Pokud jde o další žalobní argumentaci, považuje soud za podstatné zdůraznit, že zjišťování žalovaného, zda jednání žalobce má znaky trestného činu, z obsahu trestních spisů není porušením procesních práv žalobce . Žalovaný takto postupoval jednak za účelem zjištění skutečného stavu věci, jednak směrem k posouzení podmínek podle § 42 odst . 1 písm . d) služebního zákona, tj . zda tu jsou znaky trestného činu, nikoliv z důvodu, zda se žalobce dopustil trestné činnosti . Skutečnost, že skutkový stav zjištěný v trestním řízení není v rozporu se skutkovými zjištěními žalovaného a Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy v nyní posuzovaném řízení, nemá pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí podstatný význam .
Je tomu tak proto, že k tomu, aby mohlo dojít k propuštění příslušníka bezpečnostních sborů ze služebního poměru, je třeba naplnění zákonných předpokladů pro toto propuštění . K naplnění těchto zákonných podmínek, stanovených v § 42 odst . 1 zákona o služebním poměru, došlo, neboť bylo nade vší pochybnost prokázáno a osvědčeno, že žalobce porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky k § 41 odst . 4 správního řádu (č . 500/2004 Sb .) trestného činu a které je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru .
Došlo tak k naplnění podmínek, které jsou uvedeny v § 42 odst . 1 písm . d) zákona o služebním poměru, správní orgán tak správně postihl žalobce za spáchání tohoto správního deliktu propuštěním podle uvedeného ustanovení .
Navíc je třeba mít na zřeteli, že uvedené ustanovení zákonodárce přijal z důvodu potřeby skončit služební poměr ještě předtím, než bude příslušník za takové jednání pravomocně odsouzen (viz důvodová zpráva k zákonu o služebním poměru) . Uvedená okolnost tak svědčí právě důvodnosti zrychleného jednání služebního funkcionáře, neboť není namístě vyčkávat na odsouzení v trestním řízení soudním, ale v případě, kdy zde bude zjištěno a prokázáno jednání naplňující požadované zákonné podmínky podle citovaného ustanovení, může bez zbytečného odkladu legitimně dojít k propuštění příslušníka bezpečnostních sborů, jehož režim se jeví srovnatelným právě s okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnavatelem podle § 55 odst .
1 písm . b) zákoníku práce z roku 2006 . Na taková, zákonem předpokládaná jednání policisty se tak vztahuje režim přísnějšího postupu trvalého charakteru, než jaký je uplatňován v rámci institutu dočasného zproštění funkce, jehož případné aplikace se žalobce v podané žalobě domáhal a které má dočasnou povahu . Městský soud za výše popsaných okolností neshledal žádné důvody pro to, aby přisvědčil žalobci v námitce, že v jeho nyní posuzovaném případě měl služební funkcionář užít institutu dočasného zproštění .
(…)
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 3/2 016
Prejudikatura: č . 1881/2009 Sb . NSS; nález Ústavního soudu č . 9/2010 Sb . Věc: Daddy Matandi T . proti Ministerstvu vnitra o správní vyhoštění, o kasační stížnosti žalobce .
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorát cizinecké policie Praha-Ruzyně, rozhodnutím ze dne 10 . 11 . 2014 podle § 119 odst . 1 písm . b) bodu 2 a písm . c) bodu 2 zákona č . 326/1999 Sb ., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uložila žalobci správní vyhoštění a stanovila dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 4 roky . Toto rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že se žalobce dne 9 . 11 . 2014 v 14:00 hod . při pobytové kontrole na mezinárodním letišti Praha-Ruzyně úmyslně prokázal cestovním dokladem, který obsahoval neoprávněně provedené změny, a že na území České republiky pobýval bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu .
Proti rozhodnutí o uložení správního vyhoštění podal žalobce odvolání společně s žádostí o navrácení v předešlý stav podle § 41 správního řádu . V ní se žalobce domáhal prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání, které zároveň předložil . V žádosti o prominutí zmeškání úkonu žalobce uvedl, že rozhodnutí I . stupně mu bylo doručeno dne 10 . 11 . 2014 . Jelikož byl v tuto dobu zajištěn v Přijímacím středisku Praha-Ruzyně, obrátil se s žádostí o pomoc na sociální pracovníky, kteří mu sdělili, že se dostaví právník, který mu pomůže . Sám si ve francouzštině odvolání napsal, nicméně mu bylo řečeno, ať na právníka počká, jelikož opravný prostředek musí být sepsán v českém jazyce a odeslán .
Následně požádal o provedení tohoto úkonu právníka organizace Charita, který se do přijímacího střediska dostavil za účelem právního poradenství . Ten však odvolání odmítl sepsat s odůvodněním, že na něj nemá čas, jelikož jede na dovolenou . Až po uplynutí zákonné lhůty dne 20 . 11 . 2014 se do přijímacího střediska dostavila právnička jiné neziskové organizace, která mu se sepsáním odvolání pomohla . Ke zmeškání lhůty pro podání odvolání tak došlo bez jeho zavinění, neboť byl v přijímacím středisku zajištěn, nemohl SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 3 /2016
si právníka vyhledat ani s ním komunikovat .
Sám nemá právnické vzdělání, a proto nebyl schopen odvolání v českém jazyce náležitě sepsat . Za této situace byl plně odkázán na právní pomoc neziskových organizací, které do přijímacího střediska pravidelně jezdí, čehož také využil ihned, jak to bylo možné, avšak právník organizace Charita odmítl potřebný úkon učinit . S ohledem na krátkou pětidenní lhůtu pro podání odvolání pak potřebnou právní pomoc obdržel až po jejím marném uplynutí .
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorát cizinecké policie Praha-Ruzyně, usnesením ze dne 26 . 11 . 2014 žádosti o prominutí zmeškání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění nevyhověla a zmeškání tohoto úkonu neprominula . V odůvodnění tohoto usnesení se uvádí, že žalobce byl o právu na podání odvolání řádně poučen za přítomnosti tlumočnice dne 10 . 11 . 2014 a měl možnost se na místě odvolat, což neučinil . Po celou dobu řízení o správním vyhoštění byla přítomna tlumočnice do francouzského jazyka, které žalobce bez problému rozuměl . Navíc újma, která by prominutím zmeškání úkonu byla způsobena dotčením veřejného zájmu, by převýšila újmu hrozící žalobci, neboť ten se dopustil nelegálního jednání neslučitelného se zákonem o pobytu cizinců . Naléhavý veřejný zájem spočívající v ochraně České republiky před nelegální migrací tak vyžaduje vycestování žalobce .
Následně žalovaný rozhodnutím ze dne 3 . 2 . 2015 odvolání zamítl jako opožděné, neboť rozhodnutí o správním vyhoštění bylo žalobci oznámeno dne 10 . 11 . 2014, právní moci nabylo dne 19 . 11 . 2014 a žalobce podal odvolání k poštovní přepravě teprve dne 21 . 11 . 2014, tedy po uplynutí pětidenní lhůty ode dne oznámení rozhodnutí, přičemž žádosti o prominutí zmeškání úkonu nebylo vyhověno . Dále žalovaný neshledal žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly obnovu řízení, zahájení přezkumného řízení nebo vydání nového rozhodnutí v dané věci . Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11 . 5 . 2015, čj . 1 A 18/2015-35, žalobu proti tomuto rozhodnutí o odvolání zamítl .
V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že rozhodnutí o uložení správního vyhoštění bylo žalobci tlumočeno včetně poučení o opravných prostředcích, a že tudíž orgán I . stupně žalobce řádně poučil o opravném prostředku . Městský soud dále uvedl, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu je možné v rámci žalobního řízení přezkoumat také usnesení, kterým orgán I . stupně nevyhověl žádosti žalobce o navrácení v předešlý stav . V této souvislosti městský soud uvedl, že žalobce věděl o zákonné pětidenní lhůtě pro podání odvolání a že rovněž věděl, u kterého orgánu jej má učinit . Městský soud neakceptoval tvrzení žalobce, že neovládá český jazyk a není schopen podat odvolání . Podle městského soudu postačoval žalobcův písemný projev vůle, že podává odvolání . Městský soud rovněž odmítl argument, že žalobce neměl přístup k právnímu poradenství . Upozornil, že žalobce obdržel rozhodnutí o správním vyhoštění dne 10 . 11 .
