4 Ads 71/2014- 71 - text
4 Ads 71/2014 - 82
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: Ž. T., zast. JUDr. Jiřím Frajtem, advokátem, se sídlem Masarykovo náměstí 177, Valašské Klobouky, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2014, č. j. 41 Ad 60/2011 - 101,
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2014, č. j. 41 Ad 60/2011 - 101, s e z r u š u j e .
II. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 8. 2011, č. j. X, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalované k dalšímu řízení.
III. V řízeních o kasační stížnosti a o žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 8. 2011, č. j. X, j e žalovaná p o v i n n a zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9.196 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jiřího Frajta.
12. Ze spisu krajského soudu sp. zn. 41 As 60/2011 Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka zápočtu této částky do vyměřovacího základu původně domáhala s tím, že jde o nárok z pracovněprávních vztahů přiznaný rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně č. j. 10 C 82/98-234, což žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení posoudila nesprávně (č. l. 2–3 spisu). Krajský soud souhlasil se stěžovatelkou, že jde o nárok z pracovněprávního vztahu a žalovaná tuto otázku skutečně posoudila nesprávně. Soud však napadené rozhodnutí nezrušil, neboť rozsudek okresního soudu, jehož se stěžovatelka dovolávala, nenabyl právní moci pro vyhlášení konkursu, spornou
částku tedy nebylo možné zatím započítat (č. l. 33 spisu). V následné kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že odpovídající ustanovení zákona o pojistném na sociální zabezpečení a zákona o důchodovém pojištění mají být vykládána s ohledem na jejich smysl a účel a v souladu ústavním pořádkem. Zároveň stěžovatelka uvedla, že sporný nárok byl uznán správkyní konkursní podstaty (č. l. 2 spisu 4 Ads 64/2012). Po vydání kasačního rozsudku č. j. 4 Ads 64/2012-23 stěžovatelka krajskému soudu zaslala podání, v němž uvedla (č. l. 74 spisu):
„Nepovažovala jsem za nutné tento závěr [o absenci právní moci rozsudku OS ve Zlíně č. j. 10 C 82/98-234] jakkoliv zpochybňovat, ani se s ním vypořádávat, neboť jsem předpokládala, že přinejmenším Nejvyšší správní soud zná ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, podle něhož probíhá konkurs společnosti ZPS-SM, a. s. – v likvidaci. Zřejmě mu ale uniklo ustanovení § 45 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Jinak by totiž nemohl konstatovat, že na uvedený rozsudek, kterým byl úpadce zavázán vyplatit mému zemřelému manželovi částku 352 081 Kč, nelze vůbec nahlížet jako na závazné a tím méně vykonatelné rozhodnutí. Manželova pohledávka vůči úpadci nebyla úpadcem popřena, správkyní konkursní podstaty byla uznána a byla zapsána do seznamu přihlášených pohledávek podle § 21 odst. 3 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Seznam pohledávek podle uvedeného zákonného ustanovení je tedy vykonatelným exekučním titulem. Není proto třeba, jak se mylně domnívá Nejvyšší správní soud, aby rozsudek v souladu s příslušnými ustanoveními procesních předpisů nabyl právní moci, a teprve pak se stane vykonatelným. V souladu s příslušnými procesními předpisy rozsudek ani právní moci nikdy nabýt nemůže. Lze totiž důvodně očekávat, že po schválení konečné zprávy (usnesení o schválení již bylo krajským soudem vydáno) bude konkurs zrušen a společnost ZPS-SM, a. s. – v likvidaci bude z obchodního rejstříku vymazána.“
13. Po opětovném vydání zamítavého rozsudku ze strany Krajského soudu v Brně stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že se krajský soud a před ním i Nejvyšší správní soud nesprávně nezabývaly skutečností, že sporná pohledávka byla uznána správkyní konkursní podstaty a seznam pohledávek je vykonatelným exekučním titulem, takže nic nebrání jejímu započtení do vyměřovacího základu (č. l. 2 spisu 4 Ads 71/2014).
13. Po opětovném vydání zamítavého rozsudku ze strany Krajského soudu v Brně stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že se krajský soud a před ním i Nejvyšší správní soud nesprávně nezabývaly skutečností, že sporná pohledávka byla uznána správkyní konkursní podstaty a seznam pohledávek je vykonatelným exekučním titulem, takže nic nebrání jejímu započtení do vyměřovacího základu (č. l. 2 spisu 4 Ads 71/2014).
14. Na základě těchto zjištění nemůže obstát tvrzení Nejvyššího správního soudu o tom, že argumentace stěžovatelky uznáním pohledávky ze strany konkursní správkyně byla nepřípustnou novotou.
15. Je zřejmé, že stěžovatelka tuto argumentaci neužila ve svém původním podání - žalobě - ke krajskému soudu. To bylo však způsobeno tím, že žalobou napadené správní rozhodnutí spočívalo na zcela jiných důvodech (že tvrzený nárok nepochází z pracovněprávního vztahu). S těmi se krajský soud neztotožnil, ale rozhodnutí nezrušil, neboť dospěl k závěru, že zde jsou jiné důvody, pro které může výrok napadeného správního rozhodnutí obstát (absence právní moci rozsudku Okresního soudu ve Zlíně).
16. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že je především úkolem správních soudů, aby v mezích své pravomoci poskytovaly ochranu veřejným subjektivním právům. V projednávané věci byl postup krajského soudu ve zjevném napětí s přezkumnou a kasační povahou řízení před správními soudy, které obecně nepředpokládá, že správní soudy budou nahrazovat nedostatky odůvodnění napadených správních rozhodnutí tak, aby jejich výrok obstál (soudní řízení správní není pokračováním správního řízení). Pokud tak ale správní soudy činí s tím, že nedostatky odůvodnění správního rozhodnutí nemají vliv na jeho zákonnost a že formální kasace by vedla pouze k prodloužení řízení, nikoliv změně jeho výsledku, nelze tomu v obecné rovině z ústavního hlediska nic vytýkat (ústavní pořádek blíže nepředpisuje povahu soudní kontroly veřejné správy, což se na podústavní úrovni projevuje mimo jiné tím, že soudní kontrola veřejné správy může probíhat jak ve formě přezkumu rozhodnutí podle soudního řádu správního, tak nalézání práva podle části páté občanského soudního řádu). Posouzení prosté zákonnosti takového postupu náleží podle § 12 a dalších ustanovení soudního řádu správního Nejvyššímu správnímu soudu, nikoliv Ústavnímu soudu v řízení o ústavní stížnosti.
16. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že je především úkolem správních soudů, aby v mezích své pravomoci poskytovaly ochranu veřejným subjektivním právům. V projednávané věci byl postup krajského soudu ve zjevném napětí s přezkumnou a kasační povahou řízení před správními soudy, které obecně nepředpokládá, že správní soudy budou nahrazovat nedostatky odůvodnění napadených správních rozhodnutí tak, aby jejich výrok obstál (soudní řízení správní není pokračováním správního řízení). Pokud tak ale správní soudy činí s tím, že nedostatky odůvodnění správního rozhodnutí nemají vliv na jeho zákonnost a že formální kasace by vedla pouze k prodloužení řízení, nikoliv změně jeho výsledku, nelze tomu v obecné rovině z ústavního hlediska nic vytýkat (ústavní pořádek blíže nepředpisuje povahu soudní kontroly veřejné správy, což se na podústavní úrovni projevuje mimo jiné tím, že soudní kontrola veřejné správy může probíhat jak ve formě přezkumu rozhodnutí podle soudního řádu správního, tak nalézání práva podle části páté občanského soudního řádu). Posouzení prosté zákonnosti takového postupu náleží podle § 12 a dalších ustanovení soudního řádu správního Nejvyššímu správnímu soudu, nikoliv Ústavnímu soudu v řízení o ústavní stížnosti.
17. Doplnění či nahrazení rozhodovacích důvodů správního rozhodnutí ze strany soudu ovšem nesmí mít nepředvídatelný vliv na práva účastníků řízení (požadavek předvídatelného rozhodování vyjádřený mj. v § 6 občanského soudního řádu se podle § 64 soudního řádu správního se uplatní i pro správní soudnictví). Pokud tedy krajský soud snesl důvody pro zamítnutí žaloby, které nebyly předmětem sporu mezi stěžovatelkou a žalovanou (a na kterých žalovaná své správní rozhodnutí nezaložila), nemůže stěžovatelce v obraně formou nových žalobních či stížních bodů, či jen skutkových tvrzení, bránit koncentrace podle § 71 odst. 2, § 104 odst. 4 a § 109 odst. 5 soudního řádu správního. V opačném případě by stěžovatelka, která řádně podala projednatelnou správní žalobu proti vadnému správnímu rozhodnutí, byla postupem správního soudu zbavena možnosti právně a skutkově argumentovat k nově nastolené podstatě věci. Šlo by tak o nepřípustně překvapivé rozhodnutí, jak je dlouhodobě vymezuje judikatura Ústavního soudu [nálezy sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75), II. ÚS 322/03 ze dne 12. 10. 2005 (N 198/39 SbNU 105), I. ÚS 3271/12 ze dne 4. 4. 2013 (N 50/69 SbNU 45) a další].
18. Naplnění uvedených požadavků je věcí správních soudů, je tedy především na nich, aby zvolily způsob, jakým toho docílí (např. poučením účastníků ze strany krajského soudu, že ten zvažuje posouzení věci z jiných hledisek, než která mu byla doposud předkládána, či připuštěním nové argumentace v kasační stížnosti, pokud k poučení před krajským soudem nedošlo). Ústavní pořádek totiž nepředepisuje dvojstupňovou soustavu správních soudů, tzv. "upření instance" tak není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí.
18. Naplnění uvedených požadavků je věcí správních soudů, je tedy především na nich, aby zvolily způsob, jakým toho docílí (např. poučením účastníků ze strany krajského soudu, že ten zvažuje posouzení věci z jiných hledisek, než která mu byla doposud předkládána, či připuštěním nové argumentace v kasační stížnosti, pokud k poučení před krajským soudem nedošlo). Ústavní pořádek totiž nepředepisuje dvojstupňovou soustavu správních soudů, tzv. "upření instance" tak není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí.
