o správního soudu ze dne 16. 11. 2010, čj. 6 Ads Věc: Společnost s ručením omezeným ARCHER SHERIDAN proti České správě sociálního za- bezpečení o pojistné na sociální zabezpečení, o kasační stížnosti žalobkyně. Platebním výměrem Pražské správy so- ciálního zabezpečení ze dne 9..9. 2005 bylo žalobkyni uloženo zaplatit nedoplatek na po- jistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve výši 16 830 Kč a penále z tohoto pojistného ve vý- ši 2 507 Kč. Tento nedoplatek vznikl podle žalované tak, že stěžovatelka nezahrnula do vyměřovacích základů pro odvod pojistného příjmy za měsíce leden 2005 až červenec 2006 v úhrnné výši 49 500 Kč zúčtované za- městnanci společnosti Mgr. V. Š., který byl za- městnán na základě dohody o provedení prá- ce. Tato dohoda však nebyla podle žalované uzavřena v souladu s $ 236 zákoníkem práce z roku 1965. Žalovaná dospěla k závěru, že podle obsahu šlo o dohodu o pracovní čin- nosti, a Mgr. V. Š. tak podléhal pojišťovací po- vinnosti. Odvolání proti citovanému plateb- nímu výměru žalovaná zamítla rozhodnutím ze dne 16. 11. 2005. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 27. 11. 2008 zamítl. Jak správní orgány obou instancí, tak městský soud vycházely ve svých rozhodnu- tích z právního názoru, že pro posouzení, zda určitá dohoda o výkonu práce má povahu do- hody o provedení práce podle $ 236 zákoníku práce z roku 1965, je rozhodné nejen kritéri- um kvantitativní, opřené o předpokládaný rozsah práce, na který se dohoda uzavírá (jenž nesmí přesáhnout 100 hodin), nýbrž ta- ké povaha práce (pracovního úkolu), tj. krité- rium kvalitativní. Podle správních orgánů i městského soudu má být pracovní úkol vy- mezen výsledkem, individuálně, nikoli dru- » S účinností od 1. 1. 2007 nahrazen zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce. 2216 hově. Ve své podstatě se nesmí jednat o dlou- hodobou, opakovanou činnost téhož charak- teru, nýbrž o jednorázově vymezený pracov- ní úkol. : = “ Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Šestý senát postoupil věc rozšířenému se- nátu neboť měl za to, že jediným kritériem pro posouzení, zda určitá dohoda o výkonu práce má povahu dohody o provedení práce je po novele zákoníku práce provedené záko- nem č. 188/1988 Sb. kritérium kvantitativní; kritérium kvalitativní, tj. povaha pracovního úkolu, není podle šestého senátu relevantní. Názor šestého senátu je však v rozporu S právními názory vyjádřenými v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004, čj. 2 Ads 48/2003-85, č. 734/2005 Sb. NSS, a ze dne 8. 11. 2006, čj. 3 Ads 67/2005-71. Nejvyšší správní soud rozhodl, že předmě- tem dohody o provedení práce podle $ 236 zákoníku práce z roku 1965 ve znění po no- velizaci provedené zákonem č. 188/1988 Sb. mohl být nejen jednorázový, individuálně defi- novaný pracovní úkol, ale, za předpokladu, že z dohody bylo patrné, na jaký časový úsek byla uzavřena, i pracovní úkol spočívající v opako- vané a určitými charakteristickými rysy speci- fikované činnosti zaměstnance pro zaměstna- vatele, samozřejmě v obou případech za podmínky, že předpokládaný rozsah práce (pracovního úkolu) nebyl vyšší než 100 hodin. " Zodůvodnění: C) III.3 Smysl a účel dohody o provedení práce s přihlédnutím k hodnotám chrá- něným ústavním pořádkem [19] Smyslem a účelem pracovního práva jako součásti práva soukromého je nepo- chybně umožnit smluvním stranám (zaměst- nancům a zaměstnavatelům) uzavírat takové dohody o úplatném využití pracovní síly za- městnance ve prospěch. zaměstnavatele,- na nichž se svobodně a se zohledněním všech rozhodných hledisek shodnou. [v pracovním právu platí, že „[I]idé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech“ (čl. 1 věta první Listi- 252 ny základních práv a svobod, dále jen „Listi- na“) a že „[klaždý může činit, co není záko- nem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen čí- nit, co zákon neukládá“ (čl. 2 odst. 3 Listiny). Za předpokladu, že neexistuje zřejmý zákonný zákaz, a při respektování ústavně chráněných hodnot v oblasti zaměstnaneckých vztahů (po- dle čl. 28 Listiny „[zJaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspo- kojivé pracovní podmínky. Podrobnosti sta- noví zákon“), tedy i v pracovním právu platí, že je na smluvních stranách, který ze smluv- "ních typů použijí k uspořádání svých vztahů, jedná-li se o typ odpovídající jejich svobodné vůli beroucí v úvahu odlišnou faktickou pozi- ci a zpravidla i vyjednávací sílu obou účastní- ků právního vztahu. Nejvyšší-správní soud již ve své dřívější judikatuře opakovaně zdůraz- ňoval potřebu respektu k svobodně projeve- né vůli smluvních stran a odmítl nutit je k-uzavírání smluv, na nichž ani jedna ze stran nemá ekonomický zájem. V rozsudku ze dne 27. 