2014, a měl tedy možnost podat odvolání až do 18 . 11 . 2014, neboť poslední den zákonné lhůty připadl na svátek . Pokud pracovníci neziskových organizací do přijímacího střediska docházejí jednou týdně, musel mít žalobce možnost právní pomoci využít a odvolání podat . Městský soud nepřisvědčil ani námitce protiústavnosti § 169 odst . 5 zákona o pobytu cizinců . Právní řád totiž nabízí možnost prominutí zmeškání úkonu, tedy podání odvolání po uplynutí pětidenní lhůty od oznámení rozhodnutí o správním vyhoštění .
Srovnání s nálezem Ústavního soudu ze dne 1 . 12 . 2009, sp . zn . Pl . ÚS 17/09, č . 9/2010 Sb ., proto není namístě .
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítl nesprávné posouzení žádosti o navrácení v předešlý stav . Neovládá český jazyk a neorientuje se v českém právu . Argument, že mohl podat odvolání pomocí jednoduchého podání, stěžovatel odmítl s tím, že správní řád předpo-
kládá určité formální požadavky odvolání, které jako osoba bez právního vzdělání nezná . V důsledku jazykové bariéry a omezeného kontaktu s vnějším světem si nebyl schopen zajistit příslušnou právní pomoc a neměl ani dostatečné prostředky k úhradě nákladů za právní zastoupení . V důsledku těchto skutečností byl zcela závislý na právní pomoci pracovníků nevládních organizací, kteří do zařízení docházejí . Soud posoudil věc zcela formalisticky s tím, že cizinec měl k dispozici tlumočníka a odmítl argumenty jak nezákonnosti rozhodnutí žalovaného, tak i protiústavnosti § 169 odst .
5 zákona o pobytu cizinců . Městský soud vyšel z obecného tvrzení, že do zařízení jednou týdně dojíždí pracovníci Organizace pro pomoc uprchlíkům, a z toho dovodil, že cizinec měl zajištěn přístup k právní pomoci, neboť v jeho případě činila lhůta k podání odvolání 8 dní . Stěžovatel k tomu uvedl, že se ve skutečnosti k právnímu poradenství dostal až dne 20 . 11 . 2014, tedy dva dny po uplynutí lhůty pro podání odvolání .
Podle stěžovatele měl soud toto tvrzení vyvrátit důkazem ze správního spisu, což však neučinil . Stěžovatel dále odkázal na nález Ústavního soudu sp . zn . Pl . ÚS 17/09, ze kterého dovodil, že § 169 odst . 5 zákona o pobytu cizinců je v rozporu s ústavním pořádkem . Soud podle stěžovatele rovněž nesplnil svou povinnost vykládat ustanovení zákona o pobytu cizinců eurokonformně, neboť mu upřel možnost využít prostředků nápravy rozhodnutí o vyhoštění a rovněž mu upřel právo na právní pomoc v této záležitosti .
Podle stěžovatele je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, protože se soud vůbec nezabýval jeho prohlášením, že se nemůže vrátit do vlasti, kde mu hrozí nebezpečí ze strany bezpečnostních složek . Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel byl seznámen se správním rozhodnutím . Odmítl, že by stěžovateli bránily v podání odvolání objektivní překážky, neboť postačovalo, aby učinil jednoduchý projev vůle, z nějž by vyplynul záměr podat odvolání . Takové podání byl stěžovatel schopen učinit i bez hlubších právních znalostí a následně bylo možné odvolání doplnit .
Ža- SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 3/2 016
lovaný dále odkázal na důvody uložení správního vyhoštění spočívající zejména v tom, že se stěžovatel prokázal neoprávněně upraveným cestovním dokladem . Dále upozornil na neexistenci překážek pro vycestování z České republiky do země původu stěžovatele a odkázal na závazné stanovisko odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra . Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl .
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení .
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, kterou stěžovatel shledal v tom, že se městský soud nezabýval údajným porušením článku 31 Úmluvy o postavení uprchlíků (č . 208/1993 Sb .) a § 119 zákona o pobytu cizinců . Městský soud však dospěl k závěru o důvodnosti zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o uložení správního vyhoštění pro opožděnost a v takovém případě se již nemohl zabývat uvedenou meritorní námitkou . V tomto směru tedy Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou .
Proto se dále zabýval kasačními námitkou o protiústavnosti části § 169 odst . 5 zákona o pobytu cizinců, podle něhož „[p]roti rozhodnutí o správním vyhoštění lze podat odvolání do 5 dnů ode dne oznámení tohoto rozhodnutí “ . V dané věci totiž nebyla tato lhůta dodržena, neboť rozhodnutí o správním vyhoštění bylo stěžovateli doručeno dne 10 . 11 . 2014 a odvolání proti němu bylo sepsáno až dne 20 . 11 . 2014 a následujícího dne předáno k poštovní přepravě, přičemž konec zákonné lhůty pro podání řádného opravného prostředku připadl na den 18 .
11 . 2014 . Pětidenní lhůta pro podání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění však sama o sobě nezakládá rozpor s ústavním pořádkem . Dále zmíněné právní předpisy Evropské unie i České republiky totiž cizincům v řízení o správním vyhoštění alespoň v obecné rovině zajišťují dostatečnou ochranu jejich veřejných subjektivních práv . Jedná se zejmé- SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 3 /2016
na o právní poradenství osobám, jimž bylo uloženo správní vyhoštění . Zmeškání lhůty pro podání odvolání proti tomuto rozhodnutí lze dále, nejenom z důvodu neposkytnutí právní pomoci v jednotlivém případě, prominout za užití § 41 správního řádu . Právě tato možnost odlišuje nyní projednávanou věc od případu řešeného ve věci sp . zn . Pl . ÚS 17/09, v níž Ústavní soud zrušil sedmidenní lhůtu k podání žaloby proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany pro zjevnou nedůvodnost, jejíž zmeškání podle § 72 odst . 4 s . ř . s . nebylo možné prominout .
Z těchto důvodů nelze uvedenou část znění § 169 odst . 5 zákona o pobytu cizinců považovat za protiústavní . Proto se Nejvyšší správní soud zabýval stížnostní námitkou o nesprávném posouzení jeho žádosti o navrácení v předešlý stav . Podle § 41 odst . 1 správního řádu „[n]avrá- cením v předešlý stav se rozumí prominutí zmeškání úkonu, který je třeba provést nejpozději při ústním jednání nebo v určité lhůtě“ .
Podle § 41 odst . 2 správního řádu „[p]ožá- dat o prominutí zmeškání úkonu účastník může do 15 dnů ode dne, kdy pominula překážka, která podateli bránila úkon učinit. S požádáním je třeba spojit zmeškaný úkon, jinak se jím správní orgán nezabývá. Zmeškání úkonu nelze prominout, jestliže ode dne, kdy měl být úkon učiněn, uplynul jeden rok.“
Podle § 41 odst . 4 správního řádu „[s]práv- ní orgán promine zmeškání úkonu, prokáže-li podatel, že překážkou byly závažné důvody, které nastaly bez jeho zavinění “ . Podle § 41 odst . 5 správního řádu „[s]práv- ní orgán zmeškání úkonu nepromine, je-li zjevné, že by újma, která by byla způsobena dotčením práv nabytých v dobré víře nebo dotčením veřejného zájmu, převýšila újmu hrozící podateli “ .
Jestliže správní orgán podle § 41 správního řádu nepromine zmeškání lhůty k podání odvolání, je takové rozhodnutí sice samostatně vyloučeno ze soudního přezkumu, avšak může být správním soudem přezkoumáno v rámci řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí správního orgánu o odvolání, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31 . 7 . 2008, čj . 9 As 88/2007-49, č . 1881/2009 Sb . NSS .
V nyní projednávané věci odůvodnil stěžovatel žádost o navrácení v předešlý stav tím, že mu ve lhůtě pro podání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění nebyla poskytnuta potřebná právní pomoc při sepsání opravného prostředku .
Podle čl . 13 odst . 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“) „[d]otčený státní příslušník třetí země musí mít možnost získat právní poradenství, právní zastoupení a v případě potřeby jazykovou pomoc“ .
Při transpozici tohoto ustanovení návratové směrnice do zákona o pobytu cizinců však zákonodárce zcela nedostatečně naplnil jeho cíl spočívající v zajištění efektivního výkonu práva cizince na poskytnutí právního poradenství či právního zastoupení . Podle § 48b odst . 1 zákona o pobytu cizinců sice „cizinci, který podal žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území, nebo cizinci, kterému bylo toto povolení vydáno, [byla] poskytnuta právnickou osobou zabývající se poskytováním právní pomoci cizincům tato pomoc bezplatně, může ministerstvo právnické osobě přispět na úhradu nákladů spojených s poskytováním právní pomoci na základě písemně uzavřené smlouvy“ .
Dále podle § 144 odst . 3 zákona o pobytu cizinců „[z]ajištěný cizinec má právo přijímat v zařízení návštěvy advokáta nebo zástupce právnické osoby, který prokáže, že předmětem její činnosti je oprávnění poskytovat právní pomoc cizincům, [přičemž] za právnickou osobu jedná k tomu pověřený její zaměstnanec nebo člen, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie“ . Tato ustanovení zákona o pobytu cizinců ani žádný jiný právní předpis však nezaručují získání bez- platného právního poradenství či právního zastoupení všemi cizinci, kteří nemají dostatečné prostředky .
Především však zákon o pobytu cizinců nedává žádnou záruku, že právní pomoc bude cizinci poskytnuta nebo že ji získá včas, neboť v něm není zakotvena obecná povinnost příslušného státního orgánu zajistit cizincům právní poradenství či právní pomoc tak, aby neutrpěli žádnou újmu . Tento legislativní nedostatek je evidentní zejména v případech zajištěných cizinců či cizinců nacházejících se v přijímacím či pobytovém středisku, jimž bylo doručeno rozhodnutí vydané v řízení podle zákona o pobytu cizinců a kteří mají velmi krátkou lhůtu na sepsání a podání odvolání či žaloby ke správnímu soudu proti takovému rozhodnutí .
V rámci implementace návratové směrnice může být nedokonalost české právní úpravy týkající se zajištění právního poradenství a právního zastoupení jistě alespoň zčásti překlenuta praxí správního orgánu . Ten kupříkladu může smluvně zabezpečit pravidelnou přítomnost pracovníků právnické osoby zabývající se poskytováním právní pomoci cizincům s omezenou svobodou tak, aby mohli podat v zákonné lhůtě odvolání proti správnímu vyhoštění . V nyní posuzované věci však žalovaný neprokázal, že během pětidenní lhůty od doručení rozhodnutí o uložení správního vyhoštění byla stěžovateli poskytnuta právní pomoc za účelem sepisu a podání odvolání proti tomuto správnímu aktu .
Žalovaný toliko v žalobním řízení tvrdil, že do přijímacího zařízení, v němž se v rozhodné době stěžovatel nacházel, dochází jednou týdně pracovník Organizace pro pomoc uprchlíkům . Nikterak však nedoložil, že do náplně činnosti pracovníka této neziskové organizace náleželo právě poskytování právního poradenství cizincům, včetně sepisování opravných prostředků proti rozhodnutím vydaným podle zákona o pobytu cizinců, a že taková právní pomoc byla v dané věci stěžovateli skutečně nabídnuta . Kromě toho stěžovatel v žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav uvedl, že v přijímacím zařízení mu bylo sepsání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 3/2 016