19. Připuštění nové argumentace v kasační stížnosti lze do jisté míry považovat za nesystémové z hlediska celkové koncepce přezkumu ze strany správních soudů, zejména pak s ohledem na skutečnost, že kasační stížnost by měla být mimořádným opravným prostředkem. Jde ovšem o následek předchozího, taktéž nesystémového (byť ne nutně nevhodného) nahrazení odůvodnění správního rozhodnutí správním soudem. Nejde ostatně o problematiku Nejvyššímu správnímu soudu zcela neznámou - například koncentrace podle § 104 odst. 4 soudního řádu správního dopadá toliko na žalobce, nikoliv na žalovaného (rozsudek NSS č. j. 1 Ans 5/2008-104 ze dne 2. 7. 2008). Již v současnosti je tedy možné, aby právní otázky byly k posouzení předloženy až Nejvyššímu správnímu soudu.
20. V projednávané věci stěžovatelka založila svou žalobu na tvrzení, že do vyměřovacího základu pojistného mělo být zahrnuto 352 581 Kč, neboť šlo o mzdový nárok. Nepochybně šlo o způsobilý žalobní bod, krajský soud jej ostatně věcně projednal. V následné kasační stížnosti stěžovatelka setrvala na tom, že sporná částka měla být zahrnuta do vyměřovacího základu a v reakci na odůvodnění rozsudku krajského soudu uvedla, že tato pohledávka byla uznána správkyní konkursní podstaty. Jakkoliv jde o obecné skutkové tvrzení, které na první pohled vzbuzuje dojem, že se jedná spíše o nastínění nepříznivé situace stěžovatelky, než o součást žalobního bodu (srov. odst. 23 nálezu sp. zn. I. ÚS 40/15 ze dne 1. 2. 2016), neměl je Nejvyšší správní soud opomenout. Z jeho vlastní judikatury totiž plyne, že způsobilý žalobní (stížní) bod je dán, pokud "jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí [tj. uznání pohledávky konkursní správkyní]; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum [tj. účinky uznání pohledávky konkursní správkyní na stanovení vyměřovacího základu]" (odst. 33 rozsudku rozšířeného senátu NSS č. j. 4 As 3/2008-78 ze dne 24. 8. 2010, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS).
21. Nejvyšší správní soud tedy v napadeném rozsudku dospěl k nesprávnému závěru, že tento žalobní bod stěžovatelka uplatnila před krajským soudem opožděně. Stěžovatelka jej ve skutečnosti uplatnila již v předchozím řízení před Nejvyšším správním soudem, a to v reakci na rozsudek krajského soudu. Ze spisu krajského soudu přitom neplyne, že by soud dal stěžovatelce možnost se vyjádřit k tomu, že věc může být posouzena z jiných hledisek, než která byla doposud předložena. Nejvyšší správní soud se tedy měl již v řízení vedeném pod sp. zn. 4 Ads 64/2012 s touto argumentací žalobkyně vypořádat. To neučinil. Stejně tak se jí následně nezabýval ani krajský soud (námitku zcela pominul) a Nejvyšší správní soud "v druhém kole" námitku odmítl pro nepřípustnost.
22. Přes závěr o nesprávném posouzení přípustnosti námitek stěžovatelky se Ústavní soud zabýval tím, zda by napadené rozhodnutí nemohlo obstát alespoň ve svém souhrnu. Řízení, která vedla k vydání napadených rozhodnutí, totiž Ústavní soud hodnotí jako celek (srov. odst. 45 nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 a tam citovanou judikaturu).
23. Stěžovatelka se dovolávala účinků § 45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, podle něhož lze na základě seznamu přihlášek pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, po zrušení konkursu vést výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění [obdobně § 312 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb. úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)]. Toto ustanovení vyžaduje, aby byl konkurs zrušen (srov. i rozsudek velkého senátu NS sp. zn. 31 Cdo 374/2010 ze dne 14. 3. 2012, publ. pod č. 82/2012 Sb. NS), konkurs společnosti ZPS - SM, a.s. - v likvidaci, přitom doposud zrušen nebyl. To však neznamená, že pohledávka, jíž se stěžovatelka dovolává, nebyla zjištěna.
24. Správkyně konkursní podstaty tuto pohledávku uznala a úpadce či konkursní věřitelé ji nepopřeli. Za tohoto stavu byla pohledávka řádně zjištěna. Seznam zjištěných pohledávek je exekučním titulem, byť lze exekuci s ohledem na výše citovaná ustanovení vést teprve po skončení konkursu. Do právní moci rozvrhového usnesení totiž není v konkursním řízení závazně stanoveno, které ze zjištěných pohledávek budou uspokojeny a v jakém rozsahu. Protože není s konečnou platností rozhodnuto, zda a v jakém rozsahu zjištěné pohledávky následkem uspokojení v konkursu zaniknou, není ani možné vést do této doby na úpadcovo jmění výkon rozhodnutí. Vydání rozvrhového usnesení však nemá vliv na skutečnost, zda mají věřitelé za úpadcem pohledávky a jaké, neboť potřebná jistota byla zjednána už zjištěním těchto pohledávek (usnesení NS sp. zn. 2780/2000 ze dne 27. 11. 2000, publ. pod č. č. 39/2002 Sb. NS). Zjištěná pohledávka tak má povahu pohledávky pravomocně přiznané soudem. Závěr Nejvyššího správního soudu je tudíž nesprávný nejen v tom, že šlo o žalobní bod opožděný, ale také v tom, že tato pohledávka nebyla stěžovatelce pravomocně přiznána (s odkazem na rozsudek Okresního soudu ve Zlíně č. j. 10 C 82/98-234).
