I. Audiovizuální záznam pořízený policistou ve službě o průběhu úředního úkonu je záznamem pořízeným orgánem veřejné moci, nikoli záznamem soukromým,
a to i přesto, že byl záznam pořízen na soukromý mobilní telefon policisty, jehož záměrem bylo použít záznam pouze pro svou vlastní potřebu, a nebyl tedy po jeho pořízení úředně evidován a archivován. II. Ustanovení § 60 a § 62 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky,
obsahují dostatečnou právní úpravu zmocňující policii k pořizování audiovizuálních záznamů dokumentujících průběh úředního úkonu. Pokud audiovizuální záznam zasahující do práva na soukromí fyzické osoby (čl. 10 Listiny základních práv
a svobod) pořízený policií o průběhu úředního úkonu nebyl dle § 60 zákona o Policii České republiky pořízen a zpracován tak, aby byl zabezpečen proti neoprávněnému přístupu, změně, zničení, zneužití nebo neoprávněnému zpracování, jedná se
o záznam, který nebyl pořízen v souladu se zákonem, a proto jej nelze dle § 51
odst. 1 správního řádu z roku 2004 použít jako důkaz ve správním řízení. III. Je-li ve správním řízení použit důkaz získaný v rozporu se zákonem (§ 51
odst. 1 správního řádu z roku 2004), nemusí to být vždy bez dalšího důvodem pro
zrušení rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení dle § 76 odst. 1 s. ř. s. Žaloba
může být nedůvodná, pokud lze i při odhlédnutí od nezákonného důkazu z ostatních důkazů provedených ve správním řízení učinit jednoznačný závěr, že skutkový
stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, obstojí.
I. Audiovizuální záznam pořízený policistou ve službě o průběhu úředního úkonu je záznamem pořízeným orgánem veřejné moci, nikoli záznamem soukromým,
a to i přesto, že byl záznam pořízen na soukromý mobilní telefon policisty, jehož záměrem bylo použít záznam pouze pro svou vlastní potřebu, a nebyl tedy po jeho pořízení úředně evidován a archivován. II. Ustanovení § 60 a § 62 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky,
obsahují dostatečnou právní úpravu zmocňující policii k pořizování audiovizuálních záznamů dokumentujících průběh úředního úkonu. Pokud audiovizuální záznam zasahující do práva na soukromí fyzické osoby (čl. 10 Listiny základních práv
a svobod) pořízený policií o průběhu úředního úkonu nebyl dle § 60 zákona o Policii České republiky pořízen a zpracován tak, aby byl zabezpečen proti neoprávněnému přístupu, změně, zničení, zneužití nebo neoprávněnému zpracování, jedná se
o záznam, který nebyl pořízen v souladu se zákonem, a proto jej nelze dle § 51
odst. 1 správního řádu z roku 2004 použít jako důkaz ve správním řízení. III. Je-li ve správním řízení použit důkaz získaný v rozporu se zákonem (§ 51
odst. 1 správního řádu z roku 2004), nemusí to být vždy bez dalšího důvodem pro
zrušení rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení dle § 76 odst. 1 s. ř. s. Žaloba
může být nedůvodná, pokud lze i při odhlédnutí od nezákonného důkazu z ostatních důkazů provedených ve správním řízení učinit jednoznačný závěr, že skutkový
stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, obstojí.
[16] Článek 10 Listiny stanoví, že „[k]aždý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst
a chráněno jeho jméno. Každý má právo na
ochranu před neoprávněným zasahováním
do soukromého a rodinného života. Každý
má právo na ochranu před neoprávněným
shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.“
[17] Podle § 12 občanského zákoníku:
„(1) Písemnosti osobní povahy, podobizny,
obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích
projevů osobní povahy smějí být pořízeny
nebo použity jen s jejím svolením. (2) Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní
povahy, podobizny, obrazové snímky nebo
obrazové a zvukové záznamy k účelům
úředním na základě zákona.“
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 014
[18] Ustanovení § 51 odst. 1 správního řádu stanoví, že „[k] provedení důkazů lze užít
všech důkazních prostředků, které jsou
vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou
získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání,
svědeckou výpověď a znalecký posudek.“
[19] Podle § 62 odst. 1 zákona o Policii
České republiky, „[p]olicie může, je-li to nezbytné pro plnění jejích úkolů, pořizovat
zvukové, obrazové nebo jiné záznamy osob
a věcí nacházejících se na místech veřejně
přístupných a zvukové, obrazové nebo jiné
záznamy o průběhu úkonu“. K tomu § 60
uvádí obecná pravidla zpracovávání informací Policií ČR: „(1) Policie zpracovává v souladu s tímto zákonem a jiným právním předpisem informace včetně osobních údajů
v rozsahu nezbytném pro plnění svých úkolů. (2) Zpracovávané informace musí policie
zabezpečit před neoprávněným přístupem,
změnou, zničením, ztrátou nebo odcizením,
zneužitím nebo jiným neoprávněným zpracováním.“
[20] Každé řízení, ať už soudní nebo
správní, v němž má být zajištěna nezávislost
rozhodování, se odehrává ve stanoveném
ústavním a
zákonném procesněprávním
a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn.
IV. ÚS 649/2000, N 48/21 SbNU 423,
č. 48/2001 Sb. ÚS). K principům spravedlivého procesu patří i to, že v něm budou prováděny pouze ty důkazy, které byly získány zákonnou cestou, resp. že důkazy získané
způsobem odporujícím zákonu v něm nemohou být použity. Význam této zásady je zdůrazněn charakterem přestupkového řízení
vzhledem k jeho analogii s řízením trestním.
[20] Každé řízení, ať už soudní nebo
správní, v němž má být zajištěna nezávislost
rozhodování, se odehrává ve stanoveném
ústavním a
zákonném procesněprávním
a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn.
IV. ÚS 649/2000, N 48/21 SbNU 423,
č. 48/2001 Sb. ÚS). K principům spravedlivého procesu patří i to, že v něm budou prováděny pouze ty důkazy, které byly získány zákonnou cestou, resp. že důkazy získané
způsobem odporujícím zákonu v něm nemohou být použity. Význam této zásady je zdůrazněn charakterem přestupkového řízení
vzhledem k jeho analogii s řízením trestním.
[21] Problematikou přípustnosti videozáznamů pořízených bez souhlasu na nich zachycených osob jako důkazů ve správním řízení se Nejvyšší správní soud zabýval
v rozsudku ze dne 18. 11. 2011, čj. 2 As
45/2010-68, č. 2518/2012 Sb. NSS, na který
ostatně odkazuje jak stěžovatel v kasační stíž-
nosti, tak krajský soud v napadeném rozsudku. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní
soud uvedl, že při posuzování problematiky
kolize práva na ochranu soukromí a zájmu na
odhalení protiprávní činnosti za pomoci takového videozáznamu, je nutné nejprve zodpovědět otázku, zda je daný videozáznam vůbec způsobilý zasáhnout do chráněné
soukromé sféry fyzické osoby – v takovém
hodnocení je nutno vyjít z konkrétních okolností daného případu, zejména ze skutečnosti, kde byl záznam pořízen (zda na místě soukromém, např. v obydlí, nebo na místě
veřejném, např. na ulici) a jaký projev fyzické
osoby byl zaznamenán. Teprve pokud je postaveno najisto, že daný záznam do soukromé
sféry fyzické osoby zasáhnout mohl, přichází
na řadu otázka, kdo takový záznam pořídil.
Pakliže jde o záznam pořízený orgánem veřejné moci, je takový záznam možno k důkazu použít pouze tehdy, byl-li zhotoven a bylo-li
s ním nakládáno striktně na základě zákona
a v jeho mezích. Pokud jde o záznam pořízený soukromě, nelze jeho použití jako důkazu
ve správním řízení a priori vyloučit, i kdyby
nebyly splněny všechny zákonné požadavky
spojené s provedením takového záznamu.
V takovém případě bude však nutné zvážit,
zda zájem na objasnění protizákonného jednání v konkrétním případě převáží zájem na
zachování soukromí zaznamenané osoby.
pořízení
[21] Problematikou přípustnosti videozáznamů pořízených bez souhlasu na nich zachycených osob jako důkazů ve správním řízení se Nejvyšší správní soud zabýval
v rozsudku ze dne 18. 11. 2011, čj. 2 As
45/2010-68, č. 2518/2012 Sb. NSS, na který
ostatně odkazuje jak stěžovatel v kasační stíž-
nosti, tak krajský soud v napadeném rozsudku. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní
soud uvedl, že při posuzování problematiky
kolize práva na ochranu soukromí a zájmu na
odhalení protiprávní činnosti za pomoci takového videozáznamu, je nutné nejprve zodpovědět otázku, zda je daný videozáznam vůbec způsobilý zasáhnout do chráněné
soukromé sféry fyzické osoby – v takovém
hodnocení je nutno vyjít z konkrétních okolností daného případu, zejména ze skutečnosti, kde byl záznam pořízen (zda na místě soukromém, např. v obydlí, nebo na místě
veřejném, např. na ulici) a jaký projev fyzické
osoby byl zaznamenán. Teprve pokud je postaveno najisto, že daný záznam do soukromé
sféry fyzické osoby zasáhnout mohl, přichází
na řadu otázka, kdo takový záznam pořídil.
Pakliže jde o záznam pořízený orgánem veřejné moci, je takový záznam možno k důkazu použít pouze tehdy, byl-li zhotoven a bylo-li
s ním nakládáno striktně na základě zákona
a v jeho mezích. Pokud jde o záznam pořízený soukromě, nelze jeho použití jako důkazu
ve správním řízení a priori vyloučit, i kdyby
nebyly splněny všechny zákonné požadavky
spojené s provedením takového záznamu.
V takovém případě bude však nutné zvážit,
zda zájem na objasnění protizákonného jednání v konkrétním případě převáží zájem na
zachování soukromí zaznamenané osoby.
pořízení
[22] Podmínkami důkazního použití audio a videozáznamů pořízených orgány veřejné moci se však podrobně zabýval Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 5. 11. 2009,
čj. 1 Afs 60/2009-119, č. 2344/2011 Sb. NSS.
K tomu v bodu 30 citovaného rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl: „Na straně druhé
ovšem stojí situace, kdy by toto monitorování bylo systematické nebo by z něj byl pořízen trvalý záznam, event. je snímání kamecílených
rou zaměřeno na
a jasných záběrů jednotlivce. V takovémto
případě lze alespoň prima facie uvažovat
o tom, že pořízení utajeného záznamu představuje zásah do soukromého života ve
smyslu čl. 8 Úmluvy [rozsudky Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 25. 9. 2001,
P. G. a J. H. proti Spojenému království, stíž-
nost č. 44787/98, ECHR 2001-IX, bod 56; a ze
dne 17. 7. 2003, Perry proti Spojenému království, stížnost č. 63737/00, ECHR 2003-IX,
bod 40]. V úvahu je nutno vzít např. to, zda
,sporné záběry byly či nebyly pořízeny dobrovolně, resp. za takových okolností, kdy by
se dalo rozumně předpokládat, že bude
jednotlivec snímán a takto pořízený záznam
bude následně užit k jeho identifikaci‘ (Perry
proti Spojenému království, bod 42, zvýraznění doplnil NSS)“.
[22] Podmínkami důkazního použití audio a videozáznamů pořízených orgány veřejné moci se však podrobně zabýval Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 5. 11. 2009,
čj. 1 Afs 60/2009-119, č. 2344/2011 Sb. NSS.
K tomu v bodu 30 citovaného rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl: „Na straně druhé
ovšem stojí situace, kdy by toto monitorování bylo systematické nebo by z něj byl pořízen trvalý záznam, event. je snímání kamecílených
rou zaměřeno na
a jasných záběrů jednotlivce. V takovémto
případě lze alespoň prima facie uvažovat
o tom, že pořízení utajeného záznamu představuje zásah do soukromého života ve
smyslu čl. 8 Úmluvy [rozsudky Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 25. 9. 2001,
P. G. a J. H. proti Spojenému království, stíž-
nost č. 44787/98, ECHR 2001-IX, bod 56; a ze
dne 17. 7. 2003, Perry proti Spojenému království, stížnost č. 63737/00, ECHR 2003-IX,
bod 40]. V úvahu je nutno vzít např. to, zda
,sporné záběry byly či nebyly pořízeny dobrovolně, resp. za takových okolností, kdy by
se dalo rozumně předpokládat, že bude
jednotlivec snímán a takto pořízený záznam
bude následně užit k jeho identifikaci‘ (Perry
proti Spojenému království, bod 42, zvýraznění doplnil NSS)“.
[23] V daném případě se tedy soud nejprve zabýval otázkou, zda záznam průběhu části služebního zákroku policistů vůči stěžovateli ze dne 25. 5. 2011, jejž pořídil policista
Radek A., byl způsobilý zasáhnout do soukromé sféry stěžovatele. Z okolností případu vyplývá, že záznam byl pořízen na veřejné komunikaci, na níž probíhal běžný provoz.
Zaznamenávána byla přitom část průběhu
služebního zákroku policistů (není zde zachycena ta jeho část, během níž policisté prověřovali tvrzení kolemjedoucího cyklisty, že
ve stěžovatelově automobilu může být osoba
ohrožená na zdraví, při níž policisté zjistili, že
jde o stěžovatele, který údajně vykazoval
známky opilosti, a proto mu zakázali jízdu
s automobilem). Policista A. v protokolu o výslechu svědka vypověděl, že vzhledem k tomu, že v dané době byl stěžovatel státním zástupcem, účelem záznamu bylo zajistit se
proti případným nařčením, že během služebního zákroku policisté něco zanedbali. Způsob provedení záznamu pak nasvědčuje pravdivosti této výpovědi, neboť je patrné, že
policisté se snaží zaznamenat průběh služebních úkonů, a nikoli získat materiál potenciálně stěžovatele difamující. Tentýž závěr lze
učinit i ze způsobu, jakým policista A. se záznamem posléze naložil, jelikož jej po vyzvání
vydal jako důkaz ve správním, resp. trestním
řízení a nepoužil jej k účelu poškozujícím
čest či dobré jméno stěžovatele. Zaznamenaná událost se tedy odehrála na veřejnosti a šlo
o záznam části úředního postupu zasahujících policistů, který nebyl později zneužit
proti stěžovatelovi. Nejvyšší správní soud
však musel přihlédnout k tomu, že stěžovatel
je na záznamu dobře identifikovatelný, neboť
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 014
je zde zachycena zřetelně jak jeho tvář, tak
i celá postava a rovněž registrační značka jeho osobního automobilu. Záznam byl pořízen cíleně za účelem zaznamenání jednání
stěžovatele s policisty a byl trvale uchován
a později použit v neprospěch stěžovatele.
Z toho důvodu má Nejvyšší správní soud za
to, že pořízený videozáznam byl způsobilý zasáhnout do stěžovatelovy soukromé sféry.
[23] V daném případě se tedy soud nejprve zabýval otázkou, zda záznam průběhu části služebního zákroku policistů vůči stěžovateli ze dne 25. 5. 2011, jejž pořídil policista
Radek A., byl způsobilý zasáhnout do soukromé sféry stěžovatele. Z okolností případu vyplývá, že záznam byl pořízen na veřejné komunikaci, na níž probíhal běžný provoz.
Zaznamenávána byla přitom část průběhu
služebního zákroku policistů (není zde zachycena ta jeho část, během níž policisté prověřovali tvrzení kolemjedoucího cyklisty, že
ve stěžovatelově automobilu může být osoba
ohrožená na zdraví, při níž policisté zjistili, že
jde o stěžovatele, který údajně vykazoval
známky opilosti, a proto mu zakázali jízdu
s automobilem). Policista A. v protokolu o výslechu svědka vypověděl, že vzhledem k tomu, že v dané době byl stěžovatel státním zástupcem, účelem záznamu bylo zajistit se
proti případným nařčením, že během služebního zákroku policisté něco zanedbali. Způsob provedení záznamu pak nasvědčuje pravdivosti této výpovědi, neboť je patrné, že
policisté se snaží zaznamenat průběh služebních úkonů, a nikoli získat materiál potenciálně stěžovatele difamující. Tentýž závěr lze
učinit i ze způsobu, jakým policista A. se záznamem posléze naložil, jelikož jej po vyzvání
vydal jako důkaz ve správním, resp. trestním
řízení a nepoužil jej k účelu poškozujícím
čest či dobré jméno stěžovatele. Zaznamenaná událost se tedy odehrála na veřejnosti a šlo
o záznam části úředního postupu zasahujících policistů, který nebyl později zneužit
proti stěžovatelovi. Nejvyšší správní soud
však musel přihlédnout k tomu, že stěžovatel
je na záznamu dobře identifikovatelný, neboť
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 014
je zde zachycena zřetelně jak jeho tvář, tak
i celá postava a rovněž registrační značka jeho osobního automobilu. Záznam byl pořízen cíleně za účelem zaznamenání jednání
stěžovatele s policisty a byl trvale uchován
a později použit v neprospěch stěžovatele.
Z toho důvodu má Nejvyšší správní soud za
to, že pořízený videozáznam byl způsobilý zasáhnout do stěžovatelovy soukromé sféry.
[24] Vzhledem k tomuto závěru bylo nutno přistoupit k posouzení otázky, zda se jedná o záznam orgánu veřejné moci, nebo o záznam soukromý. Stěžovatel sice argumentuje
tím, že se nejedná o záznam úřední, nýbrž
o záznam soukromý (byl pořízen na soukromý mobil, nikoli s použitím služební techniky, nebyl řádně evidován a archivován např.
jako součást úředního záznamu o průběhu
kontroly), avšak tento názor Nejvyšší správní
soud nesdílí. V dané věci byl zvukový a obrazový záznam pořízen příslušníkem Policie
České republiky v průběhu jeho služebního
zákroku za účelem zaznamenání průběhu tohoto služebního zákroku. Za těchto okolností
není možno dospět k závěru, že by se jednalo
o záznam pořízený soukromou osobou. Policista nemůže zároveň jednat jako orgán veřejné moci (úřední osoba) a zároveň jako soukromá osoba. V průběhu jeho zákroku, kdy
uplatňuje svou pravomoc jakožto úřední osoba, jsou proto správnímu orgánu přičitatelné
jakékoli činnosti jím v této souvislosti vykonávané, a to i tehdy, pokud by takové jednání
bylo v rozporu s právními předpisy (srov. odpovědnost státu za takové jednání dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005,
č. 49/2007 Sb. NS). V daném případě nelze
ani shledat, že by jednání policisty A. bylo excesem z plnění služebních povinností, naopak prováděná kontrola stěžovatele byla přímým výkonem jeho služebních povinností
a pořízení záznamu o průběhu kontroly bylo
součástí tohoto jednání.
[24] Vzhledem k tomuto závěru bylo nutno přistoupit k posouzení otázky, zda se jedná o záznam orgánu veřejné moci, nebo o záznam soukromý. Stěžovatel sice argumentuje
tím, že se nejedná o záznam úřední, nýbrž
o záznam soukromý (byl pořízen na soukromý mobil, nikoli s použitím služební techniky, nebyl řádně evidován a archivován např.
jako součást úředního záznamu o průběhu
kontroly), avšak tento názor Nejvyšší správní
soud nesdílí. V dané věci byl zvukový a obrazový záznam pořízen příslušníkem Policie
České republiky v průběhu jeho služebního
zákroku za účelem zaznamenání průběhu tohoto služebního zákroku. Za těchto okolností
není možno dospět k závěru, že by se jednalo
o záznam pořízený soukromou osobou. Policista nemůže zároveň jednat jako orgán veřejné moci (úřední osoba) a zároveň jako soukromá osoba. V průběhu jeho zákroku, kdy
uplatňuje svou pravomoc jakožto úřední osoba, jsou proto správnímu orgánu přičitatelné
jakékoli činnosti jím v této souvislosti vykonávané, a to i tehdy, pokud by takové jednání
bylo v rozporu s právními předpisy (srov. odpovědnost státu za takové jednání dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005,
č. 49/2007 Sb. NS). V daném případě nelze
ani shledat, že by jednání policisty A. bylo excesem z plnění služebních povinností, naopak prováděná kontrola stěžovatele byla přímým výkonem jeho služebních povinností
a pořízení záznamu o průběhu kontroly bylo
součástí tohoto jednání.
[25] Vzhledem k tomu, že předmětný obrazový a zvukový záznam je nutno považovat
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 014
za záznam pořízený orgánem veřejné moci, je
namístě aplikovat přísnější test přípustnosti
použití takového záznamu jako důkazu ve
správním řízení, a to ve smyslu výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu
čj. 1 Afs 60/2009-119. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud (bod 32 a násl.) uvedl:
„Proto rovněž Nejvyšší správní soud aplikoval na tento případ klasický třístupňový test
používaný ESLP (zákonný podklad – legitimní cíl – nezbytnost/přiměřenost). K prvnímu požadavku třístupňového testu, tedy
že zásah do práva na soukromí pořízením
a použitím videozáznamu musí být ,v souladu se zákonem‘, Nejvyšší správní soud
uvádí následující. Judikatura ESLP vychází
z předpokladu, že tam, kde je veřejná moc
vykonávána v utajení, je riziko svévole zřejmé. Proto musí nejenže existovat závazná
právní úprava jako taková, ale musí rovněž
poskytovat ochranu proti svévolnému zásahu do práv jednotlivce stanovených v čl. 8
Úmluvy. Právní úprava musí být navíc dostatečně jasná na to, aby jednotlivci poskytovala odpovídající údaje o okolnostech
a podmínkách, za nichž se orgány veřejné
moci mohou uchýlit k pořízení skrytého videozáznamu [rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 12. 5. 2000, Khan proti
Spojenému království, stížnost č. 35394/97,
2000-V, bod 26; rozsudek velkého senátu ze
dne 10. 3. 2009, Bykov proti Rusku, stížnost
č. 4378/02, bod 76 a bod 78]. Požadavek
předvídatelnosti však samozřejmě neznamená, že by měl mít jedinec možnost předvídat, kdy státní orgány mohou zachytit jeho
jednání. Pokud dává právní úprava státním
orgánům v tomto ohledu určitou diskreční
pravomoc, musí stanovit i její rozsah; podrobné postupy a podmínky, které musí být
dodrženy, však nemusí nutně být zapracovány v právních předpisech. Požadavek na
přesnost, resp. konkrétnost právní úpravy
bude záviset na konkrétní věci (citovaná věc
Bykov proti Rusku, bod 78). Další podmínkou pro shledání ,souladu se zákonem‘ je
dostupnost právní úpravy. Podstatné prvky pravomoci zaznamenat ze své povahy
,soukromou‘ aktivitu na nosič informací
proto musí být stanoveny v dostupných
právních předpisech. Takovýmto právním
předpisem tak například nebyla dle ESLP
vnitřní směrnice ministerstva vnitra Spojeného království (Home Office Guidelines),
která nejenže nebyla právně závazná, ale
nesplňovala ani požadavek dostupnosti, neboť nebyla veřejně přístupná (srov. Khan
proti Spojenému království, body 27 a 28).
V českém právním řádu neexistuje žádný
právní základ pro utajené pořizování audiovizuálních nahrávek orgány veřejné moci
pro účely správního řízení, pokud tyto zasahují do ,soukromého života‘ fyzických osob.
Takovýmto základem v žádném případě nemůže být § 51 odst. 1 [správního řádu], podle
něhož k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke
zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy.
Protože neexistuje žádný právní základ pro
výkon pravomoci pořizovat v utajení audiovizuální či obdobné záznamy zasahující do
soukromého života fyzických osob, činí to
nevyhnutelně eventuální pořizování obdobných nahrávek náchylným ke svévolnému
zásahu. Důkaz audiovizuální nahrávkou
dané jízdy vozidlem stěžovatele byl proto pořízen v rozporu se zákonem. Náležitý zákonný základ lze ilustrovat např. na § 158d
trestního řádu (Sledování osob a věcí). Zde
jsou stanoveny přesné podmínky utajeného
pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů osob, podmínky použití záznamu jako důkazu, stejně jako povinnost
záznamy zničit, pokud nebyly při sledování
zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení. Žádný alespoň do jisté míry srovnatelný
zákonný základ pro řízení o správním
trestání neexistuje.“ (Zvýraznění doplnil
čtvrtý senát.)
[25] Vzhledem k tomu, že předmětný obrazový a zvukový záznam je nutno považovat
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 014
za záznam pořízený orgánem veřejné moci, je
namístě aplikovat přísnější test přípustnosti
použití takového záznamu jako důkazu ve
správním řízení, a to ve smyslu výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu
čj. 1 Afs 60/2009-119. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud (bod 32 a násl.) uvedl:
„Proto rovněž Nejvyšší správní soud aplikoval na tento případ klasický třístupňový test
používaný ESLP (zákonný podklad – legitimní cíl – nezbytnost/přiměřenost). K prvnímu požadavku třístupňového testu, tedy
že zásah do práva na soukromí pořízením
a použitím videozáznamu musí být ,v souladu se zákonem‘, Nejvyšší správní soud
uvádí následující. Judikatura ESLP vychází
z předpokladu, že tam, kde je veřejná moc
vykonávána v utajení, je riziko svévole zřejmé. Proto musí nejenže existovat závazná
právní úprava jako taková, ale musí rovněž
poskytovat ochranu proti svévolnému zásahu do práv jednotlivce stanovených v čl. 8
Úmluvy. Právní úprava musí být navíc dostatečně jasná na to, aby jednotlivci poskytovala odpovídající údaje o okolnostech
a podmínkách, za nichž se orgány veřejné
moci mohou uchýlit k pořízení skrytého videozáznamu [rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 12. 5. 2000, Khan proti
Spojenému království, stížnost č. 35394/97,
2000-V, bod 26; rozsudek velkého senátu ze
dne 10. 3. 2009, Bykov proti Rusku, stížnost
č. 4378/02, bod 76 a bod 78]. Požadavek
předvídatelnosti však samozřejmě neznamená, že by měl mít jedinec možnost předvídat, kdy státní orgány mohou zachytit jeho
jednání. Pokud dává právní úprava státním
orgánům v tomto ohledu určitou diskreční
pravomoc, musí stanovit i její rozsah; podrobné postupy a podmínky, které musí být
dodrženy, však nemusí nutně být zapracovány v právních předpisech. Požadavek na
přesnost, resp. konkrétnost právní úpravy
bude záviset na konkrétní věci (citovaná věc
Bykov proti Rusku, bod 78). Další podmínkou pro shledání ,souladu se zákonem‘ je
dostupnost právní úpravy. Podstatné prvky pravomoci zaznamenat ze své povahy
,soukromou‘ aktivitu na nosič informací
proto musí být stanoveny v dostupných
právních předpisech. Takovýmto právním
předpisem tak například nebyla dle ESLP
vnitřní směrnice ministerstva vnitra Spojeného království (Home Office Guidelines),
která nejenže nebyla právně závazná, ale
nesplňovala ani požadavek dostupnosti, neboť nebyla veřejně přístupná (srov. Khan
proti Spojenému království, body 27 a 28).
V českém právním řádu neexistuje žádný
právní základ pro utajené pořizování audiovizuálních nahrávek orgány veřejné moci
pro účely správního řízení, pokud tyto zasahují do ,soukromého života‘ fyzických osob.
Takovýmto základem v žádném případě nemůže být § 51 odst. 1 [správního řádu], podle
něhož k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke
zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy.
Protože neexistuje žádný právní základ pro
výkon pravomoci pořizovat v utajení audiovizuální či obdobné záznamy zasahující do
soukromého života fyzických osob, činí to
nevyhnutelně eventuální pořizování obdobných nahrávek náchylným ke svévolnému
zásahu. Důkaz audiovizuální nahrávkou
dané jízdy vozidlem stěžovatele byl proto pořízen v rozporu se zákonem. Náležitý zákonný základ lze ilustrovat např. na § 158d
trestního řádu (Sledování osob a věcí). Zde
jsou stanoveny přesné podmínky utajeného
pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů osob, podmínky použití záznamu jako důkazu, stejně jako povinnost
záznamy zničit, pokud nebyly při sledování
zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení. Žádný alespoň do jisté míry srovnatelný
zákonný základ pro řízení o správním
trestání neexistuje.“ (Zvýraznění doplnil
čtvrtý senát.)
[26] Výše uvedené předpoklady pro zásah orgánu veřejné moci do práva na ochranu soukromí (respektive do tzv. práva na informační sebeurčení) pak ve své judikatuře
zopakoval i Ústavní soud, zejména v nálezu ze
dne 22. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10,
č. 94/2011 Sb., body 36 a násl.
[26] Výše uvedené předpoklady pro zásah orgánu veřejné moci do práva na ochranu soukromí (respektive do tzv. práva na informační sebeurčení) pak ve své judikatuře
zopakoval i Ústavní soud, zejména v nálezu ze
dne 22. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10,
č. 94/2011 Sb., body 36 a násl.
[27] Obecně je možné pokládat za zákonné zmocnění k pořizování záznamů § 62
odst. 1 zákona o Policii České republiky. Nejvyšší správní soud zkoumal, zda obecné
zmocnění nepostrádá onu kvalitu vyžadovanou dle výše citované judikatury Evropského
soudu pro lidská práva, Ústavního soudu
a rozsudku Nejvyššího správního soudu
čj. 1 Afs 60/2009-119. Podrobnější úprava týkající se podmínek pořizování záznamů a nakládání s nimi (analogická úpravě v § 158d trestního
řádu) v zákoně obsažena není. Ustanovení
§ 60 zákona o Policii České republiky však
stanoví obecná pravidla zpracování informací (včetně obrazových a zvukových záznamů)
policií: Policie smí informace shromažďovat
a zpracovávat pouze v souladu se zásadou
proporcionality (tj. v rozsahu nezbytném pro
plnění jejích zákonných pravomocí); záznamy musí být zabezpečeny před neoprávněným přístupem, změnou, zničením, ztrátou
nebo odcizením, zneužitím nebo jiným neoprávněným zpracováním. Nejvyšší správní
soud v této souvislosti zdůrazňuje, že intenzita zásahu do práva na soukromí je v případě
pořizování záznamu o úředním úkonu Policie ČR typově mnohem nižší než v případech
řešených výše citovanými rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního
soudu. V citovaných rozhodnutích se jednalo
o tajně pořízené odposlechy, záznamy soukromých telefonních hovorů, případně komplexní informace o uskutečněných telefonních hovorech a pohybu (lokalizaci) majitele
mobilního telefonu. V případě dokumentování policejního zásahu je jednotlivci zřejmé,
že je v daném okamžiku pod kontrolou policie (již v důsledku fyzické přítomnosti policisty). Právní úprava dále nepostrádá předvídatelnost a omezení diskrece orgánů veřejné
moci. V důsledku zákonné úpravy v § 62 odst. 1
zákona o Policii České republiky totiž dotyčnému jednotlivci musí být zřejmé, že průběh
policejního úkonu může být zaznamenáván
a může tomu přizpůsobit své chování (zejména jde-li, jako v případě stěžovatele, o osobu
s vysokoškolským právnickým vzděláním
s dlouholetou praxí včetně každodenního
úředního styku s příslušníky Policie ČR). Pořizování záznamů je navíc omezeno na dokumentování úředních úkonů policistů. Vzhledem k nižší intenzitě zásahu do práva na
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 014
soukromí v případě pořizování záznamů
o policejním úkonu není dle názoru Nejvyššího správního soudu nutné trvat na zárukách
analogických § 158d trestního řádu, včetně
soudní kontroly nad pořizováním záznamů
apod. I z judikatury Evropského soudu pro
lidská práva ostatně vyplývá, že v případě méně intenzivních zásahů do práv jednotlivce
dle čl. 8 Úmluvy postačí i obecnější zákonné
zmocnění bez přesné právní úpravy uchovávání, používání a ničení pořízených záznamů
(srov. již citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. G. a J. H. proti
Spojenému království, bod 45 až 47). Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že pořizování záznamů o úředních úkonech Policií ČR
má právní úpravu, která je dostačující i z hlediska kvality.
[27] Obecně je možné pokládat za zákonné zmocnění k pořizování záznamů § 62
odst. 1 zákona o Policii České republiky. Nejvyšší správní soud zkoumal, zda obecné
zmocnění nepostrádá onu kvalitu vyžadovanou dle výše citované judikatury Evropského
soudu pro lidská práva, Ústavního soudu
a rozsudku Nejvyššího správního soudu
čj. 1 Afs 60/2009-119. Podrobnější úprava týkající se podmínek pořizování záznamů a nakládání s nimi (analogická úpravě v § 158d trestního
řádu) v zákoně obsažena není. Ustanovení
§ 60 zákona o Policii České republiky však
stanoví obecná pravidla zpracování informací (včetně obrazových a zvukových záznamů)
policií: Policie smí informace shromažďovat
a zpracovávat pouze v souladu se zásadou
proporcionality (tj. v rozsahu nezbytném pro
plnění jejích zákonných pravomocí); záznamy musí být zabezpečeny před neoprávněným přístupem, změnou, zničením, ztrátou
nebo odcizením, zneužitím nebo jiným neoprávněným zpracováním. Nejvyšší správní
soud v této souvislosti zdůrazňuje, že intenzita zásahu do práva na soukromí je v případě
pořizování záznamu o úředním úkonu Policie ČR typově mnohem nižší než v případech
řešených výše citovanými rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního
soudu. V citovaných rozhodnutích se jednalo
o tajně pořízené odposlechy, záznamy soukromých telefonních hovorů, případně komplexní informace o uskutečněných telefonních hovorech a pohybu (lokalizaci) majitele
mobilního telefonu. V případě dokumentování policejního zásahu je jednotlivci zřejmé,
že je v daném okamžiku pod kontrolou policie (již v důsledku fyzické přítomnosti policisty). Právní úprava dále nepostrádá předvídatelnost a omezení diskrece orgánů veřejné
moci. V důsledku zákonné úpravy v § 62 odst. 1
zákona o Policii České republiky totiž dotyčnému jednotlivci musí být zřejmé, že průběh
policejního úkonu může být zaznamenáván
a může tomu přizpůsobit své chování (zejména jde-li, jako v případě stěžovatele, o osobu
s vysokoškolským právnickým vzděláním
s dlouholetou praxí včetně každodenního
úředního styku s příslušníky Policie ČR). Pořizování záznamů je navíc omezeno na dokumentování úředních úkonů policistů. Vzhledem k nižší intenzitě zásahu do práva na
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 014
soukromí v případě pořizování záznamů
o policejním úkonu není dle názoru Nejvyššího správního soudu nutné trvat na zárukách
analogických § 158d trestního řádu, včetně
soudní kontroly nad pořizováním záznamů
apod. I z judikatury Evropského soudu pro
lidská práva ostatně vyplývá, že v případě méně intenzivních zásahů do práv jednotlivce
dle čl. 8 Úmluvy postačí i obecnější zákonné
zmocnění bez přesné právní úpravy uchovávání, používání a ničení pořízených záznamů
(srov. již citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. G. a J. H. proti
Spojenému království, bod 45 až 47). Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že pořizování záznamů o úředních úkonech Policií ČR
má právní úpravu, která je dostačující i z hlediska kvality.
[28] V daném případě však Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že právní úprava pořizování a nakládání se záznamy o úředních úkonech obsažená v § 60 a § 62 zákona
o Policii České republiky nebyla respektována. Zejména nebyl záznam zabezpečen proti
neoprávněnému přístupu, změně, zničení,
odcizení, zneužití nebo neoprávněnému
zpracování. Ze správního spisu totiž vyplývá,
že v úředním záznamu o úkonu vyhotoveném
Policií ČR ani v oznámení o přestupku z 25. 5.
2011 není pořízený obrazový a zvukový záznam nijak zmíněn, záznam nebyl evidován,
uchováván a zabezpečen Policií ČR, naopak
ještě několik měsíců po jeho pořízení s ním
disponoval policista A., který jej měl uložený
ve svém soukromém mobilním telefonu. Proto předmětný záznam nebyl pořízen v souladu se zákonem, což je předpokladem pro
použití záznamu zasahujícího do práva na
soukromí pořízeného orgánem veřejné moci
jako důkazu ve správním řízení.
správního
[28] V daném případě však Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že právní úprava pořizování a nakládání se záznamy o úředních úkonech obsažená v § 60 a § 62 zákona
o Policii České republiky nebyla respektována. Zejména nebyl záznam zabezpečen proti
neoprávněnému přístupu, změně, zničení,
odcizení, zneužití nebo neoprávněnému
zpracování. Ze správního spisu totiž vyplývá,
že v úředním záznamu o úkonu vyhotoveném
Policií ČR ani v oznámení o přestupku z 25. 5.
2011 není pořízený obrazový a zvukový záznam nijak zmíněn, záznam nebyl evidován,
uchováván a zabezpečen Policií ČR, naopak
ještě několik měsíců po jeho pořízení s ním
disponoval policista A., který jej měl uložený
ve svém soukromém mobilním telefonu. Proto předmětný záznam nebyl pořízen v souladu se zákonem, což je předpokladem pro
použití záznamu zasahujícího do práva na
soukromí pořízeného orgánem veřejné moci
jako důkazu ve správním řízení.
správního
[29] Předmětný audiovizuální záznam silniční kontroly stěžovatele tedy je způsobilý
zasáhnout do práva na ochranu soukromého
života a byl pořízen orgánem veřejné moci
v rozporu s právní úpravou. Za těchto okolností by bylo nadbytečné provádět další dva
kroky testu vyplývajícího z výše citovaného
rozsudku Nejvyššího
soudu
čj. 1 Afs 60/2009-119, tj. ověření legitimního
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 014
účelu a přiměřenosti. Proto je nutné uzavřít,
že předmětný záznam nebyl pořízen v souladu se zákonem ve smyslu § 51 odst. 1 správního řádu a § 12 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Takový záznam tedy nelze ve správním
řízení použít.
[30] Nejvyšší správní soud však dále uvážil, zda toto porušení procesních předpisů
mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí žalovaného. V řešené věci byl stěžovatel
uznán vinným ze spáchání přestupku podle
§ 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích,
který spáchal tím, že se jako řidič motorového vozidla na výzvu policistů nepodrobil vyšetření (krevní a dechové zkoušce), zda nebyl
ovlivněn alkoholem, ačkoli to nebylo spojeno
s nebezpečím pro jeho zdraví. Pro posouzení,
zda stěžovatel uvedený přestupek spáchal,
postačí zjištění (i) zda stěžovatel řídil motorové vozidlo, (ii) zda se stěžovatel na výzvu
policistů odmítl podrobit vyšetření a (iii) zda
zde nebylo dáno nebezpečí pro stěžovatelovo zdraví spojené s takovým vyšetřením.
Okolnost, zda stěžovatel řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, je naproti tomu
zcela nepodstatná. Ze spisů správního orgánu Nejvyšší správní soud ověřil, že splnění
všech tří znaků definujících (objektivní
stránku) skutkové podstaty přestupku bylo
prokázáno především shodnou výpovědí
obou zasahujících policistů, tj. Radka A. a Jiřího P., kteří byli za přítomnosti zástupce stěžovatele vyslechnuti dne 29. 9. 2011, respektive 26. 9. 2011.
[30] Nejvyšší správní soud však dále uvážil, zda toto porušení procesních předpisů
mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí žalovaného. V řešené věci byl stěžovatel
uznán vinným ze spáchání přestupku podle
§ 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích,
který spáchal tím, že se jako řidič motorového vozidla na výzvu policistů nepodrobil vyšetření (krevní a dechové zkoušce), zda nebyl
ovlivněn alkoholem, ačkoli to nebylo spojeno
s nebezpečím pro jeho zdraví. Pro posouzení,
zda stěžovatel uvedený přestupek spáchal,
postačí zjištění (i) zda stěžovatel řídil motorové vozidlo, (ii) zda se stěžovatel na výzvu
policistů odmítl podrobit vyšetření a (iii) zda
zde nebylo dáno nebezpečí pro stěžovatelovo zdraví spojené s takovým vyšetřením.
Okolnost, zda stěžovatel řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, je naproti tomu
zcela nepodstatná. Ze spisů správního orgánu Nejvyšší správní soud ověřil, že splnění
všech tří znaků definujících (objektivní
stránku) skutkové podstaty přestupku bylo
prokázáno především shodnou výpovědí
obou zasahujících policistů, tj. Radka A. a Jiřího P., kteří byli za přítomnosti zástupce stěžovatele vyslechnuti dne 29. 9. 2011, respektive 26. 9. 2011.
[31] Pokud jde o tvrzení samotného stěžovatele, lze (v souladu s názorem žalovaného a krajského soudu) je označit za nevěrohodná a rozporuplná. Z jeho výpovědi ze dne
9. 11. 2011, řádně zaprotokolované a stěžovatelem podepsané, vyplývá, že motorové vozidlo v rozhodnou dobu (tj. bezprostředně
před kontrolou ze strany policistů) řídil, i to,
že krevní a dechovou zkoušku odmítl. Stěžovatel rozporoval to, že byl opilý, a že jej policisté přímo zastavili (tvrdil, že zastavil sám
před příjezdem policistů v důsledku nevolnosti). Stěžovatel dále pociťoval jako újmu to,
že jej zasahující policisté následně zadrželi
a v poutech převezli na policejní stanici a že
JUDr. Jiří H. proti Krajskému úřadu Libereckého kraje o uložení pokuty a zákazu činnos-