7.2006, čj. 2 Afs 173/2005-69, s odkazy na prejudikaturu vyslovil názor, že „[plokud se smluvní strany rozhodnou, v souladu s obec- nými princiby smluvního práva (smluvní svoboda, dobrá víra, nezneužívání ekono- mický silnějšího postavení apod.), do [..] smluvního vztahu vstoupit a dojde k jeho skutečné realizaci, nejedná se o právní úkon zastřený. Jinak by tomu ovšem bylo, pokud by žalobce přiměl k uzavření [..] [smlouvy] smluvní partnery za pomoci ekonomického nátlaku, zneužívaje jejich faktické ekono- mické závislosti na nich, a přiměl je tak uza- vřít takovou smlouvu, kterou ve skutečností neměli zájem uzavřít“ [20] Z obdobných východisek je třeba vy- jít i v projednávaném případě. Bylo na za- městnanci a zaměstnavateli, který ze smluv- ních typů nabízených zákoníkem práce (případně i jiným zákonem - viz např. smlou- va příkazní podle občanského zákoníku či smlouva mandátní podle obchodního zákoní- ku) k zajištění činnosti odpovědného zástup- ce použijí [$ 11 odst. 1 věta druhá zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), vyžadovala pouze, aby odpovědný zástupce byl k příslušnému pod- nikateli ve smluvním vztahu]. Vzhledem ke věcnému obsahu takové činnosti (odpověd- nost za řádný provoz živnosti a za dodržování živnostenskoprávních předpisů - viz rovněž $ 11 odst. 1 věta druhá živnostenského záko- na) a především k jejímu marginálnímu před- pokládanému časovému rozsahu (pod 100 ho- din, tj. v souladu s omezujícími pravidly podle $ 236 odst. 1 věty prvé i věty druhé zá- koníku práce z roku. 1965), jejž ani jeden z účastníků řízení nezpochybňuje, jistě při- padala v úvahu i dohoda o provedení práce či dohoda o pracovní činnosti, neboť je jistě vel- mi dobře představitelné, že uvedenou čin- nost Izé podle obou těchto dohod vykonávat. Předmět a obsah té i oné dohody může být nepochybně sjednán dostatečně konkrétně, neboť činnost odpovědného zástůpce má svůj zákonem vymezený obsah a lze ji vcelku jednoznačně popsat s ohledem na podmínky provozování konkrétní živnosti, ve vztahu k níž měla být vykonávána. Dohoda mezi stě- žovatelem a Mgr. V. Š., uzavřená dne 1. 9. 2004, splňuje i znak jasného časového vyme- zení jejího trvání — v bodě 2 nazvaném „Trvá- ní dohody o provedení práce“ se uvádí, že do- ba, v níž má být pracovní úkol proveden, se sjednává na dobu od 1. 9.2004 do 31. 8. 2005. [21] Pokud si-simluvní strany zvolily do- hodu o provedení práce, činily tak nejspíše i s ohledem na'daňové a pojistné aspekty ta- kového smluvního uspořádání. Nevybočily-li z věcného a časového rozsahu činnosti, kte“ rou lze vykonávat na základě dohod o prove- dení práce, uzavřely-li dotyčnou dohodu svo- bodně a vážně a nešlo-li ani o disimulovaný právní úkon zastírající ve skutečnosti jiný ob- sah či rozsah jejich vztahu (např. takový, Kte- rý by již pomocí dohody o provedení práce nebylo možno realizovat), je třeba jejich svo- bodně projevenou vůli respektovat i v oblasti veřejnoprávního pojištění na sociální zabez- pečení. Bylo na jejich vůli, zda ze smluvních typů, které připadaly vzhledem k povaze věci v úvahu, zvolí takový, který zaměstnanci při- nese i benefit spočívající v účasti na veřejno- právním sociálním. pojištění, avšak zároveň S tím spojenou povinnost zaměstnance a za- městnavatele platit pojistné na sociální za- bezpečení a příspěvek na státní politiku za- městnanosti (což zvýší celkové mzdové ná- klady zaměstnavatele a pravděpodobně pove- de k tomu, že zaměstnanec obdrží adekvátně menší odměnu), anebo zda zvolí smluvní typ; který zaměstnanci neposkytne benefit spočí- vající v účasti na pojištění, avšak poskytne mu oproti tomu větší odměnu při jinak stej- ných mzdových nákladech zaměstnavatele. [22] Smysl a účel dohod o pracích kona- ných mimo pracovní poměr tedy není nutit zaměstnance a zaměstnavatele v situaci, kdy -. mají možnost volby mezi dohodou o prove- dení práce a dohodou o pracovní činnosti, uzavírat jen tu z nich, která zakládá účast za- městnance na veřejnoprávním sociálním po- jištění, připouští- li zákonná úprava, že jeden z těchto typů (dohoda o provedení práce) účast na pojištění nezakládá. III.4 Shrnutí [23] Výklad opírající se o jazykový vý- znam pojmů užitých v příslušných ustanove- ních zákoníku práce nepochybně připouští výkladovou alternativu, že za předpokladu, že z dohody o provedení práce je patrné, na jaký časový úsek je sjednána, je jediným dalším re- levantním kritériem pro odlišení dohod o provedení práce od dohod o pracovní čin- nosti předpokládaný časový rozsah práce a že naopak takovým kritériem není výlučně jedno- rázová povaha činnosti, kterou lze vykonávat na základě dohody o provedení práce. Zámě- rem historického zákonodárce bylo stanovit novelou č. 188/1988 Sb. jednoznačné hlavní rozlišovací kritérium, kterým