24. Správkyně konkursní podstaty tuto pohledávku uznala a úpadce či konkursní věřitelé ji nepopřeli. Za tohoto stavu byla pohledávka řádně zjištěna. Seznam zjištěných pohledávek je exekučním titulem, byť lze exekuci s ohledem na výše citovaná ustanovení vést teprve po skončení konkursu. Do právní moci rozvrhového usnesení totiž není v konkursním řízení závazně stanoveno, které ze zjištěných pohledávek budou uspokojeny a v jakém rozsahu. Protože není s konečnou platností rozhodnuto, zda a v jakém rozsahu zjištěné pohledávky následkem uspokojení v konkursu zaniknou, není ani možné vést do této doby na úpadcovo jmění výkon rozhodnutí. Vydání rozvrhového usnesení však nemá vliv na skutečnost, zda mají věřitelé za úpadcem pohledávky a jaké, neboť potřebná jistota byla zjednána už zjištěním těchto pohledávek (usnesení NS sp. zn. 2780/2000 ze dne 27. 11. 2000, publ. pod č. č. 39/2002 Sb. NS). Zjištěná pohledávka tak má povahu pohledávky pravomocně přiznané soudem. Závěr Nejvyššího správního soudu je tudíž nesprávný nejen v tom, že šlo o žalobní bod opožděný, ale také v tom, že tato pohledávka nebyla stěžovatelce pravomocně přiznána (s odkazem na rozsudek Okresního soudu ve Zlíně č. j. 10 C 82/98-234).
25. Jediné důvody, pro které by v této části bylo možné považovat kasační stížnost za nedůvodnou, tak lze nalézt v odst. 35-36 napadeného rozsudku. Zde soud vyložil, že tzv. zúčtované příjmy započitatelné do vyměřovacího základu podle § 5 zákona č. 589/1992 Sb. musí být pojištěnci skutečně vyplaceny, či lépe: skutečné vyplacení příjmu je předpokladem pro to, aby bylo možné řešit otázku započitatelnosti tohoto příjmu. K vyplacení požadovaných 352 581 Kč v projednávané věci přitom dosud nedošlo.
26. Toto odůvodnění však nedostačuje jako implicitní vypořádání námitek stěžovatelky, které Nejvyšší správní soud (nesprávně) výslovně odmítl řešit pro jejich nepřípustnost. Toto vypořádání je stručné a neplyne z něj, zda se požadavek vyplacení sporného příjmu uplatní i pro znění § 5 zákona č. 589/1992 Sb. ve znění do 31. 12. 2006. Teprve od 1. 1. 2007 zákon počítá s tím, že zúčtovaným příjmem se rozumí plnění, jehož hodnota je na příslušném účtu zaměstnavatele účtována jako náklad nebo úbytek prostředků a které bylo v peněžní nebo nepeněžní formě poskytnuto zaměstnanci nebo předáno v jeho prospěch. Napadený rozsudek nevysvětluje, zda jde o změnu právní úpravy stanovením nové podmínky, nebo její pouhé zpřesnění vyjasněním podmínky dříve existující.
27. Vůči závěru, že faktické vyplacení je podmínkou pro zahrnutí příjmu 352 581 Kč do vyměřovacího základu, hovoří ostatně i předchozí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v projednávané věci. Podle rozsudku č. j. 4 Ads 64/2012-23 totiž do vyměřovacího základu pojistného ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. nelze započítat částku přiznanou zaměstnanci z titulu pracovněprávního vztahu rozsudkem civilního soudu, který sice byl vyhlášen, avšak v důsledku prohlášení konkursu na majetek zaměstnavatele jako žalovaného dosud nenabyl právní moci. Za podmínku zahrnutí příjmu 352 581 Kč do vyměřovacího základu Nejvyšší správní soud považoval nabytí právní moci takového rozsudku.
27. Vůči závěru, že faktické vyplacení je podmínkou pro zahrnutí příjmu 352 581 Kč do vyměřovacího základu, hovoří ostatně i předchozí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v projednávané věci. Podle rozsudku č. j. 4 Ads 64/2012-23 totiž do vyměřovacího základu pojistného ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. nelze započítat částku přiznanou zaměstnanci z titulu pracovněprávního vztahu rozsudkem civilního soudu, který sice byl vyhlášen, avšak v důsledku prohlášení konkursu na majetek zaměstnavatele jako žalovaného dosud nenabyl právní moci. Za podmínku zahrnutí příjmu 352 581 Kč do vyměřovacího základu Nejvyšší správní soud považoval nabytí právní moci takového rozsudku.
28. Považoval-li Nejvyšší správní soud již dříve za rozhodné nabytí právní moci rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 10 C 82/98-234 (a to bez ohledu na vyplacení přisouzené částky), nelze z pozdějšího rozhodnutí vydaného v téže věci dovodit implicitní závěr, že rozhodující je faktické vyplacení. Takový závěr by soud musel výslovně a podrobně odůvodnit. Musel by se také vypořádat s tím, že pohledávka byla v konkursním řízení řádně zjištěna, má tudíž povahu pohledávky pravomocně přiznané, což nahrazuje dosud nepravomocný rozsudek okresního soudu.
