4 As 24/2005- 133 - text
č. j. 4 As 24/2005 - 133
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: O. s. L. X, zast. JUDr. Jiřím Mazalem, advokátem, se sídlem Písek, tř. Národní svobody 26/181, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) M. P., 2) I. S. a. s., 3) Ing. Z. K., zast. JUDr. Jiřím Mazalem, advokátem, se sídlem Písek, Národní svobody 26/181 a 4) R. K., o kasační stížnosti žalobce a osoby zúčastněné na řízení Ing. Z. K. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 1. 2005, č. j. 10 Ca 192/2004 – 69,
I. Kasační stížnosti s e z a m í t a j í .
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 8. 2004, č. j. KUJCK 22015/2004 OÚPI/Ře, bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzena rozhodnutí Městského úřadu Písek (dále též „stavební úřad“) ze dne 15. 3. 2004, č. j. Výst/714/0/2004/Bi.OBEC-Rozh., a ze dne 10. 5. 2004, č. j. Výst/241/0/2004/Ku.STSL-StPo. Stavební úřad dne 15. 3. 2004 rozhodl, že pan V. K., zaměstnanec M. P., není vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci žádosti o povolení stavby „Obytný soubor G. ul. P. – provozní objekty A, B a přípojky vody, kanalizace, plynu na pozemcích: stavební parcely 357/6, 357/7 a pozemkové parcely 2093/3 v k. ú. P.“. Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 10. 5. 2004, č. j. Výst/241/0/2004/Ku.STSL-StPo., byla ve sloučeném územním a stavebním řízení na návrh společnosti I. S. a. s. povolena „Novostavba objektů A, B, přípojky vody, kanalizace a plynu Obytného souboru G. ulice, P., na pozemcích: stavební parcely 357/6, 357/7, 2093/3 v katastrálním území P.“. V rozhodnutí o odvolání žalobce proti uvedeným rozhodnutím stavebního úřadu žalovaný uvedl, že skutečnost, že pan V. K. je zaměstnancem M. P., zařazeným do stavebního úřadu, v tomto konkrétním případě nezakládá pochybnost o jeho nepodjatosti v řízení. Žalovaný se v rámci odvolacího řízení zabýval průběhem řízení před stavebním úřadem i obsahem a náležitostmi rozhodnutí ve věci a neshledal pochybení ze strany stavebního úřadu. Proto žalovaný odvolání žalobce zamítl a napadená rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, v níž namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů, neboť v podkladech rozhodnutí nejsou graficky, ani slovně uvedeny rozměry koruny lípy. Věc nebyla posouzena z hlediska ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, neboť vzdálenost povolené stavby od kmene lípy je menší, než obvod koruny lípy. Dále správní orgány nevzaly v úvahu otázku zvýšení radonového rizika v souvislosti s realizací opatření bránících pronikání radonu do nové stavby. Podle názoru žalobce skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí je v rozporu se spisy a vyžaduje zásadní doplnění, došlo též k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, v souvislosti s tím, že někteří účastníci byli ve správním řízení správními orgány opomenuti, neměli možnost hájit svá práva a vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Došlo k porušení ustanovení § 3 odst. 2, § 4 odst. 2, § 18 odst. 3, § 21 odst. 2, § 33, § 51, § 53 a § 56 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů. Dále bylo napadené rozhodnutí vydáno vyloučeným zaměstnancem správního orgánu V. K., ačkoli námitka podjatosti byla v řízení uplatněna, čímž podle názoru žalobce došlo k porušení ustanovení § 9 odst. 1 a 3 správního řádu. M. P. bylo vlastníkem pozemků dotčených stavbou, na povolení stavby mělo vlastní zájem, který vyjádřilo schváleným regulačním plánem, a tudíž nelze nemít pochybnosti o nepodjatosti zaměstnance M. P., který ve věci rozhodoval. Žalobce odkázal na zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, o který svou úvahu o závislosti zaměstnance na M. P. opírá. Žalobce rovněž namítal, že se správní orgány uplatněnými námitkami podjatosti zabývaly pouze povrchně, přitom podjatost V. K. byla zřejmá i z toho, že dne 11. 3. 2004 předjímal závěry jednání; žalobci rovněž neumožnil nahlédnout do kompletního spisu, ale pouze do jednotlivých listů nebo částí spisu. Žalobce k podjatosti uvedeného zaměstnance poukázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2002, č. j. 30 Ca 23/2002 – 17. Žalobce dále namítal, že rozhodnutí správního orgánu nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, ale z rozhodnutí, vyjádření a stanovisek vydaných zaměstnanci účastníka řízení M. P., kteří jsou také vyloučeni pro pochybnost o jejich nepodjatosti, rozhodnutí stavebního úřadu neobsahuje předepsané náležitosti a nesplňuje podmínky rozhodnutí o vyhlášení ochranného pásma Městské památkové zóny P. Stavební povolení nemělo být vydáno, neboť podle názoru žalobce nejsou splněny podmínky uvedené v ustanovení § 62 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Mohlo by dojít k ohrožení zájmu chráněných stavebním zákonem či zvláštními předpisy a zhoršení životního prostředí, ovzduší a půdy výfukovými zplodinami a těžkými kovy a zvýšenou koncentraci radioaktivního radonu. Bylo by porušeno právo na zachování pohody bydlení. Dále by byl porušen urbanistický a architektonický charakter Památkové zóny P., a to v souvislosti s poškozením dominantní solitérní lípy. Rozhodnutí je zmatečné, trpí vnitřním rozporem. Správní orgány se nezabývaly otázkou, zda je možné stavbu provést bez poškození lípy. Žalobce navrhoval provést důkazy spisem Krajského úřadu Jihočeského kraje, spisem Městského úřadu Písek, zaměřením a zakreslením koruny lípy v měřítku projektové dokumentace, stavebním deníkem stavby, místním šetřením a výslechem konkrétně vyjmenovaných zaměstnanců Města P., Národního památkového ústavu a znalců z oboru ochrany přírody se zaměřením na dřeviny a ochranu nemovitých kulturních památek se zaměřením na urbanistiku. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 1. 2005, č. j. 10 Ca 192/2004 – 69, žalobu zamítl, a rozhodl, že se žalovanému ani zúčastněným osobám nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že se nemohl zabývat rozšířenými žalobními námitkami, podanými dne 12. 1. 2005, tedy po lhůtě stanovené v ustanovení § 72 odst. 1 s. ř. s. Konstatoval, že napadené rozhodnutí bylo řádně, srozumitelně a podrobně odůvodněno. Odbor životního prostředí Městského úřadu Písek, jako dotčený orgán státní správy z hlediska péče o životní prostředí na úseku ochrany přírody a krajiny, se ke stavbě i k ochraně lípy v projektové dokumentaci vyjádřil. Znalecký posudek Ing. B. Š., znalce z oboru ochrany přírody ze dne 18. 3. 2004 obsahuje doporučení preventivních opatření pro období výstavby obytných domů, při jejichž respektování je předpoklad úspěšného růstu stromu i po dokončení stavebních prací. K tomuto posudku vyslovil dotčený orgán státní správy požadavek, aby podmínky k zabezpečení ochrany této lípy po dobu výstavby i po jejím dokončení byly zahrnuty jako podmínky ve stavebním řízení. Tento požadavek byl stavebním úřadem respektován a byl zahrnut pod bodem 25 a 26 stavebního povolení. Krajský soud se neztotožnil s názorem žalobce, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné či nesrozumitelné z důvodu neuvedení rozměrů koruny lípy v podkladech rozhodnutí, neboť takový požadavek žádný právní předpis nestanovuje. Ustanovení § 46 zákona o ochraně přírody a krajiny nelze na daný případ vztáhnout, neboť se nejedná o památný strom ani zvláště chráněnou rostlinu. Ochrana stromu vydaným rozhodnutím zajištěna byla, a to nad rámec ustanovení § 7 zákona o ochraně přírody a krajiny stanovením ochranného pásma památného stromu obdobně podle ustanovení § 46 téhož zákona. Situační nákres ochrany stromu včetně uvedení ochranného pásma tvoří součást projektové dokumentace. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku, že správní orgány nevzaly v úvahu pronikání radonu a zvýšení jeho koncentrace. Ze stavebního povolení vyplývá, že bylo provedeno měření hodnot objemových aktivit radonu a hodnocení základových půd se zjištěním, že zkoumaná stavební plocha spadá do kategorie středního rizika a k tomu byla přijata příslušná ochranná opatření. Vzhledem k tomu, že předmětná stavba nepodléhá posouzení vlivu stavby na životní prostředí podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů, nelze postupu správních orgánů v této otázce vytýkat pochybení a klást další požadavky, které zákon neukládá. Krajský soud nepovažoval za důvodnou obecně formulovanou námitku rozporu skutkového stavu a spisového materiálu, neshledal při přezkoumání napadeného rozhodnutí žádné rozpory a podotkl, že soudu nepřísluší takové rozpory vyhledávat. Krajský soud neshledal ani podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které by mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Podle vyjádření soudu žalobce nekonkretizoval, kteří účastníci řízení byli ve správním řízení opomenuti, a žalobci se všech procesních práv při správním řízení dostalo. Porušení práv jiných osob se žalobce s odkazem na výše uvedené ustanovení úspěšně dovolávat nemůže. Krajský soud nesdílí názor žalobce, že rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno vyloučenou osobou. Uvedl, že samotný pracovněprávní vztah pana V. K. ke správnímu orgánu, který prováděl řízení podle platné dokumentace a platných právních předpisů, nemůže vyvolat pochybnost o objektivitě projednávání a rozhodování, jestliže reálně neexistují další objektivní okolnosti, které mohou vést k logickým pochybnostem, že tato osoba má k věci nikoliv nezaujatý vztah. Přitom je třeba vycházet z právního rozboru skutečností, které vyvolávají u účastníků řízení pochybnosti, nikoli z jejich subjektivních dojmů. Zaměstnanec úřadu V. K. nerozhodoval ve prospěch obce, stavební řízení se týkalo zcela odlišného subjektu. Nelze proto argumentovat předpokladem, že zaměstnanec nebude jednat vůči zaměstnavateli nezávisle a nestranně. Správní orgány se věcí nezabývaly povrchně, ale vzaly v úvahu aspekty stanovené v ustanoveních § 9 až 12 správního řádu. Tvrzení žalobce, že mu V. K. odmítl předložit kompletní spis, nebylo doloženo žádnými důkazy. Žalobce rovněž nedoložil, že by došlo k výměnám listin, které tvoří součást spisu. K námitce žalobce, že rozhodnutí orgánu prvního stupně nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, ale z rozhodnutí, vyjádření a stanovisek, která