Stavební úřad je dle § 141 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, oprávněn uložit ve veřejném zájmu vlastníkům sousedních nemovitostí, aby umožnili provedení prací ze svých pozemků či staveb. Toto oprávnění nelze rozšiřovat tak, že by zahrnovalo i uložení povinnosti strpět omezení vlastnických práv za účelem řádného užívání sousední stavby v průběhu stavebních prací.
[18] Podle § 141 odst. 1 stavebního zákona platí, že „[p]ro vytvoření podmínek k provedení stavby nebo její změny, nutných zabezpečovacích prací, nezbytných úprav, udržovacích prací a k odstranění stavby nebo zařízení může stavební úřad uložit těm, kteří mají vlastnická nebo jiná věcná práva k sousedním pozemkům či stavbám na nich, aby umožnili provedení prací ze svých pozemků nebo staveb, pokud mezi zúčastněnými osobami nedošlo k dohodě. Účastníkem řízení je ten, v jehož prospěch má být povinnost uložena, a ten, z jehož pozemku nebo stavby mají být práce prováděny.“
[19] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s výkladem tohoto ustanovení provedeným městským soudem a správními orgány. Citované ustanovení dává stavebnímu úřadu oprávnění nařídit vlastníkům pozemků a staveb umožnit provedení prací na sousední stavbě ze svých pozemků nebo staveb v taxativně vyjmenovaných případech. Ustanovení výslovně umožňuje stavebnímu úřadu pouze uložit dotčeným osobám povinnost umožnit provedení prací ze svého pozemku nebo stavby, a nikoliv umožnit přístup ke stavbě na sousedním pozemku z důvodu provádění prací na této stavbě. Ostatně již v rozsudku ze dne 4. 2. 2016, čj. 9 As 1/2016-50, bod 20, Nejvyšší správní soud uvedl: „podmínkou pro to, aby těm, kteří mají vlastnická nebo jiná věcná práva k sousedním pozemkům či stavbám na nich, mohlo být uloženo, aby umožnili provedení prací ze svých pozemků nebo staveb, je kromě nemožnosti dospět mezi zúčastněnými osobami k dohodě též to, aby provedení prací nebylo možné jinak než ze sousedních pozemků či staveb“.
[20] Je namístě také zdůraznit, že citované ustanovení užitím pojmu „může“ dává stavebnímu úřadu správní uvážení, zda v uvedených případech uloží jiným vlastníkům umožnit provedení prací ze svých pozemků nebo staveb, či nikoliv (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014, čj. 8 As 37/2011-154, č. 3073/2014 Sb. NSS).
[21] Jelikož citované ustanovení umožňuje stavebnímu úřadu poměrně významný zásah do vlastnického práva, není možné jej vykládat extenzivně. Stavební zákon jako právní předpis veřejného práva nemůže sloužit k řešení situací, které jsou primárně předmětem soukromého práva (viz § 1022 a § 1029 až § 1036 občanského zákoníku). Z § 141 stavebního zákona proto nelze dovozovat, že umožňuje stavebnímu úřadu uložit vlastníkům pozemků a staveb povinnost umožnit také nerušené užívání sousední stavby, na které jsou prováděny práce, které dosavadnímu způsobu užívání dočasně brání. Je třeba poukázat na to, že § 141 stavebního zákona je nutné vykládat a aplikovat v souladu s obecnou úpravou zvláštních pravomocí stavebního úřadu obsaženou především v § 132 odst. 2, 3 a 5 stavebního zákona. Z těchto ustanovení vyplývá, že využití pravomoci stavebního úřadu k uložení umožnění opatření na sousedním pozemku či stavbě je možné ve veřejném zájmu, přičemž takovým veřejným zájmem může být i zajištění toho, aby stavba neohrožovala životy, zdraví, majetek či jiné hodnoty. Tento veřejný zájem je třeba v rozhodnutí stavebního úřadu náležitě odůvodnit. Oprávnění stavebního úřadu dle § 141 stavebního zákona tedy nemá sloužit primárně k ochraně soukromých práv a zájmů, včetně zájmu stěžovatele na zajištění řádného užívání jím vlastněné nemovitosti v souladu s jejím účelem po dobu provádění rekonstrukčních prací. Tomuto výkladu odpovídá i to, že za zásah do práva vlastníka sousední nemovitosti dle § 141 stavebního zákona nenáleží tomuto dotčenému vlastníku náhrada za omezení vlastnického práva (ani stavební příspěvek dle § 138 stavebního zákona), pouze případná náhrada způsobené škody (srov. § 141 odst. 2 stavebního zákona). Extenzivní připuštění oprávnění stavebního úřadu omezovat v zájmu komfortnějšího či ekonomičtějšího způsobu provádění stavebních prací, tj. v soukromém zájmu, vlastnická práva sousedů, by znamenalo porušení ústavním pořádkem zaručeného práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) tam, kde je namístě především řešení soukromoprávní cestou, tedy např. dohodou sousedů i za cenu případné finanční kompenzace.
[21] Jelikož citované ustanovení umožňuje stavebnímu úřadu poměrně významný zásah do vlastnického práva, není možné jej vykládat extenzivně. Stavební zákon jako právní předpis veřejného práva nemůže sloužit k řešení situací, které jsou primárně předmětem soukromého práva (viz § 1022 a § 1029 až § 1036 občanského zákoníku). Z § 141 stavebního zákona proto nelze dovozovat, že umožňuje stavebnímu úřadu uložit vlastníkům pozemků a staveb povinnost umožnit také nerušené užívání sousední stavby, na které jsou prováděny práce, které dosavadnímu způsobu užívání dočasně brání. Je třeba poukázat na to, že § 141 stavebního zákona je nutné vykládat a aplikovat v souladu s obecnou úpravou zvláštních pravomocí stavebního úřadu obsaženou především v § 132 odst. 2, 3 a 5 stavebního zákona. Z těchto ustanovení vyplývá, že využití pravomoci stavebního úřadu k uložení umožnění opatření na sousedním pozemku či stavbě je možné ve veřejném zájmu, přičemž takovým veřejným zájmem může být i zajištění toho, aby stavba neohrožovala životy, zdraví, majetek či jiné hodnoty. Tento veřejný zájem je třeba v rozhodnutí stavebního úřadu náležitě odůvodnit. Oprávnění stavebního úřadu dle § 141 stavebního zákona tedy nemá sloužit primárně k ochraně soukromých práv a zájmů, včetně zájmu stěžovatele na zajištění řádného užívání jím vlastněné nemovitosti v souladu s jejím účelem po dobu provádění rekonstrukčních prací. Tomuto výkladu odpovídá i to, že za zásah do práva vlastníka sousední nemovitosti dle § 141 stavebního zákona nenáleží tomuto dotčenému vlastníku náhrada za omezení vlastnického práva (ani stavební příspěvek dle § 138 stavebního zákona), pouze případná náhrada způsobené škody (srov. § 141 odst. 2 stavebního zákona). Extenzivní připuštění oprávnění stavebního úřadu omezovat v zájmu komfortnějšího či ekonomičtějšího způsobu provádění stavebních prací, tj. v soukromém zájmu, vlastnická práva sousedů, by znamenalo porušení ústavním pořádkem zaručeného práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) tam, kde je namístě především řešení soukromoprávní cestou, tedy např. dohodou sousedů i za cenu případné finanční kompenzace.
[22] K odlišnému závěru nelze dospět ani na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016, č. 72/2018 Sb. NS, na který na podporu své argumentace v kasační stížnosti odkazuje stěžovatel. Podle tohoto rozsudku zásah správního orgánu do soukromoprávních poměrů podle § 141 stavebního zákona má subsidiární povahu ve vztahu k § 1022 občanského zákoníku, který se týká využití sousedního pozemku pro účely práce na stavbě včetně možnosti uplatnit právo přístupu na sousední pozemek žalobou. Uvedený rozsudek sice § 141 stavebního zákona přisuzuje obdobný význam jako ustanovením občanského zákoníku umožňujícím přístup na pozemek bez dostatečného přístupu, ale tomu je třeba rozumět pouze ve výše uvedeném smyslu, tj. za účelem provedení nezbytných prací na stavbě při shledání veřejného zájmu.
[23] Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel nezbytnost užití sousední nemovitosti k zajištění přístupu do stavby za účelem provedení stavebních úprav neprokázal. Stěžovatel v kasační stížnosti připouští, že provedení všech prací zároveň je pro něj ekonomicky výhodnější, přičemž nevylučuje možnost jiných (jakkoli nákladnějších) řešení. Námitka, že pokud nebudou všechny práce provedeny současně, dojde k vyššímu zatížení okolí imisemi, nebyla nijak přezkoumatelně doložena. Podstatné je také to, že dotčená stavba je ze tří stran obklopená pozemkem ve vlastnictví stěžovatele, který je přístupný z ulice H. či ze schodiště ve vlastnictví hlavního města Prahy. Tyto okolnosti ve svém souhrnu Nejvyšší správní soud vedou k závěru, že užití sousedního pozemku k zajištění přístupu do stavby dotčené stavebními úpravami je pro stěžovatele výhodnější, ale nikoliv nezbytné.
[24] Zajištění přístupu do stavby dotčené stavebními pracemi nájemcům je nakonec soukromoprávní povinností, která pro stěžovatele vyplývá ze zákonných ustanovení o nájmu bytu. Příslušná ustanovení občanského zákoníku ostatně obsahují i úpravu situací, kdy lze provádět stavební práce omezující užívání bytu i bez souhlasu nájemce (srov. § 2259 a násl.). Nejedná se však o relevantní okolnost pro posouzení nyní rozhodované věci.