29. Ústavní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že se Nejvyšší správní soud nesprávně odmítl zabývat částí námitek stěžovatelky. Závěr o opodstatněnosti těchto námitek není možné z napadeného rozhodnutí učinit, a to ani implicitně. Stěžovatelka tedy stanoveným postupem uplatnila své právo před soudem, ten se však odmítl jejími námitkami zabývat, neboť na základě neudržitelného výkladu procesních předpisů dospěl k závěru, že jí ochrana práv v žádaném rozsahu nenáleží. Takový postup je odepřením (soudní) spravedlnosti a porušením práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [nálezy sp. zn. II. ÚS 623/02 ze dne 19. 10. 2004 (N 149/35 SbNU 83), I. ÚS 709/05 ze dne 25. dubna 2006 (N 91/41 SbNU 163), III. ÚS 3199/12 ze dne 19. 11. 2013 (N 191/71 SbNU 279) a další].
...
31. Ústavní soud si je vědom toho, že závěr Nejvyššího správního soudu o nepřípustnosti námitek stěžovatelky má svůj původ především v předcházejících řízeních (nahrazení důvodů správního rozhodnutí žalované krajským soudem a následné přehlédnutí námitek již ve věci sp. zn. 4 Ads 64/2012). Tato vada - odepření spravedlnosti - se však plně projevila i v napadeném rozsudku č. j. 4 Ads 71/2014-29, což již nebylo možné zhojit. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
31. Ústavní soud si je vědom toho, že závěr Nejvyššího správního soudu o nepřípustnosti námitek stěžovatelky má svůj původ především v předcházejících řízeních (nahrazení důvodů správního rozhodnutí žalované krajským soudem a následné přehlédnutí námitek již ve věci sp. zn. 4 Ads 64/2012). Tato vada - odepření spravedlnosti - se však plně projevila i v napadeném rozsudku č. j. 4 Ads 71/2014-29, což již nebylo možné zhojit. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
32. Nejvyšší správní soud se v dalším řízení musí věcně zabývat námitkami stěžovatelky poukazujícími na uznání pohledávky konkursní správkyní (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Dospěje-li k závěru, že o nich může rozhodnout sám, aniž se s nimi dříve vypořádal krajský soud, bude muset vyřešit otázku, zda lze podle § 5 zákona č. 589/1992 Sb. ve znění rozhodném pro projednávanou věc zahrnout do vyměřovacího základu i takovou částku, která byla řádně zjištěna v konkursním řízení, avšak fakticky nebyla vyplacena.
Nejvyšší správní soud má za to, že o uvedené otázce může rozhodovat, neboť se jí již v předchozím řízení o kasační stížnosti zčásti zabýval, jak bude dále zmíněno. Proto po vydání zrušujícího nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3006/15, nejprve oba účastníky řízení vyzval, aby se k této zbývající sporné problematice vyjádřili.
Tohoto práva využila pouze žalovaná, která s odkazem na relevantní znění ustanovení § 16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, § 12 odst. 2 věty druhé zákona č. 100/1988 Sb. a § 5 zákona č. 589/1992 Sb. uvedla, že pokud předmětná částka 352.581 Kč dosud nebyla vyplacena, resp. zúčtována, nelze ji započítat do vyměřovacího základu pro výpočet výše důchodu zemřelého manžela stěžovatelky. Zhodnocení určitého příjmu jako vyměřovacího základu pro důchodové účely je spojeno s procesem zúčtování takového příjmu v zákonem definovaném období pro zjištění vyměřovacího základu. Podle § 6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. je rozhodným obdobím, z něhož se zjišťuje vyměřovací základ, kalendářní měsíc, pokud není v zákoně stanoveno jinak. Z toho vyplývá, že vyměřovací základ je možno zhodnotit pouze v tom kalendářním roce, resp. kalendářním měsíci, v němž byl zúčtován. Možnost zhodnocení náhrady mzdy, platu nebo jiného příjmu zpětně v kalendářních měsících, za které náleží, je dle platné právní úpravy zakotvena pouze u náhrad, které náleží pojištěnci na základě pravomocného rozhodnutí soudu nebo mimosoudní dohody ve sporu o neplatné skončení pracovního poměru, jak vyplývá z § 11 odst. 2 a § 16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, což není případ stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud uvádí, že částka 352.581 Kč, kterou žalovaná nezahrnula do vyměřovacího základu pro výpočet invalidního důchodu, odpovídá odměně za realizované a uhrazené kontrakty, jež zprostředkoval manžel stěžovatelky ve prospěch společnosti ZPS-SM, a.s. v rámci svého pracovního poměru k tomuto zaměstnavateli. Tyto odměny měly být podle rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 2. 2000, č. j. 10 C 82/98 - 234, pojištěnci vyplaceny do konce března 1995 a do konce března 1997.