měl být právě onen maximální časový rozsah dohod 0 pro- vedení práce. Činnost, kterou v projednáva- ném případě vykonával zaměstnanec pro stě- žovatelku, odpovídala smyslu a účelu dohody o provedení práce jako jednoho ze smluv- ních typů nabízejících se oběma smluvním stranám k tomu, aby v souladu se zásadou smluvní volnosti ve vzájemné dohodě usku- tečnily své záměry. [24] Výše uvedené důvody vedou rozšíře- ný senát k závěru, že předmětem dohody o provedení práce podle $ 236 zákoníku prá- ce z roku 1965 ve znění po novelizaci prove- 253 2217 dené zákonem č. 188/1988 Sb. mohl být ne- jen jednorázový, individuálně definovaný pracovní úkol, ale, za předpokladu, že z doho- dy bylo patrné, na jaký časový úsek byla uza- vřena, i pracovní úkol spočívající v opakované a určitými charakteristickými rysy specifikova- né činnosti zaměstnance pro zaměstnavatele, samozřejmě v obou případech za podmínky, že předpokládaný rozsah práce (pracovního xxí úkolu) nebyl vyšší než 100 hodin. 2217 Svobodný přístup k informacím: informace poskytované v rámci samostatné působnosti kraje k zákonu č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím V případech, kdy jsou informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném pří- stupu k informacím, poskytovány v rámci samostatné působnosti kraje, zákon ne- brání tomu, aby žádost o poskytnutí informací vyřídil a odpovídající informace po- skytl krajský úřad, a to i v případě, že žádost o poskytnutí informací byla směřována vůči jinému orgánu kraje (např. radě kraje).
o správního soudu ze dne 16. 11. 2010, čj. 6 Ads Věc: Společnost s ručením omezeným ARCHER SHERIDAN proti České správě sociálního za- bezpečení o pojistné na sociální zabezpečení, o kasační stížnosti žalobkyně. Platebním výměrem Pražské správy so- ciálního zabezpečení ze dne 9..9. 2005 bylo žalobkyni uloženo zaplatit nedoplatek na po- jistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve výši 16 830 Kč a penále z tohoto pojistného ve vý- ši 2 507 Kč. Tento nedoplatek vznikl podle žalované tak, že stěžovatelka nezahrnula do vyměřovacích základů pro odvod pojistného příjmy za měsíce leden 2005 až červenec 2006 v úhrnné výši 49 500 Kč zúčtované za- městnanci společnosti Mgr. V. Š., který byl za- městnán na základě dohody o provedení prá- ce. Tato dohoda však nebyla podle žalované uzavřena v souladu s $ 236 zákoníkem práce z roku 1965. Žalovaná dospěla k závěru, že podle obsahu šlo o dohodu o pracovní čin- nosti, a Mgr. V. Š. tak podléhal pojišťovací po- vinnosti. Odvolání proti citovanému plateb- nímu výměru žalovaná zamítla rozhodnutím ze dne 16. 11. 2005. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 27. 11. 2008 zamítl. Jak správní orgány obou instancí, tak městský soud vycházely ve svých rozhodnu- tích z právního názoru, že pro posouzení, zda určitá dohoda o výkonu práce má povahu do- hody o provedení práce podle $ 236 zákoníku práce z roku 1965, je rozhodné nejen kritéri- um kvantitativní, opřené o předpokládaný rozsah práce, na který se dohoda uzavírá (jenž nesmí přesáhnout 100 hodin), nýbrž ta- ké povaha práce (pracovního úkolu), tj. krité- rium kvalitativní. Podle správních orgánů i městského soudu má být pracovní úkol vy- mezen výsledkem, individuálně, nikoli dru- » S účinností od 1. 1. 2007 nahrazen zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce. 2216 hově. Ve své podstatě se nesmí jednat o dlou- hodobou, opakovanou činnost téhož charak- teru, nýbrž o jednorázově vymezený pracov- ní úkol. : = “ Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Šestý senát postoupil věc rozšířenému se- nátu neboť měl za to, že jediným kritériem pro posouzení, zda určitá dohoda o výkonu práce má povahu dohody o provedení práce je po novele zákoníku práce provedené záko- nem č. 188/1988 Sb. kritérium kvantitativní; kritérium kvalitativní, tj. povaha pracovního úkolu, není podle šestého senátu relevantní. Názor šestého senátu je však v rozporu S právními názory vyjádřenými v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004, čj. 2 Ads 48/2003-85, č. 734/2005 Sb. NSS, a ze dne 8. 11. 