalované k dalšímu řízení, in eventum zrušit napadený rozsudek a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.

[7] Stěžovatelka v kasační stížnosti předesílá, že městský soud v napadeném rozsudku své závěry nikterak relevantně neodůvodnil.

[8] Stěžovatelka poté nesouhlasí se závěrem městského soudu, že ač dosáhla maximálního možného vyměřovacího základu pro pojistné stanovené pro roky 2010 a 2011, není tato skutečnost dostatečným důvodem pro uznání těchto let jako doby pojištění pro výpočet starobního důchodu. Jelikož je český důchodový systém postaven na průběžném financování z pojistného ekonomicky aktivních osob na úhradu vyplácených důchodů, tedy na solidaritě ekonomicky aktivních jedinců s těmi ekonomicky již neaktivními, má stěžovatelka za to, že právě pojistné za roky 2010 a 2011, které odvedla v nejvyšší možné výši, bylo stěžejní pro započtení těchto období jako doby pojištění pro účely nároku na výplatu důchodu.

[9] Smyslem zákonné úpravy důchodového pojištění je podle stěžovatelky jednak to, aby se pojištěncům nezapočítávala do doby pojištění doba, po kterou bezdůvodně nedosahují příjmů započitatelných do vyměřovacího základu (např. osobám, které jsou bezdůvodně bez trvalých příjmů), a jednak to, aby osoby s neobvykle vysokými příjmy po dosažení tzv. maximální hranice již neodváděly další finanční prostředky; tato dvě pravidla však nelze mísit ani kumulovat. Stěžovatelka v letech 2010 a 2011 dosáhla maximálního vyměřovacího základu pro pojistné na důchodovém pojištění stanovené pro rozhodná období a zákon jí neumožňoval odvádět další pojistné nad tento rámec. Smyslem a účelem zákona o důchodovém pojištění přitom podle stěžovatelky není ukládat osobám, jak si rozvrhnout své pracovní vytížení. Stěžovatelka pracovala na pozici vrcholného manažera, která vyžadovala mimořádně vysoké pracovní nasazení. Odvedla-li stěžovatelka takový pracovní výkon a maximální pojistné na důchodovém pojištění za ni zaměstnavatel odvedl již v první půlce roků 2010 a 2011, měla právo čerpat zasloužené pracovní volno, které jí zaměstnavatel umožnil čerpat. Právní a demokratický stát nemůže za takové jednání stěžovatelku v podstatě sankcionovat. Stěžovatelka získala dostatečné prostředky svou prací, splnila povinnosti stanovené zákonem o důchodovém pojištění a neexistuje proto žádný důvod, proč jí nepřiznat jako dobu pojištění celé kalendářní roky 2010 a 2011. Opačný postup je v rozporu s článkem 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

[10] Uznání let 2010 a 2011 jako doby pojištění pro účely nároku na výplatu starobního důchodu je podle stěžovatelky zcela v souladu se zásadami spravedlnosti, zásluhovosti, garance, kompenzace, rovnosti a stejného přístupu a rovněž odpovídá smyslu důchodového pojištění České republiky. Stěžovatelka zdůrazňuje, že je zcela běžné, že zaměstnanci čerpají krátkodobé neplacené volno, přičemž z tohoto důvodu jim žalovaná nekrátí dobu důchodového pojištění, a to i když neodvádí maximální výši pojistného. Stěžovatelka poukazuje na to, že zaměstnanci, který má dlouhodobě neplacené volno, avšak v každém měsíci odpracuje alespoň jeden den, se celá doba neplaceného volna započítá jako doba účasti na důchodovém pojištění. Naproti tomu zaměstnanci, který je dlouhodobě na neplaceném volnu, ale v jednotlivých měsících žádné dny neodpracuje, není doba neplaceného volna započítána jako doba účasti na důchodovém pojištění. Takové jednání je podle stěžovatelky diskriminační a zcela v rozporu se smyslem zákona o důchodovém pojištění, přičemž uvedený výklad navádí ke zneužívání této situace a k vědomému obcházení zákona. Postupem žalované, kterému přisvědčil i městský soud, spočívajícím v nepřiznání doby pojištění za roky 2010 a 2011, za které uhradila maximální vyměřovací základ na pojistné (a uhradila tak 100 % pojistného na důchodovém pojištění), došlo ke zkrácení doby účasti stěžovatelky na důchodovém pojištění, a tudíž ke snížení přiznaného starobního důchodu. IV.

[11] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. Přisvědčuje závěrům uvedeným v napadeném rozsudku a dodává, že ve správním řízení postupovala v souladu s platnými právními předpisy.

[12] K jádru sporu žalovaná uvádí, že dobu neplaceného volna přesahující kalendářní měsíc nelze považovat za dobu pojištění podle zákona o důchodovém pojištění. To dovozuje z § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, které za dobu pojištění nepovažuje kalendářní měsíc, ve kterém nebyly dosaženy příjmy započitatelné do vyměřovacího základu pro pojištěnce proto, že tyto osoby nevykonávaly činnost zakládající účast na pojištění, a z § 16 odst. 4 písm. a) téhož zákona, které stanoví výjimky z uvedeného pravidla. Jelikož mezi těmito výjimkami není uvedena doba čerpání neplaceného volna, nelze ji považovat za dobu pojištění.

[13] Žalovaná poukazuje na to, že pokud stěžovatelka dosáhla maximálního vyměřovacího základu na pojistném, mohla z této výhody čerpat tím, že v dalších kalendářních měsících daného kalendářního roku, ve kterém tohoto maxima dosáhla, za ni nemusel její zaměstnavatel odvést pojistné, ačkoliv by v opačném případě tuto povinnost měl. Dosažení maximálního vyměřovacího základu na pojistném totiž de facto výdělkově pokrývá zbývající měsíce daného kalendářního roku. Uvedené však nelze vztahovat na dobu čerpání neplaceného volna, neboť v průběhu jeho čerpání zaměstnavatel povinnost odvádět pojistné nemá, neboť není z čeho, když nárok na započitatelný příjem nevzniká. Žalovaná přisvědčuje městskému soudu v tom, že odměnou stěžovatelce za její vysoké pracovní nasazení byl její příjem a možnost čerpání neplaceného volna. Přesto ale nelze rovněž dovozovat její nárok na započtení doby čerpání neplaceného volna do celkové doby pojištění pro účely výpočtu jejího starobního důchodu.

[14] Žalovaná zdůrazňuje, že ustanovení zákona o důchodovém pojištění jsou jednoznačná a neposkytují jí možnost postupovat jinak, než jak postupovala. Považuje-li stěžovatelka postup žalované za diskriminační, nebo příliš tvrdý, neznamená to ještě, že je v rozporu se zákonem. V.

[15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[16] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka napadá rozsudek městského soudu mimo jiné pro vadu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Jedná se přitom o vadu tak závažnou, že se jí Nejvyšší správní soud musí podle § 109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední povinnosti, tedy i tehdy, pokud by ji stěžovatelka sama nenamítala.

[17] Stěžovatelka konkrétně městskému soudu vytýká nedostatečné odůvodnění jeho závěrů, že dobu neplaceného volna nelze započíst do celkové doby pojištění pro účely výpočtu jejího starobního důchodu a že postupem žalované ve správním řízení nebyla porušena zásada rovnosti a nebyla dotčena stěžovatelčina sociální práva.

[18] Judikatura Nejvyššího správního soudu vychází z toho, že nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou především taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52) nebo v nichž zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74). Soudy však nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí věnoval všem stěžejním námitkám účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013-33).