Podle § 16 odst. 3 věty první zákona o důchodovém pojištění vyměřovacím základem pojištěnce za dobu po 31. prosinci 1995 je vyměřovací základ pro stanovení pojistného podle zvláštního zákona a za dobu před 1. lednem 1996 hrubý výdělek stanovený pro účely důchodového zabezpečení podle předpisů platných před 1. lednem 1996. Podle § 12 odst. 2 věty druhé zákona č. 100/1988 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1995, hrubými výdělky po 31. prosinci 1992 jsou příjmy započitatelné podle zvláštního zákona do vyměřovacího základu pro stanovení pojistného na sociální zabezpečení, a to před odečtením daně z příjmů a nesnížené o pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na všeobecné zdravotní pojištění. Zvláštním zákonem pro výpočet vyměřovacího základu pro stanovení pojistného za dobu od 1. 1. 1996 i za dobu před tímto datem se podle příslušných poznámek pod čarou rozuměl § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb., podle jehož znění účinného v letech 1995 až 1997 vyměřovacím základem zaměstnance je úhrn příjmů zúčtovaných mu organizací nebo malou organizací v souvislosti s výkonem zaměstnání, které zakládá účast na nemocenském pojištění, s výjimkou nezapočitatelných příjmů.
Zákon o důchodovém pojištění, zákon č. 100/1988 Sb. ani zákon č. 589/1992 Sb. ve znění účinném v letech 1995 a 1997, tedy nestanovily, že podmínkou zahrnutí příjmů do vyměřovacího základu je uhrazení odpovídajícího pojistného. Tato podmínka je zakotvena až s účinností od 1. 1. 2004 na základě znění § 16 odst. 3 věty druhé zákona o důchodovém pojištění, podle něhož vyměřovací základ pro stanovení pojistného a hrubý výdělek se považují za vyměřovací základ pojištěnce nejdříve ode dne zaplacení pojistného. Tehdejší znění uvedených tří právních předpisů neobsahovala ani předpoklad vyplacení příjmů pro jejich započtení do vyměřovacího základu. Až s účinností od 1. 1. 2007 bylo totiž změněno ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. tak, že podle jeho věty druhé se zúčtovaným příjmem rozumí plnění, které bylo v peněžní nebo nepeněžní formě poskytnuto zaměstnanci nebo předáno v jeho prospěch.
Jedinou podmínkou pro zahrnutí příjmů do úhrnu vyměřovacích základů pojištěnce za kalendářní roky 1995 a 1997 tak podle tehdejšího výslovného znění § 16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, § 12 odst. 2 věty druhé zákona č. 100/1988 Sb. a § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb. bylo toliko jejich zúčtování zaměstnavatelem v souvislosti s výkonem zaměstnání zakládajícího účast na nemocenském pojištění, s výjimkou nezapočitatelných příjmů. Zúčtovaným příjmem se proto v tomto případě stalo již plnění, jehož hodnota byla na příslušném účtu zaměstnavatele účtována jako náklad nebo úbytek prostředků, bez ohledu na skutečnost, zda z takového plnění bylo uhrazeno pojistné a zda bylo zaměstnanci skutečně vyplaceno.
Stejný závěr již Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci vyslovil v předchozím rozsudku ze dne 9. 7. 2015, č. j. 4 Ads 71/2014 - 29, ve vztahu k odměně ve výši 3x1.000 USD, která měla být v rámci pracovního poměru ke společnosti COWITRA a.s. vyplacena manželu stěžovatelky za měsíce leden až březen 1993. Ve vztahu k této tvrzené provizi Nejvyšší správní soud dovodil, že pojem zúčtované příjmy použitý v zákoně č. 589/1992 Sb. je nutné vykládat v souladu se zákonem č. 100/1988 Sb. tak, že se jedná o hrubou mzdu, tedy o příjem náležející zaměstnanci před odečtením daně z příjmů a nesnížené o pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na všeobecné zdravotní pojištění. Zúčtovaný příjem tak nepředstavuje mzdu, která je zaměstnanci v dané výši fakticky zaměstnavatelem vyplacena, nýbrž mzdu před provedením příslušných srážek podle § 121 zákoníku práce č. 65/1965 Sb.
V rozsudku ze dne 9. 7. 2015, č. j. 4 Ads 71/2014 - 29, sice Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvedl, že zúčtované příjmy započitatelné do vyměřovacího základu musí být pojištěnci skutečně vyplaceny, respektive že skutečné vyplacení příjmů je předpokladem pro řešení otázky jejich započitatelnosti. Nicméně tento právní názor Nejvyšší správní soud vyslovil za situace, kdy byla sporná samotná existence předmětných plnění a jen proto zaměstnavatel manžela stěžovatelky nezaúčtoval tvrzenou odměnu ve výši 3x1.000 USD. V takovém případě by vyplacení uvedené částky prokazovalo, že k realizaci plnění v souvislosti s výkonem zaměstnání zakládajícím účast na nemocenském pojištění skutečně došlo a že zaměstnavatel měl o nich účtovat jako o svých nákladech nebo úbytcích prostředků. Na základě dokazování provedeného v řízení před správním orgánem i v řízení o žalobě však Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, podle něhož nebylo prokázáno, že příjem ve výši 3x1.000 USD za měsíce leden až březen 1993 byl manželu stěžovatelky skutečně vyplacen a v jaké výši. Jelikož tak o samotné existenci příslušných plnění zůstaly důvodné pochybnosti, nemohlo se jednat o zúčtovaný příjem započitatelný do vyměřovacího základu manžela stěžovatelky. Za tohoto stavu věci se Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 7. 2015, č. j. 4 Ads 71/2014 - 29, z důvodu nadbytečnosti již blíže nezabýval problematikou organizací zúčtovaných či nezúčtovaných příjmů a jejich vlivu na výši osobního vyměřovacího základu pojištěnce.
