4 As 1/2023- 26 - text
4 As 1/2023-31
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Tomáše Kocourka a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Ing. J. K., zast. Mgr. Josefem Milichovským, advokátem, se sídlem Koliště 55, Brno, proti žalovanému: Městský úřad Bruntál, se sídlem Nádražní 20, Bruntál, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 12. 2019, č. j. MUBR/87796
19/ohe
Výst. 11190/2019/ohe, a ze dne 31. 8. 2017, č. j. MUBR/57540
17/neš
Výst. 8212/2017/neš, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2022, č. j. 25 A 182/2021
31,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) domáhal zrušení rozhodnutí Městského úřadu Bruntál ze dne 31. 8. 2017, č. j. MUBR/57540
17/neš
Výst. 8212/2017/neš, kterým bylo stavebníkovi O. P. povoleno užívání stavby umístěné na pozemcích p. č. XA a XB v k. ú. S. R. pro účely rekreace (dále též „kolaudační rozhodnutí“). Dále se touto žalobou domáhal zrušení souhlasu Městského úřadu Bruntál ze dne 16. 12. 2019, č. j. MUBR/87796
19/ohe
Výst. 11190/2019/ohe, se změnou v užívání této stavby na objekt trvalého bydlení (dále též „souhlas se změnou v užívání stavby“). Ze spisového materiálu vyplývá, že s oběma rozhodnutími byl žalobce seznámen dne 8. 7. 2021 prostřednictvím nahlížení do spisu.
[2] Žalobce ve své žalobě uvedl, že souhlas se změnou v užívání stavby ze dne 16. 12. 2019 byl vydán v rozporu se zákonem. Namítl rozpor tohoto souhlasu s § 127 a § 126 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon; dále jen „nový stavební zákon“), který má spočívat v tom, že studna, která má předmětnou stavbu zásobovat užitkovou vodou, přípojky a čistírna odpadních vod, která má z této stavby odvádět odpadní vody, neprošly řádnými povolovacími procesy. Studna se přitom nachází na pozemku žalobce (p. č. XC) a byla vybudována bez jeho souhlasu, čistírna odpadních vod pak na pozemku sousedním (p. č. XD), který byl dříve taktéž ve vlastnictví žalobce. Souhlasem se změnou v užívání stavby se žalovaný dle názoru žalobce pokusil fakticky legalizovat nastalý nezákonný stav. Dále žalobce uvedl, že stavba nesplňuje zákonné konstrukční parametry. Souhlas byl navíc vydán bez předchozího stanoviska orgánu ochrany přírody, které mělo být vydáno z důvodu umístění stavby v Chráněné krajinné oblasti Jeseníky. Kromě toho uvedl, že „v předchozím řízení stavební úřad doručoval veřejnou vyhláškou, což s ohledem na počet účastníků nebylo důvodné a k újmě žalobce, který měl reálně značně omezenou možnost se o řízení dozvědět a uplatnit svá práva vlastníka.“ Tyto nezákonnosti pak dle názoru žalobce způsobují zásah do jeho majetkových práv. Svá tvrzení podložil mj. situačními výkresy, fotodokumentací a odborným posudkem č. 2307
069/21 ze dne 26. 8. 2021, jehož obsah označil za součást žalobních námitek. Z obdobných důvodů napadl i kolaudační rozhodnutí ze dne 31. 8. 2017, které předcházelo vydání souhlasu se změnou v užívání stavby.
[3] Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu proti kolaudačnímu rozhodnutí ze dne 31. 8. 2017 odmítl (výrok I.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce byl účastníkem kolaudačního řízení, a jako takový měl možnost proti rozhodnutí žalovaného podat odvolání, což podle všeho neučinil. Nevyčerpal tedy v souladu s § 68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), všechny opravné prostředky, které zákon v řízení před správním orgánem připouští, a jeho žaloba je tedy v tomto bodě nepřípustná ve smyslu § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[3] Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu proti kolaudačnímu rozhodnutí ze dne 31. 8. 2017 odmítl (výrok I.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce byl účastníkem kolaudačního řízení, a jako takový měl možnost proti rozhodnutí žalovaného podat odvolání, což podle všeho neučinil. Nevyčerpal tedy v souladu s § 68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), všechny opravné prostředky, které zákon v řízení před správním orgánem připouští, a jeho žaloba je tedy v tomto bodě nepřípustná ve smyslu § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[4] Týmž rozsudkem krajský soud zamítl žalobu proti souhlasu se změnou v užívání stavby ze dne 16. 12. 2019 (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že správní soudnictví neslouží k nápravě nezákonnosti postupů orgánů veřejné správy obecně, ale k ochraně veřejných subjektivních práv. Žalobce ve své žalobě nenamítal, že by bylo do jeho veřejných subjektivních práv zasaženo. Obecná tvrzení o zásahu do jeho majetkových práv a do práv sousedních vlastníků se pak nedají za takovou námitku považovat. Dále soud vyslovil nesouhlas s některými věcnými námitkami žalobce, přičemž uvedl, že jádro věci vychází spíše z vlastnického sporu, k jehož řešení nemají správní orgány pravomoc. Krajský soud své odůvodnění uzavřel tak, že žaloba není důvodná, neboť tvrzená nezákonnost napadeného rozhodnutí nezasahuje do právní sféry žalobce.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel v prvé řadě uvedl, že mu není jasné, z čeho soud dovodil, že byl účastníkem kolaudačního řízení. V tomto řízení jako účastník označen nebyl, kolaudační rozhodnutí mu nebylo doručeno a dozvěděl se o něm až s notným časovým odstupem. Toto rozhodnutí navíc napadl odvoláním, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje č. j. MSK 116673/2021 jako nepřípustné zamítnuto. Stěžovateli není jasné, proč toto odvolací rozhodnutí není součástí spisu. Dále stěžovatel namítl nesprávnost závěrů krajského úřadu o nepřiznání účastenství.
[5] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel v prvé řadě uvedl, že mu není jasné, z čeho soud dovodil, že byl účastníkem kolaudačního řízení. V tomto řízení jako účastník označen nebyl, kolaudační rozhodnutí mu nebylo doručeno a dozvěděl se o něm až s notným časovým odstupem. Toto rozhodnutí navíc napadl odvoláním, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje č. j. MSK 116673/2021 jako nepřípustné zamítnuto. Stěžovateli není jasné, proč toto odvolací rozhodnutí není součástí spisu. Dále stěžovatel namítl nesprávnost závěrů krajského úřadu o nepřiznání účastenství.
[6] Stěžovatel rovněž namítl, že soud nesprávně posoudil jeho žalobní námitky směřující proti souhlasu se změnou v užívání stavby. Je toho názoru, že v žalobě tvrdil a doložil, že nezákonnost souhlasu zasahuje do jeho právní sféry. Tato tvrzení jsou mimo jiné znatelná i ze žalobního návrhu a ze skutečností plynoucích z posudku č. 2307
069/21, který byl součástí žalobních námitek. Tento posudek má osvědčovat, že nedostatky kolaudačního rozhodnutí v souvislosti s neřešením otázky přeložky melioračního hlavníku, který se nachází na pozemku stěžovatele, mají za následek negativní vliv na odvodnění výše položeného stěžovatelova pozemku (konkrétně bod 29 na str. 24 a bod 7 na str. 65 zmíněného posudku). Stěžovatel ke kasační stížnosti přiložil fotografie zobrazující zavodnění jeho pozemku, jehož využití a obhospodařování má být vlivem nezákonného stavu značně ztíženo. Stěžovatel je toho názoru, že absence jeho souhlasu s napojením studny na stavbu na sousedním pozemku nemůže být v soudních a správních řízeních opomíjena. Stavebník nikdy od stěžovatele neobdržel souhlas s vybudováním studny na stěžovatelově pozemku, ani s napojením domu na studnu přes tento pozemek. Za těchto okolností souhlas se změnou v užívání stavby jednoznačně zasahuje do stěžovatelovy právní sféry. Stěžovatel závěrem uvedl, že právní poměry týkající se sousední stavby se řeší již déle než 30 let, přičemž tento stav způsobil svojí nekázní stavebník. Stěžovatel byl naopak celou dobu v dobré víře v postup správních orgánů.
[7] Žalovaný se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Přitom neshledal vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[9] Výrok I. rozsudku krajského soudu, jímž byla odmítnuta část žaloby, lze napadnout pouze z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.), tedy odborně kvalifikovanou osobou. Úkolem Nejvyššího správního soudu je posoudit zákonnost napadeného výroku krajského soudu z hlediska uplatněných kasačních námitek, nikoliv na místo stěžovatele a jeho kvalifikovaného zástupce domýšlet jiné argumenty svědčící o nezákonnosti rozsudku.
[10] Ze spisového materiálu poskytnutého Nejvyššímu správnímu soudu k řízení o kasační stížnosti vyplývá, že stavba předmětného rekreačního/obytného domu byla povolena dodatečným povolením stavby v roce 1986. Žádost o vydání kolaudačního rozhodnutí k této stavbě byla stavebníkem podána v roce 2017, tedy v době, když již byl účinný nový stavební zákon. Ten ve svém § 190 odst. 3 stanoví, že „u staveb pravomocně povolených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se provede kolaudační řízení podle dosavadních právních předpisů“. Tímto dosavadním předpisem je zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon; dále jen „starý stavební zákon“). Ten vymezoval okruh účastníků kolaudačního řízení ve svém § 78 následovně: „Účastníky kolaudačního řízení jsou stavebník, vlastník stavby, uživatel (provozovatel), je
li v době zahájení řízení znám, vlastník pozemku, na kterém je kolaudovaná stavba umístěna, pokud jeho vlastnické právo může být kolaudačním rozhodnutím přímo dotčeno.“ Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že v něm uvedený výčet účastníků řízení je taxativní a fakticky vylučuje subsidiární užití vymezení účastníků podle § 27 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (viz rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2010, č. j. 7 Ans 4/2009
54). Stěžovatel jako vlastník sousedního pozemku tedy nemohl být účastníkem kolaudačního řízení podle starého stavebního zákona.
[10] Ze spisového materiálu poskytnutého Nejvyššímu správnímu soudu k řízení o kasační stížnosti vyplývá, že stavba předmětného rekreačního/obytného domu byla povolena dodatečným povolením stavby v roce 1986. Žádost o vydání kolaudačního rozhodnutí k této stavbě byla stavebníkem podána v roce 2017, tedy v době, když již byl účinný nový stavební zákon. Ten ve svém § 190 odst. 3 stanoví, že „u staveb pravomocně povolených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se provede kolaudační řízení podle dosavadních právních předpisů“. Tímto dosavadním předpisem je zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon; dále jen „starý stavební zákon“). Ten vymezoval okruh účastníků kolaudačního řízení ve svém § 78 následovně: „Účastníky kolaudačního řízení jsou stavebník, vlastník stavby, uživatel (provozovatel), je
li v době zahájení řízení znám, vlastník pozemku, na kterém je kolaudovaná stavba umístěna, pokud jeho vlastnické právo může být kolaudačním rozhodnutím přímo dotčeno.“ Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že v něm uvedený výčet účastníků řízení je taxativní a fakticky vylučuje subsidiární užití vymezení účastníků podle § 27 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (viz rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2010, č. j. 7 Ans 4/2009
54). Stěžovatel jako vlastník sousedního pozemku tedy nemohl být účastníkem kolaudačního řízení podle starého stavebního zákona.
[11] Nejvyššímu správnímu soudu není stejně jako stěžovateli zřejmé, na základě jakých podkladů a úvah dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatel byl účastníkem kolaudačního řízení. Stěžovateli lze přisvědčit, že ze spisového materiálu zcela jednoznačně vyplývá, že s ním jako s účastníkem řízení vůbec nebylo jednáno a kolaudační rozhodnutí mu nebylo doručeno. Stěžovatel nicméně v kasační stížnosti správnost tohoto závěru krajského soudu, nad nímž se pozastavuje, nijak věcně nezpochybňuje a nenapadá jej. Naopak lze dovodit, že jej považuje za správný, neboť v kasační stížnosti snáší argumentaci, proč je třeba na stěžovatele nahlížet jako na účastníka kolaudačního řízení (součástí dodatečného stavebního povolení, k němuž se kolaudační rozhodnutí vztahuje, bylo i provedení přeložky melioračního zařízení, které se nacházelo na pozemku stěžovatele, dále se na jeho pozemku nachází vrtaná studna, která zásobuje stavbu užitkovou vodou, a vodovodní vedení spojující studnu se stavbou; z toho stěžovatel dovozuje, že kolaudovaná stavba – její části – se nachází na jeho pozemku, což mu zakládá postavení účastníka kolaudačního řízení). Stěžovatel ve své argumentaci pokračuje tím, že napadá rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, jímž bylo jeho odvolání proti kolaudačnímu rozhodnutí zamítnuto jako nepřípustné, jelikož nebylo podáno účastníkem kolaudačního řízení. Argumentace směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 1. 11. 2021 je však nepřípustná, neboť toto rozhodnutí nebylo předmětem soudního řízení.
[11] Nejvyššímu správnímu soudu není stejně jako stěžovateli zřejmé, na základě jakých podkladů a úvah dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatel byl účastníkem kolaudačního řízení. Stěžovateli lze přisvědčit, že ze spisového materiálu zcela jednoznačně vyplývá, že s ním jako s účastníkem řízení vůbec nebylo jednáno a kolaudační rozhodnutí mu nebylo doručeno. Stěžovatel nicméně v kasační stížnosti správnost tohoto závěru krajského soudu, nad nímž se pozastavuje, nijak věcně nezpochybňuje a nenapadá jej. Naopak lze dovodit, že jej považuje za správný, neboť v kasační stížnosti snáší argumentaci, proč je třeba na stěžovatele nahlížet jako na účastníka kolaudačního řízení (součástí dodatečného stavebního povolení, k němuž se kolaudační rozhodnutí vztahuje, bylo i provedení přeložky melioračního zařízení, které se nacházelo na pozemku stěžovatele, dále se na jeho pozemku nachází vrtaná studna, která zásobuje stavbu užitkovou vodou, a vodovodní vedení spojující studnu se stavbou; z toho stěžovatel dovozuje, že kolaudovaná stavba – její části – se nachází na jeho pozemku, což mu zakládá postavení účastníka kolaudačního řízení). Stěžovatel ve své argumentaci pokračuje tím, že napadá rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, jímž bylo jeho odvolání proti kolaudačnímu rozhodnutí zamítnuto jako nepřípustné, jelikož nebylo podáno účastníkem kolaudačního řízení. Argumentace směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 1. 11. 2021 je však nepřípustná, neboť toto rozhodnutí nebylo předmětem soudního řízení.
[12] Pokud tedy krajský soud rozhodnutí o odmítnutí části žaloby založil na tom, že stěžovatel byl účastníkem kolaudačního řízení a mohl proti kolaudačnímu rozhodnutí podat odvolání, a stěžovatel v kasační stížnosti této úvaze plně přisvědčuje, nepovažuje ji za nesprávnou a nijak jí neoponuje, nemá Nejvyšší správní soud v tomto ohledu co přezkoumávat.
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti vytýká krajskému soudu pouze nesprávnost jeho předpokladu, že se stěžovatel nebránil proti kolaudačnímu rozhodnutí řádným opravným prostředkem (odvoláním). Tvrdí, že tuto obranu využil, dne 26. 7. 2021 podal proti kolaudačnímu rozhodnutí odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 1. 11. 2021.
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti vytýká krajskému soudu pouze nesprávnost jeho předpokladu, že se stěžovatel nebránil proti kolaudačnímu rozhodnutí řádným opravným prostředkem (odvoláním). Tvrdí, že tuto obranu využil, dne 26. 7. 2021 podal proti kolaudačnímu rozhodnutí odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 1. 11. 2021.
[14] Stěžovateli lze přisvědčit, že krajský soud vycházel z nesprávného předpokladu, že stěžovatel nepodal proti kolaudačnímu rozhodnutí odvolání. Stěžovatel se nicméně mýlí, pokud se domnívá, že samotným podáním řádného opravného prostředku (odvolání) splnil podmínku dle § 68 písm. a) s. ř. s. Vyčerpáním řádného opravného prostředku se rozumí nejen jeho podání, ale též vyčkání na jeho vyřízení (rozsudky NSS ze dne 4. 3. 2004, č. j. 3 Ads 58/2003
32, ze dne 28. 5. 2018, č. j. 8 As 203/2017
39, a ze dne 7. 3. 2019, č. j. 1 Azs 459/2018
26). Dochází
li v průběhu řízení o podaném řádném opravném prostředku k průtahům, lze se proti nim bránit žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Žalobou proti rozhodnutí správního orgánu pak lze napadnout až rozhodnutí o řádném opravném prostředku. Stěžovatel takto ovšem nepostupoval, podal žalobu proti kolaudačnímu rozhodnutí jakožto prvostupňovému rozhodnutí dne 7. 9. 2021 a rozhodnutí o odvolání bylo vydáno až dne 1. 11. 2021.
[15] Nejvyššímu správnímu soudu je zřejmé, že se stěžovatel poté, co si vymohl nahlížení do správního spisu ve věci kolaudačního rozhodnutí, nacházel v obtížné situaci, neboť nemohl vědět, zda jej správní orgány budou z hlediska materiálního považovat za účastníka kolaudačního řízení. Z obsahu správního spisu totiž jasně vyplývalo, že jej žalovaný za účastníka nepovažoval a nejednal s ním takto. Za této situace tedy stěžovatel postupoval zcela legitimně, jestliže podal odvolání proti kolaudačnímu rozhodnutí (pro případ, že by jej odvolací orgán považoval za opomenutého účastníka kolaudačního řízení) a současně napadl kolaudační rozhodnutí žalobou (pro případ, že by v materiálním ohledu nebyl účastníkem kolaudačního řízení). Z judikatury totiž vyplývá, že „k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu může být výjimečně oprávněna i osoba, které nesvědčilo účastenství ve správním řízení a neměla ani právo podat proti rozhodnutí správního orgánu odvolání (§ 81 odst. 1 správního řádu z roku 2004). V takovém případě nelze podmiňovat přípustnost žaloby podáním takového (nepřípustného) odvolání ve smyslu § 5 a § 68 písm. a) s. ř. s.“ (rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2014, č. j. 4 As 157/2013
33).
[16] Jestliže stěžovatel podal žalobu přímo proti kolaudačnímu rozhodnutí, pak se může proti závěru krajského soudu o nepřípustnosti žaloby ve smyslu § 68 písm. a) s. ř. s. smysluplně bránit pouze tvrzením, že neměl k dispozici žádný řádný opravný prostředek, jelikož mu po právu nenáleželo postavení účastníka kolaudačního řízení. Taková argumentace ovšem v kasační stížnosti nezaznívá, naopak v ní stěžovatel uplatnil argumentaci zcela opačnou a domáhá se přezkoumání závěru učiněného odvolacím správním orgánem v rozhodnutí, které není předmětem tohoto řízení.
[16] Jestliže stěžovatel podal žalobu přímo proti kolaudačnímu rozhodnutí, pak se může proti závěru krajského soudu o nepřípustnosti žaloby ve smyslu § 68 písm. a) s. ř. s. smysluplně bránit pouze tvrzením, že neměl k dispozici žádný řádný opravný prostředek, jelikož mu po právu nenáleželo postavení účastníka kolaudačního řízení. Taková argumentace ovšem v kasační stížnosti nezaznívá, naopak v ní stěžovatel uplatnil argumentaci zcela opačnou a domáhá se přezkoumání závěru učiněného odvolacím správním orgánem v rozhodnutí, které není předmětem tohoto řízení.
[17] Nejvyšší správní soud tedy s ohledem na kasační námitku uplatněnou v kasační stížnosti nemůže věcně přezkoumat závěr krajského soudu, že stěžovatel byl účastníkem kolaudačního řízení, a měl tak před podáním žaloby vyčerpat odvolání jakožto řádný opravný prostředek, k němuž měl přístup. Mohl přezkoumat pouze druhý závěr krajského soudu, že stěžovatel řádný opravný prostředek nepodal. Tento závěr je sice věcně nesprávný (stěžovatel podal odvolání), ovšem to nemá žádný vliv na správnost závěru krajského soudu, že řádný opravný prostředek nebyl před podáním žaloby vyčerpán. Stěžovatel totiž nevyčkal na vydání rozhodnutí o odvolání a napadl žalobou prvostupňové rozhodnutí, ačkoliv po vyčerpání řádného opravného prostředku by logicky měl napadat rozhodnutí o odvolání (to v době podání žaloby ještě nebylo vydáno). Kasační námitka založená na tvrzení, že stěžovatel vyčerpal před podáním žaloby řádný opravný prostředek, není důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud doplňuje, že dosáhnout přezkumu závěrů Krajského úřadu Moravskoslezského kraje jakožto odvolacího správního orgánu uvedených v rozhodnutí ze dne 1. 11. 2021 a věcného projednání podaného odvolání lze pouze žalobou podanou proti tomuto rozhodnutí.
[19] Při posouzení žaloby proti souhlasu se změnou v užívání stavby vyšel krajský soud z toho, že stěžovatel se může dovolávat pouze takové nezákonnosti napadeného rozhodnutí, kterou byl zkrácen na svých právech. Stěžovatel nicméně konkrétně netvrdil, jak se souhlas se změnou v užívání stavby negativně projevil v jeho právní sféře. Ztotožnil se s žalovaným, že s ohledem na kolaudační rozhodnutí, z něhož vyplývá odvádění splaškových vod do domovní čistírny odpadních vod, čerpání užitkové vody z vrtané studny a řešení dodávek pitné vody dovozem, nebyl důvod, aby žalovaný zjišťoval podklady pro napojení na čistírnu odpadních vod a vrtanou studnu. Výhrady k umístění studny na pozemku stěžovatele mohou představovat vlastnický spor, k jehož řešení nemají správní orgány pravomoc. Souhlas nemá účinky legalizace souvisejících staveb.
[19] Při posouzení žaloby proti souhlasu se změnou v užívání stavby vyšel krajský soud z toho, že stěžovatel se může dovolávat pouze takové nezákonnosti napadeného rozhodnutí, kterou byl zkrácen na svých právech. Stěžovatel nicméně konkrétně netvrdil, jak se souhlas se změnou v užívání stavby negativně projevil v jeho právní sféře. Ztotožnil se s žalovaným, že s ohledem na kolaudační rozhodnutí, z něhož vyplývá odvádění splaškových vod do domovní čistírny odpadních vod, čerpání užitkové vody z vrtané studny a řešení dodávek pitné vody dovozem, nebyl důvod, aby žalovaný zjišťoval podklady pro napojení na čistírnu odpadních vod a vrtanou studnu. Výhrady k umístění studny na pozemku stěžovatele mohou představovat vlastnický spor, k jehož řešení nemají správní orgány pravomoc. Souhlas nemá účinky legalizace souvisejících staveb.
[20] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné nejprve vymezit účel a předmět postupu završeného vydáním souhlasu se změnou v účelu užívání stavby. Účel stavby je obecně stanoven v rozhodnutích, jimiž je stavba umísťována do území či povolována (územní rozhodnutí a stavební povolení, resp. akty je nahrazující). Již v těchto řízeních (postupech) se totiž stavba posuzuje z různých hledisek, přičemž se pro tyto účely zohledňuje způsob užívání stavby (ten je významný pro posouzení souladu stavby s územněplánovací dokumentací, s cíli a úkoly územního plánování, s obecnými požadavky na výstavbu a s veřejnými zájmy). Způsob užívání stavby je také určující pro zhodnocení předpokládaných vlivů stavby na okolí, což je významné nejen pro ochranu veřejných zájmů podle zvláštních právních předpisů, nýbrž též pro ochranu soukromých práv vlastníků okolních nemovitých věcí. Již tedy při povolování stavby se posuzuje v jednotlivých „stupních“ řízení naplnění stanovených podmínek s ohledem na předpokládaný způsob využití stavby. Užívání některých staveb se následně povoluje kolaudačním souhlasem či kolaudačním rozhodnutím (§ 119 odst. 1 nového stavebního zákona). Pro účely vydání kolaudačního souhlasu či kolaudačního rozhodnutí se posuzují hlediska vymezená v § 122 odst. 3 nového stavebního zákona (úplnost žádosti, soulad stavby s povolením a ověřenou dokumentací, soulad s vydanými stanovisky či závaznými stanovisky dotčených orgánů, dodržení obecných požadavků na výstavbu, skutečné provedení stavby nebo zda užívání stavby nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život nebo zdraví zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí).
[21] Ustanovení § 126 nového stavebního zákona upravuje změny v užívání stavby, které mohou spočívat v různých skutečnostech. Jednou z těchto skutečností je i změna v účelu užívání stavby, která není podmíněna změnou dokončené stavby (přístavbou, nástavbou, stavební úpravou – viz definici obsaženou v § 2 odst. 5 nového stavebního zákona). Oznámení změny v užívání stavby se posuzuje podle hledisek upravených v § 126 odst. 3 nového stavebního zákona, na které odkazuje též § 127 odst. 2 téhož zákona: soulad s územněplánovací dokumentací, s cíli a úkoly územního plánování, s obecnými požadavky na výstavbu, s veřejnými zájmy chráněnými stavebním zákonem a se zvláštními právními předpisy.
[21] Ustanovení § 126 nového stavebního zákona upravuje změny v užívání stavby, které mohou spočívat v různých skutečnostech. Jednou z těchto skutečností je i změna v účelu užívání stavby, která není podmíněna změnou dokončené stavby (přístavbou, nástavbou, stavební úpravou – viz definici obsaženou v § 2 odst. 5 nového stavebního zákona). Oznámení změny v užívání stavby se posuzuje podle hledisek upravených v § 126 odst. 3 nového stavebního zákona, na které odkazuje též § 127 odst. 2 téhož zákona: soulad s územněplánovací dokumentací, s cíli a úkoly územního plánování, s obecnými požadavky na výstavbu, s veřejnými zájmy chráněnými stavebním zákonem a se zvláštními právními předpisy.
[22] Je zapotřebí vzít v úvahu, že rozhodování o změně v účelu užívání stavby, i když není podmíněna změnou dokončené stavby, nepředstavuje navazující rozhodnutí ve vztahu k územnímu rozhodnutí, stavebnímu povolení a kolaudačnímu souhlasu. Jedná se svojí povahou o rozhodnutí „změnové“, neboť jak již bylo uvedeno výše, způsob využití stavby byl jedním z hledisek významných pro rozhodnutí o umístění stavby, její povolení i povolení jejího užívání. Smyslem rozhodování o změně v účelu užívání stavby není posuzovat, zda chronologicky předcházející rozhodnutí podle stavebních předpisů byla vydána po právu. Jeho smysl spočívá v prověření souladu nově navrženého účelu užívání stavby s jednotlivými hledisky, která jsou relevantní pro umístění stavby, její povolení a povolení jejího užívání. Shledá
li stavební úřad, že není splněna některá podmínka upravená v § 126 odst. 3 nového stavebního zákona, nelze povolit změnu v účelu užívání stavby, aniž by to však zpochybňovalo pravomocné (opravnými prostředky nenapadnutelné) akty vztahující se k dosavadnímu účelu užívání stavby.
[23] Pokud jsou splněny podmínky upravené v § 126 odst. 3 nového stavebního zákona, je třeba dále posoudit splnění zbývajících podmínek upravených v § 127 odst. 2 téhož zákona, které oddělují případy, kdy postačí souhlas se změnou v užívání stavby, od těch, kdy je vyžadováno povolení dle § 127 odst. 4 téhož zákona (úplnost oznámení, změna se nedotýká práv třetích osob, nejde o záměr, pro který je vyžadováno závazné stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí, změna nevyžaduje podrobnější posouzení účinků na okolí, nevyžaduje zkušební provoz nebo není třeba stanovit podmínky pro užívání nebo podmínky k zajištění ochrany veřejných zájmů).
[23] Pokud jsou splněny podmínky upravené v § 126 odst. 3 nového stavebního zákona, je třeba dále posoudit splnění zbývajících podmínek upravených v § 127 odst. 2 téhož zákona, které oddělují případy, kdy postačí souhlas se změnou v užívání stavby, od těch, kdy je vyžadováno povolení dle § 127 odst. 4 téhož zákona (úplnost oznámení, změna se nedotýká práv třetích osob, nejde o záměr, pro který je vyžadováno závazné stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí, změna nevyžaduje podrobnější posouzení účinků na okolí, nevyžaduje zkušební provoz nebo není třeba stanovit podmínky pro užívání nebo podmínky k zajištění ochrany veřejných zájmů).
[24] Podstata žaloby stěžovatele proti souhlasu se změnou v užívání stavby je založena na domněnce, že souhlas dodatečně povoluje vedlejší stavby, které podmiňují užívání stavby hlavní pro účely bydlení (vrtaná studna pro odběr užitkové vody, propojení studny s domem potrubím, čistírna odpadních vod). Stěžovatel v žalobě obecně (bez odkazu na jakoukoliv konkrétní písemnost) tvrdil, že právě takovéto široké právní účinky přiznává napadenému souhlasu se změnou v užívání stavby žalovaný a stavebník. Stěžovatelova argumentace mířila především proti tomu, že by souhlas měl vyvolat jakékoliv účinky ve vztahu k vedlejším stavbám, které byly podle něj provedeny bez potřebných veřejnoprávních povolení orgánů veřejné správy a souhlasů (z hlediska soukromoprávních vztahů) dotčených osob. Žalovaný ve vyjádření k žalobě popřel, že by souhlasu se změnou v užívání stavby přikládal jakékoliv právní účinky nad rámec toho, že bylo povoleno užívání stavby k jinému účelu (k trvalému bydlení). Mezi účastníky tak v tomto ohledu žádný spor v řízení před krajským soudem nevznikl, krajský soud se ostatně ztotožnil s účastníky, že žalobou napadený souhlas nevyvolává jakékoliv účinky, pokud jde o případnou legalizaci staveb. Nejvyšší správní soud se s tímto právní názorem ztotožňuje, přičemž na jeho podporu postačí odkázat na rozsudky NSS ze dne 14. 1. 2016, č. j. 6 As 230/2015
34, a ze dne 16. 9. 2021, č. j. 7 As 420/2019
31.
[25] Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel nemohl úspěšně dovozovat svoji věcnou legitimaci v daném sporu (tedy dotčení vlastnického práva k nemovitým věcem) z tvrzení, že žalovaný přikládá napadenému souhlasu se změnou v užívání stavby širší právní účinky, než jaké ve skutečnosti má. Pokud tak žalovaný při jiné (stěžovatelem blíže neupřesněné) příležitosti činí (např. při posuzování podmínek pro zahájení řízení o odstranění stavby), je na stěžovateli, aby se proti tomu bránil v dané souvislosti. Pro posouzení nyní projednávané věci je nicméně významné, že souhlas se změnou v užívání stavby nemá účinek v podobě povolení (legalizace) jakýchkoliv staveb.
[25] Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel nemohl úspěšně dovozovat svoji věcnou legitimaci v daném sporu (tedy dotčení vlastnického práva k nemovitým věcem) z tvrzení, že žalovaný přikládá napadenému souhlasu se změnou v užívání stavby širší právní účinky, než jaké ve skutečnosti má. Pokud tak žalovaný při jiné (stěžovatelem blíže neupřesněné) příležitosti činí (např. při posuzování podmínek pro zahájení řízení o odstranění stavby), je na stěžovateli, aby se proti tomu bránil v dané souvislosti. Pro posouzení nyní projednávané věci je nicméně významné, že souhlas se změnou v užívání stavby nemá účinek v podobě povolení (legalizace) jakýchkoliv staveb.
[26] Stěžovatel dále poukazoval na to, že nejsou splněny podmínky dle § 126 odst. 3 nového stavebního zákona pro povolení změny v účelu užívání stavby. Konkrétně zmiňoval, že vrtaná studna, která slouží k zásobování stavby užitkovou vodou, je umístěna na pozemku stěžovatele, není povolena v oblasti veřejného práva, stejně jako vodovodní přípojka vedoucí ze studny do stavby. Dále zmiňoval čistírnu odpadních vod, která rovněž není povolena a v minulosti se nacházela na pozemku stěžovatele, neboť byla postavena v rozporu s vydanými povoleními. A v neposlední řadě poukazoval i na přeložku melioračního zařízení, která patrně nebyla řádně provedena, neboť dochází k „nepřirozenému“ zamokření jeho pozemku, jenž se nachází nad pozemkem stavebníka.
[27] Krajský soud vyšel z toho, že v situaci, kdy v kolaudačním rozhodnutí je uvedeno, že stavba je napojena na vrtanou studnu a čistírnu odpadních vod, nebylo povinností žalovaného opatřovat si k těmto skutečnostem podklady pro účely vydání souhlasu se změnou v užívání stavby.
[28] V kolaudačním rozhodnutí je uvedeno, že stavba na pozemku p. č. XA a XB, jejíž užívání je povolováno, je napojena na veřejný rozvod nízkého napětí, splaškové vody jsou odváděny do domovní ČOV, zdrojem užitkové vody je vrtaná studna, pitná voda je řešena dovozem. V oznámení změny v užívání stavby je uvedeno, že se účel užívání stavby mění ze stávajícího „rekreačního domku“ na „dům k trvalému užití“. Zásobování pitnou vodou je zajištěno z vlastní studny na pozemku p. č. XE, objekt má vlastní ČOV na pozemku p. č. XD. Z obsahu souhlasu se změnou v užívání stavby nemůže být dle Nejvyššího správního soudu žádných pochyb, že se vztahuje výlučně na užívání stavby rodinného domu na pozemku p. č. st.XF, nikoliv na užívání jiných staveb podmiňujících užívání stavby rodinného domu. Ze správního spisu vedeného k oznámení změny v užívání stavby, ale ani z vyjádření stěžovatele neplyne, že by po vydání kolaudačního rozhodnutí bylo jakkoliv měněno napojení domu na zdroj vody či způsob likvidace odpadních vod.
[28] V kolaudačním rozhodnutí je uvedeno, že stavba na pozemku p. č. XA a XB, jejíž užívání je povolováno, je napojena na veřejný rozvod nízkého napětí, splaškové vody jsou odváděny do domovní ČOV, zdrojem užitkové vody je vrtaná studna, pitná voda je řešena dovozem. V oznámení změny v užívání stavby je uvedeno, že se účel užívání stavby mění ze stávajícího „rekreačního domku“ na „dům k trvalému užití“. Zásobování pitnou vodou je zajištěno z vlastní studny na pozemku p. č. XE, objekt má vlastní ČOV na pozemku p. č. XD. Z obsahu souhlasu se změnou v užívání stavby nemůže být dle Nejvyššího správního soudu žádných pochyb, že se vztahuje výlučně na užívání stavby rodinného domu na pozemku p. č. st.XF, nikoliv na užívání jiných staveb podmiňujících užívání stavby rodinného domu. Ze správního spisu vedeného k oznámení změny v užívání stavby, ale ani z vyjádření stěžovatele neplyne, že by po vydání kolaudačního rozhodnutí bylo jakkoliv měněno napojení domu na zdroj vody či způsob likvidace odpadních vod.
[29] Pro posouzení dané věci je zapotřebí určit, v jakém rozsahu má být při projednávání oznámení změny v užívání stavby provedeno posouzení podle § 126 odst. 3 nového stavebního zákona. Nabízejí se dvě možnosti: 1) stavba, jejíž účel užívání má být měněn, se posuzuje podle hledisek vymezených v § 126 odst. 3 nového stavebního zákona celá komplexně; nebo 2) podle hledisek uvedených v § 126 odst. 3 nového stavebního zákona se posuzuje pouze změna v užívání stavby (tedy v úvahu se berou pouze ty parametry či charakteristiky relevantní z hledisek uvedených v citovaném ustanovení, jimiž se má způsob užívání stavby odlišovat od posledního schváleného způsobu užívání stavby).
[30] Pokud by se při posuzování změny v užívání stavby postupovalo podle prvního výše naznačeného přístupu (tedy provádělo by se zcela nové komplexní posouzení souladu celé stavby se všemi regulativy a hledisky plynoucími z § 126 odst. 3 nového stavebního zákona), bylo by nutno hodnotit veškeré předpoklady pro užívání stavby navrženým způsobem, včetně těch, které již byly v minulosti posouzeny (nebo musely být posouzeny) stavebním úřadem a o nichž bylo pravomocně rozhodnuto v územním, stavebním nebo kolaudačním řízení. Pokud by bylo zjištěno, že stavební úřad v minulosti v rámci posouzení některého z těchto předpokladů pochybil, nemohl by být vydán souhlas se změnou v užívání stavby, ačkoliv podstata samotné změny (tj. odlišnosti nového způsobu užívání oproti v minulosti povolenému) s daným pravidlem, které aktuálně není splněno, nijak nesouvisí.
[30] Pokud by se při posuzování změny v užívání stavby postupovalo podle prvního výše naznačeného přístupu (tedy provádělo by se zcela nové komplexní posouzení souladu celé stavby se všemi regulativy a hledisky plynoucími z § 126 odst. 3 nového stavebního zákona), bylo by nutno hodnotit veškeré předpoklady pro užívání stavby navrženým způsobem, včetně těch, které již byly v minulosti posouzeny (nebo musely být posouzeny) stavebním úřadem a o nichž bylo pravomocně rozhodnuto v územním, stavebním nebo kolaudačním řízení. Pokud by bylo zjištěno, že stavební úřad v minulosti v rámci posouzení některého z těchto předpokladů pochybil, nemohl by být vydán souhlas se změnou v užívání stavby, ačkoliv podstata samotné změny (tj. odlišnosti nového způsobu užívání oproti v minulosti povolenému) s daným pravidlem, které aktuálně není splněno, nijak nesouvisí.
