službách a správě“ Rozhodnutí služebního funkcionáře o odnětí osobního příplatku je rozhodnu- tím ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s., a je tedy přezkoumatelné ve správním soudnictví.
(...) Pro posouzení důvodnosti nároku ve sporu o plat (jeho část) je rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na plat, anebo zda tato hlediska zrcadlící právním předpisem stanovenou skutkovou podstatu pro vznik platového nároku splně- na nebyla. Z tohoto pohledu je především vý- znamné rozlišení, zda požadované plnění představuje platový nárok, který je zaměstna- vatel povinen poskytnout, jestliže zaměstna- nec splní stanovené předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku platu), nebo zda jde o takovou složku platu, na kterou vzniká nárok - bez ohledu na splnění dalších předpokladů a podmínek pro její poskytnutí - až na základě zvláštního rozhodnutí za- městnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku platu).
Tato nená- roková složka platu je tedy charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má ta- to složka platu povahu nároku pouze fakulta- tivního. Tuto povahu však ztrácí v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání toho- to nároku zaměstnanci. Po takovém rozhod- nutí (kdy a zda je učiní, záleží jen na úvaze za- městnavatele) se povaha tohoto nároku mění, neboť jsou splněny všechny podmínky pro poskytnutí této složky platu a zaměstna- vatel je povinen takovýto nárok (složku pla- tu) zaměstnanci poskytnout.
Fakultativní složka platu se tedy v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stává složkou platu nárokovou (obligatorní) a takto vzniklý nárok na plat (část platu) lze následně zcela nebo zčásti zrušit (odebrat, odejmout), jen jestliže to umožňuje příslušný právní předpis a pouze budou-li splněny podmínky v něm stanovené. V posuzované věci byly předpoklady, za kterých může být zaměstnanci (stěžovatelce) poskytnut osobní příplatek, stanoveny v $ 12 » S účinností od 1. 1. 2007 zrušen zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce.
1323 zákona o platu, podle něhož k ohodnocení náročnosti práce a dlouhodobě dosahova- ných kvalitních výsledků vykonávané práce lze zaměstnanci poskytnout osobní přípla- tek. Podmínky a maximální výši stanoví pro- váděcí předpis vydaný podle $ 23. Tímto pro- váděcím právním předpisem bylo v době rozhodování správního orgánu nařízení vlá- dy č. 330/2003 Sb., jmenovitě jeho 6 7, který zněl: (ID) Zaměstnanci, který dlouhodobě do- sahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo plní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, může zaměstnavatel poskytovat osobní příplatek až do výše 50 % platového tarifu nejvyššího platového stup- ně v platové třídě, do které je zaměstnanec zařazen.
(2) Zaměstnanci, který je vynikajícím, všeobecně uznávaným odborníkem a vyko- nává práce zařazené do desáté až šestnácté platové třídy, a zaměstnanci, který plní úko- ly zpravodajských služeb a je vynikajícím odborníkem, může zaměstnavatel poskyto- vat osobní příplatek až do výše 100 % plato- xx vého tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je zaměstnanec za- řazen. G) Zaměstnavatel může rozhodnout o zvýšení, snížení, popřípadě odejmutí osob- ního příplatku v závislosti na plnění podmí- nek stanovených v odstavcích 1 a 2.
Na základě $ 7 odst. 1 citovaného nařízení byl rozhodnutím krajského ředitele Hasičské- ho záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 9. 12. 2003 stěžovatelce přiznán osobní příplatek ve výši 3 300 Kč. Přiznáním osobní- ho příplatku v této výši se stala tato složka platu nárokovou složkou platu. V $ 7 odst. 3 citovaného nařízení je stano- veno, že zaměstnavatel může rozhodnout o zvýšení, snížení, popřípadě odnětí osobní- ho příplatku v závislosti na plnění podmínek stanovených v odstavcích 1 a 2. Vzniklý ná- rok na plat (jeho část) by tedy bylo možno zrušit (odebrat, odejmout), jen pokud za- městnanec přestane splňovat tato kritéria pro poskytování osobního příplatku.
858 Tuto úvahu lze tedy uzavřít tím, že stěžo- vatelce náleželo po přiznání osobního pří- platku subjektivní právo na jeho poskytová- ní. Nejvyšší správní soud pokládá dále za potřebné vypořádat se s tím, zda se jedná o subjektivní právo veřejné. Služební poměr příslušníka hasičského záchranného soboru je typickým právním poměrem státně za- městnaneckým, tudíž veřejnoprávním. Vzni- ká mocenským aktem služebního funkcioná- ře (rozhodnutí o přijetí) a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od pomě- ru pracovního, který je naopak typickým po- měrem soukromoprávním, jehož účastníci mají v zásadě rovné postavení.
To se projevu- je v právní úpravě služební kázně, možnosti ukládání kázeňských odměn a trestů, omeze- ných možnostech propuštění, úpravě služeb- ního volna, nárocích na dovolenou, zvláštní- mi nároky na skončení služebního poměru a také zvláštními ustanoveními o řízení před služebními funkcionáři. Právní úprava slu- žebního poměru příslušníka hasičského zá- chranného sboru tak musí postihnout zvlášt- ní povahu zaměstnavatele jako primárního nositele veřejné moci, potřebu pevného za- členění příslušníka do organismu této veřej- né moci a účast na jejím výkonu, popřípadě - pří výkonu státní správy - i tvorbu vůle státu.
Tato potřeba zasahuje tak daleko, že tu nejde jen o modifikaci soukromoprávního pracov- ního poměru, ale u některých kategorií veřej- ných a zvláště státních zaměstnanců o speci- fický státně zaměstnanecký poměr veřejného práva. Ostatně to, že služební poměr je třeba pokládat za vztah veřejnoprávní, správní sou- dy již konstantně dlouhou dobu judikují, od- kázat lze např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze čj. 6 A 58/94 (publikováno pod č. 95/1995 Soudní judikatury ve věcech správních). Je-li tedy služební poměr vzta- hem veřejnoprávním, musí nutně mít veřej- noprávní povahu i obsah služebního pomě- ru, tedy vzájemná práva 4 povinnosti subjektů tohoto právního vztahu.
Je tedy splněn požadavek $ 4 s. ř. s., že ve správním soudnictví poskytují soudy ochra- nu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob, a stěžovatelce rovněž svědčí žalobní legitimace poskytnutá $ 65 odst. 1 s. ř. s., podle něhož, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsled- ku porušení svých práv v předcházejícím ří- zení úkonem správního orgánu, jímž se zaklá- dají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou do- máhat zrušení takového rozhodnutí, popřípa- dě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li ten- to nebo zvláštní zákon jinak.
Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že právo na přístup k soudu je jednou ze zá- kladních komponent práva na spravedlivý proces, garantovaného jak mezinárodními smlouvami, tak i vnitrostátním ústavním prá- vem. Na ústavní úrovni má pro správní soud- nictví klíčový význam čl. 36 odst. 2 Listiny zá- kladních práv a svobod, podle něhož ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen roz- hodnutím orgánu veřejné správy, může se ob- rátit na soud, aby přezkoumal zákonnost ta- kového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak.
Z pravomoci soudu však nesmí být vylouče- no přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Cito- vaný článek je sice oproti současným stan- dardům soudní ochrany formulován úžeji - z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lid- ských práv a základních svobod dále vyplývá požadavek plné jurisdikce - právo na přístup k soudu ve věcech správního soudnictví z něj však beze vší pochybnosti vyplývá. Pravomoc správních soudů je podle tohoto článku zalo- žena na generální klauzuli: přezkoumat lze každé rozhodnutí správního orgánu, ledaže by je ze soudního přezkumu výslovně vylou- čil zákon; u rozhodnutí týkajících se základ- ních práv a svobod však žádná zákonná kom- petenční výluka možná není (znamená to tedy, že zákonodárce může některá rozhod- nutí orgánu veřejné správy, kterými je rozho- dováno o subjektivních právech fyzických a právnických osob, vyloučit z přezkumu soudy, ovšem nesmí tak učinit u takových rozhodnutí, která se týkají základních práv a svobod, tj. jimiž je rozhodováno o takových subjektivních právech, která byť nepřímo či jen zčásti mají povahu subjektivních základ- ních práv a svobod).
Právo na soudní pře- zkum každého rozhodnutí správního orgánu (ledaže by bylo zákonem výslovně vylouče- no) je tedy jedním z veřejných subjektivních práv explicitně zaručených Listinou. Dopadá na ně i příkaz ústavodárce obsažený v čl. 4 odst. 4 Listiny, aby při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod bylo šet- řeno jejich podstaty a smyslu, a aby taková omezení nebyla zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Mezemi práva na přístup k soudu jsou mj. kompetenční vý- luky: proto při jejich používání je nutno vždy klást otázku, proč zákon určitou kompetenč- ní výluku obsahuje, a respektovat její smysl; nepřípustný je zejména formalistický výklad, dovolávající se textu zákona proti jeho sku- tečnému smyslu.
Z ústavních interpretačních pravidel zároveň plyne, že v pochybnostech o tom, zda žalobci svědčí právo na přístup k soudu či nikoliv, je nezbytné přiklonit se k výkladu svědčícímu ve prospěch výkonu to- hoto práva. Takový postoj již ostatně vícekrát vyjádřil i Nejvyšší správní soud, když judiko- val, že v případě pochybností je zapotřebí ja- kékoliv výluky ze soudního přezkumu inter- pretovat | restriktivně, tj. ve prospěch soudního přezkumu; jiný přístup by ve svých důsledcích mohl být odepřením spravedlnos- ti - denegalio tustitiae (viz rozsudek Nejvyš- šího správního soudu ze dne 15.
12. 2005, čj. 3 As 28/2005-89, www.nssoud.cz). Také Ústavní soud uvedl k výlukám ze soudního přezkumu (vztahujícím se ještě k části páté občanského soudního řádu, ve znění účin- ném do 31. 12. 2002), že z čl. 4 odst. 4 Listiny nutno dovodit, že žádné ustanovení vylučují- cí soudní přezkum správních rozhodnutí ne- lze vykládat extenzivně; namístě je naopak maximální zdrženlivost, tedy v pochybnos- tech postup ve prospěch zachování práva na přístup k soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. IV.
ÚS 393/2000, č. 76/2001 Sb. ÚS). 859 1324 1324 Řízení před soudem: soudní přezkum podkladových rozhodnutí k $ 75 odst. 2 soudního řádu správního I. Považovala-li právní úprava, popř. ustálená judikatura, určitý typ správních ak- tů za akty subsumované a nová právní úprava, popř. změna v judikatuře, je považu- je za akty řetězící se (popř. za akty zcela samostatné), musí soud ve správním soud- nictví k žalobní námitce takový akt přezkoumat podle $ 75 odst. 2 s. ř. s., pokud by opačný postup vycházející ze striktního výkladu procesního předpisu znamenal, že za takové intertemporální situace by tento akt nebylo možno v konkrétním případě přezkoumat vůbec (ani samostatně, ani v rámci přezkumu aktu finálního), tj. vedl by z hlediska tohoto aktu k odepření přístupu k soudu.
II. Ustanovení $ 75 odst. 2 s. ř. s. umožňuje soudům ve správním soudnictví pře- zkoumávat zákonnost subsumovaných správních aktů; toto ustanovení však neza- kládá pravomoc správních soudů takové akty zrušovat. Měla-li zjištěná nezákonnost subsumovaného aktu vliv na zákonnost žalobou napadeného aktu finálního, zruší soud tento finální akt a s nezákonností subsumovaného aktu se vypořádá v odůvod- nění svého rozsudku.
Ing. Eva O. proti Ministerstvu vnitra o osobní příplatek, o kasační stížnosti žalobkyně.