[19] Uvedeným kritériím napadený rozsudek vyhověl. Městský soud dostatečně popsal skutkový stav věci, stanoviska účastníků řízení a předestřel relevantní a ucelené právní závěry, kterými žalobní námitky vypořádal. Ostatně stěžovatelka městskému soudu nevytýká, že se některým žalobním bodům vůbec nevěnoval a opomněl je, ani že nikterak neodůvodnil, jakými úvahami se řídil při hodnocení skutkových a právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení. Nesouhlasí se způsobem, jakým městský soud její argumentaci vypořádal (namítá, že městský soud své závěry „nikterak relevantně neodůvodnil“). Nejvyšší správní soud proto k předestřené kasační námitce připomíná, že nesouhlas stěžovatelky s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nemůže založit jeho nepřezkoumatelnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013-30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010-163, nebo ze dne 6. 12. 2016, č. j. 7 As 179/2016-37). Nepřezkoumatelnost totiž není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatelky o tom, jak podrobně by jí měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu rozsudek znemožňuje přezkoumat (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016-24, a ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017-35).

[20] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud nepovažuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Jelikož nedovodil ani jeho nesrozumitelnost a nezjistil ani jinou vadu řízení před městským soudem, jež by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku, uzavírá, že kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nebyl naplněn.

[21] Nejvyšší správní soud se proto zabýval zbylou kasační argumentací. V ní stěžovatelka nesouhlasí s tím, že městský soud přisvědčil žalované, která ve správním řízení při výpočtu výše starobního důchodu nepřihlédla k době, po kterou stěžovatelka čerpala (po dohodě se svým zaměstnavatelem) v letech 2010 a 2011 neplacené volno. Má za to, že žalovaná postupovala v rozporu se zněním a smyslem § 11 odst. 1 písm. a) a § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Zdůrazňuje, že prokazatelně v letech 2010 a 2011 dosáhla maximálního vyměřovacího základu pro pojistné na důchodovém pojištění stanovené pro rozhodné období, přičemž jí zákon neumožňoval odvádět další pojistné nad tento rámec. Je přesvědčená o tom, že pracovala-li na náročné pozici vrcholného manažera a odvedla-li za posuzovaná léta maximální pojistné na důchodové pojištění, měla jednak právo čerpat neplacené volno a jednak jí měla být tato doba započítána do celkové doby pojištění pro účely výpočtu jejího starobního důchodu. Smyslem a účelem zákona o důchodovém pojištění podle stěžovatelky není ukládat osobám, jakým způsobem si mají rozvrhnout své pracovní vytížení, případně je sankcionovat za čerpání neplaceného volna.

[22] Ze stěžovatelčina osobního listu důchodového pojištění ze dne 13. 8. 2015, který je nedílnou součástí rozhodnutí žalované o přiznání starobního důchodu (rozhodnutí správního orgánu prvního stupně), se podává, že celková doba pojištění stěžovatelky do dne 28. 2. 2015 (den, kdy stěžovatelka dosáhla důchodového věku) činila 15.832 dnů (43 roků a 137 dnů) a po snížení o náhradní doby pojištění činila 15.649 dnů, tedy 42 roků a 319 dnů. Stěžovatelka tak do dne vzniku nároku na starobní důchod získala 42 celých roků pojištění. Z přehledu dob pojištění je dále zřejmé, že v době od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 bylo stěžovatelce evidováno 181 dní pojištění a v době od 1. 1. 2011 do 30. 10. 2011 bylo stěžovatelce evidováno 303 dnů pojištění. Ze stěžovatelčina evidenčního listu důchodového pojištění z roku 2010 (konkrétně kolonky průběh pojištění v daném roce) také vyplývá, že za dobu pojištění v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 nebylo považováno období od července do prosince (políčka jednotlivých měsíců jsou označena písmenem X) a celkový počet dnů za tento rok, který byl považován za dobu pojištění, byl vyčíslen na 181 dnů. Z evidenčního listu důchodového pojištění z roku 2011 se podává, že dobou pojištění v tomto roce bylo pouze období od začátku ledna do konce října a bylo vyčísleno na 303 dnů. Z evidenčních listů důchodového pojištění také vyplývá, že v roce 2011 byla stěžovatelka zaměstnána u společnosti A.T. Kearney GmbH, organizační složka, se sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1, a od roku 2012 u společnosti IZIP a.s. Z námitek proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vyplývá stěžovatelčin nesouhlas s tím, že jí do doby pojištění pro účely výpočtu jejího starobního důchodu nebylo započítáno období červenec až prosinec 2010 a listopad až prosinec 2011, v němž čerpala neplacené volno, které jí mělo být započítáno jako doba pojištění pro účely výpočtu starobního důchodu. K tomu doložila potvrzení o dosažení maximálního vyměřovacího základu na pojistné a sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti pro roky 2010 a 2011 vydaná společností A. T. Kearney GmbH.