jsou v tomto rozhodnutí uvedena, krajský soud konstatoval, že takový postup odpovídá ustanovení § 126 odst. 1 stavebního zákona, podle kterého stavební úřad rozhodne v dohodě, popř. se souhlasem dotčeného orgánu státní správy, jenž může svůj souhlas vázat na splnění podmínek stanovených ve svém rozhodnutí, resp. stanovisku, vyjádření, souhlasu či posudku. Zmíněné podklady pro rozhodnutí nebyly vydány podjatými pracovníky M. P. z důvodů výše uvedených, námitka podjatosti proti těmto, v žalobě konkrétně neuvedeným pracovníkům, nebyla ve správním řízení vůbec vznesena a automatické vyloučení těchto pracovníků namítané žalobcem není v souladu se správním řádem. Krajský soud neshledal v dané záležitosti porušení základních zásad správního řízení, na které žalobce obecně jejich demonstrativním výčtem poukazuje. Ani námitku týkající se nesplnění podmínky rozhodnutí o vyhlášení ochranného pásma památkové zóny, ani námitku porušení ustanovení § 62 stavebního zákona, krajský soud neshledal důvodnou. Stavební úřad v souladu s ustanovením § 126 odst. 1 stavebního zákona postupoval podle závazného stanoviska odboru kultury a cestovního ruchu Městského úřadu Písek, dotčeného orgánu státní správy pro oblast památkové péče, ze dne 26. 8. 2003, č. j. OKCR/330-520/2003-Zb-A20. Žalovaný tento postup hodnotil, vyslovil, že stanovisko bylo vydáno stanovenou formou a výstavbu považuje z hlediska památkové péče za podmínečně přípustnou, když projektová dokumentace stavby splňuje podmínky stanovené orgánem památkové péče. Stavební úřad nebyl oprávněn přezkoumat obsah tohoto stanoviska. Správní orgány se zabývaly i splněním podmínek stanovených v ustanovení § 62 stavebního zákona, neboť komplexně posuzovaly podmínky pro vydání stavebního povolení, které shledaly. Stavba podle krajského soudu nebyla povolena v rozporu s ustanovením § 62 odst. 4 stavebního zákona. Z podkladů stavebního povolení, které měl stavební úřad k dispozici, takový závěr vyslovit nelze a zároveň nelze dopředu předjímat, že dojde k žalobcem uváděnému porušení ustanovení § 62 stavebního zákona. To platí i pro žalobcem uváděnou obavu z toho, že uskutečněním stavby by byl porušen urbanistický a architektonický charakter Městské památkové zóny P. a jejího ochranného pásma. Krajský soud podotkl, že byly přijaty podmínky, které takovému zásahu mají zabránit, a dokumentace stavby v souladu s podmínkami městské památkové zóny zajišťovala přísnější ochranu než stanovené ochranné pásmo. Stavební úřad ve stavebním povolení podrobně, nad rámec požadavků platné právní úpravy, stanovil podmínky ochrany lípy jak v době realizace stavby, tak i po jejím dokončení. Nesplnění některých podmínek předjímat nelze. Žalobcem vznesené námitky krajský soud neshledal důvodnými, a proto uzavřel, že napadené rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu se zákonem. Z těchto důvodů krajský soud žalobu v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen stěžovatel) včas kasační stížnost z důvodů podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítal, že krajský soud nesprávně vyložil ustanovení § 109 odst. 1, 2 obecního zřízení, když v rozsudku uvádí, že „pracovníci úřadu nejsou zaměstnanci obce, ale jsou v pracovním poměru k městskému úřadu.“ Krajský soud dále nesprávně vyložil ustanovení § 9 správního řádu, když zaujal stanovisko, že pracovník správního orgánu V. K., který je zaměstnancem účastníka řízení, nebyl vyloučen z projednávání a rozhodování věci. Nerespektoval přitom stanovisko pléna Ústavního soudu České republiky uvedené v nálezu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03, podle něhož v různých řízeních před soudy téhož státu, v situaci procesně velmi podobné, nemůže být s účastníkem zacházeno různě, aniž by byly zřejmé rozumné důvody pro takový postup. Ustanovení § 9 odst. 1 správního řádu totiž krajský soud účelově vyložil zcela opačně než v obdobné věci Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 3. 10. 2002, č. j. 30 Ca 23/2002 – 17. Stěžovatel namítal, že jsou-li dány důvody vyloučení podle ustanovení § 9 správního řádu, je taková osoba vyloučena ze zákona, nikoli jen tehdy, když účastník řízení námitku podjatosti uplatní. Rozhodnutí podle ustanovení § 12 správního řádu nemůže být závislé na libovůli orgánu, který o vyloučení rozhoduje, má proto jen deklaratorní povahu. Krajský soud navíc podle stěžovatele přehlédl, že správní orgány před vydáním rozhodnutí a stanovisek dotčených orgánů státní správy, která byla podkladem pro vydání stavebního povolení, nedaly stěžovateli příležitost námitku podjatosti uplatnit, neboť tato rozhodnutí a stanoviska byla vydána bez vědomí stěžovatele. Krajský soud nezjistil skutečnou velikost stromu a v rozporu s ustanovením § 7 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny učinil závěr, že ochrana stromu byla vydaným rozhodnutím zajištěna. Ochrana stromu před poškozováním a ničením nemůže být zajištěna vydáním rozhodnutí o povolení stavby, jejíž uskutečnění by způsobilo podstatné a trvalé snížení jeho ekologických a estetických funkcí, a jejímž uskutečněním by se stanoviště stromu