14. 11. 2014, čj. 8 A 88/2010-38, odmítl. K argumentaci, v níž žalobce poukazoval na výše
uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, městský soud uvedl, že v těchto rozhodnutích Nejvyšší správní soud vycházel
z právní úpravy před účinností správního řádu. Povahou závazných stanovisek vydaných
po této zásadní změně právní úpravy a způsobem jejich soudního přezkoumávání se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v rozsudku ze dne 23. 8. 2011, čj. 2 As
75/2009-113, č. 2434/2011 Sb. NSS, v němž
v bodu 39 konstatoval, že shora citovaný závěr, dle kterého je stanovisko vydané podle
§ 44 zákona o ochraně přírody a krajiny rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., a podléhá tudíž
soudnímu přezkumu ve správním soudnictví, není aplikovatelný na závazná stanoviska
vydaná podle správního řádu. Závazné stanovisko vydané dle § 149 správního řádu není
samostatně přezkoumatelným rozhodnutím
ve smyslu § 65 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že je
však závazným podkladem konečného rozhodnutí, je soudní ochrana před jeho zprostředkovanými dopady (účinky) umožněna
v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve
smyslu § 75 odst. 2 s. ř. s. Městský soud dospěl k závěru, že napadené závazné stanovisko je závazným stanoviskem ve smyslu § 149
správního řádu, neboť získání kladného závazného stanoviska podle § 12 odst. 2 zákona
o ochraně přírody a krajiny je pouze jedním
z mnoha zákonných požadavků, které musí
žadatel učinit pro vydání územního povolení.
Ačkoli negativní závazné stanovisko ve svém
důsledku zabraňuje vydání územního rozhodnutí, nezakládá samo o sobě práva a povinnosti osob. Městský soud proto uzavřel, že
žaloba je nepřípustná, a musí být proto
odmítnuta.
Žalobce (stěžovatel) podal proti tomuto
usnesení městského soudu kasační stížnost,
v níž poukázal na skutečnost, že závazné stanovisko žalovaného bylo vydáno podle § 149
odst. 4 správního řádu, kterým je rozhodování podmíněné závazným stanoviskem označováno jako rozhodování, resp. rozhodnutí,
a je řazeno do hlavy šesté správního řádu jako
součást zvláštních ustanovení o některých
rozhodnutích. Stěžovatel proto městskému
soudu vytknul, že pominul fázi správního řízení, ze které rozhodnutí vzešlo. Podle stěžovatele tak v posuzované věci nelze vycházet
ze závěrů uvedených v rozsudku rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu čj. 2 As
75/2009-113. V této souvislosti stěžovatel
vyjádřil přesvědčení, že závazné stanovisko
žalovaného mělo charakter rozhodnutí ve
správním řízení s důsledky na změnu, zruše-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
ní či závazné určení práv a povinností, které
citelně zasáhly do právní sféry stěžovatele
v tom, že mu dosud nebyl udělen souhlas
k umístění stavby rodinného domu. Dle názoru stěžovatele se městský soud nedostatečně zabýval obsahem jeho žaloby. Pokud by
tak učinil, musel by podle stěžovatele dojít
k závěru, že podle zákona o ochraně přírody
a krajiny i podle stavebního zákona z roku
2006 nebylo třeba závazného stanoviska orgánu ochrany přírody a krajiny, jelikož stěžovatel žádal o vydání rozhodnutí o umístění
navrhované stavby na pozemku, který se nachází ve 4. zóně CHKO Jizerské hory, a dle
platného územního plánu jde o pozemek,
který lze zastavět, neboť je zahrnut do vyznačeného území obce Bedřichov určeného
k zastavění. Tuto skutečnost však žalovaný
nerespektoval a svým postupem porušil ustanovení správního řádu. Městský soud podle
názoru stěžovatele pominul, že byly splněny
všechny podmínky pro vydání rozhodnutí
o umístění navrhované stavby, za jejichž splnění se závazné stanovisko orgánu ochrany
přírody a krajiny nevydává. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud zrušil napadené usnesení městského soudu a rozhodnutí žalovaného.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu
a odkázal na odůvodnění předmětného závazného stanoviska. Zpochybnil argumentaci
stěžovatele, že pozemek se v k. ú. Bedřichov nachází v zastavěném území ve 4. zóně CHKO, neboť podle současného územního plánu obce
Bedřichov leží předmětný pozemek v území
zastavitelném, nikoli zastavěném.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
II.