[23] Jedná-li se o tvrzené čerpání neplaceného volna, z evidenčního listu důchodového pojištění pro rok 2010 (vztahujícího se na období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010) lze dovodit, že je čerpala v měsících červenec až prosinec 2010, neboť v tomto období jsou příslušné kolonky označeny písmenem X (křížkem), čímž dal zaměstnavatel najevo, že se tyto měsíce nepovažují za dobu pojištění. Pro měsíce listopad až prosinec 2011 však nelze čerpání neplaceného volna z evidenčních listů důchodového pojištění, osobního listu důchodového pojištění a ani z jiných podkladů založených ve správním spise dovodit. Evidenční list důchodového pojištění pro rok 2011 se týká pouze období od 1. 1. 2011 do 30. 10. 2011, přičemž žádné kolonky v uvedeném období nejsou označeny písmenem X.

[24] Ze spisového materiálu žalované tudíž podle Nejvyššího správního soudu nevyplývá stěžovatelčino tvrzení, že v období listopadu až prosince roku 2011 čerpala neplacené volno. S ohledem na uvedené se tudíž lze v nynějším řízení zabývat stížnostní argumentací, v níž stěžovatelka nesouhlasí s tím, že jí nebyla započtena doba čerpání neplaceného volna do celkové doby pojištění pro účely výpočtu jejího starobního důchodu, pouze ve vztahu k období července až prosince 2010. Závěr městského soudu, který dospěl k témuž, je správný.

[25] Podle § 2 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění je účast na pojištění povinná pro fyzické osoby uvedené v ustanovení § 5 tohoto zákona; pojištění se však mohou dobrovolně účastnit též osoby uvedené v § 6 tohoto zákona. Podle § 5 odst. 1 písm. a) citovaného zákona jsou při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně účastni důchodového pojištění zaměstnanci v pracovním poměru.

[26] Podle § 11 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, dobou pojištění je po 31. prosinci 1995 doba účasti na pojištění a) osob uvedených v § 5 odst. 1 a v § 5 odst. 4, za kterou bylo v České republice zaplaceno pojistné, b) osob uvedených v § 6, za kterou bylo v České republice zaplaceno pojistné, a to nejdříve ode dne zaplacení pojistného.

[27] Podle § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném v době rozhodování žalované, za dobu pojištění uvedenou v odstavci 1 písm. a) se u osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. a) až d) a f) až t) a v § 5 odst. 4 nepovažuje kalendářní měsíc, ve kterém nebyly dosaženy příjmy započitatelné do vyměřovacího základu pojištěnce proto, že tyto osoby nevykonávaly činnost zakládající účast na pojištění, pokud nešlo o omluvné důvody; za omluvné důvody se považují skutečnosti uvedené v § 16 odst. 4 větě druhé písm. a). Podmínka zaplacení pojistného uvedená v odstavci 1 písm. a) se považuje za splněnou, v případě, kdy pojistné nebylo zaplaceno jen proto, že v kalendářním roce osoba uvedená v odstavci 1 písm. a) dosáhla stanoveného maximálního vyměřovacího základu pro pojistné17c, a v případě, kdy zaměstnavatel pojistné na pojištění neodvedl, ačkoliv byl povinen toto pojistné odvést, pokud se dále nestanoví jinak; zaměstnavatelem se pro účely tohoto zákona rozumí právnická nebo fyzická osoba zaměstnávající pojištěnce v pracovním poměru a dalších pracovních vztazích, nebo k níž je pojištěnec v jiném vztahu zakládajícím účast na pojištění podle tohoto zákona, jakož i organizační složka státu.16a Za dobu pojištění uvedenou v odstavci 1 písm. a) se u osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. a) až d) a f) až k), t) a odst. 4 považuje též doba, po kterou podle pravomocného rozhodnutí soudu nebo mimosoudní dohody uzavřené po podání návrhu na určení neplatnosti skončení tohoto právního vztahu trval nadále jejich právní vztah zakládající účast na pojištění, pokud podle tohoto rozhodnutí nebo této dohody došlo ke skončení tohoto vztahu neplatně a pokud by jinak byla, kdyby nedošlo k neplatnému skončení tohoto vztahu, splněna podmínka uvedená v § 8; podmínka zaplacení pojistného se přitom považuje za splněnou. (důraz přidán soudem)

[28] Z výše citovaného § 11 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění vyplývá, že u zaměstnanců v pracovním poměru se za dobu pojištění podle zákona o důchodovém pojištění obecně považuje doba účasti na pojištění, za kterou bylo v České republice zaplaceno pojistné. Z tohoto pravidla však odstavec 2 citovaného ustanovení zakotvuje výjimku, podle níž se za dobu pojištění nepovažuje kalendářní měsíc, ve kterém nebyly dosaženy příjmy započitatelné do vyměřovacího základu pojištěnce proto, že tyto osoby nevykonávaly činnost zakládající účast na pojištění, pokud nešlo o omluvné důvody.

[29] Za omluvné důvody se v době rozhodování žalované považovaly skutečnosti uvedené v § 16 odst. 4 větě druhé písm. a) zákona o důchodovém pojištění, tedy doba dočasné pracovní neschopnosti, doba karantény nařízené podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“), doba, po kterou trvala potřeba ošetřování nebo péče o dítě ve věku do 10 let nebo jiného člena domácnosti podle zákona o nemocenském pojištění a doba před porodem, po kterou nebyla vykonávána výdělečná činnost z důvodu těhotenství. Doba, po kterou trvají zákonem taxativně stanovené omluvné důvody, se tedy za dobu pojištění podle zákona o důchodovém pojištění považuje. V nynějším případě je však posuzovanou dobou doba neplaceného volna, která ale není obsažena v taxativním výčtu omluvných důvodů v § 16 odst. 4 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Nelze ji tedy považovat za dobu pojištění ve smyslu § 11 zákona o důchodovém pojištění.

[30] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené přisvědčuje závěrům městského soudu o tom, že stěžovatelka sice splnila podmínku zaplacení pojistného za posuzovaný rok 2010 ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, neboť dosáhla maximálního vyměřovacího základu pro pojistné v uvedeném roce, avšak nesplnila podmínku výkonu činnosti zakládající účast na pojištění a s tím spojené dosažení příjmu za celý kalendářní měsíc podle § 11 odst. 2 téhož zákona. Výkon činnosti zakládající účast na pojištění, z níž plynou příjmy, které jsou podkladem pro výpočet výše pojistného a následně i starobního důchodu, je totiž předpokladem pro to, aby bylo možné určitou dobu považovat za dobu pojištění, nejedná-li se o dobu, pro kterou zákon stanoví zmíněné omluvné důvody. Rovněž důvodová zpráva k § 11 zákona o důchodovém pojištění uvádí, že „účast na důchodovém pojištění je vázána především na existenci činnosti, z níž osoba zaplatila pojistné na důchodové pojištění. Tato účast bude považována za dobu pojištění.“ Stěžovatelka se tedy mýlí, dovozuje-li, že tuto podmínku (výkonu činnosti) lze naplnit zaplacením maximálního vyměřovacího základu pro pojistné v posuzovaném roce ve spojení s tvrzením o právu na zasloužený odpočinek od práce po vysokém pracovním nasazení. Zákon o důchodovém pojištění, jak výše uvedeno, neplacené volno z důvodu předchozího velkého pracovního vytížení jako omluvný důvod s možností započtení doby, po kterou trvá (přesahující kalendářní měsíc), do doby pojištění nepovažuje.

