Pokud žalobce poskytuje stejnou službu (zde časová nepřenosná jízdenka na městskou hromadnou dopravu) za rozdílné (dvojí) ceny podle kritéria místa trvalé- ho pobytu spotřebitele, jedná se o diskriminaci podle $ 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.
Pokud žalobce poskytuje stejnou službu (zde časová nepřenosná jízdenka na městskou hromadnou dopravu) za rozdílné (dvojí) ceny podle kritéria místa trvalé- ho pobytu spotřebitele, jedná se o diskriminaci podle $ 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.
C.) Nejvyšší správní soud dále uvádí, že z databáze judikatury Nejvyššího správního soudu bylo zjištěno, že obdobnou věc již Městský soud v Praze posuzoval, a to v roz- sudku ze dne 23. 11. 2005, čj. 7 Ca 138/2004-33. Podle právní věty v něm obsažené „pokud je spotřebitelům majícím trvalý pobyt na úze- mí určitého města za stejnou službu (zde: služby poskytované sportovním areálem) poskytována sleva, a tedy účtována nižší ce- na než spotřebitelům ostatním, jde o diskri- minaci podle S 6 zákona č. 634/1992 Sb, o ochraně spotřebitele. Poskytnutí slevy tak- to vymezené skupině spotřebitelů nelze srov- návat s poskytováním slev např. žákům zá- kladních škol či důchodcům, neboť tyto slevy Jsou odůvodňovány sociální potřebností těchto skupin a zpravidla se týkají úhrad za tzv. veřejné služby (doprava). Sportovní vyu- žití je naproti tomu spíše zbytnou potřebou (trávení volného času), jejíž naplňování ne- má bezprostřední vliv na kvalitu žívota“, Dále nutno poukázat na rozsudek Nejvyš- šího správního soudu ze dne 20. 12. 2006, čj. 1 As 14/2006-68, v němž se Nejvyšší správní soud ztotožnil s názorem, že zlevněné jízdné pro občany ve věku 65 - 70 let, kteří mají tr- valé bydliště v Hradci Králové, v Pardubicích a v dopravně připojených obcí, má diskrimi- nační povahu. Přitom i v tomto případě byla sleva poskytována na základě nařízení rady města, které bylo převzato do smlouvy o zá- |- n m ———————————— 1238 vazku veřejné služby k zajištění dopravní ob- sluhy, a i v daném případě byla obhajoba stě- žovatele založena na tvrzení, že tímto způso- bem zajišťoval péči o občany daného města. Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci dospěl k závěru, že jednání stěžovatele i v tomto případě mělo diskriminační pova- hu. Slevu na jízdném mohli uplatňovat toliko občané mající trvalé bydliště v Liberci, ostat- ní občané České republiky, případně i cizin- ci, jejichž trvalé bydliště se nachází jinde, stej- né výhody užívat nemohli. Při stanovení jízdného tak došlo k diferenciaci, přičemž je- diným kritériem bylo místo trvalého pobytu. Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva či Ústavního soudu [např. nález ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02 (publikován pod č. 40/2003 Sb.), nález ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. PI. ÚS 42/04 (publiko- ván pod č. 405/2006 5Sb.)], „ne každé nerov- né zacházení s různými subjekty lze kvalifi- kovat jako porušení principu rovnosti, tedy Jako protiprávní diskriminaci jedněch sub- jektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení tohoto principu nedošlo, musí být splněno několik podmínek: s různými subjek- ty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatel- né situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné dů- vody bro uplatněný rozdílný přístup. Evrop- ský soud pro lidská práva ve své ustálené ju- dikatuře obdobně konstatuje, že odlišnost v zacházení mezi osobami nacházejícími se v analogických nebo srovnatelných situa- cích je diskriminační, pokud nemá žádné objektivní a rozumné ospravedlnění, tj. Do- kud nesleduje legitimní cíl, nebo pokud ne- Jsou použité prostředky sledovanému cíli přiměřené. Rovněž výbor OSN pro lidská práva při aplikaci článku 26 paktu opako- vaně vyjádřil názor, že vyloučení libovůle spočívá v tom, že nelze uplatnit diskrimina- ci mimo rozumná a objektivní kritéria“. Zvýhodnění občanů s trvalým bydlištěm v Liberci oproti ostatním osobám s trvalým bydlištěm jinde by proto nemělo diskrimi- nační povahu pouze tehdy, pokud by mělo rozumné a objektivní ospravedlnění, tj. jestli- že by sledovalo legitimní cíl a prostředky použité k jeho dosažení by byly tomuto cíli přiměřené. V této souvislosti je třeba uvést, že stěžo- vatel se mýlí, pokud v žalobě tvrdil, že není rozhodující, jaká je konkrétní motivace po- skytovatele služeb nebo zboží k poskytnutí slev, tj. není vůbec rozhodující, zda-li ho ved- ly k poskytnutí slevy ohledy sociální či jiné, Naopak, je třeba vycházet z toho, že kritéria rozumnosti a objektivnosti při poskytování cenového zvýhodnění jsou stěžejními pro po- souzení nerovného zacházení ve smyslu výše uvedeném. Stěžovatel však na jiném místě v žalobě poukazuje na to, že finanční prostředky po- skytuje město ze svého rozpočtu, který vý- znamným podílem naplňují výnosy daní, jež platí osoby fyzické a právnické, které mají tr- valé bydliště nebo své sídlo v Liberci, a to na základě zvláštního zákona o rozdělení daňo- vých výnosů, a motivace směřuje k tomu, aby se občané cítili lépe ve městě, které naplňuje svoje zákonné povinnosti plynoucí z obecní- ho zřízení či dalších zákonů. Výše uvedený cíl naznačený stěžovatelem je bezpochyby legitimní, ovšem je otázka, zda prostředky, jimiž mělo být tohoto cíle dosaže- no, byly přiměřené. Nerovné zacházení na zá- kladě kritéria trvalého pobytu je považováno za diskriminaci (viz rozsudek Soudního dvo- ra ES ze dne 16. 1. 2003 ve věci C-388/01, Ko- mise v. Itálie, Recueil, s. 1-721, poskytování slevy v místních muzeích v Itálii osobám stat- ším 65 let s trvalým pobytem v dané obci na základě rozhodnutí samospráv). Soudní dvůr poukázal na to, že zakázanou diskriminací podle čl. 12 a 49 Smlouvy ES je nejen otevře- ná diskriminace z důvodu státní příslušnosti k jinému členskému státu, ale i všechny skryté formy, které při použití jiného rozlišovacího kritéria vedou ve skutečnosti ke stejnému vý- sledku, tj. znevýhodnění státních příslušníků jiných členských států oproti vlastním stát- ním příslušníkům. To se týká zejména opatře- ní, která rozlišují mezi osobami na základě kritéria trvalého pobytu, neboť může působit hlavně znevýhodnění cizích státních přísluš- níků, protože osoby s trvalým pobytem jinde bývají zejména cizinci. Pokud jde o přímé 623 1238 použítí kritéria státní příslušnosti, bylo by možné je ospravedlnit pouze použitím vý- slovných výjimek obsažených v čl. 46 Smlou- vy ES, na které odkazuje pro oblast volného pohybu služeb čl. 55 Smlouvy. Hospodářské cíle nemohou v žádném případě představo- vat důvod uvedený v čl. 46 Smlouvy. Pokud však jde o použití kritéria trvalého pobytu, je třeba zkoumat, zda důvody uváděné italskou vládou představují naléhavé důvody obecné- ho zájmu, které by mohly nerovné zacházení ospravedlnit. Ohledně hospodářských důvo- dů postačí konstatování, že nemohou být uznány jako naléhavé důvody obecného zá- jmu ospravedlňující omezení některé ze zá- kladních svobod zaručených smlouvou o za- ložení ES. Ohledně namítaného důvodu daňové koherence je třeba uvést, že neexistu- je přímá souvislost mezi placením daní a po- skytnutým cenovým zvýhodněním. To vynikne ještě více při zjištění, že ze slev je vyloučena většina Italů s trvalým pobytem v jiných mís- tech, ačkoliv ti daně v Itálii rovněž platí. Spor- ná cenová zvýhodnění jsou tedy neslučitelná s právem Společenství, pokud jsou vyhrazena těm, kteří mají trvalý pobyt v místě sídla insti- tuce, která muzeum provozuje. Se zřetelem k výše uvedenému pak zřej- mě nelze důvody stěžovatele, zejména pou- kaz na tzv. „daňová hlediska“, za přiměřené považovat. V tomto směru je nutno poukázat na $ 4 zákona č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém urče- ní výnosu některých daní územním samo- správným celkům a některým státním fon- dům. V odstavci 1 citovaného ustanovení je uveden procentuální podíl z celostátního vý- nosu jednotlivých daní (kromě daně z nemo- vitostí, kde je hlediskem území, kde se nachá- zí), který tvoří daňový příjem rozpočtu obcí. Podle odstavce druhého se každá obec na uvedené procentní části celostátního hrubé- ho výnosu daně podle odstavce 1 písm. b) - f) podílí stanoveným procentem. Procento zve- řejní Ministerstvo financí v dohodě s Českým statistickým úřadem vyhláškou, vydanou kaž- doročně s účinností od 1. září běžného roku, a to ve výši odpovídající poměru násobku po- čtu obyvatel obce podle bilance počtu obyva- 624 tel České republiky k 1. lednu běžného roku a koeficientu velikosti kategorie obce k souč- tu těchto násobků všech obcí v České repub- lice. Koeficienty velikostních kategorií obcí jsou uvedeny v příloze č. 2 k tomuto zákonu. Z uvedeného plyne, že neexistuje přímá příčinná souvislost mezi částkou daní, kterou odvedou občané s trvalým pobytem v Liber- ci, a částkou, která připadne městu Liberec podle zásad uvedených v ustanovení $ 4 cito- vaného zákona. Poskytnutí slev na jízdném občanům s trvalým pobytem na území města Liberce s odůvodněním, že se významnou měrou podílejí na výnosech z daní, proto ne- může být považováno za rozumné a objektiv- ní ospravedlnění, neboť do daňových příjmů rozpočtu města Liberec přispívají všechny osoby, které platí daně uvedené v $ 4 odst. 1 zákona č. 243/2000 Sb. Stěžovatel pak dále argumentoval v kasač- ní stížnosti tím, že správnímu orgánu je v těchto kauzách dán významný a nepřijatel- ně velký prostor pro tzv. správní úvahu, a lo z hlediska výkladu pojmu „dobré mravy“. Podle $ 6 zákona o ochraně spotřebitele se prodávající nesmí při prodeji výrobků a poskytování služeb chovat v rozporu s do- brými mravy; zejména nesmí žádným způso- bem spotřebitele diskriminovat. Pojem dobrých mravů český správní řád nedefinuje, přestože tento pojem často užívá (např. $ 3 odst. 1, $ 39 a $ 424 občanského zá- koníku a $ 44 odst. 1 obchodního zákoníku). Ústavní soud vykládá dobré mravy jako sou- hrn etických, obecně zachovávaných a uzná- vaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby kaž- dé jednání bylo v souladu s obecnými morál- ními zásadami demokratické společnosti [na- př. nález ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000 (publikován pod č. 41/2001 Sb. ÚS), usnesení ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97 (publikováno pod č. 14/1998 Sb. ÚS)]. Jedná se o obecně uznávané zásady a pravidla slušnosti, souhrn etických a kulturních hod- not společnosti, dílem trvalých (neměn- ných), dílem podléhajících vývoji, které se za stanovených (objektivních) okolností mo- hou z morálních přeměnit na právní. Porušením dobrých mravů je ve smyslu novely zákona o ochraně spotřebitele záko- nem č. 104/1995 Sb. (účinné od 1. 7. 1995), mimo jiné, nikoliv však výlučně, diskrimina- ce spotřebitele. K porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení $ 6 zákona o ochraně spotřebitele tedy nemusí vždy dojít diskrimi- nací spotřebitele; diskriminace spotřebitele naopak vždy bude znamenat porušení do- brých mravů ve smyslu citovaného zákonné- ho ustanovení. V této souvislosti nutno kon- statovat, že je třeba rozlišovat mezi správním uvážením a neurčitým právním pojmem. Po- jem „dobrých mravů“ je neurčitým právním pojmem. V daném případě byl tedy správní orgán povinen provést výklad neurčitého právního pojmu a rozhodnout, zda konkrétní skutkový stav lze pod tento pojem podřadit. Napadené správní rozhodnutí se opírá o po- rušení $ 6 zákona o ochraně spotřebitele a porušení dobrých mravů spatřuje v diskri- minaci těch, kteří nemají trvalý pobyt v Li- V tomto směru správní orgán povinnosti pro- vést výklad neurčitého právního pojmu „po- rušení dobrých mravů“ dostál. 1239 Veřejné zdravotní pojištění: penále za nezaplacení pojistného po vyhlášení konkursu k $ 16 odst. 6 zákona ČNR č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění k $ 33 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 94/1996 Sb. a č. 16/1998 Sb. Ustanovení $ 33 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, podle něhož (a contrario) penále za nezaplacení pojistného na veřejné zdravotní pojištění řádně a včas, pokud povinnost je zaplatit vznikla po prohlášení konkursu, je z uspokojení pohledávek vyloučeno, má jako speciální norma přednost před obecnou úpravou obsaženou v $ 16 odst. 6 zákona ČNR č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, podle něhož se pro účely zvláštních předpisů za dlužné pojistné považuje i dlužné penále.
Akciová společnost D. proti ústřednímu řediteli České obchodní inspekce o uložení po-