2006, čj. 3 Ads 67/2005-71. Nejvyšší správní soud rozhodl, že předmě- tem dohody o provedení práce podle $ 236 zákoníku práce z roku 1965 ve znění po no- velizaci provedené zákonem č. 188/1988 Sb. mohl být nejen jednorázový, individuálně defi- novaný pracovní úkol, ale, za předpokladu, že z dohody bylo patrné, na jaký časový úsek byla uzavřena, i pracovní úkol spočívající v opako- vané a určitými charakteristickými rysy speci- fikované činnosti zaměstnance pro zaměstna- vatele, samozřejmě v obou případech za podmínky, že předpokládaný rozsah práce (pracovního úkolu) nebyl vyšší než 100 hodin. " Zodůvodnění: C) III.3 Smysl a účel dohody o provedení práce s přihlédnutím k hodnotám chrá- něným ústavním pořádkem [19] Smyslem a účelem pracovního práva jako součásti práva soukromého je nepo- chybně umožnit smluvním stranám (zaměst- nancům a zaměstnavatelům) uzavírat takové dohody o úplatném využití pracovní síly za- městnance ve prospěch. zaměstnavatele,- na nichž se svobodně a se zohledněním všech rozhodných hledisek shodnou. [v pracovním právu platí, že „[I]idé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech“ (čl. 1 věta první Listi- 252 ny základních práv a svobod, dále jen „Listi- na“) a že „[klaždý může činit, co není záko- nem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen čí- nit, co zákon neukládá“ (čl. 2 odst. 3 Listiny). Za předpokladu, že neexistuje zřejmý zákonný zákaz, a při respektování ústavně chráněných hodnot v oblasti zaměstnaneckých vztahů (po- dle čl. 28 Listiny „[zJaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspo- kojivé pracovní podmínky. Podrobnosti sta- noví zákon“), tedy i v pracovním právu platí, že je na smluvních stranách, který ze smluv- "ních typů použijí k uspořádání svých vztahů, jedná-li se o typ odpovídající jejich svobodné vůli beroucí v úvahu odlišnou faktickou pozi- ci a zpravidla i vyjednávací sílu obou účastní- ků právního vztahu. Nejvyšší-správní soud již ve své dřívější judikatuře opakovaně zdůraz- ňoval potřebu respektu k svobodně projeve- né vůli smluvních stran a odmítl nutit je k-uzavírání smluv, na nichž ani jedna ze stran nemá ekonomický zájem. V rozsudku ze dne 27. 7.2006, čj. 2 Afs 173/2005-69, s odkazy na prejudikaturu vyslovil názor, že „[plokud se smluvní strany rozhodnou, v souladu s obec- nými princiby smluvního práva (smluvní svoboda, dobrá víra, nezneužívání ekono- mický silnějšího postavení apod.), do [..] smluvního vztahu vstoupit a dojde k jeho skutečné realizaci, nejedná se o právní úkon zastřený. Jinak by tomu ovšem bylo, pokud by žalobce přiměl k uzavření [..] [smlouvy] smluvní partnery za pomoci ekonomického nátlaku, zneužívaje jejich faktické ekono- mické závislosti na nich, a přiměl je tak uza- vřít takovou smlouvu, kterou ve skutečností neměli zájem uzavřít“ [20] Z obdobných východisek je třeba vy- jít i v projednávaném případě. Bylo na za- městnanci a zaměstnavateli, který ze smluv- ních typů nabízených zákoníkem práce (případně i jiným zákonem - viz např. smlou- va příkazní podle občanského zákoníku či smlouva mandátní podle obchodního zákoní- ku) k zajištění činnosti odpovědného zástup- ce použijí [$ 11 odst. 1 věta druhá zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), vyžadovala pouze, aby odpovědný zástupce byl k příslušnému pod- nikateli ve smluvním vztahu]. Vzhledem ke věcnému obsahu takové činnosti (odpověd- nost za řádný provoz živnosti a za dodržování živnostenskoprávních předpisů - viz rovněž $ 11 odst. 1 věta druhá živnostenského záko- na) a především k jejímu marginálnímu před- pokládanému časovému rozsahu (pod 100 ho- din, tj. v souladu s omezujícími pravidly podle $ 236 odst. 1 věty prvé i věty druhé zá- koníku práce z roku. 1965), jejž ani jeden z účastníků řízení nezpochybňuje, jistě při- padala v úvahu i dohoda o provedení práce či dohoda o pracovní činnosti, neboť je jistě vel- mi dobře představitelné, že uvedenou čin- nost Izé podle obou těchto dohod vykonávat. Předmět a obsah té i oné dohody může být nepochybně sjednán dostatečně konkrétně, neboť činnost odpovědného zástůpce má svůj zákonem vymezený obsah a lze ji vcelku jednoznačně popsat s ohledem na podmínky provozování konkrétní živnosti, ve vztahu k níž měla být vykonávána. Dohoda mezi stě- žovatelem a Mgr. V. Š., uzavřená dne 1. 9. 2004, splňuje i znak jasného časového vyme- zení jejího trvání — v bodě 2 nazvaném „Trvá- ní dohody o provedení práce“ se uvádí, že do- ba, v níž má být pracovní úkol proveden, se sjednává na dobu od 1. 9.2004 do 31. 8. 2005. [21] Pokud si-simluvní strany zvolily do- hodu o provedení práce, činily tak nejspíše i s ohledem na'daňové a pojistné aspekty ta- kového smluvního uspořádání. Nevybočily-li z věcného a časového rozsahu činnosti, kte“ rou lze vykonávat na základě dohod o prove- dení práce, uzavřely-li dotyčnou dohodu svo- bodně a vážně a nešlo-li ani o disimulovaný právní úkon zastírající ve skutečnosti jiný ob- sah či rozsah jejich vztahu (např. takový, Kte- rý by již pomocí dohody o provedení práce nebylo možno realizovat), je třeba jejich svo- bodně projevenou vůli respektovat i v oblasti veřejnoprávního pojištění na sociální zabez- pečení. Bylo na jejich vůli, zda ze smluvních typů, které připadaly vzhledem k povaze věci v úvahu, zvolí takový, který zaměstnanci při- nese i benefit spočívající v účasti na veřejno- právním sociálním. pojištění, avšak zároveň S tím spojenou povinnost zaměstnance a za- městnavatele platit pojistné na sociální za- bezpečení a příspěvek na státní politiku za- městnanosti (což zvýší celkové mzdové ná- klady zaměstnavatele a pravděpodobně pove- de k tomu, že zaměstnanec obdrží adekvátně menší odměnu), anebo zda zvolí smluvní typ; který zaměstnanci neposkytne benefit spočí- vající v účasti na pojištění, avšak poskytne mu oproti tomu větší odměnu při jinak stej- ných mzdových nákladech zaměstnavatele. [22] Smysl a účel dohod o pracích kona- ných mimo pracovní poměr tedy není nutit zaměstnance a zaměstnavatele v situaci, kdy -. mají možnost volby mezi dohodou o prove- dení práce a dohodou o pracovní činnosti, uzavírat jen tu z nich, která zakládá účast za- městnance na veřejnoprávním sociálním po- jištění, připouští- li zákonná úprava, že jeden z těchto typů (dohoda o provedení práce) účast na pojištění nezakládá. III.4 Shrnutí [23] Výklad opírající se o jazykový vý- znam pojmů užitých v příslušných ustanove- ních zákoníku práce nepochybně připouští výkladovou alternativu, že za předpokladu, že z dohody o provedení práce je patrné, na jaký časový úsek je sjednána, je jediným dalším re- levantním kritériem pro odlišení dohod o provedení práce od dohod o pracovní čin- nosti předpokládaný časový rozsah práce a že naopak takovým kritériem není výlučně jedno- rázová povaha činnosti, kterou lze vykonávat na základě dohody o provedení práce. Zámě- rem historického zákonodárce bylo stanovit novelou č. 188/1988 Sb. jednoznačné hlavní rozlišovací kritérium, kterým měl být právě onen maximální časový rozsah dohod 0 pro- vedení práce. Činnost, kterou v projednáva- ném případě vykonával zaměstnanec pro stě- žovatelku, odpovídala smyslu a účelu dohody o provedení práce jako jednoho ze smluv- ních typů nabízejících se oběma smluvním stranám k tomu, aby v souladu se zásadou smluvní volnosti ve vzájemné dohodě usku- tečnily své záměry. [24] Výše uvedené důvody vedou rozšíře- ný senát k závěru, že předmětem dohody o provedení práce podle $ 236 zákoníku prá- ce z roku 1965 ve znění po novelizaci prove- 253 2217 dené zákonem č. 188/1988 Sb. mohl být ne- jen jednorázový, individuálně definovaný pracovní úkol, ale, za předpokladu, že z doho- dy bylo patrné, na jaký časový úsek byla uza- vřena, i pracovní úkol spočívající v opakované a určitými charakteristickými rysy specifikova- né činnosti zaměstnance pro zaměstnavatele, samozřejmě v obou případech za podmínky, že předpokládaný rozsah práce (pracovního xxí úkolu) nebyl vyšší než 100 hodin. 2217 Svobodný přístup k informacím: informace poskytované v rámci samostatné působnosti kraje k zákonu č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím V případech, kdy jsou informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném pří- stupu k informacím, poskytovány v rámci samostatné působnosti kraje, zákon ne- brání tomu, aby žádost o poskytnutí informací vyřídil a odpovídající informace po- skytl krajský úřad, a to i v případě, že žádost o poskytnutí informací byla směřována vůči jinému orgánu kraje (např. radě kraje).
C. Nejprve je nutné vypořádat se s otáz- kou, zda poskytnutí informací bylo provede- no v rámci samostatné či přenesené působ- nosti kraje. Zde je třeba poukázat na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2007, čj. 4 As 56/2006-45. Tím, že zákon o svobodném přístupu k informacím v $ 2 odst. 1 za povinné subjekty označil orgány, které věcně vyřizovaly agendu, k níž se poža- dované informace vztahovaly, nepřímo učinil povinnost k poskytování takových informací „součástí“ obsahu dané působnosti těchto or- gánů. Z toho pak vyplývalo, či bylo nutno do- vodit, že rozhodování o odmítnutí žádosti o poskytnutí informací ve věcech samostatné působnosti obcí bylo výkonem samostatné působnosti, a rozhodování o odmítnutí žá- dosti o poskytnutí informací ve věcech pře- nesené působnosti obcí bylo výkonem pře- nesené působnosti. Ohledně rozhraničení samostatné a přenesené působnosti kraje lze poukázat na konstantní judikaturu zdejšího soudu, mimo právě citovaného rozhodnutí například na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2008, čj. 4 As 23/2007-76, 255 2217 či. ze dne 28. 12. 2007, čj. 4. As 48/2007-80, v nichž zdejší soud vyložil, že podle platné právní úpravy přichází u krajů v úvahu působ- nost dvojího druhu, a to jednak:tzv. působnost samostatná a dále tzv. působnost přenesená. U samostatné působnosti se jedná o klasickou krajskou samosprávu či. samosprávnou působ- nost kraje, v jejímž rámci kraj spravuje svoje zá- ležitosti samostatně. Takto chápaná krajská sa- mospráva není správou státní, nýbrž správou plně příslušející krajům, jakožto veřejnopráv- ním korporacím územní samosprávy. U přene- sené působnosti naproti tomu jde o výkon stát- ní správy, ovšem o takový výkon, který stát nerealizuje přímo vlastními orgány, nýbrž ne- přímo, a to prostřednictvím krajů a jejich orgá- nů. Přenesená působnost zahrnuje státní sprá- vu, u které stát sice vychází z toho, že náleží jemu, ale její bezprostřední výkon považuje za vhodné svěřit krajům jako představitelům místní (regionální) samosprávy. V projednávané věci je nepochybné, že poskytnutí informací na základě žádosti stě- žovatele ze dne 6. 10. 2007 bylo provedeno v rámci samostatné působnosti Jihomorav- ského kraje. To vyplývá z $ 4 zákona o krajích, podle něhož pokud zvláštní zákon upravuje působnost krajů a nestanoví, že jde o přenese- nou působnost, platí, že jde vždy o činnosti patřící do samostatné působnosti krajů, při- čemž problematiku výroků paní Ing. arch. Anny Procházkové, radní Jihomoravského kraje, ohledně podnětů a stížností občanských sdružení do Bruselu a jejich vlivu na čerpání financí z Evropské investiční banky a operač- ního programu Doprava V návaznosti na vý- stavbu řychlostní komunikace R43 nelze podřadit žádnému zákonnému vymezení pře- nesené působnosti kraje, zejména přenesené působnosti kraje ve věcech územního pláno- vání ve smyslu $ 5 odst. 2 či $ 7 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a sta- vebním řádu (stavební zákon). K jednoznač- nému závěru o podřazení poskytování infor- mací V této věci samostatné působnosti kraje ostatně dospěl rovněž krajský soud, přičemž stěžovatel tento závěr nijak nezpochybňoval. Poté, co zdejší soud dospěl k závěru, že poskytování informací v této věci bylo prová- 256 děno'v rámci samostatné působnosti kraje, obrátil svoji pozornost k otázce, zda žádost stěžovatele o poskytnutí informací byl opráv- něn vyřídit krajský úřad namísto žalované, či zda bylo nutné, aby se žádostí zabývala a od- pověděla na ni přímo žalovaná jako povinný subjekt stěžovatelem oslovený. Nejvyšší správní soud se po důkladném zvážení věci přiklonil k prvnímu z uvedených právních názorů, tedy že žalovaná nepochybila, a nelze jí tedy vytýkat, že zůstala nečinná, pokud žá- dost stěžovatele o poskytnutí informací byla namísto ní vyřízena a zodpovězena krajským úřadem. Zdejší soud přitom vyšel zejména ze spe- cifik samostatné působnosti kraje. Zohlednil, že zatímco přenesená působnost je zásadně vykonávána orgány kraje, samostatná působ- nost náleží kraji jako takovému. To vyplývá mimo jiné z $ 29 odst. 1 zákona o krajích, po- dle něhož orgány kraje vykonávají na svém území přenesenou působnost ve věcech, kte- ré stanoví zákon, ve srovnání s $ 14 odst. 1 té- hož zákona, podle něhož do samostatné pů- sobnosti kraje patří: záležitosti, které jsou v zájmu kraje a občanů kraje, pokud nejde o přenesenou působnost kraje [srov. $ 7, $ 35 a $ 61 zákona č. 128/2000 Sb.,;o obcích (obec- ní zřízení)]. Zatímco předmětem přenesené působnosti je výkon státní správy, který je stá- tem toliko „přenášen“ na kraje, resp. jejich jednotlivé orgány, v případě samostatné pů- sobnosti se jedná o krajskou samosprávu, sa- mosprávnou působnost kraje jako veřejno- přávní korporace vykonávanou vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, v jejímž rámci kraj (prostřednictvím svých orgánů) realizuje své právo na autonomní správu vlastních záležitostí. Zatímco v případě pře- nesené působnosti se jedná toliko o dekon- centraci státní správy, působnost samostatná je výrazem decentralizace veřejné správy, te- dy jejího přenosu .na jiný subjekt než stát (Hendrych, D. a kol Správní právo. Obecná část. 7. vyd. C. H. Beck : Praha, 2009, s. 158). Právo na samosprávu jako esenciální náleži- tost demokratického právního státu je při- tom garantováno na úrovni ústavního pořád- ku České republiky, zejména čl. 100 odst. 1 věty první Ústavy, podle něhož územní samo- správné celky jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu, ja- kož i čl. 8 Ústavy, podle kterého se zaručuje sa- mospráva územních samosprávných celků. Shora uvedené rozlišení samostatné a přenese- né působnosti odpovídá též čl. 105 Ústavy, po- dle něhož výkon státní správy lze svěřit orgá- nům samosprávy jen tehdy, stanovíli to zákon. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v případech, kdy jsou informace podle záko- na o svobodném přístupu k informacím po- skytovány v rámci samostatné působnosti kraje, zákon nebrání tomu, aby žádost o po- skytnutí informací vyřídil a odpovídající in- formace poskytl krajský úřad, a to ani v přípa- dě, že žádost o poskytnutí informací byla směřována vůči jinému orgánu kraje (napť. ra- dě kraje). To vyplývá mimo jiné z $ 94 odst. 1 věty první zákona o krajích, podle kterého je- Ji orgánům kraje svěřeno rozhodování o prá- vech a povinnostech fyzických a právnických osob ve věcech patřících do samostatné pů- sobnosti kraje, k řízení je příslušný krajský úřad; na jeho rozhodování se vztahuje správ- ní řád, pokud tento nebo zvláštní zákon ne- stanoví jinak. Poukázat lze dále na $ 20 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím a contrario, podle něhož informace, které se týkají přenesené působnosti územního samo- správného celku, poskytují orgány územního samosprávného celku v přenesené působ- nosti. Relevantní je rovněž ustanovení $ 66 věty první zákona o krajích, podle kterého krajský úřad plní úkoly v samostatné působ- nosti uložené mu zastupitelstvem a radou a napomáhá činnosti výborů a komisí, jakož i $ 59 odst. 3 zákona o krajích, podle něhož ra- da zabezpečuje rozhodování v ostatních zále- žitostech patřících do samostatné působnosti kraje, pokud nejsou vyhrazeny zastupitelstvu nebo pokud si je zastupitelstvo nevyhradilo. Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit argumentaci stěžovatele, že povinnými orgá- ny ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím při poskytování informace spa- dající do samostatné působnosti nejsou územní samosprávné celky jako takové, ale přímo jejich jednotlivé orgány, mimo jiné ra- da kraje. K tomuto závěru přispívá rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2007, čj. 4 As 48/2007-80, v němž se zdejší soud vyjádřil, že pokud je povinným subjektem kraj, za něhož podle $ 66 zákona o krajích plní úkoly v samostatné -působnosti uložené mu zastupitelstvem a radou krajský úřad, přičemž požadovaná informace se týká činnosti spadající do samostatné působnosti kraje, pak rozhoduje o odvolání proti rozhod- nutí povinného subjektu ten, kdo stojí v jeho čele, tedy hejtman příslušného kraje (ve smyslu $ 16 odst. 2 zákona o svobodném pří- stupu k informacím ve znění účinném do 22. 3. 2006). Rovněž lze poukázat na rozsu- dek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2007, čj. 2 As 12/2007-79, v němž zdejší soud zdůraznil, že jedná-li se o informaci, která spadá do působnosti obcí, bylo by přílišným formalismem - zakázaným mj. s ohledem na to, že právo na informace vyvěrá z čl. 17 Listi- ny základních práv a svobod (dále jen „Listi- na“) - žádost odkládat, pokud by byla směřo- vána nesprávné organizační složce či orgánu obce. O odložení by pak mohlo -být rozhod- nuto jen v případě, pokud by žádost byla ad- resována zcela jiné obci. Na závěru o oprávněnosti krajského úřa- du vyřídit žádost o poskytnutí informace v sa- mostatné působnosti kraje namísto oslovené- ho orgánu kraje nic nemění ani stěžovatelem narítaná možnost, že požadované informace má k dispozici toliko oslovený orgán kraje, popř. že snad poskytnutím informací kraj- ským úřadem namísto rady kraje může dojít k jejich zkreslení či poskytnutí pouze těch in- formací, které má sám krajský úřad k dispozi- ci. Nelze než konstatovát, že v případě, že je žádost o poskytnutí informacé ve smyslu $ 94 odst. 1 zákona o krajích, popř. $ 66 téhož zá- kona vyřizována krajským úřadem, je nutné, aby krajský úřad při vyřizování žádosti úzce spolupracoval s ostatními orgány kraje a po- skytl rovněž tytéž informace, které mají tyto orgány k dispozici. Takové řešení bude na- opak zpravidla efektivnější a pro žadatele příz- nivější, než by tomu bylo v případě poskyto- vání informací výhradně osloveným orgánem kraje, a to jak po stránce obsahového vyřízení 257 2217 žádosti, tak i s ohledem na potřebu dodržová- ní zákonných lhůt (srov. podrobnější rozbor Ministerstva vnitra v Analýze účinnosti zákona o svobodném přístupu k informacím. Praha, 10. 12. 2007, s. 21-24, dostupná z http;//apli- kace.mvcr.cz). Tímto řešením.proto nemůže dojít ani k ohrožení ústavně zaručeného prá- va na informace ve smyslu čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny, které bylo blíže vymezeno například v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2003, čj. 5 A 119/2001-38, č. 74/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 7. 5. 2009, čj. 1 As 29/2009-59. Nejvyšší správní soud je nucen označit za irelevantní argumentaci stěžovatele zněním $ 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím před novelizací zákonem č. 61/2006 Sb., tedy ve znění účinném do 22. 3. 2006, když podle tehdejší úpravy plati- lo, že povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnosť poskytovat informa- ce vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány a orgány územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky. Změna na aktuální znění tohoto ustanovení, tedy že povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informa- ce vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány. a veřejné instituce, byla motivována toliko zájmem na zpřesnění právní úpravy, mimo jiné v důsledku posunutého chápání pojmu „orgány územní samosprávy“ V pů- vodním znění zákona, když v důvodové zprá- vě k původnímu znění $ 2 odst. I (sněmovní tisk 16/0, 3. volební období, 1998-2002, všechny zde uváděné důvodové zprávy jsou dostupné z http:;//www.psp.cz; v návrhu jako $ 1 odst. 1) se uvádí, že orgány územní samo- správy zahrnují obce a do budoucna po jejich faktickém zřízení i vyšší územní samospráv- né celky. . Podle důvodové zprávy k návrhu na vydá- ní zákona č. 61/2006 Sb. (sněmovní tisk 991/0, 4. volební období, 2002-2006) noveli- zace ($ 2 odst. 1) zpřesňuje v návaznosti na dosavadní zkušenosti úpravu v oblasti posky- tování informací územními samosprávnými celky (viz též novelizační bod 48). Povinnost 258 poskytovat informace v samostatné působ- nosti dopadá na územní samosprávné celky. V rámci samostatné působnosti územního sa- mosprávného celku poskytují informace pří- slušné orgány obce a kraje (tj. zpravidla kraj- ský úřad). Orgány územního samosprávného celku nemají samy o sobě způsobilost a jsou vždy součástí příslušného územního samo- správného celku, přesto v oblasti přenesené působnosti stanoví Ústava i příslušné zákony, že výkon státní správy může být zákonem svě- řen právě orgánům samosprávy (viz čl. 105 Ústavy České republiky, $ 5 odst. 3, $ 7 odst. 2, $ 35 odst. 1 a další zákona o obcích, $ 2 odst. 2, $ 29 odst. 1 zákona o krajích), tato skutečnost je pro větší jistotu a instruktivnost v zákoně o svobodném přístupu k informacím zohled- něna. Odkaz na důvodovou zprávu provádě- ný stěžovatelem je pak rovněž nutno označit za irelevantní a navíc nepřesný, když stěžova- telem citovaný úryvek [„Proto se vedle správ- ních úřadů (ij. ústředních a dalších orgánů státní správy, tzv. „exekutivy“) jmenovitě ne- bo typově uvádějí další subjekty, jimiž je stát tvořen a jimiž se vůči jedinci projevuje, ať už uvedené v Ústavě, anebo proto, že jsou pověřeny státní mocí rozhodovat o. právech osob, anebo proto, že jsou zřízeny zákonem či na základě zákona“] nebyl součástí důvo- dové zprávy k návrhu novely zákonem č. 61/2006 Sb., jak uvádí stěžovatel, nýbrž k prapůvodnímu návrhu zákona o svobod- ném přístupu k informacím, předloženému skupinou senátorů (sněmovní tisk 1998/5/0, 3. volební období, 1998-2002), který však byl v průběhu legislativního procesu významně modifikován a nahrazen výše citovaným sně- movním tiskem 16/0. Mimoto nelze než kon- statovat, že na shora prováděné úvahy nemá stěžovatelem citovaný úryvek žádný vliv. Výše uvedený závěr konečně nijak nekoli- duje ani s právní úpravou směrnice Evropské- ho parlamentu a Rady 2003/98/ES o opakova- ném použití informací veřejného sektoru, která byla do českého práva provedena ze- jména právě zákonem o svobodném přístupu k informacím (Zn concreto novelou zákonem č. 61/2006 Sb.) a která v čl. 2 bodě 1 „subjek- tem veřejného sektoru“ rozumí státní, regio- nální nebo místní orgány, veřejnoprávní sub- jekty a sdružení vytvořená jedním nebo ně- kolika takovými orgány nebo jedním nebo několika takovými veřejnoprávními subjekty, přičemž „regionálními orgány“ nejsou myš- leny jejich jednotlivé orgány, nýbrž vyšší územní samosprávné celky v pojetí českého práva jako takové, o čemž svědčí i pojmy uži- té v jiných jazykových verzích směrnice (Ge- bietskórperschaften, regional or local autho- rities, les collectivités territoriales). 2218 Spolkové právo: registrace občanského sdružení; klamavost názvu sdružení k$ý6a68 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění zákonů č. 68/1993 Sb., č. 342/2006 Sb. a č. 33/2008 Sb. k $ 3 odst. 1 a $ 19b odst. 1 občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb. I. Název občanského sdružení, tak jako název každé právnické osoby ($ 19b odst. 1 občanského zákoníku), musí odpovídat požadavkům na něj kladeným obec- ně závaznými právními předpisy, jakož i maximě stanovené v $ 3 odst. 1 citovaného zákoníku. Název má být proto zásadně pravdivý a přiměřený poměrům konkrétní právnické osoby; má být volen tak, aby byl veřejnosti srozumitelný a aby vůči ní ne- působil klamavě. II. Ve fázi před zahájením samotného registračního řízení podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, je Ministerstvo vnitra oprávněno posuzovat pouze formální náležitosti předloženého návrhu na registraci občanského sdružení (5 6 citovaného zákona); případná obsahová závadnost či klamavost navrhovaného názvu občanského sdružení dle jiných než v $ 6 odst. 4 uvedených kritérií tak spadá do fáze posuzování materiálních podmínek registrace občanského sdružení dle $.8 tohoto zákona v průběhu samotného registračního řízení.
Občanské sdružení Občané za ochranu kvality bydlení v Brně-Kníničkách, Rozdrojovi- cích a Jinačovicích proti Radě Jihomoravského kraje o poskytnutí informace, o kasační