[31] Uvedená právní úprava a závěry z ní vyplývající, jak správně dovodil již městský soud, tak odpovídají funkci důchodového systému jakožto nástroji sociální politiky, jejíž součástí je i funkce stimulační v oblasti hospodářské, spojené se zásadou zásluhovosti. Jejím východiskem je požadavek na „odpracování“ zákonem stanovených let ve smyslu § 29 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Český důchodový systém je založen na průběžném financování z pojistného ekonomicky aktivních osob (plátců pojistného) na úhradu vyplácených důvodů, tedy na solidaritě ekonomicky aktivních jedinců s jedinci již ekonomicky neaktivními z důvodu dosažení věku a uplynutí doby pojištění; bez dostatečné ekonomické aktivity pojištěnců a s tím spojeného odvodu pojistného by byl průběžný důchodový systém neudržitelný, a to zejména s ohledem na demografický vývoj společnosti.

[32] Městský soud nepochybil, pokud neshledal vady v postupu žalované, která při výpočtu výše stěžovatelčina starobního důchodu nepřihlédla k době, po kterou stěžovatelka čerpala neplacené volno. Jelikož není doba neplaceného volna dobou pojištění, nepostupovala žalovaná v rozporu s dikcí ani smyslem aplikovaného § 11 zákona o důchodovém pojištění, jak přesto namítá stěžovatelka. Skutečnost, že stěžovatelka nesplnila podmínku výkonu činnosti ve smyslu § 11 odst. 2 citovaného zákona v měsících červenec až prosinec 2010, nelze překlenout ani poukazem na zaplacení maximálního vyměřovacího základu pro pojistné v posuzovaném roce. Je tomu tak právě proto, že v době čerpání neplaceného volna stěžovatelka nevykonávala žádnou činnost zakládající účast na pojištění, z níž by jí plynuly příjmy, z nichž by bylo odváděno pojistné. Na tom nemůže ničeho změnit ani stěžovatelčina úvaha o záměru zaplatit dobrovolné pojistné za dobu čerpání neplaceného volna, kterou v kasační stížnost nastínila. Stále by totiž v této době (i kdyby zcela hypoteticky bylo možno zaplatit pojistné nad zákonem stanovenou hranici vyplývající z maximálního vyměřovacího základu pro pojistné) nevykonávala činnost zakládající účast na pojištění, jak již uvedeno.

[33] Postupem žalované, kterému přisvědčil i městský soud, spočívajícím v nepřiznání doby pojištění za dobu čerpání neplaceného volna tedy nedošlo k namítanému nezákonnému zkrácení doby účasti stěžovatelky na důchodovém pojištění, a tudíž k nesprávnému výpočtu stěžovatelčina starobního důchodu. Z uvedeného důvodu nebylo možno stěžovatelce přisvědčit ani v námitce, že byla postupem žalované dotčena na svých právech vyplývajících z článku 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Předně podle Nejvyššího správního soudu v daném případě nejde o právo vyplývající ze zmíněného článku Listiny, ale o právo na hmotné zabezpečení ve smyslu čl. 30 odst. 1 Listiny upravující právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří (stěžovatelka netvrdí nemožnost výkonu povolání v době čerpání neplaceného volna bez své viny, nýbrž nevykonávání práce ze svého svobodného rozhodnutí a důsledky z toho plynoucí z hlediska výše starobního důchodu). Co je ale podstatnější, uvedené sociální právo je právo (ostatně shodně jako i ostatní sociální práva včetně práva vyplývajícího z čl. 26 odst. 3 Listiny), jehož konkrétní úroveň poskytování (tj. podmínky a rozsah) stanoví zákon (čl. 30 odst. 3 Listiny). Ten nesmí ústavně zaručená sociální práva popřít či anulovat (viz také nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2008, Pl. ÚS 2/08). K tomu v daném případě u aplikovaného § 11 zákona o důchodovém pojištění nedošlo.

[34] Z výše uvedeného je zřejmé, že v nynější věci se stěžovatelka domáhá zohlednění doby pojištění, kterou zákon o důchodovém pojištění pro účely stanovení starobního důchodu neumožňuje zohlednit. Bylo přitom pouze a jen na stěžovatelce (jak také správně v kasační stížnosti sama uvádí), že si rozvrhla v roce 2010 své pracovní vytížení (resp. dobu, po kterou nevykonávala v tomto roce žádnou činnost) podle své vlastní volby i při vědomí toho, že pro účely stanovení výše starobního důchodu zákon o důchodovém pojištění neumožňuje dobu (přesahující kalendářní měsíc), po kterou stěžovatelka žádnou činnost nevykonávala, považovat za dobu pojištění.

[35] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelčině námitce o dotčení na právech tím, že jí byla krácena doba důchodového pojištění za čerpané dlouhodobé neplacené volno, při němž v jednotlivých měsících žádné dny neodpracovala, na rozdíl od takových zaměstnanců, kteří při čerpání neplaceného volna v každém měsíci odpracují alespoň jeden den. Ve shodě s městským soudem totiž neshledal v rozlišení pojištěnce čerpajícího neplacené volno po dobu více jak kalendářní měsíc a pojištěnce čerpajícího neplacené volno po dobu kratší v zákoně o důchodovém pojištění zásah do rovného zacházení a na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří (k tomu též viz argumentaci v předchozím odstavci in fine). V namítaném rozdílném hodnocení doby neplaceného volna totiž ani kasační soud nespatřuje projev libovůle zákonodárce, naopak v něm vidí racionální účel motivující pojištěnce k výkonu činnosti.

[36] Jak již přiléhavě městský soud vysvětlil, i přesto, že podle § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění se za dobu pojištění nepovažuje kalendářní měsíc, ve kterém nebyly dosaženy příjmy započitatelné do vyměřovacího základu pojištěnce, a na rozdíl od toho krátkodobé neplacené volno je dobou pojištění, pokud v měsíci byly dosaženy alespoň nějaké započitatelné příjmy (postačí jeden den), pokud by takto mělo docházet k získání doby pojištění pouze splněním minimálního počtu dní v měsíci opakovaně po delší dobu v příslušném kalendářním roce, nutně by bylo třeba na takové jednání hledět jako na účelové, obcházející zákon o důchodovém pojištění. Nelze proto srovnávat pojištěnce čerpajícího dlouhodobé neplacené volno s pojištěncem, který neplacené volno přeruší/ukončí za účelem dalšího výkonu činnosti zakládající účast na pojištění v tom kterém kalendářním měsíci. Zásadě rovnosti v právech je nutné rozumět tak, že rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, nikoliv tak, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo, tím spíše, nejedná-li se ani o srovnatelné případy.

[37] Jak již také výše Nejvyšší správní soud vysvětlil, princip vázanosti důchodového pojištění na výkon činnosti v souladu se zásadou zásluhovosti ve smyslu „odměny za práci ve stáří“, je ústavně konformní; jedná se o racionální východisko zákonodárce při úpravě systému důchodového pojištění bez znaků libovůle.

[38] Nejvyšší správní soud tudíž neshledal ani naplnění kasačních důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. VI.

[39] Kasační stížnost není pro výše uvedené důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud ve smyslu § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

[40] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, a právo na náhradu nákladů řízení tudíž nemá. S ohledem na skutečnost, že posuzovaná věc je věcí důchodového pojištění, ani žalovaná, přestože je jinak v řízení účastníkem úspěšným, nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, jak uvedeno ve II. výroku tohoto rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 27. září 2022

Mgr. Petra Weissová předsedkyně senátu

Plný text rozhodnutí