Posouzení kasační stížnosti
(...) [9] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především
o posouzení otázky, zda předmětné závazné
stanovisko žalovaného vydané podle § 149
odst. 4 správního řádu podléhá samostatně
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
soudnímu přezkumu v řízení podle § 65
a násl. s. ř. s.
[10] Ze spisu správního orgánu zjistil Nejvyšší správní soud, že stěžovatel podal dne
14. 11. 2014, čj. 8 A 88/2010-38, odmítl. K argumentaci, v níž žalobce poukazoval na výše
uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, městský soud uvedl, že v těchto rozhodnutích Nejvyšší správní soud vycházel
z právní úpravy před účinností správního řádu. Povahou závazných stanovisek vydaných
po této zásadní změně právní úpravy a způsobem jejich soudního přezkoumávání se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v rozsudku ze dne 23. 8. 2011, čj. 2 As
75/2009-113, č. 2434/2011 Sb. NSS, v němž
v bodu 39 konstatoval, že shora citovaný závěr, dle kterého je stanovisko vydané podle
§ 44 zákona o ochraně přírody a krajiny rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., a podléhá tudíž
soudnímu přezkumu ve správním soudnictví, není aplikovatelný na závazná stanoviska
vydaná podle správního řádu. Závazné stanovisko vydané dle § 149 správního řádu není
samostatně přezkoumatelným rozhodnutím
ve smyslu § 65 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že je
však závazným podkladem konečného rozhodnutí, je soudní ochrana před jeho zprostředkovanými dopady (účinky) umožněna
v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve
smyslu § 75 odst. 2 s. ř. s. Městský soud dospěl k závěru, že napadené závazné stanovisko je závazným stanoviskem ve smyslu § 149
správního řádu, neboť získání kladného závazného stanoviska podle § 12 odst. 2 zákona
o ochraně přírody a krajiny je pouze jedním
z mnoha zákonných požadavků, které musí
žadatel učinit pro vydání územního povolení.
Ačkoli negativní závazné stanovisko ve svém
důsledku zabraňuje vydání územního rozhodnutí, nezakládá samo o sobě práva a povinnosti osob. Městský soud proto uzavřel, že
žaloba je nepřípustná, a musí být proto
odmítnuta.
Žalobce (stěžovatel) podal proti tomuto
usnesení městského soudu kasační stížnost,
v níž poukázal na skutečnost, že závazné stanovisko žalovaného bylo vydáno podle § 149
odst. 4 správního řádu, kterým je rozhodování podmíněné závazným stanoviskem označováno jako rozhodování, resp. rozhodnutí,
a je řazeno do hlavy šesté správního řádu jako
součást zvláštních ustanovení o některých
rozhodnutích. Stěžovatel proto městskému
soudu vytknul, že pominul fázi správního řízení, ze které rozhodnutí vzešlo. Podle stěžovatele tak v posuzované věci nelze vycházet
ze závěrů uvedených v rozsudku rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu čj. 2 As
75/2009-113. V této souvislosti stěžovatel
vyjádřil přesvědčení, že závazné stanovisko
žalovaného mělo charakter rozhodnutí ve
správním řízení s důsledky na změnu, zruše-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
ní či závazné určení práv a povinností, které
citelně zasáhly do právní sféry stěžovatele
v tom, že mu dosud nebyl udělen souhlas
k umístění stavby rodinného domu. Dle názoru stěžovatele se městský soud nedostatečně zabýval obsahem jeho žaloby. Pokud by
tak učinil, musel by podle stěžovatele dojít
k závěru, že podle zákona o ochraně přírody
a krajiny i podle stavebního zákona z roku
2006 nebylo třeba závazného stanoviska orgánu ochrany přírody a krajiny, jelikož stěžovatel žádal o vydání rozhodnutí o umístění
navrhované stavby na pozemku, který se nachází ve 4. zóně CHKO Jizerské hory, a dle
platného územního plánu jde o pozemek,
který lze zastavět, neboť je zahrnut do vyznačeného území obce Bedřichov určeného
k zastavění. Tuto skutečnost však žalovaný
nerespektoval a svým postupem porušil ustanovení správního řádu. Městský soud podle
názoru stěžovatele pominul, že byly splněny
všechny podmínky pro vydání rozhodnutí
o umístění navrhované stavby, za jejichž splnění se závazné stanovisko orgánu ochrany
přírody a krajiny nevydává. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud zrušil napadené usnesení městského soudu a rozhodnutí žalovaného.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu
a odkázal na odůvodnění předmětného závazného stanoviska. Zpochybnil argumentaci
stěžovatele, že pozemek se v k. ú. Bedřichov nachází v zastavěném území ve 4. zóně CHKO, neboť podle současného územního plánu obce
Bedřichov leží předmětný pozemek v území
zastavitelném, nikoli zastavěném.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
II.
Posouzení kasační stížnosti
(...) [9] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především
o posouzení otázky, zda předmětné závazné
stanovisko žalovaného vydané podle § 149
odst. 4 správního řádu podléhá samostatně
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
soudnímu přezkumu v řízení podle § 65
a násl. s. ř. s.
[10] Ze spisu správního orgánu zjistil Nejvyšší správní soud, že stěžovatel podal dne
18. 8. 2008 žádost o vydání územního
rozhodnutí o umístění stavby dvougeneračního rodinného domu včetně opěrných zdí
a zpevněných ploch v k. ú. Bedřichov u Jablonce nad Nisou. Stavební úřad žádost dne
18. 8. 2008 žádost o vydání územního
rozhodnutí o umístění stavby dvougeneračního rodinného domu včetně opěrných zdí
a zpevněných ploch v k. ú. Bedřichov u Jablonce nad Nisou. Stavební úřad žádost dne
2. 12. 2008 zamítl. K odvolání stěžovatele
Krajský úřad Libereckého kraje rozhodnutí
stavebního úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stavební úřad usnesením ze dne
27. 2. 2009 přerušil řízení a vyzval stěžovatele, aby předložil (mj.) dokumentaci stavby
upravenou tak, aby odpovídala územnímu
plánu obce Bedřichov, a aby k takto upravené
dokumentaci předložil nové závazné stanovisko Správy CHKO Jizerské hory. Následně
Správa CHKO Jizerské hory vydala předmětné závazné stanovisko ze dne 14. 7. 2009,
v němž vyjádřila souhlas se záměrem stěžovatele, ovšem zároveň stanovila 10 podmínek
(např. redukci navržené délky domu z 22 m
na 18 m, změnu sklonu střechy apod.). V odůvodnění uvedla, že navržené řešení je třeba
upravit tak, aby bylo v souladu s architektonickými limity staveb v CHKO Jizerské hory
a s regulativy schváleného územního plánu
obce Bedřichov. Správa CHKO proto stanovila podmínky, které minimalizují negativní dopad stavební činnosti na přírodu a krajinu
a na krajinný ráz dotčeného místa. Stavební
úřad následně usnesením ze dne 23. 7. 2009
opětovně přerušil řízení a vyzval stěžovatele,
aby dokumentaci navržené stavby uvedl do
souladu s podmínkami stanovenými v závazném stanovisku Správy CHKO Jizerské hory
ze dne 24. 7. 2009. Proti tomuto usnesení se
stěžovatel opět odvolal, a namítal mimo jiné,
že podmínky stanovené v závazném stanovisku ze dne 14. 7. 2009 jsou neopodstatněné
a jdou nad rámec regulativů vyplývajících
z územně plánovací dokumentace. Krajský
úřad Libereckého kraje jakožto odvolací orgán postoupil odvolání žalovanému jakožto
nadřízenému orgánu Správy CHKO Jizerské
hory k postupu podle § 149 odst. 4 správního
řádu. Žalovaný závazným stanoviskem ze dne
16. 12. 2009 změnil závazné stanovisko ze
dne 14. 7. 2009 tak, že souhlas s umístěním
stavby se neuděluje. V odůvodnění uvedl, že
po přezkoumání záměru stěžovatele dospěl
k závěru, že i upravený návrh rodinného domu je v rozporu s požadavky na ochranu krajinného rázu podle § 12 zákona o ochraně
přírody a krajiny a s požadavky na způsoby
využívání chráněné krajinné oblasti stanovené v § 25 odst. 2 tohoto zákona. Stěžovatel nemá pravdu, pokud uvádí, že pozemek se nachází v zastavěném území obce, jedná se
o pozemek umístěný v zastavitelné ploše. Stanovení podmínek, které mění zásadně navržené technické řešení, jak učinila Správa
CHKO Jizerské hory v závazném stanovisku
ze dne 14. 7. 2009, je nevhodné. Proto je namístě souhlas neudělit. Krajský úřad Libereckého
kraje poté rozhodnutím ze dne 30. 12. 2009
usnesení stavebního úřadu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení s tím, že je třeba postupovat v souladu se změněným závazným stanoviskem. Stavební úřad usnesením ze dne
16. 12. 2009 změnil závazné stanovisko ze
dne 14. 7. 2009 tak, že souhlas s umístěním
stavby se neuděluje. V odůvodnění uvedl, že
po přezkoumání záměru stěžovatele dospěl
k závěru, že i upravený návrh rodinného domu je v rozporu s požadavky na ochranu krajinného rázu podle § 12 zákona o ochraně
přírody a krajiny a s požadavky na způsoby
využívání chráněné krajinné oblasti stanovené v § 25 odst. 2 tohoto zákona. Stěžovatel nemá pravdu, pokud uvádí, že pozemek se nachází v zastavěném území obce, jedná se
o pozemek umístěný v zastavitelné ploše. Stanovení podmínek, které mění zásadně navržené technické řešení, jak učinila Správa
CHKO Jizerské hory v závazném stanovisku
ze dne 14. 7. 2009, je nevhodné. Proto je namístě souhlas neudělit. Krajský úřad Libereckého
kraje poté rozhodnutím ze dne 30. 12. 2009
usnesení stavebního úřadu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení s tím, že je třeba postupovat v souladu se změněným závazným stanoviskem. Stavební úřad usnesením ze dne
16. 2. 2010 přerušil řízení do právní moci
rozhodnutí soudu o žalobě podané stěžovatelem proti závaznému stanovisku žalovaného
ze dne 16. 12. 2009.
[11] Posouzením otázky soudní přezkoumatelnosti závazného stanoviska vydaného
podle § 149 správního řádu se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v již
zmíněném rozsudku čj. 2 As 75/2009-113,
a Nejvyšší správní soud proto z jeho závěrů
stejně jako městský soud v posuzované věci
vycházel. Rozšířený senát ohledně povahy
stanovisek vydaných podle § 149 správního
řádu vyslovil jednoznačný závěr, že jsou podkladem pro konečné rozhodnutí. Konstatoval, že „[z]ískání kladného závazného stanoviska dle § 12 odst. 2 zákona o ochraně
přírody a krajiny je pouze jedním z mnoha
zákonných požadavků, které musí subjekt
pro uskutečnění svého cíle učinit. Z objektivního pohledu je v rámci územního řízení
chráněným zájmem udržitelný rozvoj území a jeho rozvoj. Aby byl tento chráněný zájem respektován, vzhledem ke složitosti
a rozličnosti dopadů konkrétních subjektivních cílů, mají orgány územní správy a sta-
vební úřady postupovat ve vzájemné součinnosti s dotčenými orgány chránícími veřejné
zájmy podle zvláštních právních předpisů.
Tato spolupráce se projevuje vydáváním závazných stanovisek (§ 4 odst. 2 stavebního
zákona z roku 2006: ,Dotčené orgány vydávají pro vydání rozhodnutí podle tohoto zákona závazná stanoviska na základě zvláštních právních předpisů, která nejsou
samostatným rozhodnutím ve správním řízení, nestanoví-li tyto zvláštní právní předpisy
jinak‘). V případě, že se jedná o závazná stanoviska vydávaná dle § 149 správního řádu,
nelze pomíjet skutečnost, že pro vydání konečného rozhodnutí není z valné většiny zapotřebí získat jen jedno jediné závazné stanovisko, ale celý soubor stanovisek, vyjádření
atd., které vytvářejí z pohledu veřejného práva společně reálné podmínky pro uskutečnění subjektivního cíle.“ (body 40 a 41).
„Dále je zapotřebí podotknout, že tato závazná stanoviska nejsou vydávána ve
správním řízení a nejsou rozhodnutími
(rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2009, čj. 9 As
21/2009-150, č. 2381/2011 Sb. NSS). Také nejsou vždy vydávána na žádost účastníka (typicky stavebníka) a žadatel o vydání závazného stanoviska není pokaždé jeho přímým
adresátem, na rozdíl od správního orgánu,
pro jehož potřeby je závazné stanovisko vydáváno [srovnej § 86 odst. 2 písm. b) stavebního zákona z roku 2006: ,Žadatel k žádosti
o vydání územního rozhodnutí připojí rozhodnutí dotčených orgánů podle zvláštních
právních předpisů, závazná stanoviska, pokud byla obstarána před zahájením řízení.‘].
Možnost opatřit si jednotlivá závazná stanoviska před samotným správním řízením,
pro která jsou pořizována jako podklad, je
jen dispozitivním ustanovením, jehož smyslem je nabídnout subjektu v praxi rychlejší
a přímou komunikaci se specializovanými
správními orgány. Využití tohoto alternativního způsobu nemůže samo o sobě založit
samostatný předmět řízení, neboť se stále
jedná o žádost týkající se konečného subjektivního i objektivního cíle, specializovaný
orgán se k tomu konečnému cíli vyjadřuje
ovšem pouze v rámci své působnosti. S ohle-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
dem na výše uvedené lze tedy uzavřít, že závazná stanoviska vydaná dle § 149 správního řádu nemají objektivně vymezený samostatný předmět řízení. Jedná se o podkladové
úkony, které se vždy vydávají v rámci jiného
,hlavního‘ řízení.“ (body 42 a 43).
[12] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu následně uvedl, že „[s]kutečnost, že
dle § 149 odst. 1 správního řádu je obsah závazného stanoviska závazný pro výrokovou
část rozhodnutí správního orgánu, se týká samotného procesu tvorby konečného rozhodnutí. Tato závaznost potvrzuje zakládání
práv a povinností vyplývajících ze závazného
stanoviska a materializuje se v rozhodnutí
konečném. Kdyby je závazné stanovisko zakládalo přímo, nebylo by vydání rozhodnutí
konečného zapotřebí. Procesní úprava uvedená v § 149 odst. 3 správního řádu, tedy
,[j]estliže bylo v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje
žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne‘, je jen projevem zásady ekonomie řízení. Bylo by zbytečné pokračovat v jakémkoliv řízení, pokud
bylo v jeho průběhu zjištěno, že žádosti není
možné vyhovět. Tuto zásadu správní řád reflektuje i v ostatních řízeních (§ 51 odst. 3)“
(bod 47), a poté uzavřel, že „závazné stanovisko vydané dle § 149 správního řádu není
samostatně přezkoumatelným rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. Vzhledem k tomu,
že je však závazným podkladem konečného
rozhodnutí, je soudní ochrana před jeho
zprostředkovanými dopady (účinky) umožněna v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve smyslu § 75 odst. 2 s. ř. s.“ (bod 48).
[13] Závazné stanovisko žalovaného vydané v posuzované věci podle § 149 odst. 4
správního řádu představuje závazný podklad
územního rozhodnutí o umístění navrhované stavby, jehož vydání se stěžovatel domáhá.
Nejvyšší správní soud proto v posuzované věci stejně jako městský soud vycházel z výše
uvedených závěrů rozšířeného senátu, které
jsou natolik propracované, že k nim není třeba cokoliv dodávat, a z nichž vyplývá, že závazné stanovisko vydané dle § 149 správního
řádu nepodléhá soudnímu přezkumu ve
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
správním soudnictví, neboť není samostatně
přezkoumatelným rozhodnutím ve smyslu
§ 65 s. ř. s., ale toliko závazným podkladem
konečného rozhodnutí, kterým je v posuzované věci územní rozhodnutí o umístění stavby. Soudní ochrana před zprostředkovanými
dopady (účinky) závazného stanoviska žalovaného tak bude stěžovateli podle § 75 odst. 2
s. ř. s. umožněna v rámci přezkumu územního rozhodnutí o umístění navrhované stavby
(bude-li se jí stěžovatel domáhat).
[14] Na tomto závěru nic nemění ani argumentace stěžovatele tím, že závazné stanovisko žalovaného bylo vydáno podle § 149
odst. 4 správního řádu, z čehož stěžovatel dovozoval, že má povahu správního rozhodnutí.
Závazné stanovisko Správy CHKO Jizerské
hory totiž bylo vydáno podle § 149 odst. 1
správního řádu, nejednalo se tudíž o rozhodnutí. U žalovaného proto při jeho posouzení
neprobíhalo odvolací řízení, v němž by mohlo být vydáno rozhodnutí. V posuzované věci
se nejednalo ani o přezkumné řízení podle
§ 149 odst. 5 správního řádu. Úkon žalovaného proto má stejnou formu jako posuzovaný
úkon jemu podřízeného správního orgánu,
tj. formu závazného stanoviska, což je v něm
ostatně také výslovně uvedeno. Soudní ochrana proti takovému úkonu může být stěžovateli poskytnuta výlučně cestou § 75 odst. 2 věty
druhé s. ř. s. na základě žaloby podané proti
rozhodnutí o jeho žádosti o vydání územního
rozhodnutí vydanému na základě závazného
stanoviska žalovaného.
[15] Námitku stěžovatele, že se městský
soud nedostatečně zabýval obsahem jeho žaloby, Nejvyšší správní soud zamítl, neboť
městský soud vystihl podstatu věci a řádně se
vypořádal s klíčovou námitkou stěžovatele,
že stanovisko žalovaného je správním rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.
[16] Přisvědčit nelze ani námitce stěžovatele, dle které podle zákona o ochraně přírody a krajiny i podle stavebního zákona z roku
2006 nebylo třeba závazného stanoviska orgánu ochrany přírody a krajiny, stejně jako
námitce, že městský soud pominul splnění
všech podmínek pro vydání územního rozhodnutí, za jejichž splnění se závazné stano-
Ing. Jiří Š. proti Ministerstvu životního prostředí o vydání závazného stanoviska, o kasač- řejný zájem. Uvedený rozsudek se tedy zabýval výhradně posouzením toho, zda žalobkyně má právní zájem nebo jiný vážný důvod
k nahlížení do spisu, a na možnost podání
opravného prostředku proti rozhodnutí
o povolení spojení soutěžitelů se žádným
způsobem nevztahoval.