[31] V případě, že by se při posuzování změny v užívání stavby postupovalo podle druhého výše naznačeného přístupu, bylo by zapotřebí pečlivě identifikovat podstatu navrhované změny a dopady, které tato změna oproti poslednímu schválenému způsobu užívání stavby vyvolává (tedy určit, jaké nové požadavky plynoucí z hledisek uvedených v § 126 odst. 3 nového stavebního zákona tato změna aktivuje). Předmětem posouzení by nebyla stavba jako celek, ale právě tyto změny, které vedou k aktivaci nových pravidel relevantních z hlediska měřítek upravených v § 126 odst. 3 nového stavebního zákona. Nemohlo by tak být přehodnocováno naplnění pravidel spadajících pod § 126 odst. 3 nového stavebního zákona, jak bylo provedeno v souvislosti s dřívějšími rozhodnutími týkajícími se stavby. Zohledňovaly by se pouze změny. Při posuzování oznámení změny v užívání stavby by se tedy navazovalo na poslední vydané povolení k užívání stavby a předmětem posouzení by byly jen konkrétní projevy přímo spojené se změnou v užívání stavby.
[32] Podle Nejvyššího správního soudu je správný právě tento druhý přístup, neboť jednak zajišťuje dostatečné posouzení změn v užívání stavby podle kritérií uvedených v § 126 odst. 3 nového stavebního zákona, jednak je přiměřený z hlediska vztahu mezi intenzitou zásahu do práv a sledovaným cílem. Naopak jako nepřiměřený je třeba hodnotit první výše zmíněný přístup založený na opakovaném komplexním posouzení stavby, jejíž užívání má být změněno, neboť v některých případech může představovat neadekvátní překážku pro změnu v užívání stavby, jelikož důvod pro nepovolení změny v užívání stavby nemusí vůbec souviset s povahou a účinky zamýšlené změny.
[32] Podle Nejvyššího správního soudu je správný právě tento druhý přístup, neboť jednak zajišťuje dostatečné posouzení změn v užívání stavby podle kritérií uvedených v § 126 odst. 3 nového stavebního zákona, jednak je přiměřený z hlediska vztahu mezi intenzitou zásahu do práv a sledovaným cílem. Naopak jako nepřiměřený je třeba hodnotit první výše zmíněný přístup založený na opakovaném komplexním posouzení stavby, jejíž užívání má být změněno, neboť v některých případech může představovat neadekvátní překážku pro změnu v užívání stavby, jelikož důvod pro nepovolení změny v užívání stavby nemusí vůbec souviset s povahou a účinky zamýšlené změny.
[33] Lze ostatně doplnit, že i u ostatních „změnových“ rozhodnutí upravených novým stavebním zákonem je předmětem projednání jen změna stavby, nikoliv změněná stavba jako celek. Např. ve vztahu ke změně územního rozhodnutí je toto pravidlo výslovně upraveno v § 94 odst. 1 nového stavebního zákona (viz rozsudek NSS ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 As 73/2011
316). Ve vztahu k povolení změny stavby před dokončením to vyplývá z § 118 nového stavebního zákona a rozsudků NSS ze dne 22. 7. 2020, č. j. 2 As 267/2019
81, a ze dne 27. 9. 2022, č. j. 6 As 115/2022
33 (byť se týkají otázky účastenství v řízení o povolení změny stavby před dokončením, vymezují v této souvislosti i to, co je samotným předmětem tohoto řízení).
[34] Na podporu závěru Nejvyššího správního soudu lze poukázat i na přílohu č. 14 k vyhlášce č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, která vymezuje obsahové náležitosti formuláře oznámení o změně v užívání stavby. V části B tohoto formuláře jsou uvedeny přílohy, které je třeba k oznámení doložit (§ 18l vyhlášky). Podle tohoto formuláře se stanoviska vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury, na kterou je stavba napojena, přikládají pouze tehdy, jestliže to změna v užívání stavby vyžaduje. Ostatně i samotný text § 126 odst. 3 nového stavebního zákona nasvědčuje tomu, že předmětem posuzování je samotná změna v užívání stavby, nikoliv stavba po zohlednění požadované změny v jejím užívání. Nadto z § 126 odst. 4 nového stavebního zákona vyplývá, že pokud změna v užívání stavby vyžaduje provést změnu stavby podmíněnou stavebním povolením či ohlášením stavby, je zapotřebí nejprve projednat změnu dokončené stavby (a to v územním či stavebním řízení). Předmětem těchto řízení je přitom jen změna dokončené stavby jako taková (nástavba, přístavba nebo stavební úpravy), nikoliv celá stavba po zohlednění jejích změn. Nedávalo by smysl, aby v případě, kdy změna v užívání stavby nevyžaduje změnu stavby, byla posuzována podle hledisek uvedených v § 126 odst. 3 nového stavebního zákona celá stavba, nikoliv jen důsledky zamýšlené změny v užívání stavby.
[35] Souhlas se změnou v užívání stavby nenahrazuje kolaudační souhlas či kolaudační rozhodnutí, nýbrž pouze částečně v rozsahu povolené změny modifikuje jeho obsah.
[36] Jakmile bylo vyjasněno, v jakém rozsahu se změna v užívání stavby posuzuje z hledisek uvedených v § 126 odst. 3 nového stavebního zákona, lze přezkoumat závěr krajského soudu o nedostatku věcné legitimace stěžovatele.
[36] Jakmile bylo vyjasněno, v jakém rozsahu se změna v užívání stavby posuzuje z hledisek uvedených v § 126 odst. 3 nového stavebního zákona, lze přezkoumat závěr krajského soudu o nedostatku věcné legitimace stěžovatele.
[37] Podle § 6 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, která patří mezi obecné požadavky na výstavbu [§ 2 odst. 2 písm. e) nového stavebního zákona], musí být stavby podle druhu a potřeby napojeny na vodní zdroj nebo vodovod pro veřejnou potřebu a zařízení pro zneškodňování odpadních vod. To ostatně vyplývá i z § 5 odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách (vodní zákon), jedná se tedy i o požadavek plynoucí ze zvláštního právního předpisu. Tyto požadavky platí jak pro stavby pro rekreaci, tak pro rodinné domy. Změna v účelu užívání stavby tedy nemá za následek, že by na stavbu byl kladen nový požadavek, pokud jde o napojení na zdroj vody a likvidaci odpadních vod. Stěžovatel v tomto ohledu sám nic netvrdí. Splnění požadavku plynoucího z § 6 vyhlášky č. 268/2009 Sb. a § 5 odst. 3 vodního zákona bylo prověřeno v kolaudačním řízení v roce 2017, jak o tom ostatně svědčí i popis stavby uvedený ve výroku kolaudačního rozhodnutí, z něhož vyplývá, že stavba je napojena na zdroj vody a zařízení k likvidaci odpadních vod a dodávky pitné vody jsou řešeny donáškou. Jelikož však změna v účelu užívání stavby se nijak do tohoto požadavku nepromítá, nelze při projednávání oznámení změny v užívání stavby znovu posuzovat, zda stavba vyhovuje z hlediska napojení na zdroj vody a zařízení k likvidaci odpadních vod obecným požadavkům na výstavbu a požadavkům plynoucím z vodního zákona. Tyto námitky by bylo možné vznášet pouze vůči kolaudačnímu rozhodnutí, nikoliv však vůči souhlasu se změnou v užívání stavby, jestliže se schválená změna dané problematiky nijak přímo nedotkla. Lze se proto ztotožnit se závěrem krajského soudu, podle nějž nebylo zapotřebí, aby si žalovaný opatřoval podklady týkající se otázky, zda studna, přípojka a čistírna odpadních vod byly řádně povoleny. Otázka napojení stavby na zdroj vody a zařízení k likvidaci odpadních vod nebyla předmětem „řízení“ vedeného žalovaným v návaznosti na oznámení změny v užívání stavby.
[38] Výše uvedené neznamená, že by se příslušné správní orgány neměly zabývat tím, zda byly studna a čistírna odpadních vod řádně povoleny a zda bylo povoleno i nakládání s vodami. Tyto otázky je ovšem třeba řešit v jiných řízeních a nikoliv v souvislosti se změnou v užívání stavby (sám stěžovatel v kasační stížnosti zmiňuje, že je vedeno řízení o odstranění studny). Pokud je studna na pozemku stěžovatele, aniž by k tomu vlastníkovi studny svědčil odpovídající právní titul, může tuto neoprávněnou stavbu řešit stěžovatel nástroji civilního práva (jak poznamenal i krajský soud).
[38] Výše uvedené neznamená, že by se příslušné správní orgány neměly zabývat tím, zda byly studna a čistírna odpadních vod řádně povoleny a zda bylo povoleno i nakládání s vodami. Tyto otázky je ovšem třeba řešit v jiných řízeních a nikoliv v souvislosti se změnou v užívání stavby (sám stěžovatel v kasační stížnosti zmiňuje, že je vedeno řízení o odstranění studny). Pokud je studna na pozemku stěžovatele, aniž by k tomu vlastníkovi studny svědčil odpovídající právní titul, může tuto neoprávněnou stavbu řešit stěžovatel nástroji civilního práva (jak poznamenal i krajský soud).
[39] Stěžovatel v kasační stížnosti zmínil i otázku přeložení meliorací (melioračního hlavníku), resp. jejich narušení. Ani ta ovšem nijak nesouvisí se změnou v užívání stavby. Potřeba přeložit meliorační hlavník vznikla v souvislosti s výstavbou rekreačního objektu (jednalo se o podmínku dodatečného povolení stavby) a dále eventuálně v souvislosti s výstavbou čistírny odpadních vod. Pokud touto stavební činností, která nebyla předmětem souhlasu se změnou v užívání stavby, byla stěžovateli způsobena škoda na jeho majetku, musí se domáhat nápravy jinými právními prostředky. Nejvyšší správní soud neprovedl důkaz přiloženou fotografií zamokřeného pozemku stěžovatele, neboť by to s ohledem na předmět řízení bylo neúčelné.
[39] Stěžovatel v kasační stížnosti zmínil i otázku přeložení meliorací (melioračního hlavníku), resp. jejich narušení. Ani ta ovšem nijak nesouvisí se změnou v užívání stavby. Potřeba přeložit meliorační hlavník vznikla v souvislosti s výstavbou rekreačního objektu (jednalo se o podmínku dodatečného povolení stavby) a dále eventuálně v souvislosti s výstavbou čistírny odpadních vod. Pokud touto stavební činností, která nebyla předmětem souhlasu se změnou v užívání stavby, byla stěžovateli způsobena škoda na jeho majetku, musí se domáhat nápravy jinými právními prostředky. Nejvyšší správní soud neprovedl důkaz přiloženou fotografií zamokřeného pozemku stěžovatele, neboť by to s ohledem na předmět řízení bylo neúčelné.
[40] Lze tedy shrnout, že stěžovatel v žalobě poukázal na řadu nezákonností, k nimž mělo dojít v průběhu výstavby rekreačního objektu (nyní rodinného domu) a při vydání kolaudačního rozhodnutí. Tyto okolnosti, jimiž stěžovatel odůvodňoval svoji věcnou legitimaci v daném řízení, se ovšem netýkají oznámené změny v užívání stavby. Nedokládají, že by se souhlas žalovaného se změnou v užívání stavby jakkoliv dotkl hmotných práv stěžovatele (tedy zejména jeho vlastnického práva k sousedním nemovitým věcem). V tomto ohledu je třeba upřesnit poněkud zkratkovitý závěr krajského soudu – stěžovatel v žalobě obsáhle tvrdil dotčení své právní sféry, tato tvrzení ovšem nejsou relevantní z hlediska toho, co bylo předmětem „řízení“ vedeného na základě oznámení změny v užívání stavby. Lze uzavřít, že stěžovatel v žalobě (a ani v kasační stížnosti) nepřednesl relevantní argumentaci o tom, jak se jeho práv dotkla skutečnost, že stavebníkovi bylo povoleno, aby stavbu využíval jako rodinný dům a nikoliv již jako rekreační objekt; tato skutečnost nevyplývá ani z obsahu správních spisů. Nedostatek dotčení stěžovatele na jeho hmotných právech lze dokumentovat dále na tom, že i kdyby soud žalobě vyhověl a souhlas se změnou v užívání stavby zrušil, nijak by se právně ani fakticky nezměnila jeho situace, jelikož by vlastník mohl stavbu nadále užívat na základě kolaudačního rozhodnutí jako rekreační objekt. Tím je doloženo, že újma, kterou stěžovatel na svých právech pociťuje, není důsledkem souhlasu se změnou v užívání stavby. Stěžovateli tak v řízení o žalobě proti souhlasu se změnou v užívání stavby nesvědčila věcná legitimace, a proto krajský soud nepochybil, jestliže jeho žalobu zamítl, aniž se zabýval jednotlivými tvrzeními o nezákonnosti napadeného souhlasu (viz např. rozsudky NSS ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 As 61/2010
98, či ze dne 20. 7. 2011, č. j. 1 As 77/2011
325). Kasační námitka je nedůvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[41] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně podle § 60 odst. 1 věty první a § 120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch a žalovanému v něm nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2023
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu