Platebními výměry ze dne 9 . 5 . 2011
Finanční úřad v Ústí nad Labem (správce
daně) dodatečně vyměřil žalobci daň z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období
1 .–4 . čtvrtletí roku 2007, 1 .–4 . čtvrtletí roku
2008 a za zdaňovací období leden až prosinec roku 2009 . Odvolání žalobce proti těmto platebním výměrům žalovaný [zde ještě
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, které
bylo s účinností od 1 . 1 . 2013 dle § 19 odst . 1
zákona č . 456/2011 Sb ., o Finanční správě
České republiky, zrušeno a jeho právním nástupcem se ve smyslu § 7 písm . a) citovaného
zákona ve spojení s § 69 s . ř . s . stalo Odvolací
finanční ředitelství se sídlem v Brně, s nímž
bylo v řízení pokračováno] rozhodnutím ze
dne 5 . 6 . 2012 zamítl a rozhodnutí správce
daně potvrdil . Žalovaný se ztotožnil se závěrem správce daně, že žalobce neprokázal
oprávněnost uplatněných nároků na odpočet
DPH v souladu s § 72 odst . 1 a § 73 zákona
č . 235/2004 Sb ., o dani z přidané hodnoty,
neboť nedoložil rozdíl mezi přijatými zdanitelnými plněními, která byla zjištěna z faktur
od jeho dodavatelů, a údaji uvedenými k přijatým zdanitelným plněním v daňových přiznáních .
Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne
18 . 3 . 2015, čj . 15 Af 333/2012-29, zamítl . Ne-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
ztotožnil se s námitkou žalobce, že zajištěné
torzo účetních dokladů nemohlo postačovat
pro stanovení daně dokazováním a daň měla
být stanovena podle pomůcek . Krajský soud
odkázal na příslušnou právní úpravu a judikaturu, z nichž vyplývá, že základní metodou
stanovení daně je dokazování . Teprve při vyloučení této možnosti lze přistoupit k použití
pomůcek, jež představují náhradní metodu,
neboť jejich míra přesnosti při výpočtu daňového základu a daně je oproti dokazování
nepochybně nižší . V dané věci dospěly oba
finanční orgány dle soudu správně k závěru,
že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno,
což však ještě nutně samo o sobě neodůvodňovalo stanovení daně za použití pomůcek;
další podmínkou pro takový postup je totiž
skutečnost, že daň nelze stanovit dokazováním . Skutečnost, že žalobci bylo odcizeno
vozidlo, v němž měl připraveno veškeré účetnictví, sice ztížila důkazní situaci, nicméně neznemožnila správci daně stanovit daň dokazováním . Bylo možno využít údajů získaných
v rámci dožádání od jeho dodavatelů a odběratelů, kteří pro účely plnění vlastních povinností při správě daní museli vést evidenci
vydaných a přijatých daňových dokladů, tedy
i stejnopisů nebo kopií dokladů, jež tvořily
součást účetnictví žalobce . Krajský soud uzavřel, že ztracené účetnictví nebránilo tomu,
aby správce daně stanovil daň dokazováním,
neboť potřebné daňové doklady si mohl opatřit (a také opatřil) od dodavatelů a odběratelů, jejichž seznam žalobce předložil, dále
rovněž vycházel z bankovních výpisů z účtu
žalobce (údaje o uskutečněných platbách) .
Proti tomuto rozsudku podal žalobce
(stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítal, že
mu v projednávané věci měla být doměřena
daň podle pomůcek, neboť ji s ohledem na
absenci podstatné části účetnictví za rozhodná zdaňovací období nebylo možné stanovit
dokazováním .
Předkládající čtvrtý senát při předběžném
posouzení věci dospěl k závěru, že v judikatuře Nejvyššího správního soudu existuje názorový nesoulad ohledně způsobu stanovení
daně, pokud se v důsledku odcizení či ztráty
účetnictví daňovému subjektu nepodaří prokázat podstatnou část uplatněných daňových
výdajů . Podle rozsudků Nejvyššího správního
soudu ze dne 9 . 1 . 2013, čj . 9 Afs 1/2012-47, ze
dne 5 . 3 . 2015, čj . 4 Afs 24/2015-35, a ze dne
21 . 4 . 2015, čj . 4 Afs 25/2015-39, lze i za této
okolnosti stanovit daň dokazováním . Oproti
tomu v rozsudcích ze dne 11 . 3 . 2004, čj . 1 Afs
3/2003-68, č . 327/2004 Sb . NSS, ze dne 8 . 8 .
2012, čj . 7 Afs 86/2011-143, a ze dne 27 . 9 .
2012, čj . 7 Afs 21/2012-44, Nejvyšší správní
soud uzavřel, že v takových případech musí
správce daně stanovit daňovou povinnost za
použití pomůcek . S ohledem na tento judikaturní rozkol nelze dle názoru čtvrtého senátu
ke stěžejní kasační námitce posoudit právní
otázku, zda při neprokázání více než 60 %
velkého množství přijatých zdanitelných plnění kvůli odcizení účetnictví za jednotlivá
zdaňovací období bylo možné doměřit daně
dokazováním, nebo bylo nutné přistoupit
k použití pomůcek . Obrátil se proto na rozšířený senát s otázkou: „Jestliže se v důsledku
odcizení či ztráty účetnictví nepodaří daňovému subjektu prokázat podstatnou část
daňových výdajů pro účely stanovení daně
z příjmů nebo podstatnou část přijatých
zdanitelných plnění pro účely uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty, lze za takové
situace stanovit daň dokazováním, nebo je
nutné přistoupit ke stanovení daně podle pomůcek? “
Rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu neshledal v dosavadní judikatuře rozpory a vrátil věc čtvrtému senátu k projednání a rozhodnutí .
Z odůvodnění:
III.
Pravomoc rozšířeného senátu
( . . .) [8] Otázkou způsobu stanovení daně
dle § 31 odst . 5 zákona č . 337/1992 Sb ., o správě daní a poplatků, resp . § 98 odst . 1 daňového řádu, se Nejvyšší správní soud zabýval
v celé řadě svých rozhodnutí . V interpretaci
výše uvedených ustanovení procesních daňových předpisů není v dosavadní judikatuře
názorového rozporu v tom, že způsob stanovení daně podle pomůcek je náhradní způsob stanovení daně v případě, že 1) daňový
subjekt nesplní při dokazování zákonem stanovené povinnosti a 2) daň nelze dostatečně
spolehlivě stanovit dokazováním . V tomto
směru neshledává rozpor v judikatuře ani
čtvrtý senát .
[9] Rozpor v judikatuře spatřuje čtvrtý
senát ve stanovení míry a rozsahu neunesení důkazního břemene daňovým subjektem,
resp . v projednávané věci v rozsahu ztraceného účetnictví . Je tak třeba zodpovědět otázku,
zda je důsledkem nesplnění povinností daňovým subjektem při dokazování (neunesením
důkazního břemene) sensu stricto vždy stanovení daně dle pomůcek, nebo lze i za této
situace (zde ztráta veškerého účetnictví daňového subjektu) stanovit daň dokazováním .
[10] Rozšířený senát, na rozdíl od čtvrtého senátu, ani v této otázce rozpor v judikatuře neshledal . Především je třeba uvést, že
rozhodnutí, na která čtvrtý senát poukazuje,
nejsou ve vzájemném rozporu a vycházejí kaž-
dé ze zcela jiných skutkových zjištění . Kdy je
vyloučeno stanovení daně dokazováním a je
třeba postupovat podle pomůcek, musí vždy
reflektovat konkrétní skutečnosti; to konečně konstatoval Nejvyšší správní soud např .
již v rozsudku ze dne 17 . 1 . 2008, čj . 2 Afs
93/2007-85 .
[11] Rozšířený senát tak k předložené
otázce uzavírá, že pro použití pomůcek nelze
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
Ota V . proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o daň z přidané hodnoty, o kasační stíž- k § 98 odst . 1 zákona č . 280/2009 Sb ., daňového řádu nosti žalobce .