Nicméně oproti plnění ve výši 3x1.000 USD, jejíž realizace nebyla podle předchozího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2015, č. j. 4 Ads 71/2014 - 29, prokázána, což nezpochybnil ani Ústavní soud v zrušovacím nálezu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3006/15, není ve vztahu k částce 352.581 Kč o uskutečnění plnění v souvislosti s výkonem zaměstnání manžela stěžovatelky zakládajícího účast na nemocenském pojištění žádných pochybností. Podle závazného právního názoru Ústavního soudu vysloveného s odkazem na rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 2. 2000, č. j. 10 C 82/98 - 234, se totiž jedná o pohledávku řádně zjištěnou v konkursním řízení, která tak má povahu pohledávky pravomocně přiznané, což nahrazuje dosud nepravomocný rozsudek okresního soudu. Za této situace představuje částka 352.581 Kč příjem, o němž měl zaměstnavatel manžela stěžovatelky v době realizace tohoto plnění účtovat jako o svém nákladu či úbytku prostředků a zahrnout ho do vyměřovacího základu pojištěnce.
V dané věci však příjem ve výši 352.581 Kč v rozhodné době nebyl zúčtován. Přitom možnost zhodnocení příjmů dosažených v rámci zaměstnání zpětně v kalendářních měsících, za která náleží, je podle § 16 odst. 3 věty třetí ve spojení s § 11 odst. 2 větou pátou zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, zakotvena jen u náhrad náležejících pojištěnci na základě pravomocného rozhodnutí soudu nebo mimosoudní dohody ve sporu o neplatné skončení pracovního poměru, jak správně uvedla žalovaná ve vyjádření podaném po zrušujícím nálezu Ústavního soudu. Na základě výslovného znění těchto ustanovení zákona o důchodovém pojištění by tedy nebylo možné částku 352.581 Kč zahrnout do vyměřovacího základu manžela stěžovatelky.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 2. 2000, č. j. 10 C 82/98 - 234, který má podle závěru Ústavního soudu povahu pravomocného soudního rozhodnutí, však byla pojištěnci přiznána pohledávka v souvislosti s výkonem zaměstnání zakládajícího účast na nemocenském pojištění. Za této situace nemůže být z hlediska stanovení vyměřovacího základu rozhodné, že zaměstnavatel pojištěnce v předmětné době toto plnění nepokládal za uskutečněné a proto o něm tehdy neúčtoval. Takový závěr by totiž nebyl ústavně konformní a odporoval by právním zásadám, neboť pravomocná rozhodnutí soudů, která realizaci určitého sporného plnění označí za prokázanou a pojištěnci přiznají nárok na plnění v rámci pracovněprávních vztahů, se musí projevit i v oblasti důchodového pojištění.
Jestliže tedy ustanovení § 16 odst. 3 věty třetí ve spojení s § 11 odst. 2 větou pátou zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí žalované o námitkách, neumožňovala při stanovení vyměřovacího základu zhodnocení původně nezúčtovaných příjmů, které podle pravomocného rozhodnutí soudu ve sporu o peněžité plnění byly dosaženy v souvislosti s výkonem zaměstnání pojištěnce zakládajícího účast na nemocenském pojištění, jedná se evidentně o zákonodárcem nezamýšlenou neúplnost právního předpisu a o případ mezery v zákoně, kterou je třeba vyplnit. Jak již bylo zmíněno, podle § 16 odst. 3 věty třetí ve spojení s § 11 odst. 2 větou pátou zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, se do vyměřovacího základu pojištěnce zahrnují plnění, která mu náležejí na základě pravomocného rozhodnutí soudu o neplatné skončení pracovního poměru, a to zpětně v kalendářních měsících, za která náleží. Není tak žádného důvodu, proč by nemohlo být postupováno stejným způsobem i ve vztahu k pravomocným soudním rozhodnutím o uložení povinnosti zaměstnavateli poskytnout pojištěnci peněžité plnění související s výkonem jeho zaměstnání zakládajícího účast na nemocenském pojištění. V obou případech se totiž jedná o promítnutí výsledku občanskoprávního soudního řízení při stanovení výše dávky důchodového pojištění.
Na základě analogické aplikace § 16 odst. 3 věty třetí ve spojení s § 11 odst. 2 větou pátou zákona o důchodovém pojištění, v rozhodném znění, lze tedy učinit závěr, že do vyměřovacího základu pojištěnce je možné zahrnout též hodnotu peněžitého plnění, která podle pravomocného rozhodnutí soudu náleží pojištěnci v souvislosti s výkonem zaměstnání zakládajícího účast na nemocenském pojištění, přičemž toto plnění se započte v kalendářních měsících, za která náleží, i když o něm zaměstnavatel pojištěnce původně neúčtoval.
Ostatně při stanovení vyměřovacího základu manžela stěžovatelky již stejným způsobem žalovaná v posuzované věci postupovala. Z jejího rozhodnutí o námitkách ze dne 4. 8. 2011 i z osobního listu důchodového pojištění ze dne 27. 7. 2010 totiž vyplývá, že v souladu s rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 9. 1994, č. j. 10 C 509/93 - 19, započetla do úhrnu vyměřovacích základů manžela stěžovatelky za kalendářní rok 1993 hrubou mzdu za duben až červen tohoto roku ve výši 3x36.980 Kč a náhradu za v něm čerpanou dovolenou ve výši 15x1.498 Kč. Mzdové nároky přiznané tímto rozhodnutím vydaným v občanskoprávní věci přitom žalovaná zohlednila na základě rozsudků Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2008, č. j. 33 Cad 168/2007 - 24, a ze dne 30. 3. 2010, č. j. 34 Cad 26/2009-25.
Proto stejným způsobem může být postupováno i ve vztahu k rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 2. 2000, č. j. 10 C 82/98 - 234, které má podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3006/15, povahu pravomocného soudního rozhodnutí. Na základě analogické aplikace § 16 odst. 3 věty třetí ve spojení s § 11 odst. 2 větou pátou zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí o námitkách, tak může být do úhrnu vyměřovacích základů za kalendářní rok 1995 započtena částka 3.039 Kč, která podle výroku a odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 2. 2000, č. j. 10 C 82/98 - 234, měla být manželu stěžovatelky vyplacena do konce března 1995. Obdobně pak lze do úhrnu vyměřovacích základů za kalendářní rok 1997 započíst částku 349.542 Kč, jež podle tohoto soudního rozhodnutí měla být pojištěnci vyplacena do konce března 1997.
V dané věci tak na základě tohoto rozsudku okresního soudu je možné do vyměřovacího základu manžela stěžovatelky zahrnout částku 352.581 Kč, ačkoliv o ní zaměstnavatel v rozhodné době neúčtoval. Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se jedná o výjimečný postup vztahující se k předchozí právní úpravě, která za jedinou podmínku pro zahrnutí příjmů do vyměřovacího základu považovala jejich zúčtování zaměstnavatelem v souvislosti s výkonem zaměstnání pojištěnce zakládajícího účast na nemocenském pojištění a která výslovně nepamatovala na situace, kdy o takových příjmech nebylo původně účtováno kvůli sporu o samotné realizaci předmětného plnění, jenž byl nakonec vyřešen ve prospěch pojištěnce pravomocným rozhodnutím soudu.
I když tedy krajský soud a žalovaná při posuzování uvedené právní otázky neporušily výslovné znění příslušných ustanovení právních předpisů, shledal Nejvyšší správní soud v nezohlednění částky 352.581 Kč při stanovení vyměřovacího základu manžela stěžovatelky naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil. Již v řízení o žalobě zde byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí o námitkách a Krajský soud v Brně by v novém žalobním řízení nemohl učinit nic jiného, než toto rozhodnutí pro nezákonnost zrušit. Proto povaha věci umožňuje Nejvyššímu správnímu soudu, aby o žalobě sám rozhodl a podle § 110 odst. 2 písm. a) a § 78 odst. 1, odst. 4 s. ř. s. současně se zrušením napadeného rozsudku zrušil pro nezákonnost také rozhodnutí o námitkách a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V něm je žalovaná v souladu s § 78 odst. 5 s. ř. s. použitého přiměřeně podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázána výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu. V dalším řízení tedy žalovaná shora uvedeným způsobem započte do vyměřovacího základu manžela stěžovatelky částku 352.581 Kč a při jejím zohlednění vypočte invalidní důchod pojištěnce v nové výši.
Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o dané věci rozhoduje, a proto musí rozhodnout i o náhradě nákladů celého soudního řízení. O náhradě nákladů řízení před Krajským soudem v Brně a řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že stěžovatelka má vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložila, neboť měla ve věci plný úspěch (§ 60 odst. 1 věta první za použití § 120 s. ř. s.). Důvodně vynaložené náklady řízení tvoří odměna za zastupování advokátem a náhrada jeho hotových výdajů.
Odměna za zastupování byla určena podle § 11 odst. 1 ve spojení s § 7 bodu 3, § 9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a to za dva úkony právní služby po 500 Kč poskytnuté stěžovatelce v prvním řízení o žalobě (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) v celkové výši 1.000 Kč a za jeden úkon právní služby poskytnutý stěžovatelce v prvním řízení o kasační stížnosti (podání kasační stížnosti) v celkové výši 500 Kč. Dále byla odměna za zastupování určena podle § 11 odst. 1 ve spojení s § 7 bodu 3, § 9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to za tři úkony právní služby po 1.000 Kč poskytnuté stěžovatelce v druhém řízení o žalobě (účast na jednání před soudem ve dnech 30. 10. 2013, 11. 12. 2013 a 19. 2. 2014) v celkové výši 3.000 Kč a za jeden úkon právní služby poskytnutý stěžovatelce v druhém řízení o kasační stížnosti (podání kasační stížnosti) v celkové výši 1.000 Kč. Náhrada hotových výdajů (režijní paušál) činí podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč za každý z uvedených sedmi úkonů, celkem 2.100 Kč. Zástupce stěžovatelky prokázal, že je plátcem DPH, proto součást nákladů tvoří rovněž tato daň ve výši 1.596 Kč, tj. 21 % z částky 7.600 Kč.
Celkové důvodně vynaložené náklady stěžovatelky činí 9.196 Kč. Proto Nejvyšší správní soud uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti částku ve výši 9.196 Kč k rukám jejího zástupce. Ke splnění této povinnosti stanovil soud přiměřenou lhůtu patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu