Platebními výměry ze dne 9 . 5 . 2011 Finanční úřad v Ústí nad Labem (správce daně) dodatečně vyměřil žalobci daň z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období 1 .–4 . čtvrtletí roku 2007, 1 .–4 . čtvrtletí roku 2008 a za zdaňovací období leden až prosinec roku 2009 . Odvolání žalobce proti těmto platebním výměrům žalovaný [zde ještě Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, které bylo s účinností od 1 . 1 . 2013 dle § 19 odst . 1 zákona č . 456/2011 Sb ., o Finanční správě České republiky, zrušeno a jeho právním nástupcem se ve smyslu § 7 písm . a) citovaného zákona ve spojení s § 69 s . ř . s . stalo Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, s nímž bylo v řízení pokračováno] rozhodnutím ze dne 5 . 6 . 2012 zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil . Žalovaný se ztotožnil se závěrem správce daně, že žalobce neprokázal oprávněnost uplatněných nároků na odpočet DPH v souladu s § 72 odst . 1 a § 73 zákona č . 235/2004 Sb ., o dani z přidané hodnoty, neboť nedoložil rozdíl mezi přijatými zdanitelnými plněními, která byla zjištěna z faktur od jeho dodavatelů, a údaji uvedenými k přijatým zdanitelným plněním v daňových přiznáních .
Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18 . 3 . 2015, čj . 15 Af 333/2012-29, zamítl . Ne-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
ztotožnil se s námitkou žalobce, že zajištěné torzo účetních dokladů nemohlo postačovat pro stanovení daně dokazováním a daň měla být stanovena podle pomůcek . Krajský soud odkázal na příslušnou právní úpravu a judikaturu, z nichž vyplývá, že základní metodou stanovení daně je dokazování . Teprve při vyloučení této možnosti lze přistoupit k použití pomůcek, jež představují náhradní metodu, neboť jejich míra přesnosti při výpočtu daňového základu a daně je oproti dokazování nepochybně nižší . V dané věci dospěly oba finanční orgány dle soudu správně k závěru, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno, což však ještě nutně samo o sobě neodůvodňovalo stanovení daně za použití pomůcek; další podmínkou pro takový postup je totiž skutečnost, že daň nelze stanovit dokazováním . Skutečnost, že žalobci bylo odcizeno vozidlo, v němž měl připraveno veškeré účetnictví, sice ztížila důkazní situaci, nicméně neznemožnila správci daně stanovit daň dokazováním . Bylo možno využít údajů získaných v rámci dožádání od jeho dodavatelů a odběratelů, kteří pro účely plnění vlastních povinností při správě daní museli vést evidenci vydaných a přijatých daňových dokladů, tedy i stejnopisů nebo kopií dokladů, jež tvořily součást účetnictví žalobce . Krajský soud uzavřel, že ztracené účetnictví nebránilo tomu, aby správce daně stanovil daň dokazováním,
neboť potřebné daňové doklady si mohl opatřit (a také opatřil) od dodavatelů a odběratelů, jejichž seznam žalobce předložil, dále rovněž vycházel z bankovních výpisů z účtu žalobce (údaje o uskutečněných platbách) .
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítal, že mu v projednávané věci měla být doměřena daň podle pomůcek, neboť ji s ohledem na absenci podstatné části účetnictví za rozhodná zdaňovací období nebylo možné stanovit dokazováním .
Předkládající čtvrtý senát při předběžném posouzení věci dospěl k závěru, že v judikatuře Nejvyššího správního soudu existuje názorový nesoulad ohledně způsobu stanovení daně, pokud se v důsledku odcizení či ztráty účetnictví daňovému subjektu nepodaří prokázat podstatnou část uplatněných daňových výdajů . Podle rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 9 . 1 . 2013, čj . 9 Afs 1/2012-47, ze dne 5 . 3 . 2015, čj . 4 Afs 24/2015-35, a ze dne 21 . 4 . 2015, čj . 4 Afs 25/2015-39, lze i za této okolnosti stanovit daň dokazováním . Oproti tomu v rozsudcích ze dne 11 . 3 . 2004, čj . 1 Afs 3/2003-68, č . 327/2004 Sb . NSS, ze dne 8 . 8 . 2012, čj . 7 Afs 86/2011-143, a ze dne 27 . 9 . 2012, čj . 7 Afs 21/2012-44, Nejvyšší správní soud uzavřel, že v takových případech musí správce daně stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek . S ohledem na tento judikaturní rozkol nelze dle názoru čtvrtého senátu ke stěžejní kasační námitce posoudit právní otázku, zda při neprokázání více než 60 % velkého množství přijatých zdanitelných plnění kvůli odcizení účetnictví za jednotlivá zdaňovací období bylo možné doměřit daně dokazováním, nebo bylo nutné přistoupit k použití pomůcek . Obrátil se proto na rozšířený senát s otázkou: „Jestliže se v důsledku odcizení či ztráty účetnictví nepodaří daňovému subjektu prokázat podstatnou část daňových výdajů pro účely stanovení daně z příjmů nebo podstatnou část přijatých zdanitelných plnění pro účely uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty, lze za takové situace stanovit daň dokazováním, nebo je nutné přistoupit ke stanovení daně podle pomůcek? “
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu neshledal v dosavadní judikatuře rozpory a vrátil věc čtvrtému senátu k projednání a rozhodnutí .
Z odůvodnění:
III.
Pravomoc rozšířeného senátu
( . . .) [8] Otázkou způsobu stanovení daně dle § 31 odst . 5 zákona č . 337/1992 Sb ., o správě daní a poplatků, resp . § 98 odst . 1 daňového řádu, se Nejvyšší správní soud zabýval v celé řadě svých rozhodnutí . V interpretaci výše uvedených ustanovení procesních daňových předpisů není v dosavadní judikatuře názorového rozporu v tom, že způsob stanovení daně podle pomůcek je náhradní způsob stanovení daně v případě, že 1) daňový subjekt nesplní při dokazování zákonem stanovené povinnosti a 2) daň nelze dostatečně spolehlivě stanovit dokazováním . V tomto směru neshledává rozpor v judikatuře ani čtvrtý senát .
[9] Rozpor v judikatuře spatřuje čtvrtý senát ve stanovení míry a rozsahu neunesení důkazního břemene daňovým subjektem, resp . v projednávané věci v rozsahu ztraceného účetnictví . Je tak třeba zodpovědět otázku, zda je důsledkem nesplnění povinností daňovým subjektem při dokazování (neunesením důkazního břemene) sensu stricto vždy stanovení daně dle pomůcek, nebo lze i za této situace (zde ztráta veškerého účetnictví daňového subjektu) stanovit daň dokazováním .
[10] Rozšířený senát, na rozdíl od čtvrtého senátu, ani v této otázce rozpor v judikatuře neshledal . Především je třeba uvést, že rozhodnutí, na která čtvrtý senát poukazuje, nejsou ve vzájemném rozporu a vycházejí kaž- dé ze zcela jiných skutkových zjištění . Kdy je vyloučeno stanovení daně dokazováním a je třeba postupovat podle pomůcek, musí vždy reflektovat konkrétní skutečnosti; to konečně konstatoval Nejvyšší správní soud např . již v rozsudku ze dne 17 . 1 . 2008, čj . 2 Afs 93/2007-85 .
[11] Rozšířený senát tak k předložené otázce uzavírá, že pro použití pomůcek nelze
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
Ota V . proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o daň z přidané hodnoty, o kasační stíž- k § 98 odst . 1 zákona č . 280/2009 Sb ., daňového řádu nosti žalobce .