zmenšilo tak, že vzniklý prostor by byl menší, než je prostor nezbytně nutný pro přežití stromu. Stěžovatel s odkazem na obsah spisu konstatoval, že vydaným rozhodnutím byla povolena stavba, kterou nelze uskutečnit bez poškození stromu. Namítal, že správní orgány neprovedly navržený důkaz, aby do projektové dokumentace byla zakreslena lípa v měřítku projektové dokumentace, a neověřily tvrzení stěžovatele, že požadovanou stavbu nelze provést bez porušení ustanovení § 7 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť prostor vzniklý provedením stavby podle projektové dokumentace by byl menší než průměr koruny lípy. Podle projektové dokumentace by rozměry plochy nezastavěného prostoru pro lípu byly 7,12 m x 12,20 m (mezi budovami 9,42 m x 12,20 m), průměr koruny lípy je však větší než 13 m. Plocha vzniklá uskutečněním stavby tak nemůže být dostatečná pro další růst lípy, jejíž koruna se do tohoto prostoru nevejde a nemůže v něm dále úspěšně růst. Stěžovatel dále namítal, že krajský soud nepřezkoumal zákonnost rozhodnutí a stanovisek dotčených orgánů státní správy a dospěl k nezákonnému závěru, že stavební úřad při postupu podle ustanovení § 126 odst. 1 stavebního zákona není vázán kogentním ustanovením § 62 téhož zákona. To podle stěžovatele znamená, že proti nezákonným a zcela zjevně nesmyslným rozhodnutím a stanoviskům dotčených orgánů státní správy by účastník územního a stavebního řízení neměl žádný účinný prostředek nápravy. Stěžovatel brojil rovněž proti stanovení okruhu účastníků v projednávané věci, které je nepřezkoumatelné a jeví známky libovůle a svévole. Ve stavebním povolení je neurčitě uvedeno, že prostor staveniště se určuje pouze v rozsahu pozemku, který je ve vlastnictví (užívání) investora, čísla parcel staveniště nejsou ve stavebním povolení uvedena. Správní orgány mezi účastníky řízení neuvedly vlastníky nemovitostí sousedících se staveništěm a nevyložily, jakými úvahami se při stanovení okruhu účastníků řídily, zda mohou či nemohou být stavebním povolením dotčena práva vlastníků sousedních nemovitostí a proč jako účastníky řízení uvedly jen některé vlastníky sousedních nemovitostí. Opomenutí některých vlastníků sousedních nemovitostí znamená porušení rovnosti účastníků řízení, porušení základních pravidel správního řízení a ve svých důsledcích i porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Jde o podstatnou vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé a která má zásadní význam pro posouzení právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí podle ustanovení § 52 správního řádu, protože proti rozhodnutí správního orgánu má účastník řízení právo podat odvolání do patnácti dnů od jeho doručení. Krajský soud dále v napadeném rozsudku nevzal v úvahu, že Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. IV. ÚS 656/02, zaujal stanovisko, že i ve vztahu k okruhu účastníků je pro správní soud rozhodující skutkový stav, jak jej zjistil správní orgán, to ovšem pouze za předpokladu, že skutková zjištění provedená správním orgánem jsou úplná a bezvadná. Při nedostatečnosti nebo vadách provedeného dokazování je povinností správního soudu napadené správní rozhodnutí zrušit jako nezákonné. Krajský soud měl proto napadená správní rozhodnutí pro nedostatek skutkových zjištění nutných ke správnému stanovení okruhu účastníků řízení zrušit. Stavební úřad ve stavebním řízení nepřezkoumal, zda je zajištěna komplexnost a plynulost výstavby, zda je zajištěno včasné vybudování technického, občanského nebo jiného vybavení potřebného k řádnému užívání, jak byl podle ustanovení § 62 odst. 1 písm. c) stavebního zákona povinen učinit. Podle stěžovatele není zajištěna komplexnost a plynulost výstavby, protože dosud není povolena stavba komunikace potřebné k řádnému užívání a ani jednu ze staveb, které stavebník v této části města prováděl, včas nedokončil. Krajský soud jako nadbytečné neprovedl důkazy výslechem zaměstnanců stavebního úřadu, které stěžovatel navrhl k prokázání svých tvrzení, a v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce nedoložil, že by došlo k výměnám listin, které tvoří součást spisu. Krajský soud nevzal v úvahu, že nesourodá změť písemností, které správní orgán žalobci po jednotlivých listech předkládal, není správním spisem. Krajský soud v odůvodnění rozsudku nespecifikuje listiny provedené jako důkazy a provedené důkazy nehodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem. Stěžovatel krajskému soudu dále vytkl, že jej nevyzval k odstranění vad žaloby ze dne 24. 9. 2004 a nezabýval se námitkou žalobce, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy a vyžaduje zásadní doplnění. Krajský soud tedy ke škodě stěžovatele nesplnil svou poučovací povinnost Stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 1. 2005, č. j. 10 Ca 192/2004 – 69, podal rovněž Ing. Z. K., osoba zúčastněná na řízení. Ing. Z. K. namítal, že krajský soud nesprávně vyložil ustanovení § 109 odst. 1, 2 obecního zřízení, když v rozsudku uvádí, že „pracovníci úřadu nejsou zaměstnanci obce, ale jsou v pracovním poměru k městskému úřadu.“ Krajský soud dále nesprávně vyložil ustanovení § 9 správního řádu, když zaujal stanovisko, že pracovník správního orgánu V. K. nebyl vyloučen z projednávání a rozhodování věci. Nerespektoval přitom stanovisko pléna Ústavního soudu České republiky uvedené v nálezu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03, podle něhož v různých řízeních před soudy téhož státu, v situaci procesně velmi podobné, nemůže být s účastníkem zacházeno různě, aniž by byly zřejmé rozumné důvody pro takový postup. Ustanovení § 9 odst. 1 správního řádu totiž krajský soud účelově vyložil zcela opačně než v obdobné věci Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 3. 10. 2002, č. j. 30 Ca 23/2002 – 17. Skutečnost, že pracovník stavebního úřadu je zaměstnancem účastníka řízení, je podle názoru Ing. Z. K. dostatečným důvodem pro pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro jeho vyloučení z projednávání a rozhodování věci pro jeho poměr k účastníku řízení. Zdůraznil podřízenost pana V. K. a jeho závislost na orgánech zaměstnavatele, povinnost dbát pokynů nadřízených a ekonomickou závislost na zaměstnavateli, účastníku řízení. Ing. Z. K. namítal, že jsou-li dány důvody vyloučení podle ustanovení § 9 správního řádu, je taková osoba vyloučena ze zákona, nikoli jen tehdy, když účastník řízení námitku podjatosti uplatní. Rozhodnutí podle ustanovení § 12 správního řádu má jen deklaratorní povahu. Krajský soud navíc podle Ing. Z. K. přehlédl, že správní orgány před vydáním rozhodnutí a stanovisek dotčených orgánů státní správy, která byla podkladem pro vydání stavebního povolení, nedaly žalobci příležitost námitku podjatosti zaměstnanců příslušných správních orgánů uplatnit, neboť tato rozhodnutí a stanoviska byla dotčenými orgány státní správy vydána bez vědomí žalobce. Krajský soud nesprávně uvedl, že ustanovení § 46 a § 48 zákona o ochraně přírody a krajiny nelze na daný případ vztáhnout. Naopak stavební úřad v podmínce č. 25 výroku stavebního povolení stanovil užití § 46 zákona o ochraně přírody a krajiny. Ing. Z. K. dále namítal, že kogentní ustanovení § 62 stavebního zákona není ustanovením § 126 odst. 1 téhož zákona dotčeno. Postup podle stanoviska dotčeného orgánu státní správy v souladu s ustanovením § 126 odst. 1 stavebního zákona není zárukou spolehlivě zjištěného stavu věci a nevylučuje možnost, že by uskutečněním nebo užíváním stavby mohly být ohroženy zákonem chráněné zájmy. Toto nebezpečí je tím větší, že stanovisko dotčeného orgánu státní správy se účastníkům správního řízení nedoručuje a účastníci řízení se proti němu nemohou odvolat, ani je nemohou napadnout samostatnou žalobou ve správním soudnictví. Krajský soud však správnost rozhodnutí a stanovisek dotčených orgánů státní správy nepřezkoumal. Ing. Z. K. dále namítal, že správní orgány s ním nejednaly jako s účastníkem řízení, ačkoliv mohl být rozhodnutím vydávaným ve sloučeném územním a stavebním řízení dotčen na svých právech, jako je právo na pokojné užívání majetku, a znemožnily mu uplatnit jeho procesní práva zajišťující řádné a spravedlivé projednání věci. Krajský soud nerespektoval nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. IV. ÚS 656/02, podle kterého je pro správní soud i ve vztahu k okruhu účastníků rozhodující skutkový stav, jak jej zjistil správní orgán, to ovšem pouze za předpokladu, že skutková zjištění provedená správním orgánem jsou úplná a bezvadná. Při nedostatečnosti nebo vadách provedeného dokazování je povinností správního soudu napadené správní rozhodnutí zrušit jako nezákonné. Stavební úřad při stanovení okruhu účastníků v projednávané věci bez jakýchkoliv skutkových zjištění a bez jakéhokoliv odůvodnění opomenul Ing. Z. K., spoluvlastníka pozemků a staveb, které mají společnou hranici se staveništěm. Postup stavebního úřadu je v tomto směru nepřezkoumatelný, když stanovení okruhu účastníků řízení stavebním úřadem je v rozporu s regulačním plánem a projektovou dokumentací. Ing. Z. K. dále namítal, že mu jako účastníku řízení napadené rozhodnutí správního orgánu nebylo doručeno, tudíž nemohlo nabýt právní moci. Krajský soud však tuto námitku v napadeném rozsudku neuvedl a vůbec se jí nezabýval. Stavební úřad porušil ustanovení § 34 a § 59 stavebního zákona tím, že Ing. Z. K. jako účastníka řízení záměrně opomenul, přestože věděl o možnosti nadměrného obtěžování okolí. Dále byla namítána zmatečnost napadeného rozsudku, když osoba zúčastněná na řízení před soudem, která podle ustanovení § 34 odst. 1 s. ř. s. byla nebo mohla být vydáním správního rozhodnutí přímo dotčena ve svých právech, byla správními orgány opomenuta jako účastník řízení, přestože byla podle ustanovení § 34 a § 59 stavebního zákona také zcela nepochybně účastníkem předchozího správního řízení. Krajský soud však v rozsudku nevyložil, proč za tohoto stavu napadené správní rozhodnutí nezrušil. Krajský soud rovněž neprovedl žádné navržené důkazy, kterými bylo možno prokázat tvrzení žalobce, a porušil ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když ve svém rozhodnutí nevyložil, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Správní orgány neprovedly důkaz navržený účastníkem správního řízení, aby do projektové dokumentace byla zakreslena lípa v měřítku projektové dokumentace, a neověřily tvrzení účastníka, že požadovanou stavbu nelze provést bez porušení ustanovení § 7 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť prostor vzniklý provedením stavby podle projektové dokumentace by byl menší než průměr koruny lípy. Podle projektové dokumentace by rozměry plochy nezastavěného prostoru pro lípu byly 7,12 m x 12,20 m (mezi budovami 9,42 m x 12,20 m). Průměr koruny lípy je větší než 13 m. Soudní znalec, orgán ochrany přírody, stavební úřad, odvolací orgán i soud zaujali stanovisko, že plocha vzniklá uskutečněním stavby bude dostatečná pro další růst lípy, avšak koruna lípy se do uvedeného prostoru nevejde, tím méně může v tomto prostoru dále úspěšně růst. Ing. Z. K. uzavřel, že pokračováním stavby podle stavebního povolení jsou bezprostředně ohroženy zájmy chráněné zákonem, a proto navrhl, aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že podjatost při projednávání konkrétní záležitosti musí být prokázána příslušnému zaměstnanci a skutečnost, že pracovník je zaměstnancem účastníka řízení, není sama o sobě dostatečným důvodem pro pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro jeho vyloučení z projednávání a rozhodování věci. K tomu odkázal na jeden z posledních rozsudků Nejvyššího správního soudu, který vyjadřuje postoj k podjatosti úředníků z titulu pracovně právního vztahu k příslušnému městu či obci. Zákon výslovně předpokládá a vyžaduje, aby tito úředníci rozhodovali i o právech a povinnostech svých zaměstnavatelů, pokud vykonávají přenesenou působnost, což nemůže být bez dalšího důvodem k podjatosti těchto úředníků. Aby se stala námitka podjatosti důvodnou, musela by nastat ještě jiná skutečnost než pouhý zaměstnanecký poměr, osvědčující prokazatelné ovlivnění úředníka v konkrétním případě. Žalovaný dále odmítl názor, že účastníky řízení měli být i R. K. a Ing. Z. K., kteří jsou majiteli pozemků parc. č. 72/2 a 342. Vymezení okruhu účastníků sloučeného územního a stavebního řízení vyplývá jednoznačně z ustanovení § 32 a § 59 stavebního zákona. V každé projednávané věci je nutno vždy uvážit, kteří z vlastníků sousedních pozemků a staveb na nich mohou být vydaným rozhodnutím přímo dotčeni ve svých vlastnických či jiných právech. Jedná se o záležitost spadající do okruhu volného správního uvážení, které musí být v mezích stanovených zákonem a musí vycházet z povahy posuzovaného opatření či návrhu a jeho dopadů. V konkrétním případě má pozemek parc. č. 2093/3 v k. ú. P. charakter místní komunikace, kde uložení sítí k předmětné stavbě proběhne ve vzdálenosti cca 50 m od hranice pozemku parc. č. 72/2 v majetku R. K. a Ing. Z. K. Při akceptování právní úvahy stěžovatele by pak museli být účastníky předmětného řízení všichni majitelé parcel přiléhajících k předmětné komunikaci. Okruh účastníků musí být vždy vymezen ve správním rozhodnutí, což Městský úřad Písek ve svém rozhodnutí ve věci učinil. Žalovaný zdůraznil, že R. K. a Ing. Z. K. v průběhu řízení nežádali o účastenství v předmětném sloučeném řízení z titulu vlastnického práva k pozemku parc. č. 72/2 v k. ú. P. ve vztahu k sousednímu pozemku parc. č. 2093/3 v k. ú. P., i když jako zástupci občanského sdružení L. se účastnili sloučeného územního a stavebního řízení a zcela prokazatelně o celém průběhu řízení byli řádně informováni. Podle názoru žalovaného měli možnost uplatnit své právo být účastníkem řízení ještě v době před nabytím právní moci předmětného rozhodnutí, R. K. a Ing. Z. K. se však svého práva účastenství u správních orgánů vůbec nedomáhali. Žalovaný konstatoval, že správní orgán stanovil ochranu stromu nad rámec zákona takovým způsobem, který podle názoru dotčeného orgánu státní správy dostatečně pokryje ochranu stromu při stavbě i dalším užívání nemovitosti. Z předložené spisové dokumentace vyplývá, že ochranou předmětného stromu se zabývaly dotčené orgány státní správy včetně vypracování odborného posudku. Dále byla situace ochrany lípy zabudována do projektu pro stavební povolení, kde je zakreslena podrobně situace umístění stromu a způsob jeho ochrany v průběhu stavby, včetně vymezení ochranného pásma a vytyčení životního prostoru (v rozsahu 9,8 x 12 m). Toto opatření bylo přijato i přes skutečnost, že příslušný zákon o ochraně přírody a krajiny nevyžaduje takovýto způsob stanovení ochrany, pokud se nejedná o památný či zvláště chráněný strom. Podle názoru žalovaného dotčený orgán státní správy popsal a stanovil ochranu lípy v maximálním možném rozsahu. Žalovaný podotkl, že nelze předjímat, že podmínky ochrany stromu nebudou naplněny a dojde k jeho poškození. Je povinností stavebníka vyrovnat se se všemi podmínkami stavebního povolení včetně odpovědnosti za případné nesplnění některých podmínek. Ale rozhodně nelze akceptovat názor, že stavba neměla být povolena, protože lze předpokládat, že některé podmínky stavebního povolení nebudou dodrženy. Z uvedených důvodů žalovaný označil kasační stížnost za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí.
1. Zemní práce, které budou v blízkosti stromu, se nesmí provádět v době vegetace.
2. Zemní práce nesmí být prováděny po obou stranách stromu najednou. Vhodnější bude výkopové práce provést z jedné strany stromu a po dokončení, tj. zabetonování, případně vyzdění podzemní části domu, může být proveden výkop z druhé strany stromu.
3. Výkopy nesmí být otevřeny dlouhou dobu, neboť by docházelo k úbytku zemní vláhy, což je pro strom nebezpečné.
4. Pokud při zemních pracích bude muset být odstraněn kořen, musí být zaříznut a ihned ošetřen předepsaným prostředkem.
5. V průběhu stavby nesmí být v blízkosti stromu – lípy uloženy ani např. vylévány zbytky stavebních hmot a materiálu (nátěrové hmoty apod.).
6. Po dokončení stavby nesmí být do prostoru lípy svedeny povrchové vody.
Ve spise se dále nachází znalecký posudek ze dne 18. 3. 2004 vypracovaný znalcem Ing. Š. Znalec znalecký posudek vypracoval po provedení místního šetření, které se konalo dne 16. 3. 2004. Podle znaleckého posudku bylo třeba zajistit tato preventivní opatření:
1. Vyznačit ochranné pásmo lípy obdobně jako u památných stromů, které je ze zákona č. 114/1992 Sb., § 46 dáno desetinásobkem průměru kmene 1,3 m tj. 65 cm x 10 = 6,5 m. Z ochranného pásma, které zajišťuje minimální plochu a půdní prostor – rhizosféru, nezbytně nutný pro přežití stromu. Podle projektu je tento prostor 9,7 m x 12, 2 m, což je pro záchranu stromu příznivější. Znalec doporučil ochranné pásmo po vyčištění od odpadového materiálu podle zákresu v situačním plánu oplotit a zajistit tak preventivní ochranu lípy.
2. Během výstavby obytných domů, zejména při hloubení výkopových rýh pro základy lze předpokládat, že dojde ke změně vodního režimu a poklesu hladiny spodní vody v bezprostřední blízkosti lípy. Z uvedeného důvodu doporučil znalec hloubení základových rýh postupně z jedné strany a po vyzdívce (betonáži) základů a zahrnutí výkopu zahájit výkop na opačné straně. Předmětná lípa má dobře vyvinutý srdčitý kořenový systém, který v daných půdních podmínkách zasahuje do hloubky 120 – 150 cm. V případě, že dojde při výkopu k přetnutí kořenů, je nutné jejich plochu hladce seříznout a ošetřit růstovým stimulátorem.
3. Výkopové práce v bezprostřední blízkosti stromu nesmí být prováděny ve vegetační době, zejména na jejím počátku, kdy má strom největší potřebu fyziologické vody, která je důležitou složkou v růstovém procesu a výživě stromu.
4. Výkopy nesmí být otevřeny dlouhou dobu, aby nedocházelo k úbytku půdní vláhy a zhoršení růstových podmínek stromů.
5. Během provádění zemních výkopových prací v blízkosti lípy zejména v období sucha, je nutné odebrat v ochranném pásmu lípy sondovací tyčí půdní vzorky a ověřit si vlhkostní stav půdy. Tyto práce by mohla na požádání vykonat SLŠ v P. V případě nedostatku půdní vlhkosti je nutné přikročit k závlaze půdy nejlépe vpichy v ochranném pásmu lípy tak, aby se voda dostala do kořenového prostoru. Pro ověření pohybu hladiny spodní vody může posloužit její sledování v blízké studni, která se nachází na protilehlé straně ulice při okraji parku.
5. Během provádění zemních výkopových prací v blízkosti lípy zejména v období sucha, je nutné odebrat v ochranném pásmu lípy sondovací tyčí půdní vzorky a ověřit si vlhkostní stav půdy. Tyto práce by mohla na požádání vykonat SLŠ v P. V případě nedostatku půdní vlhkosti je nutné přikročit k závlaze půdy nejlépe vpichy v ochranném pásmu lípy tak, aby se voda dostala do kořenového prostoru. Pro ověření pohybu hladiny spodní vody může posloužit její sledování v blízké studni, která se nachází na protilehlé straně ulice při okraji parku.
6. V průběhu stavby nesmí být v blízkosti lípy uloženy zbytky stavebních hmot, nátěrů, barev a jiných chemických látek a manipulováno s ropnými produkty. Do prostoru lípy nesmí být svedeny povrchové vody.
6. V průběhu stavby nesmí být v blízkosti lípy uloženy zbytky stavebních hmot, nátěrů, barev a jiných chemických látek a manipulováno s ropnými produkty. Do prostoru lípy nesmí být svedeny povrchové vody.
7. Po ukončení výstavby obytných domů doporučuje znalec pro posílení vitality lípy aplikovat Borax v dávce 50 – 100 g v 0,4 % vodním roztoku, který se vpraví v jarním období (4 – 5) do půdy, nejlépe vpichy tak, aby se přípravek dostal do kořenového prostoru v ochranném pásmu lípy. Znalec dále na závěr zdůraznil, že lípa srdčitá je velmi tolerantní dřevina s širokou ekologickou valencí, která za předpokladu dodržení všech doporučených preventivních opatření během výstavby obytných domů má předpoklady k dalšímu úspěšnému růstu po dokončení stavebních prací a plnění očekávaných funkcí v dané lokalitě.
Podle stanoviska Městského úřadu v Písku ze dne 25. 3. 2004 a 31. 3. 2004 podmínky stanovené v tomto posudku k zabezpečení ochrany lípy po dobu její stavby i po jejím dokončení měly být zahrnuty a uvedeny jako podmínky ve stavebním řízení. K tomu také došlo a pod bodem 25 podmínek pro umístění a provedení stavby, které jsou součástí stavebního povolení, byl tento požadavek zajištěn. Nejvyšší správní soud tedy z výše uvedených důvodů nepovažuje námitky stěžovatelů, v nichž je tvrzeno, že k zajištění účinné ochrany lípy nedošlo, za důvodné.
Stěžovatelé dále namítali, že správní orgány nepostupovaly podle § 62 a § 126 stavebního zákona. Účelem těchto ustanovení je především zajistit správnost dokumentace, komplexnost a plynulost výstavby, vzájemný soulad předložených stanovisek dotčených orgánů státní správy vyžadovaných zvláštními předpisy a posouzení vyjádření účastníků řízení a jejich námitky. Podle ustanovení § 126 odst. 1 stavebního zákona, dotýká-li se řízení podle tohoto zákona zájmu chráněných zvláštními předpisy, rozhodne stavební úřad jen v dohodě, popř. se souhlasem orgánu státní správy, který chráněné zájmy hájí (dotčený orgán státní správy). Dotčený orgán státní správy může svůj souhlas vázat na splnění podmínek stanovených ve svém rozhodnutí (stanovisku, vyjádření, souhlasu, posudku apod.) v souladu se zvláštním zákonem, na jehož podkladě je oprávněn zájem chránit.
Nejvyšší správní soud stejně tak jako Krajský soud v Českých Budějovicích neshledal porušení povinností ze strany správních orgánů, které jim jsou stanoveny těmito ustanoveními. Ostatně oba stěžovatelé v kasačních stížnostech ani konkrétně neuváděli, v kterých případech postupovaly správní orgány v rozporu s ustanovením § 62 případně § 126 stavebního zákona, pouze se omezili na konstatování, že nebylo přezkoumáno, zda je zajištěna kompletnost a plynulost výstavby, zda je zajištěno včasné vybudování technického, občanského nebo jiného vybavení potřebného k řádnému užívání. Z protokolu o jednání u krajského soudu vyplynulo (k námitce stěžovatele, že dosud není povolena stavba komunikace potřebná k řádnému užívání), že řízení pro stavební povolení probíhá v několika etapách a druhá etapa dosud ukončena nebyla. V současné době je napojena stavba na jinou komunikaci. Zástupkyně žalovaného pak dále uvedla, že pokud jde o regulační plán, pozemek byl v tomto plánu určen k zastavění a za této situace pak je reálný předpoklad, že exhalace budou v souvislosti s výstavbou zvýšeny, nelze však předbíhat a posuzovat případné porušování životního prostředí předtím, než k těmto zásahům dojde. Pokud jde o výskyt radonu, uvedla zástupkyně žalovaného, že měření proběhlo a koncentrace může nastat pouze v uzavřených místnostech, v určitém časovém úseku 24 hodin, nikoliv pak v souvislosti se stavbou.
Pokud jde o námitku uplatněnou v podání ze dne 26. 10. 2005, že stavba měla být dokončena dne 30. 6. 2005 a nebyla dokončena ani 26. 10. 2005, uvádí Nejvyšší správní soud, že je-li přezkoumávána zákonnost rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2004, nelze již přihlížet k tomu, co se stalo, nebo k čemu došlo po tomto datu. V daném řízení soudy nemohou přezkoumávat, zda stavba byla ukončena ve stanoveném termínu, či nikoliv, neboť nemají pravomoc do průběhu stavby nikterak zasahovat.
Nejvyšší správní soud pak sdílí názor krajského soudu vyjádřený v odůvodnění napadeného rozsudku, v němž soud uvedl, že neshledal porušení základních zásad správního řízení, tak jak jsou stanoveny v § 3 správního řádu. Žalobce nedoložil, že by došlo k výměnám listin, které tvoří součást spisu. Jedná se o originály listin opatřených prezentačními razítky a původními čísly jednacími a originály podpisů, a s těmito písemnostmi byl žalobce, jak vyplývá ze zápisu z místního šetření i reakcí žalobce, seznámen. Nejvyšší správní soud neshledal ani pochybení v postupu soudu, které mu vytýká žalobce (občanské sdružení), totiž v tom, že snad žalobce nebyl vyzván k odstranění vad žaloby. Z obsahu spisu plyne, že žalobce je zastoupen advokátem JUDr. Jiřím Mazalem, přičemž podal velmi obsáhlou žalobu, a to i nad rámec důvodů, který je oprávněn účinným způsobem uplatňovat. Žaloba formulovaná v takové podobě byla projednatelná a krajskému soudu nelze vytýkat, že tedy za této situace, když se rozhodl věc meritorně projednat, žalobce k odstranění vad žaloby nevyzýval.
Nejvyšší správní soud se zřetelem ke shora uvedenému uzavírá, že neshledal v posuzované věci naplnění důvodů obou kasačních stížností ve smyslu tam uplatněných ustanovení. Dospěl tedy k závěru, že kasační stížnosti nejsou důvodné, a proto je podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelé se svými kasačními stížnostmi úspěšní nebyli a žalovaný právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti neuplatňoval (§ 60 odst. 1 a § 120 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu